Регіональний інформаційний центр "Карпати"
enruuk
 

Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Детальніше »


Природні багатства – матеріальна основа соціально-економічного прогресу, а отже, і нашого добробуту. Мудрість народу проявляється і в тому, наскільки раціонально для блага всього суспільства використовуються відновні й невідновні природні ресурси країни як загальнонаціональне добро. Саме тому в інтегральній проблемі взаємодії суспільства й природи ці завдання у вік науково-технічної революції набувають особливої екологічної й соціально-економічної ваги.

З трибуни XXVII з’їзду партії Генеральний секретар ЦК КПРС М. С. Горбачов наголосив: «Соціалізм з його плановою організацією виробництва і гуманістичним світоглядом здатний внести гармонію у взаємовідносини між суспільством і природою… Всі, хто сьогодні живе, у відповіді за природу перед нащадками, перед історією»[1].

Закономірно, що проблеми раціонального природокористування й охорони життєвого середовища знайшли вагоме й конкретне відображення у програмі економічного й соціального розвитку Закарпаття на 1986–1990 роки і на період до 2000-го року. В ній передбачено значне збільшення вкладу області у єдиний народногосподарський комплекс республіки й країни. У відповідності з настановами з’їзду розвиток промислового й сільськогосподарського виробництва, інших інфраструктур передбачається організовувати так, щоб максимально зберегти природні багатства – земельні, водні, біологічні, кліматичні, рекреаційні ресурси, корисні копалини тощо не лише для сучасного покоління, але й для нащадків, що житимуть у XXI столітті. Визначено й шляхи цього розвитку: він забезпечується переважно за рахунок зростання продуктивності праці, прискорення науково-технічного прогресу у справі раціонального використання й відновлення природних ресурсів шляхом удосконалення організації й управління виробничими процесами, підвищення освітнього рівня і кваліфікації кадрів та їх екологічної відповідальності. Як наголошено на п’ятій сесії Верховної Ради СРСР одинадцятого скликання, досягнення високих рубежів у реалізації завдань на п’ятирічку і перспективу базуються на нових джерелах економічного росту. Опорними, вирішальними в нинішніх умовах, є науково-технічний прогрес, прискорена реконструкція промислових комплексів, висока якість, ефективність праці, забезпечення здорового життєвого середовища.

Це не випадково. На сучасній стадії взаємовідносин суспільства і природного середовища у багатьох регіонах антропогенні зміни, тобто внесені у природу діяльністю людини навантаження, досягли таких рівнів, що почали перевищувати межі здатності основних природних екосистем до самоочищення і відновлення, а це негативно позначається на їх нормальному функціонуванні.

На думку вчених, напружена екологічна ситуація склалася і в Карпатському регіоні нашої республіки, який охоплює гірські ландшафти Закарпатської, Івано-Франківської, Чернівецької та Львівської областей. Гірський регіон відзначається надзвичайною різноманітністю природних умов і екологічною вразливістю, а водночас – значними змінами у структурі природних ландшафтів та антропогенним навантаженням на гірські й передгірні екологічні системи. Все це дестабілізує його екологічну рівновагу, що встановлювалася віками. Відтворення рівноваги у гумідних гірських умовах, де випадає до 1600 мм опадів, вимагає тривалого часу та значних матеріальних затрат.

Карпати, завдяки своїй масивності (вони займають 6,1 % території УРСР), мають істотний екосферний й гідрокліматичний вплив на суміжні східні менш зволожені регіони України, куди західними повітряними течіями щорічно переноситься близько 20 км3 вологи, яку випаровують гірські ліси та інші рослинні формації. Розташовані між західними й південними Карпатами екологічні системи Українських Карпат сприяють підтриманню екологічної стабільності і в суміжних районах Польщі, Чехословаччини, Угорщини і Румунії.

Переконливо доказано, що сьогодні Карпатський регіон, завдяки притаманному йому рекреаційному потенціалу, – один із найперспективніших для розвитку індустрії санаторно-курортного лікування й відпочинку. За оцінкою багатих і різноманітних рекреаційних ресурсів він випереджає Кавказ і тільки незначно поступається Криму (скажімо, у Берегові сонячних днів протягом року тільки на три менше, аніж в Ялті, і різниця тільки в одному: в Криму рекреаційне значення має також море, а в Карпатах – мінеральні джерела).

Отже, сприятливі кліматичні умови, оригінальні гірські ландшафти, наявність великої кількості джерел мінеральних вод, чимало з яких унікальні, етнографічні, архітектурні та інші культурні пам’ятки свідчать про те, що в майбутньому рекреаційна індустрія може стати однією із провідних галузей спеціалізації народного господарства Закарпаття.

Але в той же час у регіоні швидко розвивається промисловість, інтенсивно експлуатуються родовища кам’яної солі, бурого вугілля, будівельних матеріалів, цеолітів тощо. Проходять промислові випробування алуніти Біганського родовища, яких вкрай потребують підприємства по виробництву цементу, алюмінію, калійних добрив; каоліни Берегівського родовища, які за своїми технологічними властивостями придатні для виробництва високоякісних фарфоро-фаянсових виробів. У сільському господарстві широко й часто безсистемно використовуються мінеральні добрива й отрутохімікати. Подекуди промисловими і господарсько-побутовими відходами забруднюються атмосфера, грунти, поверхневі й підземні води. Тільки по території Закарпатської області прокладено одинадцять магістральних трубопроводів, понад тисячу гектарів земель відведено під розробку корисних копалин. Все це зумовлює актуальність проблем рекультивації порушених земель, боротьби з ерозією і паводками тощо.

Звичайно ж, і раніше проводилися значні роботи по охороні та оптимізації навколишнього середовища. Так, для прикладу, тільки за одинадцяту п’ятирічку потужність водоочисних споруд зросла на 47 тис. м3 на добу, що дозволило забезпечити очищення майже 95 % стічних вод. Скорочено викиди у повітряний басейн шкідливих газоподібних речовин і пилу. Проведено роботи по рекультивації порушених промисловими розробками земель, будівництву протиерозійних гідротехнічних споруд, по підвищенню родючості грунтів, лісовідновленню і підвищенню продуктивності лісів. Розширена мережа об’єктів і територій природно-заповідного фонду, вжито заходів щодо охорони рідкісних та цінних для народного господарства видів флори і фауни.

У дванадцятій п’ятирічці основне завдання природоохоронних заходів полягає у підвищенні їх екологічної ефективності, забезпеченні комплексності вирішення екологічних проблем Закарпаття. Цьому значною мірою сприятиме розроблена рядом обласних організацій під керівництвом Західного наукового центру Академії наук УРСР і за участю науковців Ужгородського державного університету республіканська науково-технічна програма «Карпати» (окремий розділ в ній – по Закарпатській області). На реалізацію її наукових розробок і заходів намічено спрямувати тільки протягом п’ятирічки понад 62 млн. крб., з яких 1,4 млн.– на науково-дослідні роботи, а 61 млн. крб. – на забезпечення організаційно-господарських заходів. До кінця п’ятирічки передбачається повністю припинити скидання забруднених стоків у поверхневі водойми. Особлива увага в програмі приділяється охороні і відтворенню лісів, бережливому ставленню до багатого тваринного й рослинного світу Закарпаття. З метою підвищення санітарно-гігієнічної ролі та рекреаційної функції намічено розширити площу зелених зон навколо міст, селищ та промислових комплексів більш як на 400 га.

Для охорони унікальних гірських ландшафтів у Горганах та задоволення зростаючих рекреаційних потреб трудящих заплановано створити на Закарпатті Синевирський природний національний парк, площею 40 тис. га, який вже в стадії організації.

Все це диктує вимогу господарського ставлення до всіх компонентів природних екосистем – рослинного й тваринного світу, земельних і водних ресурсів. У кінцевому результаті реалізація програми «Карпати», яка є складовою частиною плану економічного і соціального розвитку області, дозволить знизити напруженість екологічної ситуації в регіоні, раціональніше використовувати відновні й невідновні природні ресурси, оптимізувати екологічні умови життєвого середовища і зберегти унікальні для країни природні багатства Карпат з їх потужним рекреаційним потенціалом. Перебудова, яка здійснюється у нашій країні, повинна охоплювати й екологічну сферу, зв’язану з різними галузями народного господарства.

Сподіваємось, що книга «Природні багатства Закарпаття» допоможе вирішувати питання раціонального природокористування. Автори прагнули екологічну й економічну характеристики ресурсів живої і неживої природи області логічно підкріпити багатим фактичним матеріалом і доповнити обґрунтуванням конструктивних шляхів розв’язання важливих для регіону природоохоронних проблем.

1 Матеріали XXVII з’їзду Комуністичної партії Радянського Союзу.– К., 1986,- С. 59-60.

Джерело: Природні багатства Закарпаття. Ужгород: Карпати, 1987


У червні 1985 року трудящі Закарпаття відзначили знаменний ювілей – 40 років возз’єднання з Радянською Україною в сім’ї вольній, новій. В аспекті історії людства 40 років – це наче крапля води у світовому океані. Але для трудящих визволеного з-під іноземного гніту і возз’єднаного краю цей час – ціла епоха. За роки Радянської влади Закарпаття в братерській сім’ї радянських народів перетворилося із напівколонії чужоземних загарбників у квітучий край, в область з високорозвиненою соціалістичною економікою, яка є складовою частиною народногосподарського комплексу СРСР, в область передової радянської культури.

Тривалим і складним був шлях Закарпаття до щастя і волі. Протягом майже тисячі літ споконвічна слов’янська земля – Закарпаття, яке в X-XI ст. входило до складу могутньої держави східних слов’ян – Київської Русі і населення якого мало єдину з ними матеріальну й духовну культуру, в XII ст. було насильно відірване від матері-Вітчизни і включене до складу Угорської феодальної держави. В середині ХVІ ст. Закарпаття входило до складу Семиградського князівства – васала Туреччини, а з кінця XVII ст. разом з усією Угорщиною попало під гніт клаптевої Австрійської імперії – однієї з найреакційніших держав у Європі. У складі Габсбурзької монархії Закарпаття знаходилося понад 200 років, і внаслідок колоніальної політики було одним з найвідсталіших куточків Європи у економічному й культурному відношеннях. Після розвалу монархії Габсбургів у 1918 році воно ввійшло спочатку до складу буржуазної Угорської республіки, а з кінця 1919 року було насильно включене до складу буржуазної Чехословаччини. В 1939 році Закарпаття окупували угорські фашисти. Роки другої світової війни – найтяжчі роки в історії краю.

Іноземні загарбники спільно з місцевими визискувачами проводили на Закарпатті відкриту колоніальну політику: нещадно експлуатували трудящих, грабували природні багатства. Тяжкий соціально-економічний гніт переплітався з політичним безправ’ям і релігійним гнобленням. Трудящі Закарпаття протягом віків не мирилися з колоніальним становищем, активно боролися проти класового гноблення, за соціальне й національне визволення, домагалися возз’єднання з Україною. Ще в середині XIX ст. Ф. Енгельс відзначав, що населення Закарпаття належить до уламків, які відокремилися в ході історії від основної маси своєї нації, але постійно тяжіють «до свого природного центру», «до інших малоросійських областей, що об’єдналися з Росією»[1].

Колоніальна політика іноземних гнобителів призвела до того, що Закарпаття і в середині XX ст. залишалося економічно відсталим краєм, трудяще населення жило у винятково тяжких умовах. Напередодні визволення на Закарпатті діяло всього кілька десятків напівкустарних заводів і фабрик, які виробляли різне домашнє знаряддя. В промисловості, на транспорті, в торгівлі було зайнято в 30-х роках близько 19,2 тис. чоловік. У структурі народного господарства краю промисловість становила всього 2,2 %.

Складним було становище в сільському господарстві, де і в 20-30-х роках XX ст. зберігалися напівфеодальні форми експлуатації народних мас. Понад 80% земель належали поміщикам, монастирям і церкві, лихварям, куркулям. Якщо робітники страждали від безробіття, низької зарплати, то трудяще селянство – від безземелля, малоземелля, великих податків і боргової кабали. Картину аграрного ладу ілюструють цифри: 69 поміщиків мали більше землі, ніж 110 тис. дрібних селянських господарств. Лише один граф Шенборн володів маєтком розміром 136 тис. га, включаючи ліси й пасовиська.

Селянське господарство в переважній більшості було відсталим. У виробництві основних сільськогосподарських продуктів ручна праця селянина-бідняка у верховинських районах в три рази перевищувала роботу тяглом. Про технічну відсталість свідчить те, що один плуг у ті часи припадав на 4 селянські господарства, культиватор – на 98, сівалка – на 88, молотарка – на 221 господарство. Внаслідок низької врожайності зернових культур і овочів селянин часто ледве повертав посіяний матеріал. Це ще більше погіршувало становище, загострювало голод, народне страждання. Депутат чехословацького парламенту від Компартії Луїза Ландова-Штихова, яка влітку 1928 року побувала на Верховині, писала: «Я бачила вже дуже багато, бачила стільки біди на світі, але біди такої пригноблюючої і всевладної, як на Верховині, на Підкарпатті, я не бачила ніде». Таким було життя як трудящого селянства, так і міських робітників.

Крім соціального гніту, трудящі багато терпіли від політичного свавілля окупантів і національного гноблення. Суворий політичний режим зростав з року в рік. У багатьох районних центрах окупанти зводили тюрми, а в роки фашистської окупації – концтабори. В містах зростала кількість поліцаїв, а в селах – жандармів. Якщо в 1931 році жандарми кинули за грати в’язниць 1779 чоловік, то в 1935 – уже 2145. «Провина» їх була в одному – протестували проти гніту, не хотіли помирати голодною смертю. За роки фашистської окупації хортисти арештували, загнали в концтабори близько 183,4 тис. чоловік, з яких 115 тис. загинули від рук катів. За виголошення в громадському місці слів «Закарпатська Україна», «українець», власті тут же арештовували.

Загарбники робили все для того, щоб убити в пам’яті людей ідею єдності Закарпаття з усією Україною і Росією. Ідеологи іноземних гнобителів прагнули довести, що основне населення Закарпаття (русини-українці) не має нічого спільного з українським і російським народами, які проживають на схід від Карпат, що Закарпаття як економічно, так і політично завжди було зв’язане із Заходом, а не зі Сходом. Вороги по-різному іменували Закарпатську Україну: Угорська Русь, Рутенський край, Підкарпатська Русь, Верхня частина Угорщини і т. д. Та народ відкидав ці штучно вигадані назви, а любовно іменував Закарпаття – «маленька гілка великого українського дерева». В цьому відбита віра в єдність Закарпаття з Україною. В умовах жорстокої денаціоналізаторської, асиміляторської політики народ зберіг рідну мову, культуру, боровся за її розвиток і збагачення.

Панування гнобителів зумовило й культурну відсталість краю. На 700 тис. жителів було всього 7 середніх учбових закладів (гімназій), кілька десятків горожанських (неповносередніх) шкіл та 5 спеціальних учбових закладів, у яких могли навчатися переважно діти заможних і знатних. В більшості трудяще населення залишалося неписьменним і малописьменним (у верховинських районах до 80 %). Не було в краї і системи культосвітніх установ.

Практично була відсутня охорона здоров’я. В 6 невеликих лікарнях, розміщених у містах, працювало 45 лікарів і 140 медичних сестер. Вся Верховина залишалась без лікаря. Крім того, за лікування потрібно було платити великі гроші, яких у бідноти не було. Тому й не дивно, що на Закарпатті лютували найтяжчі хвороби, високою була смертність дітей. У віці до 15 років помирала кожна друга дитина.

Проти тяжкого соціального й національного гніту, проти безправ’я трудящі рішуче боролися. Вже епоха середньовіччя була сповнена великими революційними виступами проти феодального гніту та іноземного засилля – це повстання на початку XIV ст. під проводом П. Петуні на Ужгородщині, участь селян Закарпаття у повстанні 1514 року під проводом Д. Дожі, яке охопило майже всю Угорщину, революційні виступи солотвинських солекопів у XIV- XVII ст., активна участь у визвольній війні угорського народу 1703-1711 років, у революції 1848-1849 років і т. д. Трудящі Закарпаття пліч-о-пліч з угорською, словацькою, румунською біднотою виступали проти гнобителів, а в XVII-XIX ст. вели боротьбу в загонах опришків.

Значно посилився визвольний рух з кінця XIX ст., коли на історичну арену вийшли робітники. Великий вплив на розвиток революційних подій краю мала революція 1905-1907 років, особливо перемога Великого Жовтня, утворення Радянської держави. Трудящі Закарпаття гаряче вітали перемогу пролетарської революції і впевнено ставали на її шлях. Вони повсюдно вели боротьбу за владу Рад, за возз’єднання з Радянською Україною. Очолювала боротьбу трудящих комуністична організація Закарпаття, яка виникла в кінці 1918 року, а на початку 1921 року ввійшла до складу Компартії Чехословаччини, створення якої гаряче вітав В. І. Ленін.

Під керівництвом комуністів з кожним роком зростала боротьба за возз’єднання з Радянською Україною. Основними її формами були масові політичні демонстрації, страйки, повстання селян, рух безробітних, походи голодуючих, а в роки фашистської окупації розгорнувся партизанський рух. В ході класової та національно-визвольної боротьби зростав авторитет комуністичної організації, зміцнювалася інтернаціональна єдність трудящих.

Боротьба трудящих посилювалась, але власних сил для визволення було мало. І лише розгром фашистів Радянською Армією поклав кінець стражданням, приніс волю трудящим Закарпаття у жовтні 1944 року. Так створилися реальні умови для возз’єднання Закарпаття з Радянською Україною. З цього часу над Карпатами засяяла зоря свободи, почалася нова, дійсно славна сторінка в багатовіковій історії краю.

Очолені комуністами, трудящі взяли владу в свої руки і відтоді самі вирішували свою долю. По всіх куточках закарпатської землі розгорнувся могутній рух за возз’єднання з Радянською Україною. 26 листопада 1944 року представники Народних комітетів – органів народної влади, зібравшись у старовинному місті Мукачеві, одностайно схвалили Маніфест про возз’єднання Закарпаття з Радянською Україною. Йдучи назустріч гарячим бажанням трудящих визволеного краю, уряд СРСР розпочав переговори з Чехословаччиною, до складу якої юридично входило Закарпаття. Завершилися вони 29 червня 1945 року укладанням Договору про Закарпатську Україну, яка назавжди возз’єднувалась з Радянською Вітчизною. Цим було завершено возз’єднання всіх українських земель в єдиній Українській Радянській соціалістичній державі.

Возз’єднання з рідною Вітчизною створило найсприятливіші умови для прискореного розвитку продуктивних сил, утвердження соціалістичних суспільних відносин, вирішення корінних соціальних і культурних проблем.

Зважаючи на особливість становища Закарпаття, яке протягом багатьох століть знаходилось під іноземним гнітом, економіка якого до того понесла значні втрати в роки фашистського панування, Комуністична партія і Радянський уряд прийняли ряд важливих заходів по прискореному розвитку народного господарства і культури. Лише протягом 1946-1950 років ЦК ВКП(б) та ЦК КП(б) України прийняли 23 спеціальні постанови про надання допомоги трудящим Закарпаття. Молодій радянській області допомагали тоді всі народи соціалістичної Батьківщини.

З великих промислових центрів країни – Москви і Ленінграда, Ташкента і Свердловська, Мінська і Риги, Києва і Харкова, Донецька і Дніпропетровська щорічно збільшувались поставки вантажів для Закарпаття – промислове обладнання, будівельні матеріали, посівний матеріал і мінеральні добрива, трактори і сівалки, продукти харчування і одяг, ліки і книги та інше. За рішенням

ЦК ВКП(б) і ЦК КП(б) України на Закарпаття було направлено великий загін спеціалістів – партійні й радянські працівники, інженери й лікарі, вчителі й архітектори, залізничники й зв’язківці, комсомольські й профспілкові працівники.

З кожним роком зростали асигнування Радянської країни для розвитку народного господарства області, розширювалися масштаби допомоги радянських людей. Якщо в перші післявоєнні п’ятирічки (1946-1950 рр.) капіталовкладення становили близько 90 млн. крб., то в роки десятої п’ятирічки (1976-1980 рр.) вони зросли до 1,1 млрд. крб. Всього в розвиток народного господарства області вкладено понад 5,5 млрд. крб. Країна виділяла необхідне обладнання для реконструкції старих заводів і розвитку нових галузей промисловості.

В перші післявоєнні п’ятирічки найбільш успішно розвивалась деревообробна, лісохімічна та харчова промисловість. З середини 50-х і в 60-і роки інтенсивно розвивалась швейна, взуттєва промисловість, побудована Теребле-Ріцька ГЕС, яка значно поліпшила енергетичний баланс області.

У цей же час почали зароджуватись, а в 70-80-х роках набрали широких темпів розвитку нові сучасні галузі промисловості, які визначають науково-технічний прогрес, приладобудування, машинобудування, радіоелектроніка, верстатобудування та інші. Визначаючи напрями розвитку економіки, Закарпатський обком Компартії України, виконком обласної Ради народних депутатів виходили з того, щоб раціонально використовувати природні багатства, наявні матеріальні й трудові ресурси. Зважаючи на те, що в минулому гірські райони практично не мали сучасної промисловості, приділялась велика увага їх індустріалізації. Поряд з дальшим розвитком у гірських районах деревообробної та меблевої промисловості почали створюватись заводи, філіали приладо- та машинобудівних заводів, виробничого швейного об’єднання і т. д. У значні промислові центри перетворилися такі міста, як Свалява, Іршава, Тячів, селища Великий Березний, Воловець, Міжгір’я, Тересва, Ільниця, Ясіня, Жденеве, Тур’ї-Ремети, села Люта, Кострина, Кваси. У гірських районах промислове виробництво зростало значно швидшими темпами, ніж у низинних. Це мало велике не лише економічне, але й соціальне значення.

Всього за роки Радянської влади на Закарпатті споруджено понад 300 заводів і фабрик або великих цехів, продукція яких дорівнює продукції заводу. Загальний обсяг промислового виробництва зріс майже у 59, а в гірських районах у 200–220 разів. Промислове виробництво в структурі народного господарства займає понад 80 % (у 30-х роках було всього 2,2 %). Це дійсно велетенський крок уперед. Тепер за добу виробляється стільки продукції, скільки за цілий 1946 рік.

Нові сучасні промислові підприємства оснащені найпередовішою технікою. На більшості підприємств досягнуто високого рівня автоматизації та механізації (табл. 1). Лише з 1971 до 1985 року кількість потокових і автоматизованих ліній, а також комплексно механізованих і автоматизованих дільниць і цехів значно зросла. Річний економічний ефект від впровадження нової техніки збільшився з 7 до 11,7 млн. крб. на рік. За роки одинадцятої п’ятирічки впроваджено у виробництво понад 680 завдань по Державному плану науки і новій техніці. На підприємствах області введено в дію 266 механізовано-потокових і автоматизованих ліній, 165 автоматизованих цехів і дільниць. Продуктивність праці за рахунок науково-технічного прогресу зросла на 58 % проти 48 % на початку п’ятирічки, що дало 97 % приросту продукції.

 

Таблиця 1. Ріст автоматизації та механізації підприємств за 1975–1985 рр.

Роки

Назва показників

1975

1980

1985

Наявність на промислових підприємствах:
механізованих потокових ліній 584 696 837
автоматизованих ліній 57 89 117
комплексних механізованих і автоматизованих дільниць і цехів 186 262 419
комплексно-автоматизованих і механізованих підприємств 11 11 30
Число відповідно вивільнених робітників, чол. 2106 2262 3138
Річний економічний ефект від впровадження нової техніки, тис. крб. 7600 10 500 11 748

Тепер питома вага продукції з державним Знаком якості становить 16,9 %, а на окремих підприємствах досягає понад 25 %. Це підприємства приладобудування, машинобудування, легкої промисловості, виробничого лісозаготівельного об’єднання «Закарпатліс», виробничого об’єднання «Закарпатнерудпром» та інші. Лише за одинадцяту п’ятирічку промисловими підприємствами освоєно близько тисячі нових видів продукції, в тому числі 123 види – вперше в нашій країні. Внаслідок цього зростає престиж продукції промислових підприємств Закарпаття. Тепер вона добре відома не лише у нашій країні, але й експортується майже у 50 країн світу – складні верстати, різні прилади, діагностичне обладнання, засоби автоматизації, меблі, продукція харчової промисловості.

Кожне споруджене промислове підприємство – це не тільки результат організаторської роботи Закарпатської обласної партійної організації, самовідданої праці трудящих, але й наслідок батьківської турботи Комуністичної партії та Радянського уряду, братерської допомоги всіх народів нашої Батьківщини. На кожен будівничий об’єкт надходило обладнання з усіх куточків країни. На спорудженні заводів і фабрик разом з трудівниками Закарпаття працювали і посланці багатьох братніх республік. Лише у створенні заводів «Мукачівприлад» і «Ужгородприлад» брали участь підприємства і виробничі колективи 12 союзних і автономних республік. Навчання робітників для нових підприємств проходило на кращих приладобудівних заводах країни. На спорудженні Теребле-Ріцької ГЕС, яка поклала початок суцільної електрифікації народного господарства області, працювали представники 15 національностей з 12 союзних і автономних республік. Трудящі Закарпаття з любов’ю назвали Теребле-Ріцьку ГЕС будовою дружби народів. На сучасному етапі Закарпаття включено в єдину енергосистему, через область проходить міжнародна лінія електропередачі «Мир». Промисловість Закарпаття споживає тепер в 20 разів більше енергії, ніж у 1951 році.

 

Таблиця 2. Питома вага промислової продукції по галузях, %

Назва галузі промисловості Роки
1956 1970 1975 1980 1985
Машинобудування, приладобудування й металообробка 2,3 12,2 21,7 31,8 32,8
Харчова 28,1 32,6 26,4 24,8 21,8
Лісова, деревообробна й целюлозно-паперова 46,0 25,9 21,7 18,7 19,6
Легка 11,5 18,7 17,4 16,4 18,2
Будматеріалів 2,4 4,1 4,2 4,3 4,6
Інші галузі 9,7 6,6 8,6 8,0 3,0

Значно зріс технічний рівень і енергоозброєність народного господарства Закарпаття, як і всієї Радянської України в одинадцятій п’ятирічці.

Загальний обсяг промислового виробництва збільшився за п’ятирічку на 32,7 % при плані 29,4 %. Продуктивність праці підвищилася на 29,7 % при плані 22,8 %. Понад план реалізовано продукції майже на 168,4 млн. крб.

Індустріальний розвиток Закарпаття зумовив корінні зміни в структурі промислового виробництва (табл. 2).

Отже, внаслідок індустріалізації перше місце серед галузей промисловості на початок 80-х років зайняли машино- й приладобудування. Загальний обсяг виробництва цих галузей зріс майже у 200 разів. Підприємства Закарпаття виробляють десятки видів верстатів з програмним управлінням, складних машин, різне технологічне обладнання, комплексні лабораторії, засоби автоматизації, системи управління. Ці галузі представлені такими великими підприємствами, як Ужгородські машинобудівний і механічний заводи, «Турбогаз», «Електродвигун», Мукачівські верстатобудівний і завод комплектних лабораторій, «Ужгородприлад», «Мукачівприлад», Берегівський дослідно-експериментальний завод діагностичного й гаражного обладнання, Ільницький дослідний завод механічного зварювального устаткування, Воловецький, Жденевський та Свалявський «Електрон», арматурний завод в Кобилецькій Поляні та інші.

Глибокі якісні зміни відбулися в традиційній для Закарпаття галузі промисловості – лісовій та деревообробній. І до визволення цін галузі належала важлива роль в економіці Закарпаття, але підприємства її мали кустарний характер, були технічно відсталими. Ручна пила, цапина й сокира на лісорозробках, рубанки й долота на кустарних меблевих заводах були головними засобами виробництва. З перших днів Радянської влади велика увага приділялася розвитку деревообробної та лісової промисловості. Нова техніка: трелювальні трактори, вантажні машини, підйомники, тросопідвісні установки, самонавантажувачі, бензопили, деревообробні верстати, механічні пили, стругальні машини, сушарки дали змогу докорінно реконструювати старі підприємства, на сучасній технічній основі будувати нові. Гордістю меблевого виробництва є такі великі підприємства, як Ужгородський фанерно-меблевий, Мукачівський, Берегівський, Хустський та Великоберезнянський меблеві комбінати, Свалявський, Чинадіївський і Тересвянський деревообробні комбінати. Ліквідація дрібних малопродуктивних підприємств, створення сучасних великих комплексних лісопромислових комбінатів дали змогу краще використовувати техніку й передову технологію, матеріальні й трудові ресурси, поліпшувати якість виробів.

У складі виробничого об’єднання «Закарпатліс» є 14 лісокомбінатів, три великі лісохімічні заводи. Характерним для цієї галузі промисловості є комплексна механізація заготівлі й вивезення деревини, поглиблена її переробка, виготовлення високоякісної продукції. Винятково велике значення має освоєння Тересвянським і Свалявським комбінатами випуску деревностружкових плит (близько 250 тис. м3 щорічно). Слід врахувати, що 1 м3 деревностружкової плити замінює 14 м3 пиломатеріалів. Це дало змогу не лише розширити виробництво меблів, але й значно підвищити якість виробів, піднести її на сучасний рівень вимог. Якщо в 1946 році підприємства області випустили меблів на суму 174 тис. крб., то в 1985 році – майже на 151 млн. крб. Меблеві набори «Мукачеве-5», «Ужгород-5», «Глобус», «Бескид», «Юність», «Самоцвіти», жорнавські кухонні меблі, іршавські стільці користуються великою популярністю у покупців, а також з успіхом експортуються в ряд братніх соціалістичних країн, у США, ФРН, Францію, Австрію, Бельгію та інші капіталістичні країни. Лісохімічні підприємства випускають понад 30 видів продукції, яка використовується в чорній і кольоровій металургії, в легкій, меблевій, харчовій і фармацевтичній промисловості.

Велику питому вагу в економіці Закарпаття займає легка індустрія, яка дає майже п’яту частину всієї валової промислової продукції області. Це практично заново створена за роки Радянської влади галузь. До возз’єднання на Закарпатті було кілька кустарних взуттєвих майстерень, повсюдно працювали ремісники – шевці, чоботарі, кожум’яки. На місці майстерень тепер виросли сучасні великі підприємства. Легка промисловість сьогодні представлена 4 підприємствами виробничого взуттєвого об’єднання, найбільшим серед яких є головне підприємство – Ужгородська взуттєва фабрика, 4 підприємства швейного об’єднання – головне – Ужгородська швейна фабрика, Мукачівське виробниче трикотажне об’єднання, Ясінянська фабрика штучного хутра, Іршавська бавовняно-ткацька фабрика, відома на всю країну Хустська фетрофільцева фабрика та інші. Обсяг виробництва підприємств легкої промисловості зріс майже в 160 разів. У 1946 році на Закарпатті було виготовлено 63 тис. пар взуття, 20 тис. штук трикотажних виробів, а в 1985 році – понад 10 млн. пар взуття та 2,9 млн. штук трикотажних виробів. Хустська фетрофільцева фабрика випускає за рік до 1,5 млн. головних уборів 120 фасонів.

Глибокі зміни відбулися в харчовій промисловості, на яку припадає майже четверта частина всього промислового виробництва. До возз’єднання на Закарпатті було кілька забійних пунктів, хлібопекарень, пунктів по переробці молочної продукції, пивоварня, палінчарня, де переважала ручна праця. Найбільш розвиненою була борошномельна промисловість, представлена кількома десятками млинів з паровими двигунами. Технічна оснащеність їх за окремими винятками також була досить примітивною. За роки Радянської влади в області створено сучасні великі підприємства харчової промисловості. Серед них слід назвати Мукачівську кондитерську фабрику, м’ясокомбінати, хлібокомбінати та молокозаводи в Ужгороді та Мукачеві, Виноградівський маслосирзавод і Хустський м’ясокомбінат, Полянський і Свалявський заводи мінеральних вод, Іршавський, Перечинський заводи продовольчих товарів, Тячівський, Виноградівський і Мукачівський плодоконсервні заводи, технічно переобладнаний Ужгородський млинокомбінат, Ужгородський маргариновий завод, Солотвинські солерудники і т. д. Обсяг виробництва різних видів продукції зріс майже в 54 рази.

Все більшу роль в економічному житті області відіграє місцева промисловість. На ряді великих підприємств сконцентровано виробництво сувенірів з дерева, металу, глини та лози (с. Драчини Свалявського району; Хуст, Тячів, Виноградів, Берегове). Успішно розвиваються і художні промисли (Хустський і Тячівський райони). Всього управління місцевої промисловості на самостійному балансі має 10 підприємств. Загальний обсяг виробництва продукції зріс майже в 12 разів. У 1985 році підприємства місцевої промисловості виробили понад 4 % всієї промислової продукції області. Щорічно освоюється близько 50 нових видів виробів, головним чином предметів народного споживання. Характерним для цієї галузі промисловості є мобільність виробництва, наближеність до ринку збуту, можливість оптимального використання сировини і трудових ресурсів.

На Закарпатті є і будови всесоюзного та міжнародного значення, споруджені в рамках економічного співробітництва СРСР з братніми соціалістичними країнами. Це лінії електропередач «Мир», що об’єднують енергосистеми СРСР, Чехословаччини, Угорщини, Румунії, Німецької Демократичної Республіки, нафтопровід «Дружба», газопроводи «Братерство», «Союз» і Уренгой – Помари – Ужгород.

Отже, створена за роки Радянської влади промисловість Закарпатської області – це багатогалузевий високомеханізований комплекс, який відповідає місцевим природно-географічним, економічним і соціальним умовам. Він є органічною частиною народногосподарського комплексу Радянської України, всього Радянського Союзу. Промисловість Закарпаття має також тісні зв’язки з промисловістю сусідніх з Радянським Союзом соціалістичних країн – ЧССР і УНР.

Нові перспективи відкрили перед працівниками промисловості XXVII з’їзд КПРС і XXVII з’їзд Компартії України. Стратегія прискореного розвитку на основі науково-технічного прогресу дасть змогу в найближчий час перевести промисловість Закарпаття на якісно новий рубіж розвитку, зробити крутий поворот до інтенсифікації виробництва. Складовою частиною дванадцятої п’ятирічки стали обласні цільові комплексні програми «Матеріаломісткість», «Агропром», «Праця», «Транспорт». Передбачається збільшити обсяг виробництва на дванадцяту п’ятирічку майже на 30 %, підвищити продуктивність праці на 27–28 %. Випуск товарів народного споживання повинен збільшитися на 55–65 %.

Глибокі перетворення відбулися і в сільському господарстві, яке в минулому знаходилося в дуже тяжкому становищі. Уже в 1945 році народна влада передала бідному селянству землі, націоналізовані у поміщиків і багатіїв, монастирів і церкви. Понад 52 тис. колишніх батраків одержали майже 70 тис. га землі. Радянська країна подала селянам матеріальну і технічну допомогу. Так починалося нове життя трудівників Закарпаття. Злидні й голод відходили в минуле.

Новим моментом у розвитку сільського господарства була підготовка і проведення соціалістичної перебудови. Керуючись ленінським кооперативним планом, багатющим досвідом колгоспного будівництва в СРСР, обласна партійна організація доводила трудящим, що для встановлення нового, щасливого життя на селі є лише один шлях – шлях колективізації, шлях всебічного розвитку сільського господарства на основі сучасної техніки й науки.

Внаслідок великої організаторської та політичної роботи, пропаганди передового досвіду колгоспів Радянської України, всього Радянського Союзу трудяще селянство об’єдналося в колгоспи і радгоспи. Уже в 1946 році були створені перші колгоспи і радгоспи на Ужгородщині, потім на Мукачівщині, Берегівщині та в інших районах області. Велику допомогу у створенні колгоспів, у подоланні класових ворогів надавали трудящому селянству Закарпаття робітники промислових підприємств, трудящі всієї країни. В 1948 році в колективні господарства об’єдналося 51,7 % селянських господарств, а в 1950 році колгоспний лад повністю переміг.

Колгоспний лад відкрив шлях для швидкого економічного, соціального й культурного прогресу закарпатського села. Радянська держава подавала велику матеріальну допомогу (виділялися потрібні кредити, техніка, хімічні добрива, будівельні матеріали), в колгоспи і радгоспи області направлялися провідні спеціалісти, працівники партійних, профспілкових і комсомольських органів, які ставали справжніми організаторами нового життя на селі.

Набуток колгоспів і радгоспів зростав з кожним роком. Чимало господарств уже в 50-х роках виходили на рівень передових в Радянській Україні. За досягнуті успіхи в розвитку сільського господарства в 1958 році Закарпатська область була нагороджена орденом Леніна.

Особливо швидкими темпами почало зростати сільське господарство Закарпаття, як і всієї країни, після березневого (1965 р.) Пленуму ЦК КПРС, який визначив напрями здійснення аграрної політики партії на сучасному етапі розвитку країни. Відповідно до рішень Пленуму, XXIII–XXVI з’їздів партії, проводилось організацінно-політичне і господарське зміцнення колгоспів і радгоспів. На розвиток сільського господарства області держава виділила за цей час 1,3 млрд. крб.

Зростання рівня механізації, впровадження досягнень науки і техніки, постійна допомога селу з боку партії та уряду, ріст трудової та політичної активності мас давали змогу переводити сільськогосподарське виробництво на інтенсивний шлях розвитку, значно збільшувати врожайність полів, продуктивність тваринництва. Середньорічний обсяг валової продукції з 1965 року до 1985 зріс більше ніж на 40 %, у тому числі виробництво зерна – на 60, овочів – на 75, молока і м’яса – на 45, вовни – на 29, а фруктів і яєць – майже на 200 %.

На кінець 1985 року в області було 106 колгоспів і 52 радгоспи, 65 міжгосподарських підприємств і об’єднань. Основна спеціалізація сільського господарства – зернові культури, овочівництво, скотарство м’ясо-молочного напряму, вівчарство, садівництво і виноградарство. Із 671,2 тис. га земель, які належать колгоспам і радгоспам, посівні площі становлять 195,3 тис. га, в тому числі під зерновими культурами – 68,6 тис. га, плодово-ягідними насадженнями – 41,1 тис. га, виноградниками – 12,8 тис. га, технічними культурами – 7,5 тис., під картоплею і овоче-баштанними культурами – 33,2 тис., кормовими – 87,2 тис. га.

Вирощуванням зерна займаються практично всі колгоспи і радгоспи низинної та передгірної зон. Головні зернові культури – пшениця, кукурудза, ячмінь, овес, жито. Внаслідок інтенсифікації виробництва, поліпшення обробітку землі, ширшого застосування органічних і мінеральних добрив і захисту рослин з кожним роком підвищувалась урожайність. Так, у 1966–1970 роках гектар зернових давав 22,7 ц, у 1976–1980 роках – 37 ц, у 1981 –1985 одержували 40–42 ц. Якщо в 1950 році колгоспи і радгоспи зібрали 127,4 тис. т зерна, то в 1984 році – 285,9 тис. т.

Особливо помітні успіхи у виробництві кукурудзи. На початку 60-х років збирали по 34–35 ц/га, а в 1980 – 1985 роках уже по 70–72 ц/га. Валовий збір кукурудзи доведено до 150–155 тис. т, що становить близько 60 % загального виробництва зерна. Зростає кількість господарств, які одержують по 100 і більше центнерів зерна з 1 га. Відомі у цьому плані досягнення радгоспу «За нове життя» Іршавського району, особливо ланки двічі Героя Соціалістичної Праці, лауреата Державної премії СРСР Ю. Ю. Пітри, колгоспів ім. Леніна та «XXII партз’їзд» Мукачівського району, де трудяться знатні кукурудзоводи Герої Соціалістичної Праці М. Ю. Козар, Г. М. Пеца. Їх здобутки – 110 і більше центнерів кукурудзи з гектара. За видатні досягнення в праці, творчу ініціативу і активність, за одержання стабільних урожаїв зернових культур Г. М. Пеці присуджена Державна премія СРСР 1984 року. Область неодноразово виходила переможцем у всесоюзному соціалістичному змаганні по збільшенню виробництва і продажу державі зерна кукурудзи.

Друга важлива ділянка сільськогосподарського виробництва – тваринництво м’ясо-молочного спрямування. Провідним воно є у колгоспах та радгоспах гірської й передгірної зон, але розвивається і в спеціалізованих господарствах низинної зони. Успіхи саме спеціалізованих господарств, створених на базі міжгосподарської кооперації, остаточно впливають на баланс виробництва тваринницької продукції. Понад 40 % свинини виробляють Берегівський, Виноградівський, Ужгородський міжгосподарські комплекси; спеціалізовані господарства – більше половини яловичини, молока, баранини, вовни.

Розвитку тваринництва сприяє наявність широкої кормової бази, яка складається з природних сінокосів і пасовищ, посівів кормових культур і розвитку комбікормової промисловості (у 1985 р. діяло 5 великих міжколгоспних і 2 державних заводи). У багатьох господарствах для індустріального приготування кормів побудовано цехи, обладнані сучасними машинами й механізмами. Поліпшення кормової бази і впровадження комплексної механізації по догляду за худобою сприяло підвищенню продуктивності тваринництва. Поголів’я великої рогатої худоби зросло з 268,1 тис. голів у 1965 році до 370 тис. у 1985 році. Надої молока за цей же час збільшилися з 230 тис. т до 343 тис. т, заготівля м’яса в живій вазі – з 18,5 тис. до 64 тис. т. Середньорічне виробництво молока зросло на 15,2 тис. т, м’яса– на 6,6 тис. т, вовни – на 280 т, яєць – на 1 млн. штук.

Садівництво і виноградарство домінує в колгоспах і радгоспах передгірної зони, займає значні площі і в господарствах низинних районів. Інтенсифікація сільськогосподарського виробництва позитивно позначилась і на цій галузі, розширилася сировинна база, поліпшилася якість і сортність продукції садівництва, ширше застосовується сучасна техніка. У 1950 році під виноградниками було зайнято 4,4 тис. га, а в 1985 році – 12,8 тис. га. Середня врожайність в 60-х роках становила 16–20 ц/га, а за останні роки зібрано грон по 45–46 ц/га.

Досить швидко розвивається садівництво. Значно збільшилася кількість продуктивних пальметних садів. Під садами і ягідними плантаціями зайнято понад 40 тис. га. Валовий збір плодів та ягід у 1965 році становив всього 12,2 тис. т, а в 1985 – уже 211 тис. т. Найбільш поширені сорти яблук – Джонатан, Шовар благородний, Пармен золотий. Ягідні плантації засаджено суницями, малиною, чорною смородиною та іншими цінними культурами.

Велике значення для успішного розвитку сільського господарства Закарпаття, як і всієї країни, мали рішення травневого (1982 р.) та жовтневого (1984 р.) Пленумів ЦК КПРС. Як відомо, травневий (1982 р.) Пленум ЦК партії розробив і схвалив Продовольчу програму СРСР до 1990 року, що було дальшим розвитком аграрної політики КПРС на сучасному етапі соціалістичного будівництва.

Піднесенню сільського господарства значною мірою сприяв ріст капіталовкладень, розширення меліорації земель і будівництво зрошувальних систем. За роки Радянської влади на Закарпатті збудовано і реконструйовано старі осушувальні та зрошувальні системи: Чорний мочар, Ботарська, Берегівська, Латорицька, Ужгородська та інші. Для їх функціонування споруджено близько 3,5 тис. гідротехнічних споруд, 34 насосні станції, 43 км ліній електропередач. Меліоровані угіддя в 1984 році становили 150 тис. га, в тому числі 136 тис. га осушено гончарним дренажем, а 13 тис. га зрошенням. На меліорацію використано близько 200 млн. крб. капітальних вкладень. Закарпатська область не раз виходила переможцем у республіканському соціалістичному змаганні за краще використання осушених і зрошуваних земель.

Жовтневий (1984 р.) Пленум ЦК КПРС розробив заходи дальшої інтенсифікації сільськогосподарського виробництва, прискореного будівництва меліоративних систем і використання осушених земель. У рішенні Пленуму зазначалося, що довгострокова програма розвитку меліорації земель буде сприйнята комуністами, всіма трудящими як найважливіше господарсько-політичне завдання, розв’язання якого активно сприятиме стабільному розвитку аграрного сектора економіки, дальшому підвищенню на цій основі добробуту радянських людей.

Успіхи сільського господарства були б неможливі без широкого впровадження механізації, досягнень науки і техніки. За період з 1965 по 1985 рік енергоозброєність праці в колгоспах і радгоспах зросла більше ніж у 4 рази, поставки мінеральних добрив – у 3,4 раза, кількість спеціалістів – у 3 рази. В сільському господарстві області в 1985 році працювали понад 2 тис. агрономів, зоотехніків, економістів, близько 8 тис. механізаторів. Працівники сільського господарства одержали від держави складну сучасну сільськогосподарську техніку: близько 10 тис. тракторів, 6 тис. вантажних автомобілів, понад 2,5 тис. різних комбайнів і т. д. Енергетичні потужності сільського господарства за останні десять років зросли у два рази. На зміцнення матеріально-технічної бази держава щорічно витрачає близько 110 млн. крб. Лише за роки одинадцятої п’ятирічки основні фонди колгоспів і радгоспів зросли на 14 % і становили в 1985 році понад 900 млн. крб. У сільському господарстві набувають дальшого поширення індустріальні технології вирощування культур, прогресивні способи обробітку грунту.

На новий рівень розвитку підніметься сільське господарство області у дванадцятій п’ятирічці. Втілення в життя рішень XXVII з’їзду КПРС і XXVII з’їзду Компартії України, здійснення стратегії прискорення розвитку економіки на основі науково-технічного прогресу, удосконалення роботи агропромислового комплексу дасть змогу домогтися поліпшення всіх ділянок сільськогосподарського виробництва. Планується середню врожайність пшениці довести до 44–45 ц/га, кукурудзи – 60–70 ц, картоплі – 150–160 ц.

овочів – 250 ц/га і т. д. Тваринники намічають одержати від кожної корови по 3200–3500 кг молока на рік, середньодобовий приріст великої рогатої худоби – 700–800 г. Значно зросте енергоозброєність сільського господарства, поліпшиться культура праці.

Швидке зростання промисловості та сільського господарства викликало глибокі зміни в будівництві. В ході соціалістичного будівництва тут вперше було створено спеціалізовані будівельні організації, оснащені сучасною технікою. Найбільша серед них – трест «Закарпатбуд», який здійснює як промислове, так і житлове будівництво, споруджує соціально-культурні заклади. Якщо в 1950 році трест виконав будівельних робіт на 468 тис. крб., то в 1985 році більше як на 40,5 млн. крб. Невпізнанно змінилася технічна оснащеність будівельних організацій тресту. Механізація більшості видів робіт досягає 95–98 %.

Для прискорення темпів сільського будівництва у 70-х роках створено дві спеціалізовані організації – трести «Закарпатсільбуд» та об’єднання «Облміжколгоспбуд», які відповідно до рішення ЦК КПРС і Ради Міністрів СРСР в кінці 1985 року об’єднані в обласне кооперативне державне об’єднання «Закарпатагропромбуд». Будівництво санаторіїв та будинків відпочинку здійснює «Курортбуд», меліоративних систем – трест «Закарпаттяводбуд». Значний обсяг робіт виконують 46 будівельно-монтажних організацій. Створена досить потужна будівельна індустрія – це заводи залізобетонних конструкцій у Мукачеві, Ужгороді, Берегові, Виноградові. Закарпаття задовольняє свої потреби в збірному залізобетоні, столярних виробах. Зріс і загін будівельників. Середньорічна чисельність працівників, зайнятих у будівництві, за останні роки значно зросла. Загальний обсяг виконаних робіт збільшився із 72 мли. крб. у 1946–1950 роках до 816 млн. у 1976–1980 роках. За одинадцяту п’ятирічку будівельно-монтажних робіт виконано на суму понад 2 млрд. крб. Здано в експлуатацію нові потужності на Виноградівському маслосирзаводі, Хустській фетрофільцевій фабриці, на Ужгородському фанерно-меблевому комбінаті, в Рахівському і Великоберезнянському лісокомбінатах, Перечинському і Свалявському лісохімкомбінатах, на Ужгородському механічному, Мукачівському приладобудівному заводах, на заводі «Електродвигун», у видавництві «Радянське Закарпаття» в Ужгороді. Виконуються плани будівництва житла, шкіл і профтехучилищ, дитячих дошкільних закладів, лікарень і санаторіїв, будинків відпочинку.

Успіхи економіки були б неможливими без розвитку транспорту. За роки Радянської влади докорінну реконструкцію проведено на залізничному транспорті, загальна експлуатаційна довжина якого становить 617 км, з яких 260 км переведено на електричну тягу і диспетчерську централізацію. На станціях споруджено нові об’єкти для розвантажувальних і навантажувальних робіт, здійснено реконструкцію всього шляхового господарства. Побудовано другу залізничну колію на дільниці Мукачеве – Лавочне, нові станції, вокзал у Чопі. Тільки за останнє десятиліття на розширення і технічне оснащення залізничного транспорту витрачено понад 155 млн. крб.

Станції Ужгород-2, Чоп, Мукачеве перетворились у центри не лише всесоюзних, але й міжнародних маршрутів. Перевезення вантажів на Ужгородському відділку залізниці зросло з 7,6 млн. т у 1960 році до 17,5 млн. т у 1985 році. Перевезення пасажирів збільшилося за цей же час з 7,5 млн. до 21,7 млн. чоловік. Пряме залізничне сполучення Закарпаття має з Москвою, Києвом, Харковом і Львовом. Через станцію Чоп проходять швидкі поїзди на Будапешт, Белград, Прагу, Братіславу.

За роки Радянської влади заново створено підприємства автомобільного транспорту, оснащені сучасною технікою і транспортними засобами. Буржуазний лад залишив у спадщину всього 25 вантажних автомашин, 11 старих автобусів, 4 кустарні майстерні. Шосейні шляхи були в занедбаному стані, а багато мостів зруйновано в роки фашистської окупації. Тому підприємства автомобільного транспорту доводилось створювати з нуля. З кожним роком країна збільшувала поставки автомобілів, створювались підприємства для їх експлуатації та обслуговування. У 1985 році в транспортних підприємствах нараховувалося майже 3 тис. вантажних автомобілів, понад 1000 автобусів, сотні легкових автомашин. Крім автопідприємств загального користування, на Закарпатті, як і в інших областях України, діють спеціалізовані автогосподарства, які обслуговують будівельні організації, зв’язок, торгівлю – всього 33 автотранспортних підприємства, дві транспортно-експлуатаційні організації, 30 автостанцій. Якщо в 1960 році транспортними підприємствами перевезено 19,1 млн. тонно-кілометрів народногосподарських вантажів і 24,3 млн. пасажирів, то в 1985 році показники відповідно становили 172,7 млн. тонно-кілометрів і 135 млн. пасажирів.

Загальна довжина автомобільних шляхів становить 3,3 тис. км, у тому числі з твердим покриттям – 3,2 тис. км. Нові автомагістралі прокладено через гірські перевали; в Ужгороді, Мукачеві, Берегові та Міжгір’ї споруджено нові сучасні автовокзали. Автобусне сполучення зв’язує Ужгород з районними центрами і великими населеними пунктами, а райцентри – з населеними пунктами районів. Закарпаття має пряме автобусне сполучення зі Львовом, Ровно, Івано-Франківськом, Тернополем, Чернівцями, Трускавцем, Луцьком, а також двома містами ЧССР – Кошіце і Пряшевом.

Значну роль в економіці області відіграє авіатранспорт. За останні десятиліття докорінно реконструйовано все авіагосподарство: побудовано новий пасажирський зал та зльотну смугу з твердим покриттям, що дає змогу здійснювати вильоти у різні пори року. Удосконалено та оснащено новою технікою навантажувально-розвантажувальне господарство. Сьогодні Ужгородський аеропорт – значне авіатранспортне підприємство УРСР. Щоденно здійснюються прямі рейси на Москву, Київ, Львів, Івано-Франківськ, Одесу, Сімферополь, Кишинів, через день – на Мінськ, Ригу, Харків, Вінницю, Дніпропетровськ, Донецьк і ряд інших міст країни. Щорічно авіатори Ужгорода перевозять 93–94 тис. пасажирів і 2 тис. т різних вантажів, проводять обробку колгоспних і радгоспних полів, виноградників, садів і лісів – до 170–175 тис. га.

Досягнення Закарпатської області в розвитку економіки дійсно величезні. Вони стали можливими внаслідок послідовного здійснення ленінської національної політики КПРС. Економіка Закарпаття спирається на високу матеріально-технічну базу всього народногосподарського комплексу країни. Кожне підприємство, кожен колгосп чи радгосп, кожен трудовий колектив мають зв’язки з трудовими колективами інших областей України, всієї Радянської країни, також із сусідніми областями братніх соціалістичних країн – Східно-Словацьким краєм ЧССР і Саболч-Сатмарською областю УНР. У тісному єднанні трудящих – незламна сила успішного руху вперед. Ідеї соціалістичного інтернаціоналізму і дружби народів стали знаменом наших днів.

Успіхи економіки зумовили зміни в розвитку народонаселення, в соціальному житті трудящих. Загальна кількість населення області зросла з 620 тис. у 1946 році до 1203 тис. у 1985 році. Внаслідок здійснення ленінської національної політики КПРС в області дружною сім’єю проживають представники понад 30 національностей і народностей. Основним населенням області є українці, які становлять 77,8 % всього населення і проживають пересічно на території всього Закарпаття; близько 14 % становлять угорці. Найбільш компактними групами вони проживають у Берегівському, Виноградівському і південних частинах Ужгородського та Мукачівського районів. Крім того, на Закарпатті, за даними перепису 1979 року, проживає 3,6 % росіян, 2,4 % румун (переважно Тячівський і Рахівський райони), 0,7 % словаків, 0,3 % євреїв, 0,2 % білорусів, 0,3 % німців і т. д.

Пересічна густота населення – 90 чоловік на 1 кв. км, у низинних районах та передгір’ї– 120–140, у гірських–35–40 чоловік. Внаслідок індустріалізації області значно зросла питома вага міського населення. Якщо в 1950 році в містах проживало 20 % населення області, то в 1985 році уже близько 45 %.

Великі зміни відбулися в соціальному складі населення. В першу чергу зріс робітничий загін. Якщо в перші роки Радянської влади кількість робітників не перевищувала 20 тис., то тепер вона зросла в кілька разів. Неухильно підвищується кваліфікація робітників, їх професійний і освітній рівень, зростає їх роль у вирішенні складних питань соціалістичного будівництва.

Велику роль відіграє колгоспне селянство у розв’язанні народногосподарських завдань, у втіленні в життя Продовольчої програми СРСР. У колгоспах зайнято в середньому 80–82 тис. чоловік. З переведенням сільського господарства на індустріальні рейки на селі з’являються нові спеціальності – оператори, слюсарі, шофери, техніки, електромонтери і т. д. Праця колгоспників стає різновидністю промислової праці. Так поступово йде стирання відмінностей між містом і селом.

Робітники і колгоспники сьогодні – це сумлінні трудівники і борці за технічний прогрес, активні громадські діячі. Вони представлені в радянських, партійних, профспілкових і комсомольських органах. Двічі Герой Соціалістичної Праці, ланковий радгоспу «За нове життя» Іршавського району Ю. Ю. Пітра – депутат Верховної Ради СРСР, передовий робітник Ужгородського механічного заводу Ю. В. Якіца – депутат Верховної Ради УРСР, Герой Соціалістичної Праці М. Ю. Козар – член Закарпатського обкому Компартії України і т. д. Робітники становлять 76,1 % депутатів у місцевих Радах народних депутатів, 40,6 % – У складі обласної партійної організації, 30,7 % – обласної комсомольської організації.

Схвалення VIII сесією Верховної Ради СРСР IX скликання Закону про трудові колективи, рішення XXVII з’їзду КПРС сприяють ще більшому піднесенню ролі робітників і колгоспників в управлінні державними справами, у вирішенні питань розвитку виробництва.

Глибокі економічні та соціальні зміни обумовили неухильне підвищення матеріального добробуту, розвитку культури. Поліпшення добробуту проявилося, зокрема, в зростанні заробітної плати. Якщо в 1950 році середня місячна номінальна зарплата робітників і службовців у всіх галузях народного господарства становила 51,5 крб., то в 1985 році – уже 159 крб., тобто збільшилася в 3 рази. Найвищі заробітки мають робітники провідних галузей промисловості – машинобудівники, енергетики, будівельники. Середня заробітна плата в цих галузях – 200–210 крб.

Швидкими темпами зростають доходи колгоспників. У 1960 році на оплату праці колгоспи виділили 26,5 млн. крб., у 1985 – понад 100 млн. крб. Середня грошова оплата праці працівників сільського господарства становила близько 120 крб. Заробітна плата працівників сільського господарства лише за роки одинадцятої п’ятирічки зросла на 15 %. Завершено підвищення посадових окладів спеціалістам і службовцям радгоспів, працівникам лісового господарства.

Підвищення матеріального добробуту трудящих відбувається також за рахунок виплат і пільг із суспільних фондів споживання. За роки одинадцятої п’ятирічки виплати із суспільних фондів зросли в 1,3 раза і становили 1,3 млрд. крб. Із року в рік поліпшується пенсійне забезпечення. Щорічно на виплату пенсії держава виділяє понад 60 млн. крб. Значні кошти відпускаються на охорону материнства і дитинства, на допомогу багатодітним сім’ям, на охорону і поліпшення умов праці, охорону природи і т. д.

Зростання прибутків дало змогу трудящим краще матеріально жити, споруджувати нові будинки, придбати речі довготривалого користування. За 1946–1985 роки колгоспниками і сільською інтелігенцією побудовано понад 4 млн. м2 житла. Нові сучасні будинки становлять до 90–95 % усіх сільських забудов.

Швидко змінюється і панорама міст, де з кожним роком зростають обсяги не лише промислового, але й житлового та соціально-культурного будівництва. Якщо в 1946–1950 роках держава виділяла на житлове будівництво 8 млн. крб., то в одинадцятій п’ятирічці асигнування зросли майже до 250 млн. крб. Всього вкладено в житлове будівництво державними і кооперативними підприємствами, колгоспами, радгоспами і населенням понад 1 млрд. крб. За рахунок держави і кооперативних вкладень побудовано понад 230 тис. квартир загальною площею майже 12 млн. м2. Споруджено 580 шкіл на 175 тне. учнівських місць, дитячих садків і ясел на 51 тис., лікарень на 12 тис. місць, ряд санаторіїв. Міста і села прикрашають нові палаци культури, бібліотеки, спортивні комплекси, торгові центри.

Важливу роль у поліпшенні матеріального добробуту відіграє побутове обслуговування населення. Завдяки розширенню матеріальної бази підприємств побуту, росту кваліфікації їх працівників трудящі області мають змогу все більше користуватися послугами кваліфікованих майстрів. У 1985 році населенню надавалося близько 500 видів послуг. У 1960 році надано послуг на суму 2,7 млн. крб., а в 1985 – майже на 30 млн. крб.

З кожним роком розширюється мережа торгових підприємств. По насиченості міст і сіл підприємствами торгівлі та громадського харчування Закарпатська область посідає одне з кращих місць серед областей України. Населення все більше купує товарів, причому дедалі більше переважають вироби довгострокового користування. Якщо в 1950 році населенню було продано різних товарів на суму 107 млн. крб., то в 1985 – уже на 1,2 млрд. крб. Щорічне зростання товарообороту в роки одинадцятої п’ятирічки становить 55– 57 млн. крб.

Радянська дійсність зробила дуже багато для охорони здоров’я трудящих. Із краю великої смертності населення, із краю, де часто поширювалися різні епідемічні захворювання, Закарпаття перетворилося в одну з відомих не лише на Україні, але й в усьому Радянському Союзі здравницю. Якщо до визволення тут практично була відсутня висококваліфікована медична допомога, то в 1985 році було 88 лікарень, оснащених сучасною медичною апаратурою. На охороні здоров’я трудящих замість 45 лікарів у минулому – понад 4 тис. спеціалістів різних профілів, 9,5 тис. працівників середнього і молодшого медичного персоналу.

Великих масштабів набуло санаторно-курортне лікування, в основі якого є відомі на всю країну мінеральні води і сприятливі кліматичні умови. Побудовано ряд великих санаторіїв, будинків відпочинку, туристських баз. Найбільшими є кардіологічний санаторій «Карпати», бальнеологічні – «Сонячне Закарпаття», «Поляна», «Квітка полонини», «Шаян», «Верховина», «Гірська Тиса» та інші.

Величезні досягнення Закарпаття в розвитку освіти, науки й культури. Уже в перші роки Радянської влади була проведена велика робота по ліквідації неписьменності й малописьменності серед дорослого населення. Відкривалися середні, неповносередні й початкові школи. Вся країна допомагала в налагодженні радянської системи освіти: направлялися на роботу досвідчені кадри, надходило обладнання для кабінетів, література для бібліотек. Якщо в 1945– 1946 навчальному році діяло 15 середніх шкіл і 179 семирічних, то в 1984–1985 навчальному році – 752 загальноосвітні школи, в тому числі 236 середніх, у яких навчається понад 219 тис. дітей. Поряд з українськими, створено десятки шкіл з російською, угорською і молдавською мовами навчання. У багатьох школах йде паралельно навчання – українською і російською, російською і угорською, українською і угорською мовами.

Набула швидкого розвитку середня спеціальна освіта. Особливою популярністю користуються Свалявський політехнікум, Ужгородські училище прикладного мистецтва і музичне училище, Мукачівське педучилище, Хустський лісотехнікум, Берегівське й Міжгірське медучилища, Мукачівський кооперативний технікум. За роки Радянської влади середні спеціальні учбові заклади підготували понад 100 тис. спеціалістів.

Кваліфіковані кадри робітників для промисловості та сільського господарства готують 21 професійно-технічне училище, в яких навчається 15,6 тис. чоловік. За роки десятої п’ятирічки підготовлено 25 тис., а за одинадцяту п’ятирічку – понад 30 тис. робітників для народного господарства країни.

Найвищим досягненням в галузі культури і науки Радянського Закарпаття є перший в його історії вищий навчальний заклад – Ужгородський державний університет. Створений у 1945 році за рішенням ЦК КП(б) України та Раднаркому УРСР, університет при активній допомозі провідних вузів СРСР, наукових установ АН УРСР і АН СРСР швидко зростав і перетворювався у важливий центр науки і культури не лише Закарпатської області, але й усієї країни. У 1945–1946 навчальному році на чотирьох факультетах навчалося 168 студентів, а на 5 кафедрах працювало 37 викладачів, переважно посланців радянських вузів. У 1985–1986 навчальному році на 11 факультетах навчалося 8,7 тис. студентів, а на 62 кафедрах працює 580 викладачів, серед яких 49 докторів і 370 кандидатів наук. Університет готує фахівців 32 спеціальностей. Всього за роки свого існування вуз підготував понад 32 тис. спеціалістів, які працюють у різних куточках нашої неосяжної Вітчизни. Серед випускників університету є члени-кореспонденти АН УРСР, лауреати Державної премії СРСР і УРСР, Герої Соціалістичної Праці, доктори наук, професори, заслужені працівники науки, культури, заслужені вчителі та лікарі УРСР, які очолюють важливі ділянки наукової, педагогічної та лікувальної роботи. Випускник університету доктор фізико-математичних наук професор В. І. Лендьєл став ректором вузу.

Неухильно зростає вклад учених університету в розвиток науки. Науковцями опубліковано понад 400 монографій, тематичних збірників-підручників для вузів і середніх шкіл. Обсяг науково-дослідних робіт за останні роки потроївся і в 1986 році становив близько 7 млн. крб. Чимало результатів досліджень впроваджується в народне господарство, в тому числі і в Закарпатській області.

За роки Радянської влади створено і ряд спеціальних науково-дослідних установ. Серед них слід назвати Ужгородське відділення Інституту ядерної фізики АН УРСР, Ужгородський відділ Інституту соціальних і економічних проблем зарубіжних країн АН УРСР, групу археологів Інституту археології АН УРСР. Важливу наукову тематику розробляють Ужгородський філіал Одеського науково-дослідного інституту курортології. Мукачівський філіал Київського науково-дослідного інституту педіатрії, акушерства і гінекології. Проблеми сільського господарства вивчають учені Закарпатської обласної сільськогосподарської дослідної станції, Гірсько-Карпатської сільськогосподарської дослідної станції, а питання дальшого розвитку лісового господарства досліджують працівники Закарпатської лісодослідної станції Українського науково-дослідного інституту лісового господарства і агролісомеліорації ім. Г. М. Висоцького. Науково-дослідні установи Закарпаття проводять дослідження у тісному зв’язку з провідними центрами АН УРСР і АН СРСР. Вони вносять посильний вклад у виконання завдань, поставлених перед наукою XXVII з’їздом КПРС.

У духовному збагаченні життя трудящих, у їх вихованні на комуністичних ідеалах значна роль належить літературі й мистецтву. «Наша література,– зазначається в Політичній доповіді ЦК КПРС XXVII з’їздові КПРС,– відображаючи народження нового світу, разом з тим брала активну участь у його становленні, формуючи людину цього світу – патріота своєї Батьківщини, справжнього інтернаціоналіста»[2] Часткою досягнень радянської багатонаціональної літератури і мистецтва є успіхи творчої інтелігенції Закарпатської області.

Література і мистецтво Закарпаття розвиваються у тісному зв’язку з літературою і мистецтвом всієї Радянської України, всього неосяжного Радянського Союзу. Процес взаємозбагачення культур усіх радянських народів-братів є джерелом збагачення літератури і мистецтва Закарпаття. Далеко за межами республіки відомі твори Ю. Гойди, Ю. Боршоша-Кум’ятського, Ф. Потушняка, О. Маркуша, Л. Дем’яна, М. Томчанія, Ю. Мейгеша. І. Чендея, В. Ладижця, П. Угляренка, І. Долгоша, П. Скунця, В. Вовчка, В. Басараба та інших. У галузі перекладу і літературної критики плідно працюють Ю. Шкробинець, Ю. Балега, В. Поп. Багато творів письменників Закарпаття перекладено на російську та інші мови народів СРСР, на мови братніх соціалістичних країн.

Широко відомі в нашій країні і кращі роботи художників Закарпаття. Біля джерел формування визнаної нині закарпатської школи образотворчого мистецтва стояли такі відомі митці, як А. Ерделі і Й. Бокшай. Разом з ними працювали Ф. Манайло, А. Кашшай, А. Коцка, В. Контратович, В. Габда, Г. Глюк, В. Бурч та інші. Збагачує радянське мистецтво і молодше покоління художників, таланти яких розкрилися в 60– 70-х роках. Це І. Шутєв, В. Микита, П. Балла, 3. Шолтес, М. Медвецький, М. Сапатюк, В. Скакандій та багато інших художників. Гордістю культурних здобутків Радянського Закарпаття є творчість скульптора, великого майстра різьби по дереву В. Свиди, скульпторів І. Гарапка, В. Асталоша, К. Лозового.

Загін творчої інтелігенції Закарпаття, як і всієї країни, схвально зустрів заклик XXVII з’їзду КПРС відображати правду життя, яка завжди була суттю справжнього мистецтва[3].

Важливим здобутком Радянського Закарпаття є створення широкої мережі закладів культури. Загальну популярність завоював обласний український музично-драматичний театр в Ужгороді та російський драматичний театр в Мукачеві, на сценах яких з успіхом ідуть твори класиків, кращі радянські п’єси, в тому числі ряд творів письменників і драматургів Закарпаття. Завоював популярність мистецький колектив обласної філармонії, у складі якого відомий в нашій країні та в ряді братніх соціалістичних країн талановитий колектив заслуженого Закарпатського народного хору, популярний камерний оркестр, естрадний ансамбль «Угорські мелодії».

Після визволення Закарпаття та возз’єднання з УРСР вперше в його історії було відкрито масові культосвітні заклади. За рахунок держави, колгоспів і радгоспів, промислових підприємств споруджувалися будинки культури, бібліотеки, клуби, кінотеатри. В 1985 році діяло близько 800 будинків культури і клубів, понад 1200 бібліотек. Лише в бібліотеках загального користування (таких 818) нараховується 10 млн. примірників книг. У 1985 році в області працювало близько 800 кіноустановок.

Активна діяльність культосвітніх закладів сприяла розквіту народних талантів. Тепер на Закарпатті працює 6 тис. самодіяльних художніх колективів, які об’єднують близько 125 тис. любителів народної пісні і танцю, народного декоративного мистецтва. Огляди художньої самодіяльності, виставки праць народних митців є справжніми святами самодіяльної народної культури. Багато народних колективів з успіхом виступають не лише на сценах нашої республіки, але і в багатьох братніх республіках, на сценах сусідніх соціалістичних країн.

Важливе місце в культурному житті області, як і всієї країни, в комуністичному вихованні трудящих належить музеям. У 1945 році було відкрито Закарпатський краєзнавчий музей. У його фондах понад 76 тис. експонатів, близько 40 % яких – дорадянського часу. Краєзнавчий музей має філіали в Мукачеві, Сваляві, Виноградові та Хусті.

У 1948 році було створено Закарпатський художній музей, у фондах якого представлено твори радянської та української класики, ряду зарубіжних митців, оригінальні твори радянських художників, твори закарпатської школи художників.

Зростає популярність створеного в 1970 році Музею народної архітектури і побуту просто неба. Тут понад 9 тис. експонатів, які розкривають основні риси народної архітектури Закарпаття, умови життя трудящих до визволення і розквіт економіки, культури, поліпшення матеріального становища і культурного рівня трудящих за радянський час.

На лівобережжі Ужа, в приміщенні колишньої церкви, відкрито Музей атеїзму, в експонатах якого розкрито реакційну роль церкви, в тому числі й на Закарпатті. Музей проводить велику роботу по формуванню у трудящих системи матеріалістичних поглядів.

В Ужгороді створено перший на Закарпатті меморіальний будинок-музей народного художника УРСР Ф. Манайла. Тут зібрано понад 1200 полотен, різних речей, зв’язаних з діяльністю визначного митця.

Окрім державних музеїв, у містах і селах Закарпаття створено понад 130 музеїв і музейних кімнат на громадських засадах. Серед них слід назвати історико-краєзнавчі музеї у Великому Бичкові, Берегові, Хусті, Іршаві, в селах Фанчикові, Бабичах та інших. Добре відомі на Закарпатті і музеї великих промислових підприємств та колгоспів. Найкращі серед них – музей Солотвинського солерудника, Тересвянського деревообробного комбінату, колгоспу «Прикордонник» Виноградівського району.

Значну роль у культурному житті відіграють засоби масової інформації та видавництва. В області виходять обласні газети: «Закарпатська правда» (українською і російською мовами), «Карпаті ігаз со» (угорською), «Молодь Закарпаття» (українською і угорською мовами), друкується 13 районних газет (деякі з них двома мовами). Обласне радіо і телецентр систематично ведуть передачі трьома мовами. Республіканське ордена Дружби народів видавництво «Карпати» видає літературу чотирма мовами – українською, російською, угорською і молдавською, активно співробітничає з видавництвами Чехословаччини й Угорщини. Друкує газети і книги видавництво «Радянське Закарпаття».

Великі й вагомі успіхи трудящих Закарпаття, добуті в братерській сім’ї радянських народів. Та найголовніший серед них – це сформована в ході соціалістичного будівництва радянська людина. Вихована партією, героїчною історією народу, всім нашим ладом, радянська людина живе повнокровним життям творця нового світу.

Зростанню людського фактора в здійсненні стратегії прискорення соціально-економічного розвитку країни велику увагу приділив XXVII з’їзд КПРС. У рішеннях з’їзду накреслено шляхи дальшого поліпшення ідеологічної, масово-політичної роботи партії, удосконалення форм і методів формування нової людини, утвердження радянського способу життя. У новій редакції Програми КПРС зазначається, «що виховання людини невіддільне від її практичної участі у творчій праці на благо народу, в громадському житті, в розв’язанні завдань соціально-економічного і культурного будівництва»[4]

У процесі самовідданої праці на благо соціалістичної Вітчизни загартовувалась дружба трудящих різних національностей, зростала їх свідомість. З кожним новим п’ятиріччям тривав розмах соціалістичного змагання, підвищувалася його ефективність. За трудові успіхи, активну участь у громадському житті понад 50 тис. чоловік нагороджено орденами і медалями СРСР, в тому числі 453 – орденом Леніна. Тим, що особливо відзначилися, домоглися визначних успіхів у праці, присвоєно високе звання Героя Соціалістичної Праці.

Нову хвилю соціалістичного змагання викликала підготовка до XXVII з’їзду КПРС, успішна робота форуму комуністів Радянського Союзу. Трудящі Закарпаття, як і всі радянські люди, усім серцем схвалили рішення XXVII з’їзду КПРС, нову редакцію Програми КПРС і зміни в Статуті КПРС, визначену з’їздом стратегію прискорення соціально-економічного розвитку СРСР, програму дальшої боротьби за мир і загальну безпеку народів. Самовідданою працею вони втілюють у життя важливі завдання дванадцятої п’ятирічки. У русі за комуністичне ставлення до праці на початку 1986 року брало участь понад 4 тис. бригад, 1200 колективів цехів, відділків, дільниць, ферм – всього понад 230 тис. трудівників. Високе і почесне звання колективів комуністичної праці носять 14 підприємств, колгоспів, організацій, в тому числі Свалявський ордена Трудового Червоного Прапора лісокомбінат, Мукачівське локомотивне депо, Ужгородське головне підприємство швейного виробничого об’єднання, колектив Турбатського лісопункту Усть-Чорнянського лісокомбінату й інші.

Характерною рисою сучасної дійсності на Закарпатті, як і в усій нашій багатонаціональній країні, є утвердження в життя кожного колективу, кожної людини ідей соціалістичного інтернаціоналізму і дружби народів, усвідомлення відповідальності за виконання величних накреслень XXVII з’їзду КПРС. Інтернаціоналізм, повага до всіх народів, безмежна любов до своєї Вітчизни стали внутрішнім переконанням, складовою частиною соціалістичної суспільної свідомості трудящих Закарпаття. Вірністю ідеям радянського патріотизму, соціалістичного інтернаціоналізму, ідеям дружби і братерства народів трудящі Закарпаття демонструють свою згуртованість навколо Комуністичної партії і Радянського уряду. Своїми трудовими звершеннями вони роблять посильний внесок у прискорення соціально-економічного розвитку країни, у зміцнення могутності СРСР.

[1] Енгельс Ф. Німеччина і панславізм //Маркс К., Енгельс Ф. Твори. Т. 11.– С. 202.

[2] Матеріали XXVII з’їзду Комуністичної партії Радянського Союзу,– С. 107.

[3] Матеріали XXVII з’їзду Комуністичної партії Радянського Союзу.– С. 107.

[4] Матеріали XXVII з’їзду Комуністичної партії Радянського Союзу.– С. 194.


000 Podkarpatska Rus n

OBSAH

Úvodem

Užhorod

Značené cesty

Jubilejní karpatská stezka

Odbočky z Jubilejní karpatské stezky

Železniční trati

Státní autobusové trati

Soukromé autom. trati

Státní, zemské, vicinální silnice. Pokyny pro automobilisty a motoristy

Letadlem na P. Rus

Seznam obcí

Různosti

Hranice/ Horstvo/ Výšky hor/ Vodstvo/ Klausury/ Srážky/ Povodně/ Geologie/ Minerální prameny, lázně/ Nerostné bohatství/ Průmysl/ Meliorace, regulace/ Zvířena/ Poměry hmyzí fauny/ Lesy/ 

Květena Podkarpatské Rusi (Prof. Antonín Margittai)

Národnost a zaměstnání/ Náboženství/ Nářečí, kmenové rozdělení/Peněžnictví a družstevnictví/ Českoslov. červený kříž/

Písemnictví P. Rusi/ Umění/ Lidové umění. Dřevěné kostely — cerkve/

Dějiny/ Správní a soudní okresy/ Guvernéři/ Obrázky/ Literatura (prameny).

Doslov

 

Dostal Jaroslav   PODKARPATSKÁ RUS 1936


Jak se cestuje po P.Rusi. Cesty v místech turisticky významných jsou dobře označeny, délka značených cest je asi 2000 km. Rozcestí jsou opatřena orientačními tabulkami, takže se cestuje s mapou v ruce docela bezpečně. Na poloninách a v odlehlých krajích dostane se přístřeší v útulnách a noclehárnách KČST., v kolibÁch, loveckých chatkách, hájovnách, v domcích hlídačů vodních nádrží, v mlékárnách. Jdeme-li na poloniny, do pralesů, na pohraniční hory, pro pohodlí možno najmouti za nosiče Rusína; zná kraj, nese zavazadla, ví o kolibách a o jiném útulku i o pramenech, připraví oheň, je věrným průvodcem a sluhou. Platí se mu podle dohody, asi 15 Kč denně. Větší společnost najme si také koně i jeho majetníka, poplatek je asi 25 Kč. Kůň nese zavazadla, zásoby, stan. Na delší cestu jsou zásoby nutný, na poloninách koupíme mléka dost, ale chleba a jiného nedostaneme. — Nebezpečí tu není. Medvěd a vlk se člověku vyhne, lid je dobrý a poctivý — se zlými se setkáme spiše jinde, než tady. Přece však všude je dbáti opatrnost). Nechodíme sami, vyvrtnuti nohy nebo jiná nehoda jednotlivce v zapadlých končinách mohla by se stát osudnou. Také mlhy na horách jsou nebezpečné, snadno se pak sejde s cesty, jsou tam místy srázy a rokle. — Cílem návštěv jsou poloniny, pohraniční hřebeny, průsmyky, rozlehlé pralesy, klausury, vesničky s dřevěnými církvemi, bojiště a válečné hřbitovy, primitivní lázničky s minerálními prameny, solné doly. Poloniny jsou horské louky beze stromů, klenoucí se ve výši 1200—2000 m nad hranicí lesů, obemknuté listnatým hvozdem, který je chrání jako neproniknutelná hradba. Pasou se na nich koně, krávy, ovce i vepři. Vynikají překrásnými rozhledy, mnohé z nich jsou zavlažovány četnými prameny a bystřinami. Některé jsou malé, jiné velmi rozsáhlé, největší je komplex 50 polonin na Svidovci. K nejkrásnějším patří polonina Rovná, měří 2200 kat. jiter, OKČST Užhorod staví na ní útulnu. Velmi navštěvovaná je polonina Boržava, je snadno dostupná, z rychlíkové stanice Volovce za necelé dvě hodiny; je na ní útulná chata KČST., v její kuchyni, opatřené nádobím, možno vařit. Jsou po ní vděčné procházky a s její bory Stoje je jeden z nejkrásnějších výhledů v celé zemi. Na polonině Krásné, jež svého jména si plně zasluhuje, je noclehárna v salaši a na polonině Svidovci chatka pod Podpulou, pod Bližnicí na Drahobratu a na Dumeni, přimo nad Rachovem. Klausury jsou přehrady na horských potocích a bystřinách, z nichž se občas vypouští voda, aby odnesla připravené kmeny a vory. Bydlí u nich jejich hlídač, v jehož chaloupce najdeme přístřeší. Jsou vysoko v horách, uprostřed lesů, ba pralesů, malé i hodně veliké. Apšinecká je největší, Balcatul s chatou KČST pod Čornou horou nejkrásnější. Idylickým zákoutím je klausura Kvasný s chatou KČST pod Popem Ivanem. Celé pohraničí je velmi zajímavé. Podle hraničních kamenů běží pěšina a můžeme projiti celou tu cestu po hranicích ze sedla Užockého až do Trebušan. Je to cesta krásná, ovšem v některých úsecích, zvláště v divokých Gorganech, na Popadi a Syvule namáhavá. O všechny průsmyky sváděny byly líté boje, jsou v nich zajímavé válečné hřbitovy. Užocký průsmyk a Jasiňský je nejvíce navštěvován, ve Skotarském nová chata KCST ulehčí pohraniční pout a stane se vyhledávaným klimatickým místem. — Nejvýchodnější skupina Čorné hory je nejmohutnější. V ní se zvedají nejvyšší hory Hoverla 2058 m a Čorná hora 2022 m, Turkul s mohutnými zbytky bojiště, Stoh, trojmezí ČSR., Polska a Rumunska, s přeobsáhlým rozhledem. Dvě útulny pod Hoverlou, útulna na Vaskulu pod Čornou horou, na Mezipotocích a chata i útulna pod Popem Ivanem umožňují navštíviti i tyto nejodlehlejší a nejmohutnější hory. — Kromě zmíněného bojiště na Turkulu a ve všech průsmycích jsou mocné zákopy, kryty, překážky, sruby na Kukulu nad Jasiní. Ovšem i jinde na celém pohraničí až za Čornou horu je válečných památek dost a dost. — Nejlépe je začíti s cestou od západu a postupovati k východu, dojmy se stupňuji, kraj je stále romantičtější, hory mohutnější, lesy hlubší. Prohlédneme Užhorod, kde západ s orientem si podává ruku. Zajedeme vlakem do Užockého průsmyku, sejdeme do vsi Užoku, tu a v nedaleké Husně nejkrásnějši dřevěné kostelíky bojkovského typu. Na zpáteční cestě do Užhorodu z Vel. Berezného navštívíme hřeben Javorníka s chatou KČST Vlakem pokračujeme do Mukačeva a do Volovce, nebo z Užoku pěšky na pohraničí, výstup na horu Pikuj a do Volovce. Pohodlný je z Volovce výstup na poloninu Boržavu, kde se aspoň na den v chatě usadíme. Přejdeme Boržavu do Volového, jež je východištěm ke krásnému Ožeru s chatou KČST, a na obtížnou Popaďu. Z Volového po silnici do Koločavy, sídla Šohaje, neprávem povýšeného na hrdinu, a do Něm. Mokré, sídla něm. kolonistů, zcela se lišící od jiných vesnic. Odtud výstup na pol. Krásnou ke klausuře Mokrance a na pohraničí pod divokou Popaďu. Z Německé Mokré jdeme do Usťčorny (lázně), přes poloniny Svidovce, přes Bližnici do Jasině, nebo pokračujeme Jubilejní stezkou ku prameni Černé Tisy na Okule (chata) a odtud se pustíme přes Bratkovskou (bojiště) nebo podle klausury Apšince do Jasině. Je středem Huculů, má dva překrásné dřevěné kostely. V neděli je nejlepšl podívaná na kroje. Lázně Kvasy jsou východištěm na Kvasovský Menčul (Měrková chata), z Jasině a Rachova se vystupuje nu nejvýchodnější pohraničí. Na zpáteční cestě se podíváme do solných bání ve Slatinských Dolech, do Ťačova, do Chustu, do Mukačeva, to v sobotu na šábes, neboť polovina obyvatelstva je židovská, do vinařského Berehova.

Oděv a výzbroj. Pamatujme, že P. Rus má nejvlhči podnebí a že se tam na horách snášejí náhlé a prudké lijavce. Cesta po hřebenech pohraničních hor se pohybuje ve výši 1000—2000 m. Podle toho se ustrojíme a obujeme. Nepromokavý plášť, čapka, svetr a rezervní prádlo jsou nezbytný. Boty na kamenitých cestách velmi trpí. Vezměte dobré, vychozené boty, střevíců se varujte! O opravu bot je dobře postaráno. Prodejny a při nich správkárny jsou nejen ve městech, ale ve všech, aspoň větších vesnicích, kde obuv ošetří a spraví. — Nutné věci jsou: lékárnička, svítilna, silný nůž, zápalky i zapalovač, mapa, kompas, píšťalka, zápisník, legitimace KČST., drobné peníze. — K jídlu chléb, salám, suchary, konservy, čokoláda, cukr, sůl. Cigarety jsou nejlepším platidlem. — Vlněná pokrývka je nezbytná, i kotlík na vaření se uplatní — a také stan, počítáme-li s cestou poloninami a pohraničními horami.

Výstrahy a rady. Střileti ptactvo a zvěř je zakázáno, ryby se mohou chytati jen na písemné povolení ředitelství stát. lesů. Zkušenost domácích lidí radí: Není-li nutno, nescházejme s hřebenu. Horské hřbety jsou vroubeny neschůdnými pralesy, jimiž se musíme často celé hodiny prodírati k lidským obydlím. A prales, zejména bukový, je zlý. Bouře a husté mlhy na hřebenech jsou nebezpečné, neboť místy jsou příkré srázy! Sami na hory nechoďme, alespoň společnost tří! Buďte opatrní při pití vody poblíž vesnic. Nepijte mnoho minerální vody, způsobuje žaludeční a střevní potíže, zvláště, pijeme-li z několika různých pramenů po sobě. Na delší cestu vezměte proviant. Na poloninách se dostane jen mléko, chleba není, lidé se živí kukuřičnou kaší. Na hřebenech je nedostatek vody. Přenocuje se v kolibách na zemi při ohni, jsou otevřeny. Suchého dříví ie dost a je dovoleno je páliti, opatříme si je před večerem. Šetřte kolib! Staly se případy, že nesvědomitý návštěvník trhal střechu a pálil ji, jiný spálil pryčny. Domácí lid jich šetři, i on tam hledá útulek. Šetřte i horské květeny. — Mějme v úctě hlubokou zbožnost prostého lidu. Jeho obvyklý pozdrav je: “Daj, Bože, zdórovlja” nebo “Dobrý deň!“ — Ku přespání v lesovnách a v některých chatách při klausurách je potřebí napřed si vyžádati svolení ředitelství lesů. — Informace v noclehárnách, na četnických stanicích, u finanční stráže, u státních hajných a strážců klausur. V některých noclehárnách (hostincích) se postarají o průvodce a koně za ceny, které budou vyvěšeny v noclehárně. — Plaťte stanovené ceny, nepřeplácejte mléko a jiné! — Najímajíce auto, pevně smluvte cenu.

I při jízdě soukromými autobusy se zeptejte dříve na výši jízdného do určeného místa.

Turistická organizace. Celé území P R. náleži do působnosti Podkarpatoruské župy KČST se sídlem v Užhorodě. Sdružuje odbory Chust, Mukačevo, Rachov, Ťačovo, Užhorod, Velký Berezný, Volovec a Volové. Župa i odbory vykonaly úctyhodnou práci. Síť značených cest, sta orientačních tabulek, úprava cest, 50 nocleháren, 17 chat a útulen, tur. dům v Rachově jsou důkazem úsilí, jež tamější pracovníci vynaložili, aby umožnili bezpečné putování na východě republiky.

Chaty, útulny, noclehárny a stanice KČST. I) Chaty KČST.: Sinovírské ožero, hajný, stále, 20 lůžek, pošta Sinovir. Maj. odbor Chust. — Skotarský průsmyk, chatař, stále, 20 l., p. Volovec. Maj. odbor Mukačevo. — Polonina Boržava, pod Plajem, hospodář, v sezóně, 34 l., p. Volovec. Ve správě odboru Volovec. — Dumeň, chatař, stále, 10 l., p. Rachov. Maj. odbor Rachov. — Kvasný klausura, hospodář, stále, 5 l., p. Bohdan. Maj. odbor Rachov. — Balcatul klausura, hatíř, stále, 10 l., p. Bohdan. Maj. odbor Rachov. — Rachov, tur. dům, 23 l. v pokojích, spol. noclehárna. Maj. odbor Rachov. — II) Útulny KČST.: Pliška, 14 nouz. l., v sezóně, jinak klíče u zašil. Strádala, Užhorod, Duchnovičova 7 Maj. odbor Užhorod. — Nevické Podhradie, restaurace s noclehárnou, stále, 6 l., p. Užhorod. Maj. odbor Užhorod. — Javorník pod Juda vrškem, 11 l., klíče v rest. O. Soukupa ve Vel’. Berezném. Maj. odbor V Berezný. — Podpula, pod Podpulou, hlídač, v sezóně, 8 l. Maj. odbor Ťačovo. — Stenjak, hospodář, v sezóně, 4 l., p. Usťčorna. Maj. odbor Ťačovo. — Svid. Drahobrat, hlídač, v sezóně, 6 l., p. Rachov. Maj. odbor Rachov. — Hoverla, Pod Hoverlou, hlídač Ilko Dosič, v sezóně, 12 l. a 20 nouz., p. Bohdan: druhá útulna, vzdálena Vi km, dostavěna 1936. — Vaskul pod Čornou horou, hlídač, v sezóně, pryčny bez dek. Maj. odbor Rachov. — Mezipotoky, hlídač, v sezóně, pryčny bez dek. Maj. odbor Rachov. — Pop. Ivan, pod Popem Ivanem, hlídač Nik. Sas, 40 míst na pryčnách. — III) Soukromé a j. horské chaty: Okula, chata řed. st. lesů, hajný, stále, 4 l., p. Jasiňa. — Měrková pod Kvasovským Menčulem, 15 l. v 5 pok., spol. noclehárna, stále, p. Kvasy. — Vaškova horská chata 1560 m “Pop Ivan” pod Popem Ivanem, 40 l. v pokojích a společná noclehárna, stále, p. Trebušany. — IV) Noclehárny KČST.: Berehovo, Sokolský dům, sokolník, stále, 15 l. — Bohdan, Rosenthalův hostinec, soukr., 5 pok. a noci. — Bohdan, Luhy, stavení č. 869, u čet. stanice, stále, 7 l., 15 nouz., také jídelna. — Brustury, host. Adlera Majera (stan. KČST.) uprostřed vsi u mostu, stále, 8 l. — Dovhé, čes. mateřská škola na náměstí, 5 l. — Dubová, host. M. Kaňuka, stále, 6 l. — Chust, jub. čes. škola, 42 l. — Jasiňa, čes. obec. škola, 20 I. — Lumšory, lázeňská budova, v sezóně, 20 l., p. Tuří Remety. Mukačevo, internát stát. gymnasia, 311. — Na Kantině či Černá řeka, hájovna, stále, 4 l. — Neresnice, host. N. Csika, stále, 5 l. — Něm. Mokrá, host. V Oberbüchlera, č. 153, stále, 10 l. — Niž. Verecky, rus. nár. dům, stále, 10 l. — Sinovír, dům cestmistrův, 14 l. — Sinovírská Polana, host. Šafař, 6 l. — Slatinské Doly, stát. měšť. škola, 28 l. — Torun, čes. škola, 5 l. — Ťačovo, st. měšť. škola, 4 l. — Usťčorna, čes. škola, 10 l. — Užhorod, gymnasium, 35 l. — Vel’. Berezný, měšť. škola, 5 l. — Volosianka, Jiráskův hotel “Tajga” 5 l. — Volovec, rus. nár. dům (Slovanský tur. hotel), 42 l. — Volové, budova legíon. družstva s restaurací, 6 l. — Zbyny, rus. škola, 6 l. — Zděňovo, čes. škola, 10 l. — V) Stanice KČST.: Brustury, host. Adlera Majera. -— Černek, p. Čiňaďovo, rest. M. Fliegla. — Mukačevo, Litovelská restaurace J. Bozděcha. — Nižní Verecky, rus. národní dům. — Užok, hotel Sport. — Vel’. Berezný, rest. O. Soukupa. — Volosianka, hotel “Tajga” — Volové, Legiodom. — Volovec, ruský národní dům a nádražní restaurace.

Přechod hranic. Podrobné poučení je obsaženo v příručce “Výhody a oprávnění členů KČST.” na niž odkazujeme. Průkazky k přechodu hranic československopolských vydávají odbory a potvrzují okresní (příp. stát. policejní) úřady a polský konsulát (Praha I., Příkopy, 15, Mor. Ostrava a Košice).

V mapě je vyznačeno přístupné turistické pásmo. Do dalšího území nebo do Rumunska je potřebí pasu. Asociační známka (členství Asociace slovanských turist. družstev) za 3 Kč na turist. legitimaci opravňuje používali výhod v polských chatách. (Ve jmenované příručce je turista poučen o všem, je proto pro každého turistu nezbytná, cena 6 Kč. pro členy KČST 3 Kč v Knihkupectví KČST., Praha II., Mikulandská ul. 7.) Dejte si vidovati fotografický aparát!

Čas. Čím dál na východ, tím je větší rozdíl mezi časem středoevropským, jimž se řídí dráhy a autobusy, a časem místním. V nejvýchodnějším cípu činí ten rozdíl skoro tři čtvrti hodiny. To mějme na paměti při fotografování, chceme-li viděti východ slunce a večer při ukončování denního pochodu. Tma se dostavuje na horách po západu slunce velmi rychle!

Rozdělení příručky. Příručka je zpracována především se zřetelem k pěší turistice. Východištěm je

I. hlavní město Užhorod, začátek turistické magistrály “Jubilejní karpatské stezky” značené červeně. — Na ni navazují

II. odbočující turistické cesty, značené modře, žlutě, zeleně, červeně. — Pokud značené cesty jdou mimo Jubilejní karpatskou stezku, jsou uvedeny v oddílu

III.”Železnice” — Jako samostatné části jsou města

IV Mukačevo a V Chust. — Většina silnic je popsána v oddíle

V. “Autobusové spoje” V následujícím oddílu

VII. “Turistika auty” jsou pokyny, jak lze zajížděti auty a motory ke klausurám a jezditi i po horských hřebenech.

VIII. Letadlem na P Rus.

IX. “Seznamu obcí” jsou shrnuta statistická data všech 487 obcí a jiná data těch obcí, o nichž není jednáno v předešlých kapitolách.

X. Jsou připojeny stati: horopis, vodopis, národopis, zvířena, květena atd. a podrobný index.

kcst 004aa

Pohled na Popaďu 1742 m s Vrchu Černé řeky 1269 m.

OBSAH    >>>


kcst 004bb

Masarykovo náměstí v Užhorodě.

 Užhorod, hlavní město země s magistrátním zřízením, sídlo guvernéra, zemského sněmu a centrálních úřadů, leží na obou březích Uhu (hladina 137), kde poslední výběžky Karpat přecházejí do nížiny. Rozkládá se na třech návrších, jež svými budovami, županátem, dómem a hradem ovládají město.

Komunikace. Městem jde trať Čop — Užok se zastávkou a hlavním nádražím, u něhož je nádraží lokální trati Užhorod — Antalovce, silniční magistrála Michalovce — Jasiňa a zemská silnice Čop — Užok. Letiště je konečnou stanicí linky Praha — Brno — Bratislava — Košice —Užhorod a stanicí linky Praha — Užhorod — Cluj — Bukurešť a linky Praha — Užhorod — Cluj—-Jasi—Kijev — Bojansk — Moskva. Autobus ČSD. jezdí do Mukačeva, do Michalovců třemi směry, do M. Gejovců.

Stanoviště nájemných aut: u Baťova paláce na Fencikově náměstí, odtud vyjíždí autobus státních aerolinií, a u hlavního nádraží.

Noclehárna KČST v budově stát. rus. gymnasia.

Hotely, restaurace, kavárny: Purmova kavárna v ulici Kacinziho, Živnost, dům, nejmodernější podnik na P. Rusi (výborná káva, zákusky, zmrzlinové speciality, prvotříd. orig. vína), středisko inteligence, tel. č. 10 — prodejna na Drugethově nám., tel. 310. — Hotely: Sodomkova plzeňská restaurace, hotel-pensionát, 12 pokojů se 16 lůžky, Karpatia u hl. nádraží, Koruna na Fencikově náměstí, Centrál na Palackého nábřeží, Bercsenyi v Malomostecké a Tatra v Podhradské ulici, dobré, levné restaurace “U Václava” naproti noclehárně KČST. u gymnasia, Drugethovo nám. č. 5 (oběd 6.50, večeře 5 Kč), Litovelská restaurace (u Šustů) na Korjatovičově nám., Trskova restaurace “Plzeňský dvůr” v Rákóczyho ul. č. 22, tel. 620, česká kuchyně.

Orientační tabule: na žel. zastávce, u mostu na Agrární bance na Masarykově náměstí (východiště zelené do lázní Derenovky a červené Jub. cesty), na stát. lud. škole na Drugethově nám., na rus. škole na rohu ul. Dajbocké a Kalvarie (východiště modré přes Popričný vrch do Nevického Podhradí) .

Pomníky: Masarykův na Masarykově nám., E. A. Fencika na Fencikově nám., Dobrjanského na Zatkovičově nám., Tyršův na Tyršově nábřeží, Dajkův u gymnasia, pamětní desky na županáte.

Vyhlídky: z vých. hradeb hradu, s Kalvarie, z věží kostelů.

Pošta: hlavní, příchod z Roškovičova nábřeží, druhá na hlavním nádraží.

Lázně, plovárny: minerální lázně “Kvasná voda” u gymnasia, parní v ul. Potényiho, orthodoxní židovské na Roškovičově nábřeží, plovárny na Uhu.

Městská záchranná stanice vul. Dobrjanského, č. 7 městská nemocnice v Kapušanské ul., č. 16.

Divadlo, kina, knihovny, čítárny: Městské divadlo na Fencikově nám., Měst. kino v Rákóczyho ul., kino Rádio na Drugethově nám. — Měst. veř. knihovna a čítárna se stát. vědeckou knihovnou v Kinopasáži, biskupská knihovna v biskupské residenci, župní a Zemgora v Ruském nár. domě na nábřeží Palackého. — Ukrajinský spolek Prosvitá má svůj nár. dům na Drugethově nám., ruský Duchnovič na nábřeží Palackého, kulturní spolek Školnaja pomošč s tiskárnou v ul. Munkácsyho. — Vychází řada časopisů českých, ruských, ukrajinských, maďarských.

Školy: řeckokat. bohoslovecký seminář, rabínská škola, škola pro porodní asistentky, stát. rus. r. gymnasium, stát. čs. gymnasium, soukromé hebrejské reformní reál. gymnasium, řeckok. mužský pěvco-učitelský a žen. učitelský ústav, stát. lesnická škola, stát. odb. škola pro zpracování dřeva, živnostenská škola. Národní školy: čs. stát. měšť. 3tř. se IV roč., 14 pobočkami a 3 přípravnými tř.; I. ob. 5tř. s 10 pobočkami na Roškovičově nábř., II. ob. 5tř. s 9 pobočkami na Tyršově nábřeží, III. ob. 5tř. se 7 pob. na Drugethově nám.: žid. čs. 5tř. s 3 pob. na Fencikově nám. — stát. měšť. rus. 6tř. s 8 pobočkami, se IV roč. a 5 přípr. tř. — řeckok. rus. měšť. 3tř. — římskok. maď. ob. dívčí 2tř., “dům Marie” a 3tř. “dům Gizely” římskok. ob. maď. chl. 3tř., ref. ob. maď. 1 tř., soukromá ob. hebrejská 3tř. — Stát. ústav hluchoněmých se 7 tř. a s 2 pomoc, tř., stát. čs. cikánská škola v Bercsenyiho ul. pod Kalvarií.

Obyvatelstvo: podle sčítání 1930: 26.675, 8030 Č., 6260 R., 4499 M., 5897 Z., 508 N., 110 j., 1371 ciz.

Náboženstvi: 8674 řm., 7497 řk., 1106 ev., 263 prav., 7357 žid., 1778 j. a bez vyznáni.

Průmysl: ústřední parni elektrárna, moderní jatky, 2 kruhové cihelny, 2 pily, jedna státní, třetí vyhořela, továrna na kartonáže a papírové zboží Lám Elemér, na ohýbaný nábytek s výrobou dyh, na margarin, přenesená z Hořan, Sternova na cikorku, samostatná rafinerie lihu, hospodářský lihovar, na sporáky a plechové zboží, na tašky a trubky Keramos, na drátěná pletiva a hřebíkárna L. Kozára, velký válcový mlýn, palirna ovoce, družstvo uměleckého lidového průmyslu, domácí výroba keramiky, vinné sklepy. Vinice jsou na rozloze 400 kat. jiter s 1 1/2 mil. keřů, sklidí 850.000 kg hroznů. Sklepy jsou zejména na Hluboké cestě, největší “královský” v Sobranecké ulici.

Peněžní ústavy: filiálka Městské spořitelny na Král. Vinohradech, Podkarpatoruská banka s filiálkou v Mukačevě a v Chustu, filiálka Slovenské banky v Bratislavě, filiálka Národní banky, Legiobanka, Dunajská, Agrární banka a jiné.

Prohlídka města, jeho památek a význačných budov. Středem je Fencikovo náměstí na 48°37′ sev. šiřky a na 22°16’40” vých. délky. U železného mostu přes Uh je městské divadlo z r.1907; hraje se v něm česky, slovenský, ruský, rusínsky, židovsky, ba i cikánsky. Za divadlem je malý park se sochou E. A. Fencika, básníka, romanopisce, publicisty, narodil se v Martince 1844, zemřel jako farář v Horinčově 1903. Busta je dílem Eleny Šunaljevy Mondičové, žačky J. Stursy, žijící v Praze. Za parkem se zvedá červená stavba orthodoxní synagogy v maurském slohu z roku 1904. Na náměstí je Baťův palác s průchodem do ul. Rákóczyho a hotel Koruna s kavárnou. Od mostu záp. se táhne krásná nábřežní promenáda, 700 m dlouhá, s lavičkami. Až k Tyršovu pomníku je Roškovičovo nábřeží s čs. měšť. školou, žid. lázněmi a synagogou židů konservativního směru z r. 1908, nad ní moderní budova pošty z r. 1932 s uměleckou skulpturou. Dál je Tyršovo nábřeží. U Tyršova pomníku je náměstíčko, uzavřené vzadu budovou finančního ředitelství a vl. budovou filiálky Národní banky se 4 alegorickými sochami nad portálem, ze zdejšího rhyolitu, vestibul a schodiště jsou obloženy zdejším mramorem. Přijdeme k Masarykově škole a k Beskidově třídě. Na jejím rohu je čet. velitelství, v pozadí palác zemského úřadu a vpr. krajský soud se sochami Práva a Spravedlnosti při vchodu. Tato část je Malé Galago, nejmodernější a nejvýstavnější čtvrt, vystavěná podle plánů dr. A.Liebschera, která se může směle měřit s městy na západě. Okružní třída (v ulici Rockfellerově) odděluje Velké Galago. Z Beskidovy třídy odbočuje ul. Rozsypalova, v ní velitelství 12. pěší divise a policejní ředitelství, zdobené sochami.

Z Fencikova náměstí přejdeme do Rašínovy a Kanzinciho ul. (Purmova kavárna), nejživější tepny města s bohatými výklady odborných obchodů. Na jejich nároží odbočuje vl. ul. Malomostecká, vpr. Rákóczyho. V ulici Malomostecké u mostu přes Mlýnskou strouhu, to je kanál, vedený v délce 10 km z Uhu od Nevického na stát. pilu a tady překlenutý a ústící do Uhu, hotel Bercsenyi a synagoga, naproti mlýn. Přijdeme k parku s pomníkem Dobrjanského (Ad. Ivanovič Dobrjanskij 1817—1901, politický vůdce lidu 1848/9, místopředseda spolku sv. Vasila) mezi ul. Samovolského (v ní stát. odb. škola pro zpracování dřeva) a Zatkovičovým náměstím. Na něm je okresní úřad v býv. županátě, sídlo guvernéra z r. 1809, s býv. věznicí, přistavěnou 1840. Průčelím a dvěma křídly zavírá prostranné nádvoří. Na průčelí je deska na pamět uvítání pres. Masaryka 1921 a druhá, kryjící prsť ze zborovského bojiště, zasazená 28. X. 1933 Pěveckým sdružením čs. učitelstva na P.Rusi. V pravém traktu je umístěno museum se sbírkami přírodopisnými, národopisnými (interiéry chat), církevními, městskými, zahraničního odboje a s ukázkami zdejší keramiky. Na dvoře a ve skleníku je zařízena malá zoologická zahrádka, akvaria a vivaria, hlavně podkarpatoruské zvířeny. Vedle županátu stojí ev. ref. kostel, vystavěný v jednoduchém got. slohu a dokončený 1925. Synagoga židů neologů. Ze sev. fronty Zatkovičova nám. se rozbíhají 4 ulice: a) Pod kopečkem s řeckok. kostelem na Ceholni z r. 1802, za ním vilová čtvrt, z této ul. odbíhá ul. Bercsenyiho k sev. cikánské čtvrti s cikánskou školou, v místě, kde vyústi ulice Bačinského. Bydlí tam asi 300 cikánů, jsou to krejčí a jiní živnostníci, dělníci a hudebnici, panuje tu poměrná čistota a pořádek. Přizemní domek č. 128 je označen nápisem: “Státna l’udová škola s čs. jazykem vyučovacím. Cigánská trieda.” Cikáni zdarma pomáhali při stavbě a opatřili cihly. Otevřena 22. XII. 1926. Naproti vojenský hřbitov a dál vinice, b) Sobranecká, v ní největší vinný sklep “Královský” vede k letišti, vzdálenému 2 km. Bylo zřízeno 1929 na ploše 60 ha pod lesem Červenici i pro největší letadla, c) Dajbocká a d) Kalvarie, na jejich styku na stát. rus. škole v orientálním slohu tabulka: Modrá Petrovce 12 km. — Ul. Kalvarie s křížovou cestou přechází mezi hřbitovy ke kapli z r.1826 s rozhledem na vinice i na celé město.

Podíváme se do vých. částí města. Z uzlu čtyř ulic odbíhá ul. Rákóczyho, v ní římskok. kostel, stál s farou již 1332, v nynější bar. podobě 1762-7 trojlodní, bohatě zdobený, nad postranními loďmi ochoz, v presbytáři a ve střední lodi nástropní fresky, na hl.oltáři obraz “Kázání na hoře” Vedle kostela fara a maď. římskok. 3tř. ob. dívčí škola “Dům Gizely”. Naproti kino s Měst. veřejnou a Stát. vědeckou knihovnou, průchod vede na Fencikovo náměstí. Na křižovalice s Fircakovou ul., vedoucí ke katedrále, magistrát, původně gymnasium z r. 1785, a rabínská škola. Dále v ul. Rákóczyho dům, kde konány komitátní sjezdy, má na portále nápis: Curia nobilitatis de Ungh. VI. řeckok. žen. učitelský ústav a dívčí měšt’. škola, vpr. žid. dívčí škola, ředitelství stát. lesů a klášter Vasiliánů z r.1907, jsou v něm úřadv a soc. instituce; v jeho nádvoří kostelík 1787 opravený 1931, s krásnou arabeskovou a freskovou výzdobou (kázání sv. Vasila, vniknutí do chrámu), na hl. oltáři Ukřižovaný. Patří pravoslavné církvi. Od kláštera pokračuje ul. Sklepní s vinnými sklepy, vedoucí k zastávce dráhy, k říčním lázním, k měst. parku a sportov. a sokolskému hřišti.

Ul. Kazinciho vyústí na Korjatovičovo nám., tržiště ovoce a zeleniny; na rohu palác Živnostenského domu s fasádou ze slovenského travertinu. Z náměstí vybíhají ul. Duchnovičova (římskok. ob. škola) a Lučkajova (stát. opatrovna) ke katedrále a biskupské residenci. Katedrála, původně bar. jesuitský kostel z r. 1732–40, přestavěný 1780. Biskup Jan Pastely dal zbudovati sloupové průčelí, ikonostas a vymalované fresky. Chrám je trojlodní, v pobočních lodích oltáře, nad střední lodí kopule s freskou Ferd. Vydry 1850 “Povýšení sv. kříže” a s ozdobami na způsob štuk. Ikonostas (stěna, oddělující oltář od ostatní prostory chrámové) sahá až ke stropu, zdobí jej při středním vchodu obraz Madony a Krista, výše 3 řady obrazů, mezi nimi “Večeře Páně” a nahoře zlacený křiž. Ke katedrále přiléhá biskupská residence (v ni knihovna), původně jesuitská kolej, do níž 1775 po zrušení řádu přenesl biskup Ondřej Bačinskij sídlo řeckok. mukačevského biskupství. Kolej přestavěl a rozšířil o sev. záp. trakt biskup Vasil Popovič a dokončil Štěpán Pankovič. Korintské sloupořadí přistavěno 1876-7 Pod kostelem je krypta biskupa Fircaka. Zvon sv. Ivana ve věži váži 46 q. Od dómu jde tichá Kapitulní ul., v ní gymnasijní internát a naproti alumneum, k řeckok. pěvco-učitelskému muž. ústavu na nároží Učitelské ul. a k hradu.

Hrad stojí na posledním horském výběžku. Je obehnán zdí s baštami z lomového kamene a hlubokým příkopem, proměněným v zelinářskou zahradu. Přes příkop vede kamenný most k bráně, zavírané kovanou mříží. Nedbáme tabulky “Zakázaný vstup” Na prostraném nádvoří je obdélníková budova s plechovou střechou, rušící její starobylý ráz. Nad postranním vchodem je letopočet opravy hradu a znak 7 kosů a 3 přezek, erb Drugethů, kteří získali panství po vymření Arpádovců. Po nich se stal pánem hradu Mikuláš Bercsenyl, dal jej opraviti. Byl mu zkonfiskován pro účast na vzpouře Fr. Rákóczyho a připadl koruně. Marie Terezie jej prodala bisku pu mukačevskému Ondřeji Bačinskému. Ten se na hradě neusadil, ale v koleji a na hrad přenesl seminář. Při tehdejší úpravě zrušen krásný rytířský sál. Branou vejdeme do hradu, uzavírajícího se 4 stran nádvoří s ambity. V biskupské kapli jsou cenné malby a biblické výjevy malíře O. Bokšaje. K hradu přiléhá starý park s porouchaným sousoším z doby Košutovy. S vých. hradeb je pěkný rozhled do nížiny, na Seredňanské kopce, Antalovskou polánu.

Z hradu se vrátíme na Korjatovičovo nám. Z něho jde podle Mlýnské strouhy Podhradská ul. k žel. zastávce; v této ul. je hotel Tatra, proti němu přes můstek lázně Kvasná voda s restaurací a přes vedlejší můstek stát. rus. gymnasium s noclehárnou KČST., vystavěné 1894. Vdova po Janu Drugethovi přenesla jesuitské gymnasium z Humenného do Užhorodu 1646, r. 1785 byla pro ně zřízena budova nynějšího magistrátu ve Fircakově ul. V parčíku u gymnasia pomník Gabriela Dajky, básníka, profesora zdejšího gymnasia na konci XVIII. stol. Přejdeme na Drugethovo nám., l’udová škola, dům “Prosvity” s kinem Rádio, s musejními sbírkami a s knihovnou a ev. luterský kostel. Náměstí se úží v Drugethovu ul., vní stát. ústav hluchoněmých, divizní nemocnice, velitelství a kasárna pěš. pluku 36, podle ústavu hluchoněmých Hlučná ul. (Sodomkova restaurace) k továrnám na tuky a na nábytek, k stát. pile a nové družstevní elektrárně. Za kasárny jde Kasárenská ul. k ovocné školce, k palírně ovoce a k žid. hřbitovu.

Druhá část města leží na l. břehu Uhu. Od mostu Z běží nábřeží Plotényiho s lihovarem a parními lázněmi, Tržní nám., z něhož se buduje most na nábřeží Tyršovo. U mostu je budova Agrární banky, na ní orient, tur. tabule je východištěm značky zelené do lázní Derenovky a červené Jub. stezky, jdou po nábřeží Palackého, tam v parku ruský nár. dům Duchnovičův, živnostenská pokračovací škola a pravoslavný kostel překrásné stavby, který je pomníkem ruských vojáků, padlých ve světové válce. Svítí zlatou bání s dvouramenným křížem na osmiboké věži; nad čtyřhranným základem jsou také báně na věžičkách. Obrazy vzácné práce ve stříbře jsou darem choti velitele vojsk velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. Regulace za železničním mostem pokračuje dál v celkové délce 3000 m. U mostu přes Uh u Agrární banky začíná Masarykovo náměstí, vyplněné parkem s pomníkem pres. Masaryka od E. Š. Mondičové. Na sev. straně nám. je stará budova hlavního fin. ředitelství, na již. straně stát. rus. škola. Z náměstí vybíhá ul. Tolstojova se zajímavými čtvrtečními trhy na Tržní nám., ul. Kapušanská, v níž hned vl. je žid. nemocnice, naproti Měst. veřejná nemocnice, moderně zařízená a vypravená, s ústavem choromyslných a stát. školou pro porodní asistentky, dál měst. hřbitov a měst. jatky s 15 budovami, vystavěné 1927 nákladem 7 1/2 mil. Kč, ul. Minajská již. a ul. Michala Munkáczyho, dům kulturního spolku “Školnaja pomočš” s tiskárnou, vede k hl. nádraží, na rohu hotel Karpatia. Od nádraží podle trati jde Vrbová ul. k Uhu, z ni hned vpr. podjezd k nádraží lokální trati do Antalovců. U hl. nádraží je vojenský hřbitov, leží tam na 11.000 obětí světové války, zemřelých ve zdejších nemocnicích, ve 1300 hrobech a 211 společných.

Vodovod. Voda se zachycuje u obce Domaninců. Na Kalvarii je vodojem. Délka potrubí je 43 km.

Dějiny. Historie města úzce souvisí s historií hradu. Stál už v dávných dobách, ale jinde, nad vtokem Laborce do Uhu. Tam sídlel kníže Laborec, zástupce vladaře Červené Rusi. Když Maďaři vtrhli do země, byl prý na útěku před nimi chycen a oběšen na břehu řeky, která byla po něm nazvána. První zprávy jsou ze XII. stol. Ve spise “Gesta Hungarorum” děje se zmínka, že se Maďaři zmocnili užského hradu. Užhorodský kronikář Karel Meszaros, odvolávaje se na Luitprandovu kroniku, tvrdí, že Užhorod byl již v IX. věku. Patřil Arpádovcům až do jejich vymření 1301. Původní hrad Orod — Arad, ruský Horod, stál asi nad obcí Drahňovem. Za vpádu Tatarů 1241 zničen. Bela IV dal vystavěti hrad nový na tomto místě.

V bojích o trůn za Karla Roberta hrad zašel. Za jeho vlády se stal župan užhorodský, palatin Jan Drugeth dědičným pánem Užhorodu a Humenného. Jeho rodina je francouzského původu a přišla z Itálie ze Salerna. Rod ten velmi se staral o povznesení svého panství. Cechům v městě udělil mnohá privilegia. Rod vymřel Valentinem 1691. Vdova Kristina se provdala za hrab. Mikuláše Bercsenyiho. Císař Leopold I. jej ustanovil vrchním županem. Zúčastnil se povstání Fr. Rákóczyho II., a když ztroskotalo, prchl do Polska a do Francie k Ludvíkovi XIV Panství bylo zkonfiskováno, stalo se majetkem koruny a upadalo. Přenesením biskupství, založením kapituly a semináře nastává rozkvět. Obchod byl v rukou Řeků, později Židů. Za Josefa II. se usadili Němci v Minajské ulici. R. 1845 stává se městem s magistr. zřízením. Vystavěna železnice 1871 a po 23 letech prodloužena. Největší doba rozkvětu města nastala po převratu. Z provinciálního města o 15.000 obyvatelích stává se hlavním městem země, vyrostly nové čtvrti s desítkami úředních budov a se stovkami domů obytných. Kde se tísnilo několik zastrčených krámků, jsou bohaté obchodní domy. K živlu maďarskému a židovskému přihlásil se k životu živel rusínský a přibyl československý, nyní nejpočetnější, který životu města vtiskl ráz. Počet obyvatel překročil 30.000.

<<< OBSAH >>>


Text orientačních tabulek na žel. zastávce, na Agrární bance u mostu přes Uh a na stát. rus. škole na Drugethově náměstí:

Modrá Petrovce 12, Popričný 24, Vulšinská chata 31, Nevické 46 km.

Zelená Radvanka, Hořany 4, Ciganovce lázně 9, Derenovka lázně 19 km.

Žlutá Nevické Podhradí 13 km projektována. Dosud (1936) není uskutečněna.

Červená Jarok, Antalovská polana 13, Sinatoria 971 m, 17, Tuří Remety 22, Tuřice 27, Tuřičky 33, Lumšory lázně 40, polonina Rovná, Zděňovo 70 km, Volovec, Stoh, Jasiňa.

 

Modrá Petrovce 12, Popričný 24, Vulšinská chata 31, Nevické 46 km. Východiště rus. měšť. škola na rozcestí ulice Dajbocké a Kalvarie. Značky jdou ulicí Kalvarií, vroubenou výše křížovou cestou a procházející mezi hřbitovy, na návrší Kalvarie k vodojemu městského vodovodu a ke kapličce. Je to poslední výběžek Vihorlatu, zvedající se nad městem 189 s pěkným rozhledem po městě a po okolí, s vyhledávanými lyžařskými sjezdy. Od kaple na Kalvarii prochází vozová cesta mezi domky do lesa, nad voj. střelnicí pěšinou (tam pozor, držet se vpr.) mladým lesem až na příční cestu, po ní vpr. na jinou cestu, podle hájovny na vrch Husák 306 (vl. na kraji trig. lešení), sestoupí do údolí a přejde do Petrovců, slovenské vsi se 600 ob., ležících v údolí mezi Patrií 399 a Červenou horou. Odtud vycházejí tři značené cesty:

a) Červená Onokovce 8 km. Jde částečně s modrou, překročí hřeben, podle potoka pěknými lesními partiemi přijde k jeho ústí do kanálu, vedeného v Nevickém Podhradí z Uhu na stát. pilu v Užhorodě. U kříže se dotkne sev. konce Onokovců a po 6 min. chůze po silnici končí na žel. zastávce v Onokovcích.

b) Žlutá Nevické 8.5 km. Jde lesem k potoku Hačaníku, v jeho údolí se rozdvojí. L. větev přes kótu 318 přijde k potoku Kriváku, pr. větev zůstává při potoce Hačaníku. V kótě 142 u ústí Kriváku se spojí s l. větví, překročí plavební kanál a končí na zast. Nevickém.

c) Zelená Nevické Podhradie 8 km. Vystoupí na hřeben Červené hory, kterou překročí v kótě 390, pokračuje osadami Sklenou, Střední a Suchou Hutou, Údolím Suchého potoka a vsí Kamenicí přijde na zast. Nevické Podhradie.

d) Modrá z Petrovců stoupá lesem na hřeben vrchu Hačaníku, na jeho nevyšší vrchol Bálovou 752, přejde na táhlý hřeben vrchu Popričného s kótami 1000 a 1020 na hranicích Slovenska a P Rusi. Obrátí se V k lovecké chatě na Olšavské louce, kde se setká s červenou Perečín—Skala—Pliška—Voročov. U chaty orientace a studánka, odtud za 2 h. sejde údolím Syrového potoka do Kamenice a na zast. Nevické Podhradie, kde čteme na tabulce text k této cestě opačným směrem: modrá Vulšinská (Vulšavská) chata 9, Popričný vrch 16, Petrovce 28, Užhorod 40 km.

 

Zelená Radvanka, Hořany 4, Cíganovce lázně 9, Derenovka lázně 19 km. Vvchodiště Agrární banka u mostu přes Uh na Masarykově náměstí. Po nábřeží Palackého k pravoslavnému kostelu, svíticímu pozlacenou bání, jde s červenou Jub. stezkou, zelená odbočí vpr. pod viadukt a přes koleje lokální trati do Radvanky, vesnice rozložené podle silnice, na návrší kamenný řeckok. kostelík, kaplička 136 z první polovice XVII. stol. a lomy doleritického basaltu se strojovou výrobou štěrku. Kámen se zpracovává na desky. Po 1 km leží ves Hořany, slévárna zvonů, kruhová cihelna, továrna na margarin byla přenesena do Užhorodu. Stavení se táhnou do stráně, kam ze silnice stoupá vozovka ke kostelu, nejznamenitější stavitelské památce P Rusi. Stojí na návrší 174 s výhledem do širé Tiské nížiny. Hořanská rotunda je prastarého původu, snad z doby předrománské, snad z doby velkomoravské. F. Zapletal se domnívá, že vznikla pravděpodobně 1393—1414, že ji dal vystavěti kníže Feodor Korjatovič nebo jeho žena Valha (prý založila ženský klášter u Podhořan) a že ji stavěli mistři z novgorodsko-psovské oblasti. Původní stavbou je rotunda, krytá prstencovou střechou, nad ní šestiboký nástavec se 6 obdélníkovými okénky, nad nimi propletená cihlová římsa a šestiboká, šindelem krytá hruška s baňkou, zdobenou kovovým křižem se dvěma soustřednými kruhy. Uvnitř kruhové stavby v silné zdi je 6 výklenků s půlkruhovou klenbou. V prvním výklenku je prolomen vchod do sakristie valené klenby, okno má ostění sešikmeně sříznuté, v boční zdi je okno štěrbinovité; kamenné schůdky vedou na kazatelnu. V druhém výklenku 2 otvory, obdélníkový a polokruhový, fresky: Navštívení P Marie, vedle 4 postavy, vl. sedící, vpr. stojící s gloriolou, v kněžském rouchu, dole Kristus a před ním 12 klečících, modlících se postav, anděl s gloriolou, část hlavy, nahoře v klenbě 4 hlavy. V třetím výklenku za oltářem původni okno zazděno, prolomen malý, polokruhový výklenek, fresky: v klenbě Kristus, Navštívení, několik hlav. Ve čtvrtém okno s pískovcovým ostěním navenek se úžící, fresky: Kristus na kříži, postava ženy s gloriolou, za ní anděl. V pátém stejné okno, vl. obraz žehnajícího Krista, před ním ženy, uprostřed 2 ženské postavy, vpr. obraz světice v polovině přerušený vchodem, který byl místo šestého výklenku, později byl rozšířen a tím freska porušena. Rotunda má kopulovou klenbu a 6 okének, do lodi slepé. Rotunda se stala presbytáři později přistavěné obdélníkové lodi, kryté sedlovou, šindelovou střechou, osvětlené 3 okny v jižní zdi, nestejně širokými a nestejně vysoko položenými s žulovým ostěním. Postranní got. vchod má rovné nadpraží. Nad hlavním vchodem jest okno, zevně polokruhem ukončené, vl. výstupek, u něho malé got. okénko a větší románské. Nad vchodem čtvercová věž s bar. bání, plechem krytou. Uvnitř lodi při vítězném oblouku jsou fresky z pozdější doby, než jsou v rotundě: vl. velká ženská postava vzpřímená a klečící ženy v zástupu, nahoře obraz staveni, stařec, z ruky vylétá dětská postava ke klečící ženě, vpr. ukřižovaný Kristus s matkou. U kostela stopy hradního příkopu a staroslovanského hradiště. Asi 150 kroků od rotundy jsou zříceniny drugethovské tvrze ze XIV stol. Prof. Nikolaj Antal 1926 odkryl lomový kámen, maltou spečený, a na této staré dolní zdi úzkou cihlovou zeď. Hradba se táhne na prostoře, dlouhé 70 a široké 59 kroků. Dál se rozkládá nehrazený hřbitov a sad.

Z Hořan za necelou hodinu zelená překročí sev. svah Dlouhého vrchu, klenoucího se poledníkovým směrem v délce 5 km, a za ním týmž směrem tekoucí Ciganovský potok, na jehož pr. břehu sev. od vsi pramen železité kyselky a primitivní lázničky. Přes most v hornim konci vesnice Ciganovců s 1tř. řeckok. rus. školou. Značka vystupuje od hřbitova pěšinou do lesa na Tři kopce 326 do Slobodného lesa, přes kótu 315 sestupuje do údolí Slatinského potoka do vsi Vysní Slatiny, její V směr se zlomí j a pěkným údolím se zbořenými mosty přijdeme do jednoduchých lázniček Derenovky, železitá kyselka s dobrým účinkem léčí dnu a revmatismus. Lázničky v pěkné poloze s mírným podnebím mají malebné okolí, pro svou poměrně dobrou přístupnost mohou míti budoucnost.

Z lázniček pokračujeme do Nižní Slatiny, kostel, expositura stát. rus. školy v Rus. Komárovcích, a končíme na silnicí u zastávky autobusu ČSD. Užhorod 16 – Mukačevo 28 km.

<<< OBSAH >>>


Červená značka.

Užhorod, pol. Rovná 50, Žděňovo 70, Volovec 92, chata KČST. pod Plajem na pol. Boržavě 99, Volové 142, Lazy 165, útulna na Okule 218, Jasiňa 239, Kozmešček 253, sedlo pod Hoverlou, Luhy 285, Rachov 310, útulna KČST. pod Popem Ivanem 332, Trebušany 343 km.

Jubilejní karpatská stezka prochází celou P Rusí z Užhorodu přes Jasiňu do Trebušan. Byla označena v jubilejním roce naší samostatnosti 1928. Vede v některých úsecích mimo vynikající turistická zákoutí po silnicích a vozovkách, proto měla být někde přeložena. Ale původní směr ponechali a z ní vedli odbočky na ta zajímavá místa. Protože scenerie mohutni od Z k V a také dojmy tím směrem se stupňují, je radno podniknouti pout tak, že od Z pokračujeme k V Poznáme Vrchovinu, chudičkou, ale krásnou, s jejími cerkvemi, skvosty lidového umění, poloniny, klausury, řeky a bystřiny s plavbou vorů, města i vesnice, v nich lid i způsob jejich života i život pastevců na horách, dějiště bojů s četnými válečnými památkami.

Hlavní město Užhorod je východištěm Jub. stezky. Začíná u tabulky na Agrární bance u železného mostu přes Uh na Masarykově náměstí. Text tabulky:

Červená Užhorod, Jarok 9 km, Antalovská polana 13, Sinatoria 971 m, 17, Tuří Remety 22, Tuřice 27, Tuřičky 35, Lumšory lázně 40, polonina Rovná 1482 m, 50, Žděňovo 70 km, Volovec, Stoj, Jasiňa.

Jde po nové regulační hrázi třídou Palackého na l. břehu Uhu k pravoslavnému kostelíku, památníku Rusů, padlých ve světové válce v Karpatech. Podejde železniční most, podle Cikánské kolonie (druhá cikánská kolonie s cikánskou školou je v S části města na konci ulice Bercsényiho). Stále podle Uhu pod Radvanecký lesík. Opustí navigační hráz, odbočí vpr., vystupuje pasekou k domkům u lesa. Mírně stoupá, přechází na silnici (podle ní vede pěšina) a tou dost blátivou a jednotvárnou do

Jaroku, rus. 3tř. škola, kamenný bar. kostel s věži, gravitační vodovod, rozlehlá náves s čistými domky. Vesnice leží v kotlině obklopené lesy, V se zvedá Jarocký les několika vrcholy nad 600 m (Tokárňa 627 Serednyi vrch 643), S se vlní zalesněné stráně, mnohem nižší, s vrchy Čerešnášem a Studníkem 492. Projdeme celou vsí. Za ní odbočíme k reservoiru a úvozem do rozlehlé pastviny (pozor na orientaci) a do podrostu. Chodník se stáčí vpr. a vchází do bukového pralesa. Po 1 km stále týmž směrem překročíme paseku, širokou několik set kroků. Znovu vkročíme do starého bukového lesa, kterým stoupáme 1 1/2 km. Pod kótou 795 je druhá paseka s pramenem, je vl. asi 200 kroků. Jsme na

Jarockém nebo Jasanovém dílu, 2.5 km od Jaroku. Je tam ještě jeden pramen v lese S, vzdálený 50 kroků od plané hrušky, stojící na kraji lesa, která je cílem. S palouku se otvírá pěkný rozhled do údolí Uhu daleko za Užhorod, na Popričný vrch a na druhou stranu do roviny k Mukačevu. Za hruškou vejdeme do lesa. Těsně před vrcholem odbočíme do divokého bukového, javorového a jasanového pralesa, jímž se místy těžko prodíráme. Jdeme SV po pěkné pěšině vystlané listím půl hod. k místu, kde vyúsťuje na naši cestu zelená od hradu Nevického. Jde s námi 100 m na louku pod kótu 971 na

Antalovské polaně k buku s tabulkou:

Jarok — Užhorod 20 km červená Tuří Remety.

Nevické Podhradie zelená Antalovce.

Výše na mocném buku je druhá tabulka stejného znění.

Zelená schází 100 m k rozcestí, od něhož jsme přišli, a tam uhýbá od červené Z bukovým lesem nezřetelnou pěšinkou. Po 1 km přijde k studánce. Přejde na cestu po hřebeni Čerešnáše, podle nové hájovny, vystavěna 1935, a na zříceniny hradu Ncvického, s nichž sběhne za 1/4 h. k lesní restauraci KČST a za 5 minut na zastávku Nevické Podhradie. — Na druhou stranu s Antalovské polaný jde kus V a hned zlomí směr J na kótu 738. Stezka pokračuje J, přejde v širší pěšinu a končí v Antalovcích 7.5 km.

Antalovská polana je rozsáhlá horská louka, vroubená vysokým bukovým lesem, uprostřed ní pramen.

Jub. stezka pokračuje pěknou pěšinou, ale dále v pralese je cesta místy obtížná, pozor na značky, abychom ve spleti kmenů nezměnili směr. Po 20 min. odbočuje pěšina na Tarnici 762. Jsou tam stáje stát. hřebčince v Tuřích Remetách, osazené i v zimě, ve stavení inspekční pokoj se 3 lůžky. Cesta pokračuje V a vyústí na modrou Makovica—Tuří Remety. Červená přijde na paseku, dlouhou 900 m, pokrytou houštinami ostružin, jdeme pr. krajem podle lesa. S nevyššího bodu (JZ 200 kroků silný pramen) je překrásný pohled na Lipovou skálu, Makovici 978, do žlebu potoka Klokotívy a na poloninu Rovnou. V S cípu paseky odbočíme do lesa na pěšinku, vinoucí se pod hřebenem, a jsme po 500 m na

Sinatorii. Chodníček se vine mezi starými břízami a místy vysokým kapradím, ví. se zvedá pahorek, porostlý lesíkem. Přejdeme 100 kroků pod tímto lesíkem. Značky jsou na kamenech a dál na břízách. Právě v těchto místech odbočuje modrá po stezce S, ale značek na rozcestí není, až teprve po 150 krocích je na bříze první modrá značka.

Modrá Sinatoria — Voročov 12 km. — Modrá Sinatoria, Simir 4, Perečín 12 km.

Modrá jde 1.5 km S cestou po louce, krásně zdobené břízami, na kótu 708. Tam se rozdvojí, pr. rameno schází do Simiru a Perečína, l. rameno Z po hřebenu Sinatorie ke kótě 650, kde se lomí a spádem serpentinami přijde do údolí Vyšného potoka a přes ves Voročov a po vysoké dřevěné lávce přes řeku Uh na nádraží ve Voročově na pr. břehu.

Hřeben Sinatorie se zvedá mezi Uhem a potokem Klokotívou od Z k V v délce 10 km v průměrné výši 700 m, nejvýše 794. V jejím SV cípu je vydatná studánka. Pěkný rozhled na Popričný, Holicu, Skalku, Javorník, pohraniční Karpaty a poloninu Rovnou. Od Sinatorie potokem Klokotívou je oddělena Tarnica. Na další cestě se vyhlídka měni, hned se objeví Makovica, hned Popričný vrch a Skala, údolí Uhu a Turje, polonina Rovná a Ljutanská holica. Když jsme přešli několik luk, oddělených od sebe úzkými pásy bukového lesa, kde cesta zprvu příkře a později, když ostře zahnula vpr., pozvolna klesá, přejde lesní dráhu a potok Klokotívou v kótě 260. Uhne V narazí na modrou a s ní do

Tuřích Remet, ležících v údolí říčky Turje nad ústím potoka Tuřičky, na aut. trati Perečín—Svalava a na lesní dráze, notariát, čs. 4tř. a rus. 7tř. škola, stát. hřebčinec pro P Rus, lesní správa, čet. stan., hostinec, velký dřevařský podnik stát. lesů a statků. Železárna zanikla pro nedostatek rudy, jíž se dobývalo v okolí. Ze železárny zřízen 1870 stát. hřebčinec. Působil tam jako farář básník a povídkář Ivan Antonjevič Silvaj (1838—1904).

V Tuřích Remetách červená silnicí přejde řeku Turji, vchází do údolí jejího přítoku Tuřičky a podle jehličnatého lesa, jímž je porostlý svah Magurice 345. Širokým údolím (zajímavý kříž u cesty) přijde do Tuřice, kostel, 4tř. rus. škola, čet. stan., celou ji projde a po 1.5 km zase do lesa. Údolí se zúžuje. Po 6 km cesty z Tuřice jsou Tuřičky, kde na konci lesa za mostem vl. na stromě před hostincem je tabulka, tam začíná modrá.

Modrá Tuřičky, Likicary, polonina Rovná 13 km, 4 h. — Rovný Plaj 1229, údolí Sípotu 45 km, 12 h. — Tuří Polana, Tuří Bystrý, Puzňákovce, Mukačevo 70 km, 19 hod.

Modrá po 100 krocích odbočuje vpr., opouští údolní cestu a krajem lesa vzhůru. Další modrou značku vidíme na buku u podrostu. Chodník zprvu silně stoupá na srázný svah přes Likicary, chudou horskou vesničku, osadu Tuřiček, rus. 1tř. škola, dřevěný kostelík s věží cibulovité báně, opodál čtyřhranná zvonička na 4 sloupech. V 2 km leží stejně chudá ves Lipovec, rus. 1tř. škola. Modrá směrem SV stále silně stoupá z lesa ven podle koliby na kótu 1118, kde se setkává s (červ.) Jub. stezkou, kterou doprovází až k útulně KČST na polonině Rovné. Stavba se dokončí o prázdninách 1936.

Tam se odděluje modrá od červené, zahýbá po polonině podle temene Menčulu (výhled) 1295 a stáčí se V do sedla před Rovným Plajem 1229, kde se uhýbá J podle pramene do lesa a k lesní chatě, překonává výškový rozdíl 430 m. Dále již klesá povlovněji do žlebu potoka Šipotu, kde je hájovna a budova správy dráhy. Šipot, pramenící na svazích Tři chotárů, sbírá své přítoky Vojvodinu, Zvor, Kozáckyj a Dovhyj v této části horstva. Cesta jde divočinou, pralesem. Od hájovny jde po toku potoka a podle lesní dráhy. V kótě 342 se žleb rozšiřuje, divočina se zmírnila i prudký spád. Nad ústím potoka Zvoru do Šipotu leží Tuří Polana. Patří k ni osada Polanská Huta, ležící výše na Zvoru. Procházíme celou osadu, přecházíme řeku Tuříci i silnici — aut. linku Perečín — Svalava a po cestě J nad potokem Bystrým vcházíme do Tuřího Bystrého. Neprocházíme celou vsí, ale uhneme vpr. a přes Mlynskyj potok stoupáme lesem na Mlynskyj vrch 647. Naváže na červenou Makovica—Siňák—Paseka. Jdou společně 3 km po táhlém hřebeně Mlýnského vrchu, stočí se pod Kyčeru 678 a po celkové společné 5 km pouti u hájovny se rozdělí, červená na Makovici, modrá J do Puzňákovců k ústí potoka Lomovaně do Vyznice, jehož údolím pokračuje přes vesničky Majdan a Lesárnu. Vystupuje na hřeben Kyčery, obchází v několika obloucích vrchol Žorniny 568, obchází druhé její témě 544 a lesem nad lázničkami Svatou Kernici vchází do Podmonastýru a do Mukačeva.

Za Tuřičkami po červené značce procházíme malebně položenými loukami podle primitivného mlýna a jdeme dále překrásným bukovým lesem. Cesta povlovně stoupá, je sjízdná i pro auta a autobusy. Jdeme podle říčky Turice, tvořící místy pěkné kaskády a chovající hojně pstruhů, přes ves

Vyš. Tuřičky, která souvisí Z s chudičkými vesničkami Příslopem a Olšinkami, řeckok. 1tř. škola, ležícími na svazích Olšinsikého dílu 902 m, po jehož hřebeně běží modrá značka z Dubriničů do Lumšorů. Červená stále podle potoka jde 7 km pod chudou viskou Lumšory a po 20 min. přichází do lázní Lumšorů, kam přišla i modrá z Dubriničů (přes Znamin a Olšinský díl. U cesty pod novou budovou vytéká rourkou léč. voda. Za starou dřevěnou budovou je nádrž jodové vody, krytá altánem. Možno ji piti.

Lázně Lumšory leží v lesním úžlabi při potoku Turici, který sbírá své vody na svazích Ljutanské holiče, jež táhlým svým hřbetem dosahuje výše 1376 m. Hluboké údolí, ve kterém lázně leží, svírají vysoké stráně, pokryté lesy. V údolí při stráni je dřev. restaurační budova, dům K. St. Sokola, s otevřenými verandami a s byty, pod ní při potoce jsou nové lázně, malé, přizemní, s několika kabinami, a za nimi staré, primitivní lázničky. U nich je venku velký, železný kotel pod širým nebem a do něho se přivádí z pramene velmi léčivá sirná voda po dřevěném žlábku, ohřátá džberem se vylévá do korýtka a jím se vede do vany. Kromě pramene ke koupelím používaného je tam pramen jodový a železito-sirný k léčbě pitím. Lázně má ve správě Vinohradská ozdravovna živnostenského odboru, Praha XII., Fochova 31. Členové KČST mají slevu na lázních i na noclehu, je tam tur. noclehárna. Lázně leži ve výši 490 m na říčce Turici uprostřed pralesů v rozloze 30.000 kat. jiter. Jsou známy od XlV stol. Před válkou byly hojně vyhledávány. Mají romantické okolí. Cesta na Ljutanskou holiči nazvána je cestou Ant. Hajna, cesta na poloninu Rovnou jménem arciděkana sevlušského Evm. Sabova. Dykovy vodopády jsou vzdáleny 30 min. Na starých lázních tabulka:

Červená polonina Rovná (útulna KČST.) 11 km (Volovec).

Červená Tuří Remety 16 — Antalovská polana 29 — Užhorod 47 km.

Modrá Znamin 11 — Dubriniče 25 km.

Modrá do Dubriničů jde od nové lázeňské budovy schůdnou cestou do chudičké vesničky Lumšorů, rus. 1tř. škola. Podle kapličky vystoupí prudce na náhorní rovinu na kraj lesa s pohledem na mohutnou poloninu Rovnou. Přichází ku prameni, vyskakujícímu mezi balvany. Na Olšinském dílu 902 jsou mohutné buky. Březovým hájem přijde k místu, kde se otevře krásný rozhled. S leží Smrková s dřevěným kostelem, rus. 2tř. škola. Na Znaminu 711 pod mocnou klenbou buků odbočuje J zelená.

 kcst 011aa

Vesnička Lumšory.

 

Zelená Znamin, Simir, Perečín 3 h. Schází do Simirek, ležících v pěkném údolí potoka Simirky, rus. 4tř. škola. Podle jeho toku, sevřeného J svahy táhlého hřbetu Boroňsky, přijde do Simiru a do Perečína.

Modrá na Znaminu přejde loukou na vozovku, chvíli lesem, chvíli poloninou, na Mákarku 524, nedaleko pramen. Pokračuje přes Plišku 464, sestupuje do údolí Ljuté, pak vpr. na most a silnicí vl. a končí na nádraží v Dubriničich.

Z lázní Lumšorů červená značka vystupuje za mostem po vozovce, po 25 min. přichází na lesní louku a lesem k místu, kde stávala hájovna. U kamene, označeného “7 km” otevře se výhled na Ljutanskou holicu, po 15 min. míjíme vpr. 2 koliby, po dalších 10 min. vyúsťuje, modrá značka, přicházející z Tuřiček (šipka označuje její směr ke kolibě). Červená přichází k mocnému prameni (označeno červeným kruhem), Královské studánce. Od ní již za chvíli jsme v státním hřebčinci pod Vysokým vrchem na

polonině Rovné. Podkarpatoruské poloniny jsou horské hřbety beze stromů, klenoucí se nad hranici lesů, obemknuté listnatým hvozdem, který je chrání jako nepropustná hradba. Na poloninách se pasou koně, krávy, ovce i vepři na tuhé horské trávě. Některá místa ohrazují plotem, aby tam dobytek nemohl, tam tráva dorůstá, sekají ji a ukládají do seníků. Jsou to štíhlé kupy sena, narovnaného kolem vysokých tyčí. Tímto senem se přikrmuje, když je trávy již málo. Poloniny vynikají krásnými rozhledy; mnohé z nich zavlažovány jsou četnými prameny a bystřinami. K nejkrásnějším patři polonina Rovná. Zvedá se 47 km SV od Užhorodu mezi tokem řeky Uhu a Latorice. Měří 2200 kat. jiter, počítaje v to pás ochranného lesa. Polonina Rovná je zavlažována několika bystřinami. Bystřina Vojvodina tvoří vodopády, vlévá se do Šipotu a ten do Turje. Ze Suchých Zvorů stéká potok a do něho ústí pramének ze studánky pod stájemi. Z od1 chaty je Královská studánka, mohutný pramen, který býval ještě mocnější. Teď se ztrácí, zato nový pramen prýští pod stájemi. Kromě toho třpytí se tam 6 tůní jako malá mořská oka. Polonina Rovná vyniká několika vrcholy. Menčul skalnatého temene je vysoký 1295 m a poskytuje krásný rozhled. Přehlížíme vsi Tuří Bystrý, Tuří Polánu, Poroškov, Tuří Paseku, Rakov, Tuří Remety, Likicary, Lipovec, nejprimitivnější vesničku v tomto území, Pol. Hutu, Polánku, část Svalavy. Z hor vidíme Makovici, Pikuj, Zákruži, Sokolec, Vysoký vrch, Stoj, Ostrou horu. I s Vysokého vrchu (1413 m) je pěkný rozhled. Objeví se nám Ljutanská holica, Olšinský díl, Javorník i Tatry. Západní skalnatý sráz Vysokého vrchu se jmenuje “V kamínku” Pod Vysokým vrchem je několik stavení stát. hřebčince: 5 stájí, obydlí správcovo a inspekční chata. Dosavadní noclehárnu OKČST Užhorod zrušil, takže 1936 není na polonině Rovné turistického objektu. Začíná stavět útulnu středního typu, jako je u klausury Kvasného nebo Balcatulu. Bude hotova do podzimu 1936. Na pastvinách pasou se velká stáda dobytka: 800 koní, 3000 skotu, 32 chovných býků a 33 býků huculského stáda. Pro pasáky jsou koliby, dobytek zůstává pod širým nebem. Pasák má za koně 20 Kč, bochník chleba a 1 kg slaniny, za pár skotu o 10 Kč více. Mimoto je poplatek státu za koně 6 Kč, za hříbě 3 Kč, za krávu 5 Kč. Doba pastvy trvá od jara do konce září. Nejvyšším bodem poloniny je hora Polonina Rovná 1482, po níž celá polonina má jméno. Je na ní vztyčena trigonometrická věž, od niž se otevře krásný výhled na celou kulisovou řadu pásem polonin. Rozhled: S je Volosianka (nevidět) a Kynčik Bukovskyj. Postupně k V: pohraniční hřeben polský, Starostýna, Velikyj vrch (před ním Ostrý vrch), Zelemeň, k V Pikuj, průsmyk Verecký, k JV Velikyj vrch a Stoj z poloniny Boržavy, Bužora. K J Tuři Polana, Tuří Bystrý, za nimi Pleska a Obavský kámen; od něho vpr. hřeben s Kyčerou, Makovicí, Antalovskou polanou a Sinatorií; před nimi údolí Turje. K Z za údolím Uhu Pliška, Skala, Olšinský díl, Popričný a Holica. Přesně k Z jsou lázně Lumšory. K SZ Sninský kámen a Nežabec ve Vihorlatu, Javorník, Rohatec, Stinka, Ljutanská holica, Kremenaroš, Čeremcha. Pod vrcholem S spadá hluboká rokle Široká jáma, jež přechází do pralesa. Polonina Rovná je svérázná. Liší se od ostatních, které jsou pásmové, tím, že tvoří mírně zprohýbanou tabuli, skloněnou J, nevysílá rozsoch a odnoží, ale strmě spadá k údolím stráněmi, porostlými olšovým pralesem. Jednou tu jistě budou stát sanatoria, dosud má málo návštěvníků, a přece aspoň jeden den tam prožitý zanechává nezapomenutelnou vzpomínku. Za hřebčincem se značky dělí. Modrá sestupuje JV na Menčul 1295 a dál přes Rovnyj Plaj 1230 a údolím Šipotu do Tuří Polaný. Červená stoupá k SV do sedla a vpr. na nejvyšší bod poloniny Rovné 1482 m, označený trigon. věží se skvělým rozhledem. Scházíme V. Na kamenech v trávě těžko se hlcdaji značky, ale směr udává V ležící hora Pikuj (Husla). Cestou najdeme dřípatku karpatskou, podbělici horní, hořec a jalovcovou kleč; tyto rostliny tam převládají. Scházíme k ochrannému pásu lesa ke kolibě. Pozor, abychom právě tam stihli značku. Jdeme lesem na velkou horskou louku

Preluku, kterou protéká potok. Uprostřed louky na kameni značka, ale dál na okraji lesa těžko se najde. Přejdeme bažinatou lučinu “Tři chotary” a dáme se přímo do protilehlé stráně, hustě zarostlé. Pěšina v lese brzy přivede na širší cestu a tou stále hlubokým lesem na kótu 820 (staré měřeni 813) a na lísek, zvaný Bigari. Na zlomu hřebene sestup do vesnice

Zbynů, noclehárna KČST. v rus. 1tř. škole, je-li zavřeno, klíče v bytě čet. strážmistra nedaleko školy. Sirný pramen. Ves leží na silnici, vinoucí se údolím Zděňovky. Tato silnice, přecházející výše ve vozovku, vede pod pohraničním horským hřebenem do vsi Užoku. Při opačném směru pozor, abychom ve vsi včas uhnuli na červené značky mezi stavení a vzhůru do svahu! Potok Zděňovka pramení pod pohranični horou Starostýnou 1228 a protéká hlubokým údolím mezi pohraničními Karpaty a hřebenem Ostrého vrchu. Leží na ní řada vesnic. Jdeme po silnici JV Za Zbynami 2.5 km je

Zděňovo, kostel, čs. 2tř. a rus. 3tř. škola s německou pobočkou, notariát, pila, u ní sirný pramen, čet. stanice, inspektorát a odd. fin. stráže. S vrcholu poloniny Rovné do Zděňova je 16 km. Nechceme-li odtud vystoupiti na Pikuj nebo dál z Nižních Verecek na pohraniční hřeben, je dobře projeti tento úsek cesty do Volovce (krajina je pěkná, ale silnice je dlouhá a únavná). Ve Zděňově odbočuje od Jub. stezky za ústim potoka Kočilovy žlutá S podle toho potoka na Pikuj u tabulky:

Žlutá Pikuj (Husla) 1406 m, 10 km, Bělasovice 17 km, Nižní Verecky 25 km.

kcst 012aa

Stáje na polonině Rovné.

 

Žlutá Pikuj — Nižní Verecky.

V Zděňově odbočuje vl. žlutá u kostela u bývalého obydli Schönbornova, kde je umístěna nyní pošta a finanční stráž, prochází otevřeným jeho dvorem a vychází na luční vozovku do údolí potoka Kočilovy. Jde stále lučinatým údolím, které se zúžuje po 1 hod. chůze, přecházíme potok a stoupáme lesní úzkou stezkou po svahu Holovačího lesa, míjíme lesní chatu (je v ní jedna místnost otevřena a možno v ní přespati). Po čtvrthodinovém dalším stoupání úzkou pěšinou porostem vcházíme do divokého listnatého lesa, kterým dosti strmě stoupáme serpentínovitě, až dostihneme kamenného, táhlého hřebene Pikuje. Vystupujeme po kamenitých, vysokých útesech, obtížnou cestou na temeno Pikuje.

Pikuj (Husla) 1406 je nejvýznačnější horou v úseku Beskyd až po průsmyk Torunský. Je se všech stran viděti a je patrný svým špičatým vrchem. Pod ním vytéká záp. pramen Latorice (vých. pod Kozákovou polankou 907 m). S Pikuje otvírá se daleký rozhled i do Polska, do údolí řeky Stryje, i do Československa, do údolí Latorice, i na všechny hory kolem se prostírající. Na Píkuji se láme směr hranic. Pozor na zmije!! S Pikuje jde modrá značka přes Bělasovice na Kozákovu polanku a do Nižních Verecek od tabulky:

Zděňovo 10 žlutá Bělasovice 7 km.

Modrá Bělasovice 9 km. — Tato modrá je popsána pod č. II.

S Pikuje sestupujeme příkře po žluté travnatým jeho svahem (morénou, kterou utvořil pohybující se ledovec) na poloninská luka. Jdeme mrtvým lesem zmrzlých stromů ve vrstevnici a sestupujeme bukovým lesem. Přecházíme mohutný záp. pramen Latorice (ledová voda) a lesní serpentinou scházíme do luk. Přejdeme po lávce Latorici do Miškarovic, horské vsi s dřev. kostelíkem. Odtud silnicí údolím přijdeme do vsi Bělasovic, kde stékají se oba prameny Latorice. Sem přichází modrá značka s Pikuje, dotýká se žluté, ale hned odbočuje vl. V podle potoka na Kozákovu polanku u tabulky:

Pikuj (Husla) 1406 m, 9 modrá Latorka (min. pramen), Kozáková polanka 5, Nižní Verecky 15 km.

Žlutá Pikuj (Husla) 7, Zděňovo 17 km.

Žlutá Nižní Verecky 8 km.

V Bělasovicích informace na četnické stanici a u finanční stráže. Žlutá značka se láme J, sleduje po silnici tok Latorice přes chudé vesničky Bystrý (kostel výše u potoka) a Kotelnici, přes Tišov, dřev. kostelík, ke kostelu v Niž. Vereckách. Odtud postupuje po silnici 1.5 km a končí na Jub. stezce u tabulky:

Žlutá Nižní Verecky 1.5, Bělasovice 9.5, Pikuj 16.5, Zděňovo 26.5 km.

 

Modrá Pikuj — Bělasovice — Kozáková polanka 907, Nižní Verecky 24 km.

Na Pikuji od tabulky sestupuje modrá po hranicích (až na Peredil i polská červená) po holém svahu, prochází mrtvým lesem, sejde na planinku, bukovým lesem na Velký Munčel 1036 (988). Změní směr V stále podle hraničních kamenů na Peredil 811 (814), kde hranice odbočují vl. Opouští hraniční kameny i polskou červenou a schází mladým listnatým podrostem JV, pozvolný sestup pastvisky dobrou polní cestou do Bělasovic, kde se dotýkáme žluté u tabulky:

Pikuj (Husla) 1406 m, 9 modrá Latorka (min. pramen), Kozáková polanka 5, Nižní Verecky 15 km.

Husla 7 Zděňovo 17 žlutá Nižní Verecky 8 km.

Přejdeme říčku Latorici, jejíž oba prameny (západní od Pikuje i východní od Kozákovy polanky) se tam spojily, po obecni silnici podle vých. toku Latorice do vsi Latorky, 3 km dlouhé, s min. pramenem. Na konci vsi odbočujeme JV ostřejším stoupáním jehličnatým lesem lesní cestou, která obchází po sev. svahu Kozákovu polanku 907 pod vrcholem, točí se V aby dostoupila temene na hranicích. Sestupujeme pohraničním hřebenem (polská červená řídká, až 200 m od sebe) necelý km na kótu 866. Opouštíme hranice. Sestupujeme po modré, lesní cestou po vých. svahu Velikého vrchu 907, volně pokračujeme travnatým hřebenem přes Holiči 696 nad viskou Medvězím. Dál hřebenem stále ve stejné výši přes Maguru 665. S ní příkřeji, na konci serpentinami k stát. statku na silnici v Nižních Vereckách, kde končí u tabulky:

Modrá Kozáková polanka 10, Latorka, min. pramen 13, Bělasovice 15, Pikuj 24 km.

Jubilejní stezka v Zděňově od tabulky, poukazující k žluté značce na Pikuj, pokračuje podle řičky Zděňovky k jejímu ústí do Latorice ve vesnici

Podplazí, rozkládající se J na Latorici, řeckok. kostel, rus. 2tř. škola, čet. stan., nalezen maďarský meč z doby jejich vpádu (ikonec IX. stol.). Červená přestoupí na stát. silnici, u niž po l. straně za prvním mostem je veliký válečný hřbitov se 144 hroby, leži v nich 344 vojíni, nejvíce Němci a Rusové. Přejdeme sedmkrát řeku. Při čtvrtém mostě je hostinec Podholička (bez noclehu). Před šestým mostem ústí potok Zadílský, na němž se táhne S ves Zadílský, rus. 1tř. škola, dřev. fil. lemkovský kostel sv. Mikuláše, zvonici s galerií kryje střecha třikrát dělená. Při sedmém mostě je osamělá myslivna Bílá sova, za ní 1 km se vlévá potok Slavka. Za jejím ústím 8 min. křižovatka silnic u tabulky:

Žlutá Nižní Verecky 1.5, Bělasovice 9.5, Pikuj 16.5, Zděňovo 26.5 km. Je popsána v oddělení “Odbočky z Jubilejní stezky” část I.

Červená Zděňovo 15 km.

Jub. stezka zlomí se vpr., přejde most přes Latorici a vrací se k potoku Slávce, přichází k poutní Mariánské studánce. Je po l. straně silnice, pod třemi mocnými lipami. Nad ní se zvedá socha P Marie. Přejdeme železný most a jsme ve

Vyšních Vereckách. Ves s osadami Beregovci a Drahušovci vyplňuje celé údolí. Kostel, rus. 5tř. škola s expositurou v části obce Drahušovcích. Sirné prameny. Zdejším rodákem (1884) je Lukač Demjan, samorostlý spisovatel, prostý sedlák. Napsal pozoruhodné povídky, naplněné lidovou mystikou (“Vidma” “Čort na vesilju”), jež vydala “Prosvitá” — Za posledními chalupami Drahušovců stoupáme serpentinami na V svahy Menčelu 646. V kótě 624 jsme nejvýše a sestupujeme do Volovce. V poslední serpentině u osamělé chalupy tabulka:

Zelená Bužora 1097 m, 12, Krásná dolina 814 m, 13, Hankovice 21, Polana u Svalavy, lázně s min. prameny 28 km. Je podrobně popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část II.

Nad silnici vl. je hřbitov a za nim válečný hřbitov, smrky ohrazený, leží tam 549 vojáků, Němců, Rusů, Maďarů a Čech František Meruňka z Prahy v hrobě č. 170. Hřbitov je pietně udržován četnickou stanicí ve Volovci.

Volovec, OKČST., Rus. nár. dům (Slovanský tur. hotel), 30 lůžek v pokojích, stanice a noclehárna KČST., kde spolehlivé informace v informační kanceláři KČST., odboru Volovec, druhá stanice KČST je v restauraci na nádraží, ještě druhý hotel Grünbergův, inspektorát a odd. fin. stráže, čet. stanice, čs. 3tř. a rus. 7tř. škola s expositurou v části obce Jabloňově, pila, kostel řeckok. kamenný a pravoslavný dřevěný. Stanice dráhy Baťovo—Lawoczne, křižovatka silnic do průsmyku Skotarského, Vereckého, do Volového, Svalavy, dobré a levné letní sídlo, v Ruském nár. domě (“Slovanském tur. hotelu”) denní strava s bytem 18 Kč (1936), byty i v soukromí, lékař. Středisko zimních sportů, můstek pro skok 40 m dlouhý, pořádají se lyžařské kursy vojenské i civilní a lyžařské závody, obesílané četně i závodníky polskými. V okolí se objevují po velkých deštích a z jara typické krystalky křišťálu “marmarošské diamanty” Děti je sbíraji a prodávají turistům. Volovcem již v dávnověku vedla důležitá obchodní cesta. Původ Volovce sahá do XIV stol. Hornatý kraj, zarostlý hustými lesy, stal se útulkem zbojníků a zlodějů dobytka, kteří sháněli kradené voly (jméno všeho hovězího dobytka) do údolí Zvoru pod Voskreščatým vrchem 1221, kde si postavili obydlí a novou osadu nazvali Volovčíkem — Volovcem. Později se obyvatelé živili pastýřstvím a chovem dobytka, skotařilo se až do světové války. Ve Volovci se konaly velké trhy na dobytek a trhy vůbec, na něž se scházeli haličtí Rusíni z Wyszlowa, Oporcze a Lawoczného. R. 1880 začala se stavěti železnice, spojující Rusko s Maďarskem, ale na blahobyt obyvatelstva neměla vlivu. R. 1914 sváděny urputné boje, Rusové pronikli až do Zaňky, avšak za 3 neděle ustoupili přesile Němců. Bojovalo se na vrších Bužoře, Voskreščatém vrchu, Tomňatyku, Plaji a v průsmyku Skotarském. Po druhé přišli opět Rusové v únoru 1915, zůstali do dubna a pronikli za Svalavu. Všude v okolí jsou zákopy a množstvi rozsetých hrobů. Ve Volovci u odbočky silnice k nádraží tabulka:

Červená-bílá-červená Volovec nádraží, stanice KČST, 300 m, Ruský národni dům, stanice, informační kancelář a noclehárna KČST., 100 m.

U nádraží tabulka:

Modrá Volovec — chata KČST pod Plajem 1139, prudší stoupání, 8 km. Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” III. část.

Červená Volovec — chata KČST pod Plajem, krásná cesta 7 km, lepší než modrá.

Červená Zděňovo 26 (noclehárna v Masarykově jub. škole), spojka 300 m.

Jub. stezka ve Volovci jde od rozcestí po silnici k místu, kde mezi čs. školou a lesním úřadem odbočuje se silnice červená vpr. u tabulky:

Zelená Volovec — Huklivý 7 chata KČST pod Plajem 12 km.

Zelená Volovec—Huklivý—Plaj jde po silnici k V a kc kříži, kde odbočuje vozovka podle potoka do vsi

Kanory, ras. 3tř. škola, dřev. far. kostel P Marie bojkovského typu se 3 věžemi, nad vchodem bar. vysoká, čtyřhranná, střední nižší, široká se střechou trojnásobně lomenou, nad presbytářem nejnižši. Gánok (ochoz) kolem stavby na pěkných sloupech. Bohatě řezaný ikonostas a překrásný svatostánek se stříškou na pěkně řezaných sloupcích. Převezli jej zc vsi Ploského v okrese svalavském. Zelená po silnici přijde do Talamáše, části obce Huklivého, řeckok. kamenný kostel, rus. 2tř. škola. U kostela se dělí silnice, státní pokračuje do průsmyku Skotarského, zemská spojovací do Sojmů. Na rozcestí tabulka:

Modrá spojka na Jub. stezku na kótu 659 6 km. (Modrá přejde trať, jehličnatým lesem stoupá na kótu 644, lesem a poloninkami přijde na Jub. stezku.)

Od kostela v Talamáši zelená jde po silnici, podbthá trať pod železničním mostem do Huklivého k tabulce:

Zelená chata KČST pod Plajem 1139 m, 6 km.

Tam zelená ze silnice odbočí vpr. a jde hodinu celou vsí Huklivým, táhnoucím se podle potoka V Zvoru. Čs. 2tř. a rus. 3tř. škola, čet. stanice, v kótě 608 dřev. řeckok. fil. kostelík Seslání sv. Ducha, lemkovského typu z r. 1784, s bar. věžičkou, kolem ochoz s podstřeším, zvonice opodál s dvojí podstříškou. Pravoslavný dřevěný kostel. V kótě 666 stékají se dva prameny Zvoru, nad soutokem mezi chalupami přejdeme potok. Serpentinami vystoupíme na poloninku, do lesa a opět přes poloninku vystoupíme na úpatí Pia je a k chatě KČST pod Plajem na polonině Boržavě.

Od odbočky zelené Jub. stezka mezi čs. školou a lesním úřadem odbočí vpr., prochází skladištěm parní pily, přejde trať k lesu, serpentinovitou vozovkou na kótu 659, tabulka:

Modrá Huklivý 6 km.

Modrá s kóty 659 se vytáčí obloukem J nad žlebem Sviního potoka poloninkami a jehličnatým lesem. Skoro ve stále stejně výši přijde na kótu 644, od ní mírně sestupuje pod Frysinet 722 a schází ke kostelu v Talamáši na zelenou Volovec—chata KČST pod Plajem.

Červená nad tabulkou několika ostřejšími serpentinami vystoupí na V svahy Rihu 965. Otevře se výhled vl. Výše je kamenná mohyla, 5 min. nad ní překrásný výhled vpr. Za Větrným rohem vystoupíme nad les a k chatě.

Chata KČST. pod Plajem 1139 m je přízemní dřevěné stavení s předsíní, kuchyní a 2 noclehárnami (34 lůžka). V letní sezóně je osazena hospodářem a je zásobena mlékem a sýry z nedaleké mlékárny, v zimě je otevřena v sobotu, v neděli a ve svátky, jinak klíče u jednatele odboru v Rus. nár. domě ve Volovci. II chaty pramen výborné vody. Od chaty se rozbíhají značky:

Zelená Huklivý — Volovec 12 km, 3 hod.

Volovec údolím Zvoru 8 modrá Menčelyna — Zaňka nádraží 10 km.

Zelená Huklivý—Volovec poloninkami a lesem sestupuje k horskému potoku, překročí jej, pěšinou přejde na vozovku a tou k prvním chalupám vsi Huklivého, podle kostela a mlýna, stále údolím potoka Zvoru, u dřevěného mostu vejde na silnici a tou přes Talamáš do Volovce.

Modrá chata pod Plajem—Volovec 8 km, 2 hod. Od chaty po horských loukách schází do lesa, příkře, pak mírně serpentinovitou stezkou k potoku Zvoru a mezi chalupami Volovce na nádraží. Od chaty pod Plajem do Zaňky je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část III.

Jub. stezka stoupá od’ chaty pod Plajem neudržovanou, kamenitou, hrbolatou vozovkou, až dojde pod kótu 1318, kde odbočuje žlutá na Skotarský průsmyk u tabulky:

Žlutá průsmyk Skotarský 19 km. Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část IV

Z kóty 1318 Jub. stezka postupuje na Velikyj vrch. Zakrátko odbočuje vpr. Z zelená na zastávku Osu; byla značena z Osy na starou chatu, značky jsou zašlé a nebudou obnovovány, neboť cesta je zvláště v horní části těžko schůdná, ale je velmi romantická.

Zelená sedlo 1318 mezi Plajem a Velikým vrchem — Osa 10 km, 3 hod. — Zelená jde po holém svahu, sestupuje do lesíka, kterým prochází na cestu, vedoucí podle říčky Osy. Vstoupíme na tuto stezku a jdeme úzkým údolím s divokou vegetací k lesní pile. Před ní v ostrém záhybu potoka v kótě 509 odbočí žlutá, také již neobnovovaná, a ostrým výstupem překonává výškový rozdíl 1170 m na Stoj (Stohy) 1679. Zelená projde podle lesní pily a již lepší cestou podle potoka Osy pokračuje na zastávka Osu.

Jub. stezka odbočí s cesty vpr. přes pastviště (vpr. koliba) a stoupá po kamenitém hřbetu k

Velikému vrchu. Velikyj vrch 1598 poskytne krásný rozhled. Ale značka nevystoupí na temeno, ale pod vrcholem narazí na cestu, po které obcházíme vpr. Velikyj vrch po jeho Z svahu na kótu 1530 (není na mapě vyznačena) k tabulce:

Modrá Stoj (Stohy) 4 km (pokračuje na zastávku Hankovice, celkem 19 km). Popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část V

Červená Gymba 1494 m, 3, Žid Magura 1519 m, 5, Kruhla 1243 m, 10 km.

Červená Volovec 28 km.

V kótě 1530 se láme směr Jub. stezky V otevře se panoráma S i J. Pozor u nízkého kamene! Cesta schází vl. dolů směrem ke Gymbě, hřeben se snižuje, do sedla (vpr. dole pramen), ale kámen se dvěma značkami ukáže příkře vzhůru na skalnatý vrchol

Gymby. Přišla tam zelená od J z pralesa od řeky Boržavy, tabulka:

Zelená Boržavský prales — údolí Boržavy 8 — Berezník — Kerecky 18 km. Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část VI.

Jub. stezka sestupuje po holém hřbetě Gymby a zase vystupuje podle dvou skalnatých vrcholků na témě kóty 1488, kde se připojí modrá z Izek, tabulka:

Modrá Izky 10 km.

Modrá odbočuje po polonině SV do lesa na kótu 797 odtud jde pres půl hod. zase poloninou a dále lesem sestupuje do Izek, nocleh v turistickém hotelu u Davidovičů, dobrá strava, notariát, inspektorát a odd. fin. stráže, čs. 2ti. a rus. 1tř. škola s expositurou, dřev. lemkovský kostel sv. Mikuláše z r. 1798, veliké malované obrazy svátých a Krista v životni velikosti, široká a vysoká věž s bar. bání a lucernou, vyrůstá ze střechy nad vchodem, zvonice opodál. Nouzová infekční nemocnice Čs. červ. kříže. Ves leží na župní silnici Volovec—Volové v údolí řeky Repinky.

Jub. stezka stoupá z kóty 1488 po hřebeně na Žida Maguru 1519, odtud postupuje SV krátký, široký, JZ dlouhý, úzký hřeben s horou Židem 1200, spadající prudce k řece Boržavě. Červená jde stále po hřebene, na něm se zdvíhají vrcholy, korunované skalisky. Vystoupí na Hrab 1374, krásný pohled zpět (nezapomeňte po celé cestě stále se ohlížeti) na zvlněný hřeben. Sestupujeme na kótu 1247 přes Kyčeru na Kruhlu 1243. Často odbočují vozovky, ale nedáme se jimi svésti. Držíme se hlavního hřebene, ač někdy je těžko hned se orientovati. Pěšina zaniká, značky na kamenech zarůstají travou a křovím a mnohdy bývají zlomyslně vysekávány. Pod Kruhlou (není značky po ruce) svede vozovka do vsi Říčky, dřevěný kostel, čs. 1tř. a rus. 1tř. škola, od vsi 1/4 hod. 3 minerální prameny. Nedáme se do té vozovce, ale přes loučku k lesíku. Tam jsou již značky, ale dál koleje v louce vozy vyjeté by svedly vpr. Držíme se kraje lesa. Jdou tím lesem rázu pralesa značky, místy dost chatrné, příkrou a namáhavou cestou přes Zvor 1119 a Opolonok se dvěma vrcholy 1099 a 1174 na

Příslop 942. V sedle pod Příslopem kříž na místě, kde 1914 dva lidé zmrzli, a pramen. Je to druhý pramen na celé dlouhé cestě od chaty KČST pod Plajem. Značky v úvoze uhnou vpr., pozor, jinak bychom tou širokou vozovkou sešli do Ťušky, řeckok. 2tř. škola, alkalický solný pramen. Značky postupuji přes kóty 1142 a 1052 na vrch Kameň 1127 a po hřebene na Poloninu Kuk 1206. Tam od J přiběhla modrá z Chustu přes Douhé a Kušnici.

Modrá Polonina Kuk 1206, Ljublana, Meliště, Jasenovo 751, Kušnice 13.5 km, údolí Boržavy, Suchá — Broňka, Douhé 23 km.

Modrá z kóty 1206 na polonině Kuku vystoupí na druhou kótu 1365. Ostrým sestupem na Ljublanu 909, výškový rozdíl skoro 500 m (v hájovně Ivanové pod Ljublanou nocích). Dalším sestupem přes vrch Meliště, Krislo 722 a Jásenovu 751 přechod do údolí Boržavy a do Kušnice, konečné stanice úzkokolejné dráhy Berehovo—Kušnice. Popis v oddíle “Chust”.

S Poloniny Kuku se točí Jub. stezka vl., pokračuje společně s modrou 3.5 km, 1 hod., střídavě po holém a zase lesnatém hřebenu na Menčul 1252, kde stálo rak. uh. těžké dělostřelectvo a ostřelovalo Klivu. Modrá se oddělí, aby se po pochodu 1 1/4 h. opět spojila s Jub. stezkou nad Volovým. Červená sama jde přes kótu Menčulu 1252 na poloninskou cestu, po které sejde k řece Rice. Na jejím břehu se spojí s modrou, překročí řeku a vchází na Masarykovu třídu ve Volovém u domu s tiskárnou a knihkupectvím bratří Steinbergů č. 81 proti synagoze. Obě značky se hned rozdělí. Modrá jde S po silnici do Majdanu (podrobně popsána v oddílu “Chust”

Volové, okr. a ber. úřad, soud, okr. čet. velitelství, čet. stanice, notariát, školy: rus. měšť. 4tř. se 4 čs. pobočkami, rus. ob. 7tř. s 8 pobočkami, čs. 3tř., žákovský internát Čs. červ. kříže v býv. myslivně 1/4 h. J od obce, Masarykův dům se sóc. institucemi, elektrárna, 3 pily, kamenný řeckok. kostel, dřev. pravoslavný, synagoga, dva válečné hřbitovy, noclehárna KČST v domě Legionářského družstva s dobrou jídelnou, česká Štursova restaurace. V okolí 4 minerální prameny, v osadě Prochudném, v Potočině, dva ve stát. lese. V okolí se vyskytují “marmarošské diamanty” Volovým projíždí státní autobus Chust—Volové—Torun a soukromý jezdí do Volovce záhy ráno. Nejbližší stanicí je Volovec 45 km a Chust 60 km. Pro tuto odloučenost kraj si zachoval svůj národopisný ráz. Obec vznikla teprve v XVII. věku z malé pastýřské osady, stala se tržištěm dobytka a tím obchodním středem širého okolí. Roku 1897 se tam narodil Vasil Grendža-Doňskyj, bankovní úřednik v Užhorodě, lyrický básník. Jeho “Kvity z trňom” prostých erotických a vlasteneckých námětů jsou první tištěnou knihou básní. Vydal ještě 4 básnické sbírky, poslední “Trnovi kvity z polonyn” jsou to básně sociální a politické (komunistický směr). Napsal dvě knihy pros a dětské divadelní hry “Na zelenyj Huculščini” a “Sirotyna” Redigoval 1925-8 komun. revui “Naše zemlja”

Orientační tabule OKČST Chust č. 15 ve Volovém s orientační mapou:

Červená Sinovir 12 km, 4 hod. — Koločava 22 — Německá Mokrá 33 — Brustury 50 — Okula 74 — Jasiňa 97 km.

Červená Menčul 1252 m, 2 1/2 h. — polonina Boržava: Hrab 1374 — Žid Magura 1519 — Gymba 1494 — Velikyj vrch 1598 — Plaj 1334 m, 32 km, 14 hod. — Volovec 40 km, 16 hod. — Verecky, Žděňovo, Užhorod.

Modrá Torun 20 — Lopušný — Sinovirské ozero 30 — Sinovírská Polana 35 — Ostrika (hájovna) — Na Kantině (myslivna Černá Reka) 810 m, 50 — Plešča (Pesarika) — Deňášček — Plaj 1373 — Strimba 1723 — Příslop 944 — polonina Krásná — Topas 1552 — Bosová 1382 — Drahovský Menčul 1487 m, 88 — Drahovo 101 km.

Modrá Polonina Kuk 1365 m, 5 h. — Kušnice 23.5 km, 9 1/2 h.— Dovhé 33 km; 7 h. — Malý Klobúk 571 — Tri chotari 804 — Tupyj 878 — Chust 59.

Žlutá Kyčera 627 — Svinarskyj (Čertezek) 812 — Gregotiště — Sinovir 12 km, 4 h. — Piskoňa 1559 — Negrovec 1712 — Horb — Prislop 1226.

Zelená Stříhálně 8 km — kóty 875, 1059, 1341, 1441, Ozirňa 1500 — Sinovirské ožero 20 km, 7 hod.

Žlutá převoz — Lozanský — Sobky — spojení s modrou pod Menčulem 1252 m, 8 km, 2 1/2 h.

Jub. stezka jde obcí Volovým J, uhýbá V do údolí potoka Prochudného, po stráních jsou řídce rozhozeny chalupy osady Prochudného. Po 4 km cesty vpr. je stavení a stodola. Na průčelním trámu a na prknech kruhová značka upozorni, že ve vzdálenosti 300 kroků (na speciální mapě označen) je minerální pramen. Jdeme dalši 3 km podle potoka Prochudného do osady Deševého, kde odbočuje modrá spojka Deševý—Toučka.

Modrá stoupá (výškový rozdíl 250 m) na kótu 851, kde přetne žlutou výhledovou cestu Volové — serpentiny na Jub. stezce nad Sinovírem. Sejde mezi ploty a zvorem potoka k dřevěné, stylově stavěné ruské škole v Toučce. Tam vyústí na zelenou, jdoucí údolím Terebly po silnici ze Sinovíru k hájovně Ostřici. Této spojky použijí ti, kdo chtějí přejiti do pohraničních končin k myslivně Na Kantině (Černá Reka) a vystoupiti na Popaďu nebo od myslivny Na Kantině (Černé Reky ) dostati se do sedla Příslopu zase na Jub. stezku.

Od odbočky modré spojky Jub. stezka stoupá silnicí k místu, kde vyústí žlutá vyhlídková cesta z Volového, jíž je dobře použiti i v opačném směru místo údolního úseku Jub. stezky. Je jenom o něco delší, ale jde po hřebenu a otvírají se z ní daleké výhledy. Červená pokračuje po silnici serpentinami na vysoký předěl, sedlo Gregoviště 836, rozhled, vidět Kamjonku vl., vpředu Sinovír, pokračováni údolí až k Lazům, za Sinovírem Negrovec a vpr. hřeben Merši. V sedle Gregovišti na nejvyšším bodu silnice přepadával Nikola Suhaj poštu. Přicházíme serpentinami nebo zkratkou do

Sinovíru, notariát, čet. stanice, inspektorát a odd. fin. stráže, čs. 2tř. a rus. 4tř. škola, řeckok. dřevěný kostel, noclehárna KČST., krytý most přes Terebiu, v okolí min. prameny. Obec byla založena ve XIV stol. Podle zprávy G. Báradyho lze časem pozorovati fatamorganu.

Na domku proti obchodu firmy Baťa orient. tabulka č. 13 odboru Chust:

Sinovír — Sinovírská Polana 11 km — Sinovír — myslivna Na Kantině 14 km.

Sinovír — nádrž Ožero 8 km.

Červená Prochudňa (potok) — Volové 12 km, 4 h. — polonina Boržava — Volovec 52 km.

Červená Negrovec — Koločava Lazy 10 — Německá Mokrá 21 — Brustury 38 km.

Zelená Ostrika 5.5 km (spojka na modrou k Sin. Polané nebo k myslivně Na Kantině).

Žlutá Gregoviště — Svinarskyj 812 — Kyčera 627 — Volové 12 km, 4 h.

Žlutá Čertež — Piskoňa 1559 — Negrovec — Horb — Piskoňa 1449 — údolí Sucharu — Douhy Gruň 23 km.

Modrá Toučka — kóta 851 — Prochudňa (osada Deševý) 3 km, spojka ze zelené k červené Jub. stezce.

Žlutá jde v Sinovíru přes řeku Tereblu, odbočuje hned za mostem vl. mezi domky nahoru k Čerteži 807 ke kótě 1142 (voda) na Piskoni. Po hřebene (kóty 1559 — 1583) k Negrovci 1712 (lidově zove se Magalka), k Piskoni 1449 do sedla zvaného “Cihla” a “Křest” (stojí tam velký dřevěný křiž). Po pěkné stezce po SZ úbočí Jasanovce (lidově Javorovce 1605) a kóty 1461 (voda na cestě na několika místech) na Prislop 1226 (pastýřská koliba). Značka se obrací J ke kótě 837 (voda) do údolí řeky Sucharu (pastýřské koliby). O 1 1/2 km níže po toku setkává se žlutá se zelenou (Koločava-Lazy-Plaj). Přichází k místu, kde bývala nádrž Suchar, o 1 km níže je stáj a za ní v břehu pitná voda. Po dalším 1 km odbočuje žlutá od zelené, přechází potok Suchar, jde 1/2 km podle potoku, pramenícího pod Strimbou. Odbočuje vl. a lesem po hřebínku a pohodlnou stezkou vystoupí na Douhy Gruň. Tam žlutá končí a navazuje na modrou, která asi po 100 krocích ostře zahýbá JZ a vystupuje po ostrém hřebínku na Strimbu 1723, k Streminoši 1599 a na Příslop 944 m. Na vrchol Strimby značka nevede, nýbrž asi 100 m pod vrcholem jde po JV jejím svahu. Uprostřed této stezky právě pod vrcholem, vydatný pramen pitně vody (stéká do potoka Soviny, vlévající se do Mokranky).

Zelená Sinovir, údolí Terebly, Toučka, hájovna Ostrika, ústi Ozeranky 7 km.

Zelená u kostela v Sinovíru, který je kótou 642, odbočuje S po silnici údolím Terebly do osady Toučky, stylově stavěná rus. škola, sir. pramen. Překročí Toučanský potok. Před školou 150 kroků na chalupě zelená a žlutá, nyní přebarvená modrá značka. To je odbočka modré (původně žluté) spojky 3 km do údolí potoka Prochudného na Jub. stezku. Zelená vystupuje po silnici na ostroh s pěkným pohledem na řeku a pokračuje k hájovně Ostřice a dál 500 m na most, kde vyústí na modrou Chust—Drahovo; přicházející od V z údolí Ozeranky a od S od Sinovirské Polaný.

Údolí Terebly svírá Z hřeben Merši s nejvyšší horou Meršou 1325 s pravosl. křížem na místě, kde medvěd zabil starého pasáka. Pověst o zakopaném pokladu zlákala 1935 několik hledačů zlata, kteří marně kopali. V létě 1935 zničil tam požár les.

V se zvedaji vysoké hřebeny, dosahující Negrovcem výše 1712 m. Jub. stezka jde podle Terebly k ústí potoka Jasenovce, stékajícího se svahů Grebenu 1514 a razícího si cestu hlubokým žlebem, sevřeným J Planteší 785, S Čapím vrchem 806. Tam je kříž, první chalupy osady Imšad a hřbitov při silnici. Kostelík v Imšadech je kótou 602. Překročíme Tereblu po dřevěném mostě do

Negrovce, rus. 2tř. škola, řeckok. dřevěný lemkovský kostel o vysoké střeše s ochozem na sloupcích, v průčelí věž s bar. helmou a lucernou. Za 20 min. vcházíme do

Koločavy. Koločava (dříve se jmenovala Nižní Koločava) tvoří 3 osady: Hrb, Lazy a Merešor. V osadě Hrbu je notariát, čet. stan., odd. fin. stráže, rus. 1tř. škola. Starý lemkovský dřevěný řeckokat. kostelík se zvoničkou v zeleni vysokých stromů, poblíž stojí nový dřevěný pravoslavný kostel. Hostinec Šafarův s noclehy. U staré cerkve jsou 3 hroby četniků, strážmistra Hrabala, zastřeleného Nik. Šuhajem, strážmistra Josefa Zelenky, zastřeleného vojenským zběhem Vasilem Rošincem z Negrovce, a strážm. Josefa Hochmana, který zemřel, raněn byv mrtvicí. Ostatky četníka Vojtěcha Kubína, zastřeleného Šuhajem, převezli do rodné Příbramě. Nikola Šuhaj pocházel z osady Lazů, bydlel v Sucharu Potoku. Jeho rodný domek je poslední při cestě na poloninu Plaj (zelená značka). Jeho Eržika je provdána v Koločavě za lesního dělníka Nikolaje Derbáka, dcerku má u sebe. —

Terebla uhýbá tok J; podle řeky jde silnice, po které jezdí autobus Chust—Sekernice—Drahovo—Koločava. Na l. břehu Terebly J od Lazů pod Kvasným vrchem 969 jsou dvě hájovny, vzdálené od sebe 150 kroků. Při nich je sirnoželezitý pramen, nad ním rozvaliny koupelny, zničili ji za převratu. K tomu prameni chodívá spisovatel Ivan Olbracht, autor “Šuhaje loupežníka” se svou chotí Helenou Malířovou. Bydlel v Lazech u Rozy Davidovičové, která hrála též ve filmu “Marijka nevěrnice”

kcst 018aa

Dřevěná cerkev v Koločavě s hroby zastřelených četníků.

 

Jub. stezka uhne na rozcestí vl. do osady

Lazů, široce rozložené při stoku Sucharu a Bradulovce sTereblou a po okolních stráních na ploše 120 km2 proto při zdejší škole je 6 expositur. Jsme ve středu osady, řeckok. kamenný kostel, dřevěný pravoslavný, rus. 2tř. a čs. 2tř. škola, Rus. národní dům s čítárnou Alex. Duchnoviče a jeho pomníčkem před domem, dobrý hostinec Volfa Hermana s noclehy a s chutnou stravou č. 172. Proti Rus. národnímu domu tabulka:

Zelená Lazy — údolí Sucharu — Plaj 1373 — Peredná 1547 — 1603 — Seredňá 1509 — Zadná 1554 — výšky 1217 1198, 1269. čs.-po ské hranice pod Popaďou 1742. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jub. stezky” část VII.

Zelená Lazy — Kvasný vrch 969 — Růža 1568 m, 5 h. Gropa 1498 — Klímová 1495 — Krásná 1365 — Usťčorna 11 hod. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část VIII.

Červená Jub. stezka Lazy — Přislop 944, 7, Německá Mokrá 10 km, 2.30 h., Brustury 25 km.

Červená Jub. stezka Lazy — Koločava — Hrb — Negrovec — Sinovir 10 — Volové 22 km, 6.30 hod.

Jub. stezka z Lazů stoupá mezi chalupami, rozhozenými po stráních; podle potoka Bradulovce k ústi potoka Bradulce a dál osamělým údolím ke klausuře Ožeru 719. Za půl hod. jsme u kříže

v sedle Příslopu 944, s něhož V stéká potok Příslop. Ze sedla je pěkný pohled na okolní horstva, zejména na Krásnou poloninu a Strimbu. V sedle křižuje naši cestu modrá Chust—Volové—Drahovo (od Strimby na Topas).

Modrá sedlo Přislop — Streminoš 1599 — Strimba 1723 m, 2 3/4 h. — Plaj 1373 — Deňášček — ústí Pesariky — myslivna Na Kantině (noclehárna KČST.) 25 — Sinovirská Polana 40 — Sinovirské ožero (chata KČST.) 45 — Torun 56 — Volové 76 km.

Modrá sedlo Příslop — polonina Krásná — Topas 1552 — Bosová 1352 — Konec Menčula 1346 — Drahovský Menčul 1485, 18 — Veža 937 — Drahovo 31 km.

Modrá ze sedla Příslopu 944 vystupuje S při výškovém rozdílu 750 m. Když dostoupí náhorní cesty, jde poloninou s krásnými rozhledy na mohutnou Strimbu, nejvysši horu chustského okresu 1723, ovládající rozhledem široširý kraj. Se Strimby je příkrý sestup na Z svahy Douhého Gruně. To jdeme stále po hranicích okresu až na Plaj, protějšek Peredné 1547, pod níž na Stenjaku je noclehárna KČST Přejde k říčce Plešče (Pesarice) a podle ní k jejímu ústí, kde je myslivna Na Kantině s noclehárnou KČST Popis další cesty jest v oddíle “Chust”

Modrá na druhou stranu J vystupuje ze sedla Příslopu při výškovém rozdílu 550 m, až dosáhne hřebene poloniny Krásně a vyústí na zelené značky nedaleko dvou jezírek (bahnitých tůní), kde na dvou plochých kamenech jsou modré nápisy “K Topasu” a “Na Příslop” Společně jdou Z půl hod. po hřebeně poloniny Krásné. Rozdělí se. Zelená jde po táhlém hřebenu Kvasného vrchu do Lazů, modrá stoupá na horu Topas 1552, nejvýznačnějši vrchol poloniny Krásné s rozsáhlým rozhledem. Pokračuje na Drahovský Menčul 1487 a do Dráhová. Podrobný popis v oddíle “Chust”

Jub. stezka ze sedla Přislopu jde listnatým lesem podle potoka Příslopu po cestě, kterou na mnoha místech zabírá voda, k jeho ústí do Mokranky v kótě 660. Tam odbočuje silnička a po ní žlutá ke klausuře Mokrance a na Popaďu:

Žlutá ústí potoka Příslopu do Mokranky v kótě 660 — klausura Mokranka 15 km — státní hranice 3 hod. — vrch Černé řeky 1269 — Bolotnak — Strunga 4 hod. — klausura Roztoka — kóta 820 v ústí potoka Roztoky do Terebly 2 1/2 hod., celkem 13 hod. — Odbočka na stát. hranicích: vrch Černé řeky — Popaďa 2 hod. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část IX.

kcst 019aa

Rusín z Koločavy.

 

Od ústí Příslopu po vozovce S 200 kroků je vzdálena studánka s lahodnou kyselkou v břehu po pr. straně za závorou, kterou z rozcestí vidíme. Jub. stezka podle Mokranky přichází hned k prvním chalupám

Německé Mokré. Zdá se nám, jako bychom se octli v jiné zemi. Dřevěné domky, všechny stejné, s uzavřenými dvory, na nichž se zvedá váha studny, čistá staveníčka s bíle natřenými rámy, v oknech záclony a květiny. Domky tvoří nepřetržitou řadu tím, že stěna dvora je spojuje. V té dlouhé řadě domů svěže se zelená stromořadí. Kanál s proudící vodou po obou stranách ulice dodává vsi rázu čistoty a pořádku. Náves nerozrývají vepři, ale oživují ji skupiny bílých hus. Na horním konci vsi je lesní správa, uprostřed římskok. kostel se štíhlou věží, za ním-dřevěná nová fara a pěkná dřevěná zvonice, naproti erární římskok. 3tř. a čs. 2tř. škola, čet. stanice, odd. fin. stráže, hostinec V Oberbüchlera č. 153 s noclehárnou KČST Levně ubytování, dom. strava, 40 lůžek. Autobusově spojení. V kostele je prapor, pod nímž přišli první němečtí kolonisté z Gmundenu za Marie Terezie, později ze Spiše a z Haliče, aby konali práci v lesích; měli právo volné pastvy na Pribuji 1550. Dnes i tam proniká těžká doba, práce v lesích je omezena, plavba vorů nahrazena dopravou po lesních drahách. Úzkokolejná trať jde tudy z Usťčorny k ústí Příslopu a podle Mokranky až nad klausuru Mokranku. Nakrátko jen jdeme volným krajem a hned přicházime k prvním chalupám

Ruské Mokré. Za osmým stavením vl. při silnici je pramen železité sirné kyselky a dál stavení s lázničkami, kde v zahradě ve stráni prýšti kyselka. Tato ves již není tak jednolitá jako Něm. Mokrá, živel ruský převládá (666 R., 446 N., 137 Z.). Inspektorát a odd. fin. stráže, čs. 1tř. a rus. 3tř. škola, tři dřevěné kostelíčky, pravoslavný římskok., řeckok. far. Nanebevzetí P Marie o věži s kulovitou bání. U synagogy se vlévá do Mokranky potok Janovec.

Údolí Janovce je vroubeno táhlými hřebeny, táhnoucími se až na hranice. Z hřeben je vyznačen horami Pribuji 1550, Přislopem 1343, Bagnem se salaší na svahu, Andriuským 1603, Bagnem 1608 a Moločnem 1645 a končí na hranicích horou Buštulem 1693. Po celém tomto hřebeně jde poloninská cesta, s počátku jen pěšina, pak širší. Druhý, V hřeben vystupuje od Usťčorny S, ční nejvýše horou Velikou 1484 a končí nedaleko hranic horou Bertí 1670. Tento hřeben, počínaje kótou 1412. vesměs je poloninou. Údolím potoka Janovce jde podle myslivny u ústí potoka Andriuského vozovka ke klausuře Janovci 873. Od ní stoupá stezka na Kopulu 1603 na hranicích, s ni po hranicích S na krásnou, ale nebezpečnou Popaďu nebo SV do divokých Gorgan a na Syvulu.

Okolí Něm. a Rus. Mokré i Usťčorny je nejmokřejšim koutem republiky, ročně spadne 1355 mm srážek.

Hned za Ruskou Mokrou se údolí úži, řeka tvoří peřeje, zlé tam bývalo místo pro voraře, nyní se vory již neplaví. V těch místech v boku svahu jsou dva prameny dobré vody. Údolí se otevře. Mokranka se vlévá do Terešvy. Na mostě nad soutokem obou řek tabulka:

Červená Usťčorna — Brustury 6 — Nausť Turbata 15 — Turbacil 19 — Okula 34 — Jasiňa 51 km.

Od mostu 10 min. J leží

Usťčorna, výstavná německá vesnice, kolonisovaná Němci od Išlu za Marie Terezie, druhá vlna přistěhovalců přišla ze Spiše 1832. Notariát, čet. stanice, čs. 4tř. a erární římskok. něm. 3tř. škola, v čes. škole noclehárna KČST., římskok. kostel kamenný, vystavěný v got. slohu koncem XVIII. stol., věž s dřevěným bedněním, za kostelem hřbitov, 2 lesní správy, hotel “Reisenbüchler”, 10 pokojů se 14 lůžky, levná, vydatná strava, nádraží lesních drah, lékař, autob. do Neresnice, konečné stanice trati Teresva—Neresnice, jež bude prodloužena jako dráha pro dopravu osob do Usťčorny. Tím se velmi usnadní přistup do této oblasti, zvláště, bude-li trať, již hotová pod samé hraniče, otevřena pro osobní dopravu až do Nausť Turbata. Z Usťčorny jde zelená značka na poloninu Krásnou a na Tempu:

Zelená Usťčorna — Krásná 1365 — Klímová 1469 — Gropa 1498 — Růža 1568, 6 hod. — Kvasný vrch — Lazy 11 hod.

Zelená Usťčorna — Tempa 15 km, 4 1/2 hod.

kcst 020aa

Německá Mokrá.

 

Zelená odbočuje na poloninu Krásnou širokou cestou u kovárny na J konci Usťčorny, vzhůru do stráně a stoupá serpentinami lesem 1 1/4 hod. do salaše Krásné, osazené německou čeledí, ležící v kótě 1365. Od ní zelená pokračuje celým hřebenem poloniny, která svého jména Krásná si plně zasluhuje, do Lazů. Přespíme-li v salaši, je v ní noclehárna KČST., dá se cesta dobře vykonati za den, trvá 10 hod.

Zelená na druhou stranu na Tempu jde z Usťčorny po l. břehu Terebly, překročí potok Malý Vulšan nad jeho ústím. Po 10 min. uhne vl. a stoupá nad údolím Velkého Vulšanu pod horu Menčul 1369. Vystoupí na hřeben v kótě 1234, ostře vyjde na kótu 1384 a po táhlém hřbetu Stohů vchází pod horu Tempu 1639, kde vyústí na žlutou Brustury — chata KČST pod Podpulou — Tempa — ves Krásná.

Jub. stezka na mostě nad ústím Mokranky do Teresvy míji vpr. velké nádraží, z něhož se rozbíhají lesní dráhy na tří strany. Jedna jejich větev jde s námi po druhém břehu řeky. Při naší cestě po 5 min. jsou

státní koupele, primitivní lázničky, ale znamenitého léčivého účinku. V lese nad lázničkami prýští solnoželezitý pramen s jodem a bromem, který po žlábcích se svádí do otevřených kádí a z nich do van. Mnoho léčivé vody takto přichází nazmar. Dokonce jeden pramen zasypali a voda odtéká do potoka. Znamenitého pramene by se mělo řádně využitkovati! Od státních koupelí silnice vede širokým údolím k soutěsce, nebezpečnému místu, přes 20 vorařů tam utonulo. Teď vory již neplaví. Údolí se opět rozšíří a zanedlouho při ústi potoka Jablonce leží

Brustury, lesní správa, četnická stanice, odd. finanční stráže, čs. 3tř. a rus. 5tř. škola, dřev. lemkovský farní kostel sv. Michala archanděla s nízkým vchodem, věž je kryta helmou, synagoga. Nad ústím Jablonce odbočuje žlutá:

Žlutá Brustury — klausura Jablonec 7 km, chata pod Podpulou 15 km, 4 1/2 hod. — Podpula — Tempa 25 km, 7 hod., údolí Plajského potoka, ves Krásná v údolí Teresvy 37 km, 11 hod. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část X.

Na styku Masarykovy a Udržalovy ulice za mostem je hostinec Adlera Majera, čistý, s dobrou stravou, stanice a noclehárna KČST I v jiných hostincích jsou noclehárny, ale ty nejsou ve správě Klubu! Na hostinci tabulka:

Červená Brustury — údolí Turbatu 9 — Turbacil 13 — Okula 28.5 — Jasiňa 44 km.

Zelená Brustury — Svidová 3 — chata KČST pod Podpulou 6 — polonina Turbat 8 hod. (Popis v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část XI.

Řeka Brusturanka se široce rozlévá. Míjíme bilou kamennou kapličku, mlýn a kříž nad ústím Pročského potoka, je to samota Pročka. Pročský potok sbírá své vody pod Pobitou 1496 a je zesílen Malým Pročským potokem, pramenícím pod horou Velikou 1484 pod Dubovskou salaši. Brzy jsme u stavení osady Bystříka, několikrát překročíme trať, všimneme si vpr. smyku pro dopravu dříví a jsme u nádražíčka lesní dráhy

Nausť Turbata s myslivnou nad ústim Turbatu do Brusturanky (Teresulky), podle niž jde na pohraniční hřeben

zelená Nausť Turbata — Nausť Plajské — hájovna Na Pasece (Dřevorubna) — kříž pol. legionářů na Vel. Rogodzi — hranice — Durný 1709 — Bratkovská 1792, 35 km, 10 hod. Je popsána v oddi’e “Odbočky z Jubilejní stezky” část XII.

Jub. stezka od Nausť Turbata odbočuje podle potoka Turbatu, jde jeho romantickým údolím s četnými vodopády a peřejemi, skalnimi útesy a pěknými lesními sceneriemi k hájoví

Turbacil (nouzový nocleh), vklíněné mezi stráněmi nad ústím potoka Turbacilu. Nad hájovnou nová myslivna. Žlebem potoka Turbacilu jde žlutá do průsmyku Pantyru:

Žlutá hájovna Turbacil — průsmyk Pantyr 2 1/2 hod., 7 km.

Žlutá od hájovny nad ústím Turbacilu jde po l. břehu potoka. Po 20 min. překročí na pr. břeh a stoupá na kótu 930 a stále mírným výstupem (na 7 km výškový rozdíl 300 m) dostoupí v divoké scenerii průsmyku Pantyru, kde u kamene 55 vchází na pohraniční zelenou Ústí Turbata—Bratkovská. Odtud několik minut je vzdálena polská chata “Schronisko na Pantyrze” je popsána ve stati “Odbočky z Jub. stezky” část XII. Tato žlutá je zlá cesta, místy propadlá, místy stržená průtržemi mračen 1935.

Jub. stezka jde podle potoka Turbatu a telefonního vedení stále krásným údolím k ústí potoka Hladinu v kótě 945. Tam odbočuje vozovka podle Turbatského potoka 1/2 hod. ke klausuře Turbatu. Neni jí používáno, chatka hlídačova je ve špatném stavu. Naše červená jde mostinkovou cestou podle potoka Hladinu k místu, kde malá tabulka ukazuje přímo vl. prudce vzhůru na Okulu. Značky jdou po cestě na kótu 1203, kde vyústí druhá mostinková cesta od S u tabulky: “Okula 26 min.” Kdybychom šli asi 30 kroků dál původním směrem, přijdeme k lesnímu průseku, který vpr. odbočuje do lesa. To jsou hranice okresu ťačovského a rachovského, po nichž běží modrá do Kobylecké Polaný. Na této křižovatce v průseku na kolu je modrá a vede k červené, s níž uhne na cestu S a přijde po 25 min. na Okulu.

Okula, kóta 1256, je krásná horská louka, parkovitě upravená s pěknou chatou státní lesní správy, osazená hajným, stále otevřená, strava, 2 pokoje, jeden se 4 lůžky po 7 Kč je vyhrazen za noclehárnu KČST S věže pěkný, ale nepříliš rozsáhlý rozhled. Pod chatou J při studánce, kam chodí pro vodu, balvan s maďarským nápisem. Směrem JV vede z chaty pěšinka 200 kroků k prameni Černé Tisy. Stojí tam jehlan a z něho vytéká pramének. Na jehlanu nápis:

“Pramen Tisy. Nadmořská výška 1245.”

K tomuto idylickému místu není na chatě ukazatele a návštěvníci zpravidla jej míjejí. To je věru škoda! Na chatě tabulky:

Modrá Okula — Bratkovská 3 — Černá Kleva — Poharský 4 — Poharský — Mohelky 1 1/2 hod., celkem 8 1/2 hod.

Modrá Okula — Tataruka — Gerešaska 2 — Tataruka — Ungurjaska — Opreša — Kobylecká Polana 12 hod.

Červená Okula — Turbacil — Brustury 7 hod.

Červená Okula — Apšinec 8 km, Apšinec — Jasiňa 16 km. celkem 24 km.

Modrá k S jde 5 min. k odbočce červené, zůstane při válečné cestě, která dál je propadlá, močálovitá. Misty se jí vyhýbá, místy na ni přichází. V sedle ji docela opustí a stoupá lesem velmi příkře, až se dostane na kamenitou cestu a tou pod Bratkovskou do místa, kde vyústi zelená Nausť Turbat— Bratkovská. Modrá pokračuje po válečné cestě, vinoucí se pod hřebenem, pod Černou Klevu, sestupuje k hájovně Poharskému a k ústí Dovžiny pod Poharským.

Modrá k J, jak k ni poukazuje tabulka na chatě, jde po červené až dolů, kde válečná cesta vyústí na údolní mostinkovou cestu u tabulky “Okula 26 min.” Tam několik kroků vl. je průsek a v něm na kolu je první modrá značka, která tím bahnitým průsekem stoupá na Tataruku, Trojásku a Ungurjasku a pokračuje do Kobylecké Polaný. Podrobný popis v oddíle “Odbočky z Jub. stezky” část XIV

Jub. stezka od chaty na Okule stoupá po válečné cestě do lesa s modrou 6 min. k tabulce na buku: “Červená Apšinec”. Tam odbočí z válečné cesty a pěšinou vysokým lesem spadá k ústi potoka Ripěnce, který teče s poloniny Ripěnce do Tiščory, kde je ochranná stříška na 4 sloupech. Přejdeme několik mostů přes Tiščoru, konečně most přes potok Apšinec, který s Tisčorou, Medvěckým a Temným potokem napájejí klausuru

Apšinec, zasazenou do klínu temných lesů. V její hladině se shlížejí vrcholy hor, hřebeny poloniny Medvězí a Leukovce. Tato nej větší klausura pojme 4 miliony hektolitrů vody. Vypouští se dvěma závěrami, aby voda odnesla připravené dřiví. Zajímavá je stavba hráze a jejího vnitřního zařízení. Po ohlášení v chatě lze si ji prohlédnouti. Dřevěná, jednopatrová budova jako zámeček má řadu místností. Přenocovati v ní je možno jen se svolením les. správy v Jasině. Za chatou tabulka:

Žlutá Apšinec, polonina Apšinecká, Gerešaska 4 h. — Gerešaska, Urda, Bližnice 4 h. — Bližnice, Dumeň, Rachov 6 h. Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část XIII.

Apšinec — Okula 2 h. červená Apšinec — Jasiňa 16 km.

Úsek Jub. stezky klausura Apšinec — Jasiňa je s počátku romantický, ale dále v širokém údolí dost jednotvárný. Proto je lépe voliti hodně delší a namáhavější cestu po žluté pod Bližnici, vystoupiti na tu horu a sejiti na nocleh do útulny KČST na Svidoveckém Drahobratu nebo ještě pokračovati po zelené do Jašině.

Od klausury Apšince jde červená po široké vozovce. Vede lesem a palouky podle Černé Tisy, jejíž pěkné údolí je S lemováno pohraničním hřebenem s Bratkovskou 1792 a Černou Klevou 1723, J hřebenem Svidovce, který náhle spadá a vykazuje četné stopy po zalednění. Přejdeme přes 4 mosty a jsme u chalup

Pod Poharským a zakrátko u ústí potoka Dovžiny, přitékajícího od pohraniční hory Plosky 1355. Podle potoka jde vozovka ke klausuře Dovžině 873. Dřevěná, zchátralá nádrž bude přestavěna nákladem 1 1/2 milionu Kč a zvětšena na obsah 200.000 m3 vody. Na rozcestí tabulka:

Modrá Poharský 2 1/2 hod, Poharský — Černá Kleva — Bratkovská 4 — Bratkovská — Okula 2 1/2 hod. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část XIV

Červená Mohelky — Jasiňa 6 km.

Jub. stezka po silnici jde do osady Mohelek, ve stráni dřevěný lemkovský kostelík, odd. fin. stráže. Osadou protéká potok Zvor Markovec, při jehož ústí překročujeme na pr. břeh Tisy. Po 20 min. ústí potok Baheňský, za ním řeka obrací směr J. Středu Jasině nad ústím Lazeštiny do Tisy docházíme teprve po dobré půl hod.

Jasiňa je po Bohdanu nejrozlehlejší obcí, prostírajíc se na ploše 15×10 km. Má 10.614 ob. a 2660 domů. Počtem stavení ji předči jenom Chust (3052), kdežto Užhorod má jen 2650 domů a druhé největší město země Mukačevo jenom 2540. Částmi obce jsou osady Dovžina, Kevelov, Lazeština, Lopušanka, Kozmešček, Mohelky, Podharsky, Stremba, Strutivka, Svidovec, Zimir a j. Od středu, od ústí Lazeštiny do Tisy, táhne se obec na čtyři strany, jak vedou silňice a cesty v údolí řek, a na svazích, pokrytých loukami a pastvinami v průměrné výši 600 m, ale některá stavení jsou až 950 m vysoko. Jádrem obyvatelstva jsou Huculové, bydlící v celém Rachovsku i v sousedním území Polska a Haliče. Zaměstnávají se prací v lese a chovem hnědé rasy hovězího dobytka. Z průmyslu je zastoupen domácí výšivkový a dřevařský. Pozor! Jasiňa má nádraží a zastávku Lazeštinu. Z nádraží je půl hod. do středu obce, ze zast. Lazeštiny 7 minut. Prohlídka obce cestou od J z nádraží: O nádraží bylo 1914/15 několikrát bojováno a Rusové pronikli z Jasině přes Rachov do Marmarošské Sihotě. Boje v okolí byly velmi kruté. Svědčí o tom mnohé válečné hřbitovy, u Zimiru, v Jasiňském průsmyku a jinde. Před nádražím čekají drožky. Taxa aut 2 Kč za km, drožky do Lazeštiny 30, do Mohelek 32, ke škole v Kevelově 20 Kč, za hod. po stát. silnici 12, po lesních cestách 14, smíšená cesta 13 Kč (podle tabulky na nádraží). Tabulka:

Zelená Jasiňa — Bližnice 1883 přes Bukovinku — Menčul — polonina Drahobrat (útulna KČST.) 7 — Bližnice — Kvasy 2 1/2 hod. — Popis v oddílu “Odbočky z Jubilejní stezky” část XV

Z nádraží, dobrá restaurace, 2 pokoje s noclehem, spojkou silnice podle kamenného řeckok. kostela přijdeme na silnici, jdoucí do Rachova. Po ní J táhne se přes dva km Jasiňa, tam je vpr. dřevěný pravoslavný kostel. Zelená značka přechází po visuté lávce (most strhla 1927 povodeň). Tisu ke strutivskému kostelu, 10 min., proslulé dřevěné cerkvi huculského typu s jedinečnou zvonici. S prochází silnice obcí, jež je jedinou ulicí. Výše vpr. kamenný římskok. kostel, proti fara a zajímavá dřevěná stavba, snad špýchar. Dál jsou tři ředitelství stát. statků a lesů: Svidovec, Lazeštína a Černá Tisa, kaple, elektrárna a za řekou kamenný řeckok. kostel s věži nízké helmy. Ulice se rozšiřuje v náměstí, kde několik přízemních stavení s okénkem v dřevěném štítě má pyšný název hotel, česká škola, restaurace u Hložků, tam ulička uhýbá k zastávce (7 min.), obchody, cukrárny, železný most, v neděli a ve svátek zajímavé divadlo nádherných krojů. Zařiďme si pro tuto podívanou návštěvu Jasině v neděli nebo o rusínském svátku! Za mostem je restaurace Nedomova a notářský úřad s mileniovým pomníkem a datem 8.XI.1928. Tabulky:

Jasiňa — Zimir 5 km červená Jasiňa — Apšinec 16 km.

Zelená Jasiňa — Zimir 5, Zimir — Jablonica 5 — Jablonický průsmyk — tunel 6, tunel — Zimir 6 km. — Popis v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část XVI.

Tabule aut: Mohelky 4.5, Lazeština 4 km.

Kus dál v ulici starší tabulka:

Apšinec klausura 14 km — Apšinec — Okula 2 hod. červená Kozmešček 13.2 km, Kozmešček — Hoverla 7 h., Hoverla — Luhy 5 h., Luhy — Bohdan 25 km.

Kromě notariátu je v obci čet. stanice, inspektorát a oddělení fin. stráže, 2 lékaři, lékárna, školy čs. 4tř., měšť. rus. 4tř. se 4 čs. pobočkami, rus. 5tř. s expositurou ve Stebném, státní rus. odborná škola pro zpracování dřeva. Je v ní stálá výstava truhlářských prací a dřevěných výrobků žáků školy. Pékné řezby a malované dřevěné upomínkové a užitkové předměty, jež lze koupiti. Noclehárna KČST v české škole na náměstí. Byty opatří ubytovací kancelář Podkarpatoruské jednoty “Slovan” odbor v Jasině. Od notářského úřadu V pokračuje zelená a červená. Po 7 min. je u ústí potoka Stebného.

Podle potoka Stebného jde vozovka do osady Stebného, dřev. kostel z r. 1765 ve výši 702 m, naftové prameny. Před 50 lety při mělkých vrtech zjistili naftu v malé hloubce, ale jen v malém množství. Složení půdy nasvědčuje, že ve větších hloubkách jsou její velká ložiska. Koncem 1932 stát postavil těžní věž a podniká zkoušky ve větším měřítku. Půl hod. nad kostelem je malá klausura Stebný ve výši 902 m.

Po červené značce přicházíme do osady

Lazeštiny, čs. 2tř. škola, čet. stanice, odd. fin. stráže, dřevěný kostel, znamenitá stavba v podobě rovnoramenného kříže ve slohu byzantskoruském uprostřed hřbitova se zvonici opodál. Po 5 km cesty jsme u poslední stanice na naší půdě,

Zimiru, u osady zbytky válečných zákopů, proti nádraží dřevěný kostel uprostřed hřbitova. Zelená odbočuje po silnici 5 km do Jasiňského průsmyku (kasárna naší a polské finanční stráže, 2 válečné hřbitovy, kantina, polská tur. chata). Červená se zelenou jdou podle nádraží 750 m společně, rozdělí se, zelená podle potoka Zimiru jde 6 km pěknou lesní partií (válečný hřbitov) k tunelu a po hranicích 6 km do Jasiňského (Jablonického) průsmyku; červená postupuje podle trati, která tvoří velký, táhlý oblouk, a projde viaduktem. V těch místech je válečný hřbitov. Tam odbočuje žlutá na Hoverlu.

Žlutá válečný hřbitov u Zimiru — vrch Dobrý -— státní hranice — Kukul — Hoverla — útulna KČST pod Hoverlou 9 hod. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část XVII.

Jub. stezka podle potoka Lazeštiny jde po silnici k ústí potoka Studeného. (Podle něho odbočuje cesta pod hřebenem Gruně Kyčery ke klausuře Studenému 802.) Po 40 min. přijde k válečnému hřbitovu. Po dalších 15 min. překročí ústí potoka Forešoku, sbírajícího své vody na svazích hřebene Foresku, jemuž vévodí Kukul 1536. Od ústí potoka jsou dva km do kóty 866, to je vtok potoka Kozmeščeku. Je tam lesovna.

Kozmešček, hájovna s inspekčním pokojem (nocleh s povolením lesní správy v Jasini). Tam odbočuje modrá na hranice.

Modrá myslivna Kozmešček — klausura Kozmešček — hranice — kámen č.7, 5 km, 2 hod. Nad myslivnou vrch Kozmešček, tam vojenský hřbitov. Vozovka jde po l. břehu potoka. Kozmeščeku 20 min. k zrušené nádrži Kozmeščeku 866. Stoupá k hranicím, jichž dosáhne ve výši 1300 m u hraničního kamene č. 7

Červená jde podle lesovny vpr. přes trať lesní dráhy, kterou dvakrát překročí. Stoupá po l. břehu potoka Lazeštiny k nádrži Lazeštině 975. Opustí potok a četnými serpentinami stoupá do

sedla pod Pietrošem, odkud je krásný pohled S k Jasini, do jasiňské kotliny, zavřené věncem hor, J na povodí Bílé Tisy. V sedle tabulka:

Nádrž Hoverla 4 červená lesovna Kozmešček 2 hod.

Modrá Kvasovský Menčul 5 hod. — Popis v oddíle “Odbočky z Jub. stezky” část XVIII.

Tam přiběhla modrá z Kvasů přes Kvasovský Menčul. Ze sedla jdou modrá a červená po polonině Harmaněsce, jejíž hřeben spojuje Pietroš s Hoverlou. Překročí několik vodopádů, jimiž se prameny řítí po strmých svazích. Po 5 km cesty ze sedla přicházíme k místu, kde odbočuje žlutá na Hoverlu.

Jub. stezka pokračuje vpr. k

útulně KČST. pod Hoverlou. Je to obnovená delimitační chata s dvěma místnostmi. Menší je kuchyní, větší noclehárnou s 12 lůžky, 20 nouzových noclehů na seně. Správcem je Ilko Dósič. Adresa: Útulna pod Hoverlou, Luhy, pošta Bohdan. Nedaleko jsou stáje na polonině Breskulské. Opodál této útulny, asi 1 km, buduje odbor v Rachové novou útulnu s 50 místy pro nocleh. Bude dostavěna v prázdninách 1936.

Kdo chce jiti velkolepou pohraniční cestou na Černou horu, nejvýchodnější bod ČSR., vystoupí od stáji na Breckulské prudce poloninskou cestou na horu Požiževskou 1822, kámen 37. Po hranicích přes znamenité bojiště Turkul 1933 a Munčel 1999 jde na Čornou horu, nocleh v útulně KČST pod Čornou horou, po případě v chatě KČST u klausury Balcatulu.

Jub. stezka pokračuje J od primitivních stájí a okrouhlé koliby po Breckulské polonině, překročí dva můstky, dlouhou serpentinou přichází na most a po 5 min. na druhý. Uslyšíme šumění potoka, k němuž se serpentina vytočí. Je to Bílý potok. Po mostě přejdeme na jeho l. břeh. Brzy jsme u obrovského smrku, na něm tabulka:

Reservace — prales pod Hoverlou, n. m. v. 960—1340 m, rozloha 130.57 ha. Pokračujeme krásným tím pralesem. Čtyřmi serpentinami se cesta vytočí na most. Po 15 min. opět most. soutok tři potoků: Bílého, Ozimého a Bezejmenného. Odtud říčka má jméno Hoverla. Je to romantické zákoutí, sevřené vysokými stráněmi. Jsme v kótě 817 pod horou Menčulem 1592. Za čtvrt hod. jdeme přes most a blížíme se klausuře Hoverle. Zahrči pramínek chutné vody a již se zaleskne hladina

nádrže Hoverly, kterou tvoří říčka Hoverla a napájejí ji potoky Hladovec a Brebeněskul, jehož prameništěm je mořské oko pod srázem Tomnatku ve výši 1791 m těsně pod pohraničním hřebenem. Na hranice stoupají od nádrže dvě cesty (výškový rozdíl 1200 m), jedna podle potoka Brebeněskulu na Tomnatek, druhá na znamenité bojiště Turkul. Na hrázi nádrže na ochranné budce stavidlá tabulka:

758 m. Vystavěno 1875 za 244.000 K. Vody 178.000 m3, délka stěny 104 m, výška 8.6 m. Za hodinu steče 69.000 m3

V hlídačově stavení nouzový nocleh na seně a mléko. Od nádrže sestupuje pohodlná a dobře udržovaná vozovka. Po 1 km vl. v altáně je minerální pramen. Po 20 min. přicházíme k prvním stavením osady Luhů a za dalších 20 min. jsme u

nejvýchodnější četnické stanice ČSR. nad ústím potoka Hoverly do Bílé Tisy. Za četnickou stanicí při potoce Balcatulu v čísle 869 je noclehárna KČST., 3 místa s 10 lůžky, jídelna. Spravuje ji Fedor Bočkor. Odd. fin. stráže. Na četnické stanici tabulka:

Hoverla 2058 m 6 hod. červená Rachov 25 km.

Modrá polonina Vertopy — Čorná hora 6 hod. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky” část XIX.

Cesta silnicí 25 km do Rachova je údolím, jede autobus ČSD. Luhy—Rachov.

Jub. stezka od čet. stanice pokračuje po l. břehu Bílé Tisy těsně nad řekou, jež hromadí nánosy písku a štěrku, z nichž se dříve ryžovalo zlato. Za 20 min. přichází k ústí potoka Lešulu. (Z toho místa stoupá cesta na poloniny, s počátku hlubokým lesem. Hřeben ovládá Ohlan dvěma vrcholy 1527 a 1577. Stezka pokračuje na hranice na horu Korbul 1698.) Za dalších 20 min. od ústí Lešulu máme vpr. ve stráni dřevěný lemkovský kostelík v kótě 613. Po 3 km ústí vl. potok Breboja, sbírající své vody na svazích Perechrestu 1315, na nějž stoupá od ústí cesta a přivede ve výši 1425 na hřebenovou cestu, vycházející od ústí Lešulu a vedoucí na Korbul. Po 2 km ústi do Bílé Tisy potok Ščaulský, přitékající od hory Ščaulu 1763.

Podle něho jde cesta k myslivně 623 a ke klausuře Ščaulu 7.5 km. Od této klausury pokračuje cesta stále podle potoka Ščaulu až na kótu 1159, kde cesta přestává a jako stezička opouští potok a stoupá J na hranice na kótu 1601. Od klausury Ščaulu lze také přímo přijití za 1 1/2 hod. k útulně KČST na Mezipotocích, ležící nad potokem Dezeskulem v údolí, sevřeném pohraničním hřebenem, Gruněm Dezeskulem a hřebenem Douhého.

Od ústi potoka Ščaulu Jub. stezka přivede za 10 min. do středu vesnice

Bohdanu. Je to nejrozlehlejší obec ČSR. na ploše 486 km2 (Praha má rozlohu 171 km2). Školy čs. 1tř. s expositurou, rus. 5tř. s expositurami v Breboji a v Luzích, inspektorát a odd. fin. stráže, čet. stanice, lesní správy Bohdan střed (Ščaul, Bohdan. Breboja, Ustěriky, Vlči, Vydryčka) a Bílá Tisa (Hoverla, Stoh, Balcatul, Pavlík), 5 pil, šestá vyhořela, odbočka hospodářského družstva v Rachově. V oblasti obce vyvěrá řada minerálních pramenů, při potoce Stohovci, Hoverle, v údoli Kvasném jodoželezitý, solnoželezitý “Kvasina Javorina” u Luhů a dál 3 kyselky, při potoce Bohdanu, nad klausurou Kvasným, v údolí Maslokrutu. O nich bylo na příslušných místech mluveno. Obec je obydlena Huculy, kteří si zachovali ve svých zvycích, v kroji a v řeči svůj nejčistší svéráz. Zabývají se prací v lesích a chovem dobytka. K splavněni dřiví je zřízeno 6 nádrží: Hoverla, Balcatul, Stohovec, Ščaul, Lolin či Bohdan, Kvasný. U kamenného řeckok. bar. kostela nad ústím potoka Bohdanu budova obec. úřadu, notariátu a pošty, pomník pres. Masaryka, tabulka:

Zelená Lolin (Bohdan) klausura 15 km, Lolin polonina Rohněska 3 h., odtud výstup na Šešul a Pietroš. — Popis v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky”, část XX.

Jub. stezka za 20 min. přijde k ústi potoka Kvasného, naproti je hostinec Rosenthalův, na pr. břehu Tisy u mostu, na legitimaci KČST. nocleh 5 Kč. 30 lůžek v 8 pokojích, garáže a pro koně stáje, kuželník, levná, dobrá strava. Jub. stezka přejde na l. břeh. Po vozovce podle potoka Kvasného jde žlutá ke klausuře Kvasnému a na Popa Ivana, nad ústím potoka na rozcestí tabulka:

Žlutá klausura Kvasný, chata KČST. 12 km, Pop Ivan. — Je popsána v oddíle “Odbočky z Jubilejní stezky”, část XXI.

Od odbočky žluté pokračuje červená po silnici osadou Vlčí, synagoga, rus. 2tř. škola, a Vydryčkou, vlévají se do Tisy proti sobě dva potoky, vl. Vydryčka, vpr. Pavlík, podle něho jsou rozhozeny chalupy osady Pavlíka, rus. 1tř. škola. Další osady jsou Medvědice a Roztoky, vpr. ve stráni dřevěný lemkovský kostel. Brzy jsme na mostě nad soutokem Černé a Bílé Tisy (v kótě 463), která odtud má jméno Tisa. Za mostem je osada

Ustěriky, patřící k Rachovu, dřevěný kostel z poč. XVIII. stol. s kopulí uprostřed, pila, miner. pramen, žel. zastávka. Tam naše vicinální silnice vyústí na státní Rachov—Jasiňa. Projdeme osadou Novoselicemi, rus. 2tř. škola, k ústi potoka Vulšinského, na tabáční budce na kraji Rachova tabulka:

Žlutá Rachov — Dumeň 3 — Bližnice 5 — Bližnice — Gerešaska — Apšinec 7 hod., celkem 15 hod. — Popis v oddíle “Odbočky z Jub. stezky”, část XXII.

Podle rady domků jsme brzy u kamenného římskok. kostela a u železného mostu k nádraží. Je to střed Rachova.

Rachov, okr. úřad a soud, ber. úřad, ber. správa, řed. stát. statků a lesů, velitelství čet. oddělení, čet. a pátrací stanice, odbor pro udržování trati. Školy: čs. 5tř. s expositurou ve Spišácich, měšt. rus. 4tř. se 4 čs. pobočkami, rus. ob. 5tř. s 5 pobočkami a 2 expositurami, rus. v osadě Lazích a něm. ve Spišácích. Peněžní a družstevní ústavy: pobočka Městské spořitelny na Král. Vinohradech, Všeobecný úvěrní ústav, Hospodářské družstvo. Lékárna, 4 lékaři. Turistický dům KČST. č. 623 na náměstí, 7 min. z nádraží, 11 pokojů s 24 lůžky, 2 noclehárny se 40 lůžky, restaurace, garáže. Náměstí je dlouhou ulicí, vroubenou přízemními, namnoze dřevěnými domky. Za Turistickým domem v ulici kamenný řeckok. kostel a za potokem Borkutem pravoslavný kostelík. Dál z náměstí vl. odbočuje ulice, v ní stará a novější synagoga, a další ulici vpr. přijdeme k starému dřevěnému mlýnu a k státním lázničkám “Borkutu” s miner. pramenem. Vrátíme se k železnému mostu přes Tisu. Za ním je nádraží, nad ním dřev. kostel, po nábřeží vl. osada Spišáky, vzniklá německou kolonisací, nová kaple. Minerální prameny jsou dva v osadě Krásném Plese, ležícím 3 km J při silnici do Trebušan, dva v osadě Vilchovatém, ležící při téže silnici o 3 km dále, a jeden v osadě Ustěrikách. V okolí jsou ložiska kyzu železného a v Kamenném potoce vápencové lomy. Z průmyslových podniků je pila, po požáru přestavěná na parní, a elektrárna při této pile. V Rachově se narodil 1880 Alexander Bankó, pseudonym Rachivskij, profesor ruského jazyka na universitě v Pešti 1917—24, stolice ta zrušena. Rusinsky napsal národopisnou studii “Z okoli horní Tisy”, “Vyjimky iz uhorško-ruškoho pisemstva XVII—XVIII”, přispíval do “Nauky”, ostatní práce napsal maďarský.

U železného mostu přes Tisu u tabáční budky tabulka:

Červená Rachov — Bohdan — Luhy 25 km, Luhy — Hoverla 6 h., Hoverla — Kozmešček 4 h., Kozmešček — Jasiňa 16 km.

Hned za mostem vpr. tabulka:

Červená Rachov — Menčul — Magura — Berlebáš — Pop Ivan 1949 m, 9 hod., Pop Ivan — Trebušany 5 h. — K modré a žluté orientace zatim není.

Modrá a žlutá jdou s Jub. stezkou. Brzy odbočí modrá přes Vybčinu ke 4 salaším pod Menčulem a žlutá přes vrch Krovišče do sedla pod Menčulem.

Modrá Rachov — Šojmul 1228 — sedlo pod Menčulem 3 hod. — Je to odbočka, vedená pro krásné výhledy z Jub. stezky, která se zase na ni vrátí. S Jub. stezkou překročí trať, podle fary, kostela a hřbitova stoupá na hřeben s pěknými výhledy, zejména s pohledem na Šojmul, jejž je viděti od počátku cesty. Výše se otevrou rozsáhlé rozhledy na Rachov, na údolí Tisy k Berlebáši, na hřbety Svidovce, na masiv Popa Ivana. Temeno šojmulu 1228 zůstane vpr. Modrá postupuje po Vybčině na kótu 1213. Za ni 1/2 hod. vchází do sedla pod Menčulem u čtyř stavení a připojí se po tříhodinové pouti na Jub. stezku, kterou v Rachově opustila.

Žlutá Rachov — Selský Potok — sedto mezi Velkým a Malým Menčulem 3 1/4 hod. — Je to druhá odbočka z Jub. stezky, které opět dostihuje pod Menčulem. Od řeckok. kostela v Selském Potoce podle pravoslavného kostela mezi chalupami stoupá na vrch Krovišče, jehož témě 821 obchází po již. svahu. S holého hřebene se otvírají daleké výhledy na Menčul, na pohraniční hřeben, do žlebu Tisy, na Bližnici. Vytočí se na kótu 1021 “U Plajka”. Kdybychom za touto kótou zachovali týž směr, vystoupili bychom na vrchol Křivého 1170. jejž vidíme před sebou. Mezi kótou 1021 U Plajka a Křivým 1170 uhne žlutá v ostrém úhlu přímo J na Menčul, jehož temeno 1380 nám udává směr. Tou cestou přijdeme pod Menčul, obejdeme jej do sedla mezi Velkým a Malým Menčulem a vyústíme na Jub. stezku.

Jub. stezka, když od ní odbočila modrá vpr. a žlutá vl., stoupá podle Silského potoka mezi chalupami k ústí bystřiny, kde opustíme Silský potok a podle této bystřiny vystoupíme nad poslední chalupy. Ostře, chvílemi rovně a zase výstupem přijdeme (po l 1/2 hod. z Rachova) ku prameni. Od něho za 45 min. jsme u čtyř chalup pod Menčulem. Tam přichází modrá z Rachova přes Šojmul, ale právě v těch místech, kde vyúsťuje, jsou značky porušeny. Pozor při opačném směru! Nad chalupami pohled na Bližnici, do údolí Tisy, na Rachov, který odtud naposledy vidíme. Výše nad chalupami máme první pohled na Popa Ivana. Mírně sestoupíme starým bukovým lesem na palouk s výhledy na Popa Ivana. Přecházíme do preluky pod Menčulem (od chalup 1/2 hod.) ke žluté značce, která do těch míst vystupuje z Rachova. Za další půl hod. se otevře výhled na Bohdan. Za lesem z horské louky vidíme Šojmul i pohraniční hory a žleb Berlebašského potoka. Po krásné horské louce přicházíme k studánce a za chvíli k dvěma pramenům. Cesta pokračuje vpr., držíme se při lese. Jsme na

Maguře 1189, rozhlížíme se po pohraničních pásmech a do žlebu Malého Berlebašského potoka. Hned vcházíme do lesa. Z paseky je vidět Petroš 1784, táhlý hřeben, mohutně převyšující okolí. Sejdeme-li z tohoto místa několik kroků hlouběji, objeví se obraz Popa Ivana. Pěknou lesní stezkou jdeme podle Dobošovy skály (pověst o lupiči Dobošovi). Po 8 min. jsou mohutná skaliska. Brzy jsme v pralese pod Berlebaškou 1736 u stilu. Kus dál v lese je čtyřhranná chyška Pičuar. Stoupáme na Berlebašku, jejíž kóta 1736 zůstane kus V. V těch místech je rozlehlý stil (kravín). Přichází tam žlutá ze zastávky v Berlebaši.

Žlutá berlebašské koliby — údolí Velkého Berlebašského potoka — zastávka Berlebaš 13 km.

Žlutá pod Berlebaškou odbočuje SZ k berlebašským kolíbám, spádem (výškový rozdíl 1000 m) lesem vchází do ůdoli Velkého Berlebašského potoka v kótě 514 nad ústím prudké bystřiny. Romantickým žlebern přichází k ústí Malého Berlebašského potoka, stékajícího od Magury. Podle parní pily dojde na zastávku Berlebaš, 2 kostely, pravoslavný a řeckok., 2tř. rus. škola, oddělení fin. stráže, osada patří k Rachovu. Dřevěný kostel pěkného průčelí se závěrem mnohoúhelníkovým je zajímavá stavba, taková se jen zřídka vyskytuje. Pramen lahodné železité kyselky s obsahem arsenu a lithia.

Jub. stezka od rozcestí pod Berlebaškou stoupá na kótu 1553 a lesní pasekou na poloninu Obniž.

Žlutá vystupuje bez pěšiny v těch místech vl. do stráně, překročí ji a mýtinou přechází na pastvisko s býčí kolíbou. Držime se středem pastviska, porostlého vysokým šťovíkem, a v dolním jejím cípu vejdeme do lesa, kde dobré značky vedou k chatě KČST. u klausury Kvasného a do Bohdanu, autobusové stanice.

Jub. stezka se žlutou jde k spáleništi, kde stávala čtyřhranná koliba, zvaná žertem “Hotel Blecha”. Bývala dobrým útulkem a mnozí na ni vděčně vzpomínají.

Žlutá značka sestupuje po nově upravených serpentinách středem pralesní reservace k lovecké chatě Oskarce. Až sem lze jeti autem z Trebušan 8.3 km. V ústí potoka Javornikového v kótě 588 stoji javor, z jehož rozsochy vyrůstá smrk. Sestoupíme ke zbytkům přehrady a dál k ústí potoka M. Rozise, kde žlutá vyústí na červené značky Jub. stezky.

kcst 026aa

Stáje na polonině Breckulské.

 

Roh lesa sbíhá k naší červené značce. Obcházíme spáleniště k místu, kde je lovecká chata, stáje a horská chata “Pop Ivan” v “Huculských Alpách” 1560 m, jejíž stavba započata v červnu a dokončena v září 1935. Má kromě provozních místností 4 hostinské pokoje v přízemí se 3—8 postelemi, v patře 9 pokojů 2—61ůžkových, celkem 40 postelí. Koliba při chatě pojme 20 turistů. Chata je otevřena po celý rok a umožňuje Iyžařství i v této části Karpat. Denní pense 32 Kč, členové KCST. na stravě 10%, na noclehu 20% slevy. Adresa E. Vašek, Trebušany, hor. chata “Pop Ivan”. Od chaty se vystoupí za 1 hod. přímo na temeno Popa Ivana.

Pralesová reservace, sahající od hranic až na poloninu Obniž, byla vytyčena vědeckou komisí 11.X.1935 podle návrhu doc. dr. Zlatníka z Brna. Je známa ve vědeckých kruzích. Rostou tam šafrány, narcisy, rododendrony, kandík, alpské sasanky, jalovec horský, kleč, olše alpská, hořec, žiji tam nejsilnější jeleni, medvěd, vlk, rys, kuna, množství lišek, z drobných ptáků kos turecký, na skalách Popa Ivana orel (r. 1936 pozorováno pět exemplářů).

Od horské chaty “Pop Ivan” pokračuje červená cestou v boku pohraničního hřebene, překročí několik pramenů, tvořících Bílý potok a po 25 min. přijde k

útulně KČST. pod Popem Ivanem, restaurované a zvětšené delimitační chatě o 3 společných noclehárnách a kuchyňce, možno v ni vařiti. Prostá strava, mléko v nedalekém stilu. Útulna stoji nad bystřinou, podle níž beze značky za 25 min, vystoupíme prudce na hranice u kamene IV/158 a můžeme pokračovati na temeno Popa Ivana. Od útulny stoupá pěšina červ. zn. pod horou Sčerbánem 1794 na hranice, jde po temeni hory Poloninky 1625, s ní je poslední pohled na pohraniční horstva. Sestoupí SZ lesem (v třetině sestupu voda) prudce k ústí potoka Vel. Rozise, kam přichází žlutá z Bohdanu podle chaty KČST. u nádrže Kvasného a po úpatí Popa Ivana.

Žlutá ústí potoka Malého Rozise — údolí Bílého potoka — horská chata “Pop Ivan” 1560 — chata KČST. u klausury Kvasného 30 km, 10 hod. — Bohdan. — Jde ke zbytkům klausury na Bílém potoce, k ústí potoka Javorníkového v kótě 588 (roste tam smrk na javoru), k lovecké chatě Oskarce, vystoupí pralesovou reservací po nově upravených serpentinách k horské chatě “Pop Ivan”. Za spáleništěm setká se s Jub. stezkou, zakrátko se oddělí vpr. do stráně, značka se v těch místech těžko najde. Přes pastvisko s býčí kolíbou sejde do lesa a dál už dobrou cestou vysokým lesem ke klausuře Kvasnému s chatou KČST. a do Bohdanu.

Jub. stezka pokračuje údolím Bílého potoka od ústi Malého Rozise 1200 m k ústí Vel. Rozise v kótě 404 a pěkným údolím do Trebušan. U pily tabulka:

Červená Pop Ivan přes Javorník (Jub. stezka) 5 hod.

Žlutá Pop Ivan přes Lezečinu 5 hod.

Jub. stezka konči na nádraží v Trebušanech u tabulky:

Červená Trebušany — Pop Ivan 6 h., Pop Ivan 1939 — Berlebaš — Magura — Menčul — Rachov 8 hod.

Trebušany, 2326 ob., školy čs. 3tř., rus. 5 tř., notariát, čet. stanice, inspektorát a odd. fin. stráže, správa stát. lesů a statků. Dvě pily a elektrárna, bývala huť, zašla, z ní zřízena sklárna, tabulové a duté sklo se vyrábělo do 1925, 1930 přeměněna v továrnu na sudy. Dřevěný řeckok. kostel v stromoví skrytý. Dobré letní sídlo, koupání v Tise, 3 hostince. V prahorním vápenci bílý mramor, neláme se, vápencové lomy. Hodinu cesty S v údolí potoka Liščenky lahodná železitá kyselka.

<<< OBSAH >>>


I. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá rozcestí státních silnic u Nižních Verecek do Vereckého a Skotarského průsmyku — Nižní Verecky 1.5 — Bělasovice 9.5 — Pikuj 16.5 — Zděňovo 26.5 km.

II. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená serpentina nad Volovcem — Bužora 1097 m, 12 km — Krásná dolina 13 — Hankovíce 21 — Polana u Svalavy, lázně s miner. prameny, 28 km.

III. odbočka z Jubilejní stezky. Modrá Volovec — chata KČST. pod Plajem, prudší stoupání, 8 km — chata pod Plajem — Menčelyna — Zaňka 13 km, celkem 21 km.

IV. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá rozcestí na Jub. stezce mezi Plajem a Velikým vrchem pod kótou 1318 — průsmyk Skotarský, státní hranice, 19 km

V. odbočka z Jubilejní stezky. Modrá kóta 1530 pod Velikým vrchem — Stoj (Stohy) 1679 m, 4 km — Hankovice údolím Ždimíru 19 km, 5 hod.

VI. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Gymba 1494 — Boržavský prales — údolí Boržavy 8 — Berezník — Kerecky 16 km

VII. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Lazy — údolí Sucharu — Plaj 1373 — Peredná 1547— 1603 — Šeredná 1509 — Zadná 1554 — výšky 1217, 1198, 1269, čs.-polské hranice pod Popadou 1742.

VIII. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Lazy — Kvasný vrch 969 — Růža 1568 m, 5 h. — Gropa 1498 — Klímová 1495 — Krásná 1365 — Usťčorna 31 km, 11 h.

IX. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá ústí potoka Příslopu do Mokranky u Něm. Mokré — klausura Mokranka 15 km — státní hranice 3 h. — vrch Černé řeky 1269 — Bolotnak — Strunga 4 h. — klausura Roztoka — kóta 820 v ústí potoka Roztoky do Terebly 2 1/Ž., celkem 13 h.

X. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá Brustury — klausura Jablonec 7 km — chata pod Podpulou 15 km, 4 1/2 h. — Podpula —Tempa 25 km, 7 h. — údolí Plajského potoka — ves Krásná v údolí Teresvy 37 km, 11 h.

XI. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Brustury — Svidová 3 — Podpula, chata KČST. 6 — polonina Turbatská 8 hod.

XII. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Nausť Turbata — Nausť Plajské — hájovna Na pasece (Dřevorubna) — kříž pol. legionářů na Vel. Rogodzi — hranice — Durny 1709 — Bratkovská 1792, 35 km, 10 hod. obtížné tury — sestup na Okulu 2 hod.

XIII. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá klausura Apšinec, polonina Apšinecká, Gerešaska 4 h.— Gerešaska, Urda, Bližnice 4 h. — Bližnice, Dumeň, Rachov 6 h., celkem 48 km.

XIV. odbočka z Jubilejní stezky. Modrá Mohelky — Bratkovská — Okula 10 hod. — Kobylecká Polana 12 hod.

XV. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Jasiňa — Bliínice 1883 pres Bukovinku — Menčul — polonina Svidovecký Drahobrat 7 — Bliinice — Kvasy 2 1/2 h.

XVI. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Jasiňa, Zimir 5 — Zimir, Jasiňský (Jablonický) průsmyk 5 — Jasiňský (Jablonický) průsmyk, tunel 6 — tunel, Zimir 6 km.

XVII. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá válečný hřbitov v Zimiru — vrch Dobryj — státní hranice — Kukul — Hoverla — útulna KČST. pod Hoverlou, 9 h. Pokračování pohraniční cesty Hoverla — Trebušany 3 1/2 dne.

XVIII. odbočka z Jubilejní stezky. Modrá sedlo pod Pietrošem — Měrková chata 5 h. — Kvasy 2 h., celkem 7 hod.

XIX. odbočka z Jubilejní stezky. Modrá Luhy (četnická stanice) — polonina Vertopy — Čorná hora 2026 m 6 hod.

XX. odbočka z Jubilejní stezky. Zelená Bohdan ves — klausura Lolin (Bohdan) 15 km, klausura Lolin (Bohdan) — polonina Rohněska 3 h., odtud výstup na Šešul a Pietroš.

XXI. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá Bohdan — klausura Kvasný 12 — Lisečen 20 — Bílý potok (Trebušany) 30 km, 10 hod.

XXII. odbočka z Jubilejní stezky. Žlutá Rachov, Dumeň 3 — Dumeň, Bližnice 5 — Bližnice, Gerešaska, Apšinec 7 hod., celkem 15 hod.

Mukačevo.

Chust.

Volové. Žlutá odbočka pod Menčulem 1252 — Sobky — Lozanský — převoz pres Riku 8 km.

 

<<< OBSAH >>>


I. odbočka z Jubilejní stezky.

 Žlutá rozcestí státních silnic u Nižních Verecek do Vereckého a Skotarského průsmyku — Nižní Verecky 1.5 — Bělasovice 9.5 — Pikuj 16.5 — Zděňovo 26.5 km.

 

Na rozcestí státních silnic, z nichž jedna směřuje do průsmyku Vereckého, druhá do Skotarského, je tabulka s textem k žluté a červené značce. Odbočíme z Jub. stezky k S a hned jsme u prvních chalup Niž. Verecek. Do středu obce ke kostelu nad ústím potoka Laterového do Latorice je 20 min.

Nižní Verecky jsou správním střediskem Vrchoviny. Ok:, soud, patří k němu 58 obcí, stát. výzkumná stanice zemědělská a výzkumný statek, notariát, čet. stanice, inspektorát a ode. fin. stráže, poradna pro sociální choroby, čs. 4tř. a rus. 6tř. škola, stálý košíkářský kurs. Lidová banka. Ruský nár. důra, restauratér J. Stuglinec, P. Pavlíček, český řezník a uzenář, noclehárna KČST. s 10 lůžky, aut. doVolovce a Svalavy. Zajímavé výroční trhy. Sirný pramen. Kamenný řeckok, kostel postaven místo krásného dřevěného bojkovského. Zbývali trochu času, dobře ho využijeme výstupem na Stiv 708, vrch ležící V s pěkným rozhledem. U kostela odbočuje modrá. Tabulka:

Modrá Kozáková polanka 10 — Latorka (min. pramen) 13 — Bělasovice 15 — Pikuj 24 km.

Žlutá Bělasovice 8 — Pikuj (Husla) 1406 m, 15 km.

Modrá za stát. statkem v N. Vereckách vystupuje serpentinami na Maguru 665, pohled na Nižní Verecky a okolí. Stoupáme do vlastní Vrchoviny, vl. chudičká víska Medvězi, na travnatý hřeben Holice 696, lesní cestou po vých. svahu Velikého vrchu a volným sestupem na hranice na kótu 866. Přichází tam z Vereckého průsmyku polská červená a jde po hranicích na Pikuj. Podle hraničních kamenů stoupáme půl hod. na Kozákovu polanku 907, označenou kamenem 10. Opustíme hranice a obcházíme její temeno po sev. svahu ostřejším sestupem na horní konec vsi Latorky, položené v délce 3 kin v údolí vých; ramene Latorice, řeckokat. dřev. kostel, rus. 3ti. škola, miner. pramen, studánka, chráněná stříškou, je mezi školou a farou, oddělení fin. stráže. Přijdeme do Bělasovic, 174 ob., oddělení fin. stráže, čet. stanice. Víska leží nad soutokem záp. ramene Latorice, přitékajícího od Pikuje, a vých. od Kozákovy polanky. Tabulky:

Pikuj (Husla) 1406 m 9 modrá Latorka (min. pramen). Kozákova polanka 5, Nižní Verecky 15 km.

Husla 7, Zděňovo 17 žlutá Nižní Verecky 8 km.

Modrá odbočí od žluté, přejde potok Borsučinu a polní cestou pastvisky, dál mladým lesním porostem pozvolna stoupá na hranice na Peredil 811. Tam se spojí s polskou červenou, jdoucí s Kozákovy polanky po hranicích. Společně (polské značky jsou řídké) modrá a červená jdou podle hraničních kamenů přes Velký Munčel 1036 (988) na poloninku. Projdou mrtvým lesem a ostře vystupují na Pikuj (Huslu) 1406. Konči u tabulky:

Modrá Pikuj—Bělasovice—Kozáková polanka—Nižní Verecky 24 km.

Žlutá od kostela v Nižních Vereckách vozovkou S po vsi půl hod. ke kříži údolím Latorice, po 40 min. je ves

Tišov, lemkovský dřev. kostel sv. Basilia Vel., ochoz kolem, vchod se sloupky, nízká bar. věž a 3 sanktusové věžičky, zvonice s galerií a střechou dvakrát lomenou; rus. 2tř. škola. Po 20 min. je ves Kotelnice, rus. 2tř. škola, a hned ves

Bystrý, ležící Z v údolí potůčku, dřevěný kostel stavěl 1904 tesařský mistr Ilko Němec ze Zadílského. Za 20 minut jsme v Bělasovicích nad soutokem obou ramen Latorice u tabulky:

Pikuj 7 — Zděňovo 17 žlutá Nižní Verecky 8 km.

Pikuj 9 modrá Latorka — Kozáková polanka 5 — Nižní Verecky 15 km.

Žlutá se odděluje od modré do

Miškarovic, rus. 2tř. škola, dřev. fil. kostel sv. Mikuláše, v horní části mezi podstříškou a střechou hodně vysoký, uvnitř bohatě řezaný bar. svatostánek s vinutými sloupky. Překročíme Latorici, přes louky do lesa, serpentinou vzhůru, přejdeme pramen Latorice. Stoupáme bukovým lesem a dál ve vrstevnici podle mrtvých stromů na poloninské louky. Morénou strmě vystoupíme na

Pikuj 1406 s proslulým rozhledem s jeho špičatého, se všech stran patrného vrcholu. Vidíme do Polska, do údolí Stryje, na pohraniční hřeben k Užockému průsmyku, na průsmyk Verecký a Skotarský, do údolí Zděňovky, na Ljutanskou holicu, poloninu Rovnou, Ostrý vrch, Vihorlat, J Bužoru, poloninu Boržavu se Stojem a Velikým vrchem. Přišla tam modrá po hranicích, končící u tabulky:

Modrá Bělasovice 9 km.

Sestupujeme po útesech na táhlý kamenný hřeben a pěšinou v divokém, listnatém lese k lesní chatce v Holovačím lese (jedna místnost otevřena, nouzový nocleh). Sestoupíme k potoku do lučinatého údolí. Brzy přejdeme na vozovku a podle potoka Kočilovy k býv. Schönbornovu domu, jehož otevřeným dvorem se dostaneme na Jub. cestu ve Zděňově u tabulky:

Žlutá Pikuj (Husla) 10, Bělasovice 17, Nižní Verecky 25 km.

kcst 028aa

Zákoutí ve Vyš. Vereckách.

<<< OBSAH >>>


II. odbočka z Jubilejní stezky.

 

Zelená serpentina nad Volovcem — Bužora 1097 m, 12 km — Krásná dolina 13 — Hankovíce 21 — Polana u Svalavy, lázně s miner. prameny, 28 km.

 

V poslední ostré serpentině silnice odbočí z Jub. stezky u osamělého domku nad Volovcem zelená a polní stezkou stoupá po již. svahu Menčelu, obcházejíc jeho temeno 646 na poloninu. Vejde do lesa a po již. svahu Kyčery 841 mírným sestupem stezkou v bukovém mlází přechází na kótu 615. Odtud ostřejším výstupem divokým pralesem na vrchol

Bužory 1097, nejvyšší místo celé tury, s něhož se otevrou vděčné výhledy do údolí Pině, Latorice a Zděňovky, na pohraniční horstva i polská pásma, na Antalovskou polánu, Rovnou i Boržavu, do kotliny svalavské. Na trigon. lešení Bužory tabulka:

Volovec 12 zelená Polana (lázně s miner. prameny) 18 km.

Zelená, pak červená Krásná dolina — Zaňka 5 km.

S temene Bužory sestup bukovým lesem s mrtvými a rozstřílenými stromy. Vpr. jsou Zachovalé zákopy a kamenné kryty se střílnami. Přejdeme kótu 889. Stezka se zatáčí JZ. V ohybu cesty odbočuje červená do Zaňky.

Červená ohyb cesty pod kótou 889 — Zaňka 5 km. — Červená sestupuje po se v. svahu Romanisky 842 lesní vozovkou na poloninku a lesem do lázniček Zaňky s železitou kyselkou. Bývaly to zajímavé lázníčky, nyní je má ve správě evangelická církev a upravila je.

Od rozcestí pokračuje zelená na

Krásnou dolinu, rozkošné lesní zákoutí se srubem ve výši 819 m na Korotkém Poháru. Otevře se malebný pohled na poloninu Boržavu a na mohutný Stoj. Ostrými serpentinami sestupujeme k potoku v lesní rokli. Přejdeme jej a po jeho p. břehu cestou, necestou pralesem, až přijdeme na dvě pěšiny. Levou sejdeme opět k potoku. Po půl hod. jsme v malebném údolí. Kamenitým řečištěm spěchá dravá Latorice. Po jejím p. břehu jde lesní dráha ze Zděňova do Polaný. (Proti toku přišli bychom do Podplazí na Jub. stezku, 12 km.) Po toku luční stezkou přijdeme do vsi

Hankovic, dřevěný kostel, řeckok. rus. 2tř. škola. Patří k ní osady Osa, žel. zastávka, čs. 1tř. škola, a Vlčí. Zel. zastávka Hankovice je od vsi vzdálena přes hod. cesty. Projdeme vsí, za ní přejdeme po dřevěném mostě Latorici na jeji p. břeh, po toku jdeme podle lesní dráhy 1/4 hod. Opustíme ji i řeku směrem k bukovému lesu. Příkře stoupáme po vozovce. Za půl hod. jsme na táhlém, travnatém hřebenu Kyčery. Její nejvyšší bod 697 zůstane vpr. Po jejím hřebenu, krášleném malebnými skupinami bříz, jdeme 45 min. Špatnou vozovkou sestoupíme do

Polaný, notariát, čet. stan., čs. 3tř. a rus. 5tř. škola, řeckok. kostel, dobře upravené lázně, alkalické kyselky s obsahem chloridu, lithia a železa. Léčí se choroby plic kromě tuberkulosy, nemoci žaludku, nervové i revmatické. Kyselka “Polana” se vyváží. V obci samé jsou dva miner. prameny, vzdálené 5 min. od školy. V Polaně se stékají Malá a Velká Pině. V okolí v Oleňově a Pavlově také jsou miner. prameny. Tabulka:

Zelená Polana — Hankovice 7 — Krásná dolina 15 — Bužora 16 — Volovec 28 km.

Modrá jde z Polaný po hřebeně mezi potoky Luhem a Oblazným, jejž překročí, a vystoupí na vrch Mlaky. Přejde potok Tesaník a stoupá na Serednyj vrch 981. Sejde do lázni Siňáku.

Z Polaný jezdí autobus do Svalavy po silnici, po které jdeme údolím Pině podle lesní dráhy do

Soločína, vsi, ležící v příčném údolí na potoce Tesaniku, řeckok. kostel, rus. 3tř. škola. Po 20 min. odbočuje cesta do Luhů, lázničky pro nemoci žaludeční, nechutenství, choroby plic, měchýře a ledvin, prameny Žofie, Luhy Marketiny a Luhy Alžbětiny, voda se vyváží: dříve se prameny jmenovaly Irma a Panonia. Přicházíme do

Holubinného, patři k nim osada Caklanovice, v jejichž obvodu leží lázničky Luhy, notariát, řeckok. kostel, čs. 1tř. a rus. 6tř. škola, minerální pramen nad obcí a druhý u mostu přes Pini, pres něj jdeme do Svalavy. Vl. je sklárna, od r.1930 se v ní nepracuje, vyráběly se hlavně láhve na minerální vodu. U mostu se jímá minerální pramen “Svalava”, dál je pramen “Kamila”. Naše pout končí na nádraží ve

kcst 029aa 

Volovec.

 

Svalavě, ležící v kotlině, malebně obklopené věncem hor. Okr. úřad a soud, berní úřad, okr. čet. velitelství, čet, stan., důchodkový kontrolní úřad, notariát, škol. inspektorát, školy čs. měšť. 4tř. a ob. 5tř. se 3 pobočkami, rus. měšť. 4tř. se 3 pobočkami, ob. 6tř. Průmysl: dvě pily, ve sklárně se nepracuje, Solvya, akc. společnost na suchou destilaci dřeva, chemická továrna a pila, do konce války byla největším továrním podnikem v zemi, ještě 1926 zaměstnávala 1880 lidí. Nyní je výroba velmi omezena. Má vlastní lesy a 80 km lesních drah. Nesmírné mrazy 1929 poškodily bukové dřevo, že z něho nelze vyráběti pražce, nedá se impregnovat. Kostel římskok., řeckok., synagoga. Sokolovna s restaurací, Rus. národní dům s obchodem “Zorja”, kde možno doplniti zásoby. Minerální pramen v lese “Prava” a v osadě Velkém Bystrém, ležící 20 min. J., s překrásným dřevěným lemkovským kostelem Sesláni sv. Ducha vysoké stavby, gánok kolem, bar. věž svítí červenou a bílou barvou ve vysokých stromech, obklopujících cerkev. Patří k nejkrásnějším cerkvím v zemi. U Svalavy byl nalezen hrob maďarského válečníka, pohřbeného s koněm a se zbraní, z konce IX. stol. — Na hřbitově svalavském jsou pochovány oběti srážky vlaku 12.XII.1935. Vlak s munici za Hankovicemi se roztrhl a utržená část na klesající trati narazila před Svalavou na vlak s vojskem. Vagony byly zavřeny, vojáci nemohli vyskákat. Bylo zabito 28 vojínů, mnoho raněno, většinou těžce. Železniční četa ihned odstranila rozbité vozy. Další překotně dopravené transporty neměly o srážce potuchy, také jejich vagony byly zavřeny. Censura potlačila tuto zprávu, takže se do novin nedostala.

 

<<< OBSAH >>>


III. odbočka z Jubilejní stezky.

Modrá Volovec — chata KČST. pod Plajem, prudší stoupání, 8 km — chata pod Plajem — Menčelyna — Zaňka 13 km, celkem 21 km.

Pod nádražím ve Volovci začíná modrá a Jde kus po silnici na Svalavu. Před dřevěným mostem odboči modrá vl. pod že-

lezniční most ke kostelu, který je kótou 500, a stoupá proti toku potoka Zvoru. Zanedlouho jsme na rozcestí, kde odbočuje červená:

Červená Volovec — Vokreščatyj vrch 5 — Tomňatyk 7 — sedlo 7.5 km.

Červená projde dvorem hospodářství, míří loukami a poloninkami k lesu, stoupá serpentinami na Voskreščatyj vrch 1221 a skalnatým hřebenem na Tomňatyk 1347. S jeho temene sejde do sedla pod Tomňatykem, kde vyústí na modrou u tabulky:

Červená Tomňatyk — Vokreščatyj vrch — Volovec 8 km.

Modrá pokračuje údolím Zvoru, za posledními chalupami překročí potok a opustí jeho tok. Vchází do lesa; vystupuje s počátku mírně, později ostřeji. Vyjde z lesa na poloninku a přijde za 10 min. po horské louce k

chatě KČST. pod Plajem. Od chaty stoupá k vydatnému prameni a mezi stavení stát. mlékárny po sev. svahu Plaje po špatné vozovce a po sev. svahu kóty 1199 sejde do sedla pod Tomňatykem, tabulka:

Červená Tomňatyk — Voskreščatyj vrch — Volovec 8 km.

Je to cesta, která ve Volovci nad kostelem dvorem hospodářství vystoupila do sedla přes Voskreščatyj vrch.

Ze sedla za 5 min. modrá přijde k druhému rozcestí, tam odbočuje žlutá na nádraží v Zaňce. Tabulky na dvou kolech:

Žlutá Kernica—Zaňka. — Modrá Zaňka.

Žlutá odbočuje po vozovce S a uhne Z na Kernici 971, kde byla od r. 1925 pokusná agro- a meteorologická stanice poloninského hospodářství třetího řádu. Nyní je přenesena do stát. mlékárny. Sestupuje řídkým bukovým lesem k hájovně na silnici v údolí řeky Viče, spojí se s modrou a společně za 6 min. dojdou na nádraží Zaňku, 7 km.

Modrá ód tabulek stoupá půl hod. skalnatým hřebenem na temeno Menčelyny 1211. Sestupuje k řídkému lesu, jehož stromy jsou zpřeráženy vichřicí. Hřebenovou stezkou mezi pahýly stromů a křovím přijde do bukového lesa. Serpentinami sbíhá prudce do údolí Viče k hájovně, kde se spojí se žlutou, kterou opustila na hřebeni pod Menčelynou, a společně za 6 min. přijdou na nádraží Zaňku.

 

<<< OBSAH >>>


IV. odbočka z Jubilejní stezky.

Žlutá rozcestí na Jub. stezce mezi Plajem a Velikým vrchem pod kótou 1318 — průsmyk Skotarský, státní hranice, 19 km (na nové spec. mapě pojmenován Verecký průsmyk).

Žlutá odbočuje z Jub. stezky zpod kóty 1318 po sev. svazích Velikého vrchu V. Sedmkrát zlomí směr, než přijde na hřeben Rovného. Přechází hřebenem poloniny na Rjapedskou 1212.

S hřebene stálé rozhledy, zvláště na kotlinu vdoveckou, pohraniční hory; v Skotarském průsmyku viděti budovu fin. str. a chatu KČST. S této kóty jde ostřejším sestupem lesem a lesními mýtinami přetíná silnici Volovec — Volové v jejím nejvyšším místě v kótě 735, do něhož vystupuje a z něhož sestupuje ostrými serpentinami. Po silnici jezdí soukromý aut. Volové — Volovec. Žlutá mírně stoupá na kótu 779 a na vých. svahy Kyčerky 890. Její hřeben postupuje S přes kótu 831 a spadá Z k potoku Vepřovci a V k potoku Roztoce, po němž se táhne ves Roztoka. Mírně stoupáme na vých. svahy Poharci (Polaný) 894; přes její vrchol možno Z sestoupiti 40 min. na zastávku Skotarský. V těch místech odbočíme V a přes pastviska stoupáme pod Veliký Zámok 1012. Polonina na jeho temeni zůstane vpr. Přicházíme do malého lesíka, který přechází v porost po p. straně, vl. se náhle svažuje luční stráň k bukovému lesu, vyplňující rokli pod námi. Po půl hod. vycházíme opět na horskou louku pod trig. věž Vysokého Tina 1038, která zůstane vl. Porostem a mladým bukovým lesem, střídajícím se se smrkovým nilázím, přicházíme k druhé kótě Vysokého Tina 1012 na hranicích. Za 10 min. po hranicích podle hraničních kamenů sestoupíme do Skotarského průsmyku k tabulce:

Žlutá Skotarský průsmyk — Velkyj vrch 19 km, chata KČST. pod Plajem 22 km.

 kcst 030aa

Skotarský průsmyk.

 

Průsmyk Skotarský (na speciál, mapách Verecký) se pro hýbá na hranicích 797 m. Prochází jím silnice a trať tunelem, dlouhým 1756 m. Pod tunelem na naši straně stojí budova, zv. panceřák, se střílnami jako tvrz. Byla ochranou tunelu, nyní je v ní oddělení fin. stráže. Za tunelem na polské straně je stanička Beskyd, nyní zrušená. Skotarský průsmyk má výborné lyžařské terény i sněhové poměry. Má nejlepší podnebí v Karpatech, které předčí většinu cizích světoznámých klimatických míst. Po hranicích se vinou ruské zákopy, dosud dobře zachované. Stojí tam chata KČST., dokončená v r. 1936. Má restauraci, pokoje a společnou noclehárnu.

Z průsmyku Skotarského do průsmyku Vereckého (na spec. mapě není pojmenování) po hranicích je asi 20 km, 5 hod. Podle hraničních kamenů a zákopů po poloninských lukách na

Velké Javorníky 1122. Na jejich temeni jsou podzemní kryty, překážky a zákopy. Z průsmyku na V.Javorníky běží modrá polská a z Lawoczného červená. S tou pokračujeme po hranicích. Vrchol V.Javorníků přejdeme po již. svahu k háječku. Stále máme skvělý výhled na pohraniční horstva, na polské hřebeny, na Boržavu i na poloninu Rovnou. Přešli jsme vrch Beskyd 965 a jsme na Korně 880, značené kamenem 14. Její vrchol ční na naší straně.

Kdo by chtěl sejiti do Volovce, odbočí J vl. vozovkou a nad obcí Kanorou přijde na silnici v kótě 624 u hájovny Rómaška a po té za 40 min. do Volovce.

Po hranicích pokračujeme směrem skoro S při malých výškových rozdílech do

průsmyku Vereckého 841 (na spec. mapě není pojmenován). Je to malebné zákoutí s rozhledem po okolních horstvech. Na naší straně jé celní budka, na polské celnice a hostinec s noclehárnou PTT.

 

<<< OBSAH >>>


V. odbočka z Jubilejní stezky. Str. 32.

Modrá kóta 1530 pod Velikým vrchem — Stoj (Stohy) 1679 m, 4 km — Hankovice údolím Ždimíru 19 km, 5 hod.

Kóta 1530 pod Velikým vrchem v ohybu Jub. stezky není vyznačena na mapě. Z úhlu Jub. stezky sestupuje modrá kamenitou pěšinou na kótu 1471. Tam odbočuje zelená Boržavským pralesem do údolí řeky Boržavy. Tabulka:

Zelená Boržavský prales — Berezník — Kerecky 16 km.

Zelená sejde s kóty 1471 po 10 min. na kótu 1280 a schází zprvu mírně, pak srázněji po hřebeně Bílého vrchu, který se táhne mezi žleby Velkého Zvoru a potoka Slatinského. V jejich ústi zelená vchází na druhou zelenou, sestupující s Gymby. Tato zelená se hodí těm, kdo jdou dál J do Kušnice na dráhu.

Z kóty 1471 od odbočky zelené stoupá modrá po hřebeně s výhledy na Stoj, jehož mocný hřeben se zvedá před námi. Poloninskou cestou stále s krásným rozhledem přejdeme přes kótu 1663 na temeno

Stoje s třemi vrcholy, příkře se svažujícími. Lépe je ještě před Stojem vystoupit vpr. na travnaté a kamenité svahy a hřebenem dojít k trianglu na temeni Stoje. Rozhled se Stoje: Počínaje od S k V: Volovec, Plaj (chatu není vidět), Tin 820, Skotarsko zast., průsmyk Skotarský, Vys. Tin 1038, Vel. vrch a sedlo vpr., Gymba. K vých. Zid Magura, Hrab, Kruchla, Svidovec, Hoverla, Bližnice, polonina Krásná, pol. Kuk; k J údoli Boržavy s Berezníkem a Kušnicí, Bužora, Rozpuťa, Magura, Žolobky, Borliov díl u Svalavy, Žděňovo. K Z Obavský kámen, Skalanka, údolí Pině a Turje, v. Serňákuv, Vižeň, Virleště. Rovná polonina s Menčulem, Plajem, Ostrou horou, Bužora (jiná), Pikuj, údolí Žděňovky, Menčelyna, Kernice, Tomňatyk, V. Verecky. Betonový hranol a lešení označuje na Stoji nejvyšši bod 1679. Na lešení tabulka:

Hankovice 15 modrá Velikyj vrch 4 km.

Žlutá údolí Osy — Osa 11 km. — Žlutá Ivolová — háj. Rika — Berezník — Kerecky 18 km. Kušnice nádraží (tabulka bude umístěna).

 kcst 031aa

Chata KČST. pod Plajem na polonině Boržavě.

 

Tato žlutá se nebude obnovovati. Je to velmi zlá cestu, nc schůdná a přikcá, kapradím a kopřivami, přes kořeny a vyvraty. Přijde k bystřině Ose nad pilu v kótě 509 a vyústi na zelenou, vedenou z Jub. stezky pod kótou 1318 mezi Plajem a Velikým vrchem. Zelená jde podle lesní dráhy žlebem Osy k jejímu ústí do Viče v osadě Ose, kam přichází se Skalanky červená na zastávku Osu. Tato zelená také se nebude obnovovati: vedli ji k místu, kde stávala původně chata KČST. a v Čonolu před Berezníkem).

Žlutá (na druhou stranu k jihu) Stoj — Ivolová — hájovna Rika 403 — hájovna při ústí Dulatinu 360 — Berezník — Kerecky — Kušnice nádraží 18 km. — Z ohybu modré pod trianglem Stoje odbočuje žlutá po hřebeni Ivolové, dvakrát voda cestou na kótu 1391. Sestup na kótu 1112 a prudčeji k ústi potoka Holubčina do Boržavy, tam je hájovna Rika, v ní nouzový nocleh. Žlutá přichází na zelenou, sbíhající boržavským pralesem. Společně jdou k ústi potoka Dulatinu v kótě 360, tam je druhá hájovna (v obou nocleh se svolením velkostatku v Čonoku před Berezníkem). Přes Berezník pokračují značky do Kerecek a končí na nádraží v Kušnici.

Modrá sestupuje se Stoje po klesajícím hřebenu a serpentinami přichází k zbořeným stájím Žděňova 1367, jehož vrchol je široký, travnatý. Od zbořeniště sestupuje červená přes Skalanku na zastávku Osu. Tabulka:

Červená Žděňovo—Skalanka — Císařská stezka—Osa 8 km.

Červená od stájí na Zděňově odbočuje vpr. na temeno Žděňova 1367, SZ po skalnatém a dál po travnatém hřebenu na temeno Skalanky 1254. Je to skála plochého povrchu s výhledem na mohutný Stoj, na jeho rozložitý hřeben, příkře spadající. Tam odbočuje žlutá na zastávku Hankovice. Tabulka:

Žlutá Hankovice (Voči) 8 km.

Žluté značky na plochých kamenech po skalnatém boku Skalanky odbočují Z, scházejí po polonině do sedla a zase vystupují na Plaj 966. Přes kótu 641 seběhnou do údolí Vlče a po jejím toku k lesní školce, ležící v lukách. Přejdou po lávce řeku a po vozovce na zastávku Hankovice.

Červená se Skalanky 1254 sestupuje poloninou k bukovému lesu na Císařskou stezku, vedoucí hustým lesem. Po půl hod. přijde na pastvisko, pokryté vysokým šťovíkem, přejde je a zase do lesa, kde se hřeben láme a spadá do údoli Osy. Pod zlomem 30 m vl. pramen, ukazuje k němu značka. Ostré, husté serpentiny spadají do údolí Osy k železniční trati u km 41.1. šipka ukáže směr přes koleje na vozovku k mostu. Jsme v krásném údolí Osy, v němž běží silnička, řeka i trať. Po 12 min. jsme na zastávce Ose, kam přiběhla zelená žlebem bystřiny Osy, která ze zastávky šla na starou chatu, přenesenou později na Plaj. Tato zelená se nebude obnovovati.

Modrá od zbořených stáji na vých. svahu Žděňova schází k dvěma salaším, jsou tam sklepy pro mléko a sýr. Na Zapodryně 1166 se hřeben rozděluje JZ a JV. Jdeme po jeho JZ větvi do lesa na serpentinu, kterou sestupujeme lesem, přecházejícím v prales s vývraty, a přijdeme k ústí Lalovského potoka do Čistého Zvoru. Jejich soutokem vzniká potok Ždímír. Vozovka prochází úzkým údolím, od vtoku potoka Suchého pomalu se rozšiřujícím. Po lukách podle několika osamělých stavení, patřících ke vsi Hankovicům, vcházíme na silnici. Přejdeme dřevěný most, trať a jsme na zastávce Hankovicích. Je to neunavující, velmi vděčná cesta!

 

<<< OBSAH >>>


VI. odbočka z Jubilejní stezky.

 Zelená Gymba 1494 — Boržavský prales — údolí Boržavy 8 — Berezník — Kerecky 16 km (dál nádraží Kušnice).

Na skalnatém vrcholu Gymby z Jub. stezky odbočuje zelená JZ svahem poloniny k lesu. Na kraji lesa navazuje na pěšinu, místy úplně mizející. Na prudkém a hodně kamenitém svahu je cesta zlá, namáhavá a srázná, pravá cesta pralesová s překážkami. Na mnoha místech musíme lézti a pomáhati si rukama. Přichází k soutoku Velikého Zvoru a potoka beze jména v kótě 580. Odtud potok má jméno Boržava. Hlubokým žlebem, sevřeným Z táhlým Bíleckým vrchem, V svahy hřebene Žida, přicházime již povlovněji k ústi Mlýnského potoka v kótě 508. Za 10 min. jsme na první louce krásného údolí boržavského při ústí potoka Slatinského, kam přiběhla zelená s kóty 1471 po hřebenu Bíleckého vrchu.

Zelená ústí Slatinského potoka do Boržavy—Bilecký vrch — kóta 1471 m 6 km, 2 1/4 hod.

Od spojení obou zelených pěkným údolím podle říčky sestupujeme mírně k ústí potoka Holubčina, hájovna; pod ní ústí potok Vendryča. Tam zachycuje žlutou, sbíhající se Stoje po hřebeně Ivolové, a jdou společně dál. Boržava, zesílená těmito přítoky, hlučně si razí cestu těsným údolím. Cesta po p. břehu přivede k ústi potoka Dulatinu. Tam pod hájovnou se údolí rozšiřuje. V široké kotlině leží

Berezník, skoro všechno obyvatelstvo je pravoslavné, rus. 6tř. škola se 6 pobočkami, pila. Zelená pokračuje širokým údolím do

Kerecek, ležících na vtoku tří potoků do Boržavy: Prochudného, Jahodišného a Bystrého. I jejich obyvatelstvo téměř všechno je pravoslavné. Notariát, čet. stanice, čs. 2tř. a rus. 7tř. škola s 5 pobočkami. Při potoce Prochudném je minerální pramen Prochudný. Z Kerecek je 6 km po silnici do Kušnice, ko nečné stanice úzkokolejné trati Berehovo—Kušnice.

 

<<< OBSAH >>>


VII. odbočka z Jubilejní stezky.

Zelená Lazy — údolí Sucharu — Plaj 1373 — Peredná 1547— 1603 — Šeredná 1509 — Zadná 1554 — výšky 1217, 1198, 1269, čs.-polské hranice pod Popadou 1742.

V Lazech u mlékárny na Jub. stezce je tabulka s textem k zelené. Zelená odbočí od Jub. stezky do údolí potoka Sucharu ke kříži v kótě 579. Údolí Sucharu se vine mezi zalesněnými stráněmi, l. strana svahu se jmenuje Zapodrina, p. Suchar. Za kótou 717 přibíhá s Douhého Gruně žlutá. Po 1 km společné cesty ve břehu za dřevěnou stájí pramen. Na nádrž Suchar upomíná zbytek hráze. Nad tím místem se cesta dělí. VI. vystupuje žlutá podle potoka Sucharu a jde přes hory Piskoňu a Negrovec do Sinovíru. Zelená nad bývalou klausurou uhne vpr. po dosti dobré stezce a stoupá na Plaj 1373 m. Pokračuje v témže směru po pastvině ještě asi 1 km, načež se obrací opět poněkud vpr. Po pěšině přichází k místu, kde se křižuje s modrou značkou, která jde s. Dovhého Gruně po sev. záp. úboči Peredné 1547 m, a sestupuje do údolí Pesariky. Modrá zůstane vl. a zelená pomalu stoupá po úzké pěšině (místy malé prameny) na hřeben ke kótě 1453 m. Na vých. straně této kóty se stýká s cestou dosud neoznačenou od Stenjaku. Jsme na hranicích okresu chustského a ťačovského a po nich na druhý vrchol Peredné 1603. Přejdeme na vých. bok Šeredné (Střední) 1509, kde vystoupí panoráma pohraničního hřebenu s Popaďou. Přes několik pramenů na prelučku k dřevěnému pravoslavnému křiži. Za ním je jedna chybná značka, ukazující podle lesa. Správný směr od kříže je přímo vzhůru do lesa. Kamenitou cestou přejdeme hřeben na louku pod Zadnou 1554 ke studánce s výbornou vodou, schválné k ní zachází značka. Vystoupí na vrchol Zadné a dále lesem, místy příkrým sestupem. Za kótou 1217 jde lesem Dubilankou, uhne pro vývraty s cesty, nepřijde však k lovecké chatě č. 773, nýbrž bez cesty lesem vyústi pod kótu 1269 na hranicích mezi kameny 5/8 a 5/9, kde konči na pohraniční žluté Popaďa—ústi potoka Roztoky do Terebly.

 

<<< OBSAH >>>


VIII. odbočka z Jubilejní stezky.

 Zelená Lazy — Kvasný vrch 969 — Růža 1568 m, 5 h. — Gropa 1498 — Klímová 1495 — Krásná 1365 — Usťčorna 31 km, 11 h. (Pokračování Usťčorna — Tempa 15 km, 4 1/2 hod.)

To je legenda tabulky proti mlékárně v Lazcch k zelené značce. Celá tura je dlouhá 36 km a trvá 11 hod., s noclehem v salaši Krásné o pět čtvrtí hod. méně. Je nepříliš namáhavá, krásná, horská, výhledová, v průměrné výši 1400 m s nevelikými výškovými rozdíly, když se dosáhlo hřebene. Polonina Krásná plně si zasluhuje svého jména.

Po 50 krocích od orientační tabulky v Lazech odbočí z Jub. stezky zelená ke kam. řeckok. kostelu a rus. škole, pod kostelem čs. škola, přes most nad potokem Bradulovou, sbírajícím své vody pod Příslopem 944. Jde ještě 10 min. po silnici, uhne vpr. ořeš lávku vzhůru do stráně a příkrým výstupem na poloninu pod Kvasným vrchem 969, z jehož záp. svahu v údolí Terebly vytékají minerální prameny a jehož hřeben se táhne JV v délce 5km mezi údolím potoka Bradulovce a Kvasovce. Po hřebeně

Kvasného vrchu jdeme k osamělým chalupám a řadě oborohů. Shluk stavení je usedlost A. Rjepluka. Prkennou ohradou vystoupíme k výhledu na Lazy a stříbrný pás Terebly. V sev. svahu, kde přechází Kvasný vrch v poloninu Krásnou, pramen. Zpr. od Topasu přichází modrá Chust—Volové— Drahovo a společně jdou 2 km do sedla k dvěma jezírkům a dvěma plochým kamenům, na nich nápis, poukazující k modré: “Na Topas, na Příslop”. Modrá se láme S po hranicích okresu chustského a t’ačovského do sedla Příslopu 944. Zelená pokračuje po hřebeně pod kótu 1526 a přechází pod

Růžu 1568, nejvyšší horu poloniny Krásné. Skvělý rozhled. Obchází ji po sev. svahu, tím se vyhýbá značnému výstupu, ale míjí výborný rozhled s jejího temene. Když jsme obešli Růžu, dostáváme se zase na hřeben, od něhož odbočuje směrem skoro V hřeben Siglanský. Také horu Gropu, o 70 m nižší než Růža, obcházíme a v jejím boku překročujeme pramen. Pokračujeme hřebenem přes kótu 1336 na horu Příslop (není kótována) . Tam je velký kámen, na jeho hraně značka, ale neukáže, že se tu zelená zlomí v pravém úhlu. Pěšina chybně svede na Menčelynu 1333 J, neboť žádná jiná pěšina tam neodbočuje. Pozor! U kamene není hned značka. Uhneme ostře vl. Chvíli nepatrný sestup, dál výstup po ostrých skalách k bukoví a k mrtvým stromům, výhled. Sestoupíme do zvoru a podle něho vzhůru ostrým výstupem na

Klímovou 1495 s pěkným rozhledem, vrchol označuje kámen bez trianglu. Sestup po hřebeni, vytáčejícím se obloukovitě J, podle jezírka, v něm na kameni značka, pod kótu 1435, označenou novým trianglem. Je to nejvyšší místo vlastní části Krás né, nejpěknějši partie z celé této cesty. Jdeme krásnou procházkou hřebenem na kótu 1375 a 1241. V dálce na okraji lesa zasvítí značka. Tím směrem se pustíme. Vejdeme do bukoví a zlou cestou sestup do

salaše Krásné, noclehárna KČST., chutné mléko, čistota. Salaš je osazena německou čeledí. Leží v chráněné poloze na V svahu kóty 1365. Sestup lesem po dobře udržované vozovce povlovně, dál příkřeji mnoha serpentinami do Usťčorny. Vyskový rozdíl ze salaše do vsi 837.

 

<<< OBSAH >>>


IX. odbočka z Jubilejní stezky.

 Žlutá ústí potoka Příslopu do Mokranky u Něm. Mokré — klausura Mokranka 15 km — státní hranice 3 h. — vrch Černé řeky 1269 — Bolotnak — Strunga 4 h. — klausura Roztoka — kóta 820 v ústí potoka Roztoky do Terebly 2 1/Ž., celkem 13 h. — Odbočka: (polská žlutá a naše modrá) sedlo pod vrchem Černé řeky — stát. hranice — Popaďa 2 hod.

Z ústí potoka Příslopu do Mokranky v kótě 660 na Jub. stezce na začátku vsi Něm. Mokré jde podle řeky Mokranky dobrá vozovka a lesní dráha až ke klausuře Mokrance. Na mostě je první žlutá značka. Po 200 krocích za závorou vozovky hned u cesty vyzděná studánka lahodné železité kyselky, mírné páchnoucí sirou. Údolí Mokranky je malebné, čím výše, tím romantičtější. Při ústi prvniho l. přitoku, potoka Hrobého, myslivna. Proti ní při trati dobrý pramen; ten a dalši nejsou minerální. Brzy se vlévá vpr. Sovina, 2 km nad nim Stranzul a po 5 min. Bradula zl., skládající se z Horní a Dolni. Při ústi velká

myslivna Bradula a dobrý pramen. Zelená odbočuje na Stenjak.

Zelená Bradulová — Stenjak 1481, 2 /;. — Nad myslivnou dobrá vozovka serpentinami vystupuje lesem na kótu 1280 a na horu Stenjak, na jejím boku mlékárna s německou čeledi, noclehárna KČST.

Nad mlékárnou přijdeme na zelenou, jdoucí od hranic do Lazů, a na modrou Chust — Volové — Ožero — polonina Krásná — Drahovo.

Půl hod. nad Bradylou je myslivna Moločný při ústi potoka Moločného. 100 kroků výš tratí zakrytý dobrý pramen. O málo výše ústi potok Velký Ulpin. Nad ústím nádrž, vybudovaná 1934. Brzy se vlévá potok Buštul, nad jeho ústím vidět kolibu. Nad nádrži je řeka regulována, dno i břehy jsou vydřevněny. Přicházíme ke

klausuře Mokrance 901, je zbořena. Nad ní hatířův domek (nouz. nocleh), před nim na barok, sloupu soška sv. Josefa, odtud vidět Malou Popaďu 1601, vrchol pohraniční Popadě 1742 je zakryt. Dál je pěkná vilka s kanceláří stavby lesní dráhy, která je vyvedena až sem a prodlužuje se pod hranice. Pět min. za vilkou odbočuje modrá na hranice a na Popaďu. Žlutá stoupá po pravém břehu Mokranky ke kótě 959, kde se stékají oba prameny. Cesta je místy těžko schůdná, mokrá, mezi vysokou travou, proto za vlhkého počasí zlá. Od soutoku potoků za půl hod. lovecká chatka bez oken, nouzový nocleh. Ostrým výstupem za hod. ke kolíbe, nouzový nocleh. Brzy již jsou hranice, jichž dosahujeme u kamene 2/4. Tady končí modrá, scházející s Popadě. Žlutá se rozdvojuje, Z jde po hranicích sama, V také vystupuje žlutá, to je polská značka, po hranicích společně s modrou na Popaďu, jejíhož vrcholu dosahuje přetěžkým výstupem po moréně za 2 hod.!

Naše žlutá u kamene 2/4 vstoupí na hranice a zlomí se Z. Klesá, mírně stoupne a zase schází do sedla, vystoupí ke kamení 5/7, označenému trig. věží, na kótě 1269. Otevře se překrásná panoráma mohutné Popadě, celého jejího hřebene, klenoucího se mezi oběma vrcholy, mezi pohraniční Popaďou 1742 a Malou Popaďou 1603, od níž běži táhlá rozsocha na pás Perenkie. Na naší straně zahlédneme Zadnou 1554. Popaďa 1742 s trig. věží jeví se nám jako kupa, vroubená pásy lesů, se skupinami porostu na svazích mezi sivou žlutí morén, rozbíhajících se do zeleného porostu i šplhajících na samý vrchol. Jdeme po hranicích Z. Zakrátko jsme u odbočky

zelené mezi kameny 5/8 a 5/9.

Zelená státní hranice — Lazy 31 km. 8 1/2 h. — Běži J přes Zadnou 1554, Serednou 1509 a Perednou dvojího vrcholu, 1603 a 1547. do údolí potoka Sucharu a tím do Lazů.

Pohraniční stezka jde stále vysokým lesem bez velkých výhledů. U kamene 6/6 až 6/8 jsou rašeliniště a bahniska, kámen 7 bez významu, 8 na malém návrší se zpětným výhledem na Popaďu, 8/4 paseka, 9/2 bahniska, dál až k 9 les na polské straně vykácen. U 9/9 dva mohutné, mrtvé smrky, vcházíme na bahnitou loučku. Kůl 40 kroků před kamenem 9/10 s červenou značkou a výškou 1160 označuje vrch Zazalom, podle nového měření je výška 1148.

Červená kóta 1160 (vlastně 1148). klausura Fuliovec. myslivna Černá Reka (Na Kantině) s noclehárnou KČST. Sinovirská Polana 20 km. 4 hod. — Od kolu ostře vl. ke smrku s nápisem “Na Černou riku”. Stezka sejde na propadávající se můstek, za čtvrt hod. se lomí v pravém úhlu vpr., za další čtvrt hod. k potoku Fuliovci, nad nímž stráň ve velké rozloze je vykácena. Sejdeme k bystřině, kterou po lávce překročíme, a krásnou horskou loukou, místy bažiny, pak pevná cesta na vozovku, přicházející z lesa. Jdeme k rozbité kolíbe a stilu ti ústí bystřiny, dál zase rozbitá kolíbá nad ústím Dubilanky, vlévající se již do klausury Fuliovce, která je opravena, ale bez hlídače. Říčka, vytékající z klausury, se jmenuje Ozeranka. Podle ní jde červená,překročí několik bystřin, přejde most. kde zachytí modrou Chust—Volové—Drahovo. A tam již je hájovna (noclehárna KČST.) a myslivna Černá Řeka — Na Kantině nad ústím potoka Plešče. Tabulka:

Modrá Pesarika (zrušená klausura) — Deňašček — Plaj 1373 m. 4 h.

Modrá Douhy gruň — Strímba 1723 m. 7 h. — Příslop 944 m. 8.30 h.

Červená nádrž Fuliovec — Dubilanka — hranice — 1160 m. 6 km, 2 h. 

Sinovirská Polana 2.30 hod.

Podle Plešče stoupá modrá ke zrušené klausuře Pleščoře.

Červená a modrá jdou oploceným dvorem hájovny, k lesovně a dál po ploché louce, lesem lemované, po mostě přes bystřinu vpr. ústící. Červena se láme z modré, opouští vozovku, uhýbá vpr. do údolí plného klad, polen a kůry. Opustí potok, vystoupí do lesa mezi dvěma údolími vpr. a vl. Prudce po četných serpentinách mezí domky, obloukem vl., mezi poličky, loučkami a chalupami (vl. je nová dřevěná škola) a sestoupí k potoku Kančuvskému. Tam se připoji v kótě 826 zelená, přicházející s vrcholu hory Kanče 1583. Společně přijdou na modrou Chust — Volové — Drahovo.

Od kóty 1160/1148 na Zazalomu 40 kroků je kámen 9/10 ve svahu, stoupajícím ke kameni 10. Od 10/4 s pasečky výhled na táhlý hřeben s horou Kančem. Pohraniční stezka místy stoupá, místy klesá. Kámen 12/12 označen trig. věží, to je jedna z kót Bisovatého dílu, s rozhledem, přerušeným vysokými smrky. V další cestě les je promíšen javory. U kamene 13 mezi mohutnými smrky se lámou hranice. Značky jsou pořídku. U kamene 14 na malé pasece pěkný výhled na horu Kanč. Kámen 15 s trig. věži označuje Bolotnak, domácí říkají Preslop.

S Bolotnaku Z schází ušlapaná stezíčka od trig. věže do lesa a tu dobrá pěšina vede 1/2 h. k lovecké chatce “Na graničníku”, zvané “Grófova chata” č. 325 s nápisem nade dveřmi: “Lišky maji doupata, ptáci hnízda, a syn člověka nemá, kam by hlavu položil. Pod ochranu boží, přechodných a náhodných obyvatelů poroučíme dům tento.” Tři lůžka vystlaná travou poskytnou dobrý nocleh. Chata je otevřena. Přepadne-li nás zlý čas na pohraniční cestě, je to v těchto místech dobré útočiště. Od chaty se rozbíhají stezky na 4 strany. Z jde k ústí potoka Roztoky do Terebly, SZ ke klausuře Roztoce na loučku, pokáceným lesem, kmeny jsou tam nechány, překročí potok Somišnyj, po mnoha můstcích loveckou stezkou, místy dřevněnou, přichází ke klausuře Roztoce.

Žlutá jde po hranicích na horu Strungu 1180, kde opouští hranice a přes Voryňu 1135 přijde ke

klausuře Roztoce 896. Je malá, s hatířovým domkem, ale není stále osazen. Rozlévá se v pěkném zákoutí na říčce téhož jména. S hodinu cesty na vrchu Bukovince je rozhozeno několik chalup osady Bukovinky ve výši 1131, odtud je velmi pěkný rozhled široko daleko. Od klausury na druhou stranu jde lovecká stezka hod. ke Grófově chatě, nouzový nocleh.

Žlutá podle kolny a několika pastýřských stříšek krásným údolím potoka Roztoky přichází k rozbité kolíbe. Za ní na mostě vyústí v údolí Terebly na modrou Chust — Volové — Drahovo. Z klausury Mokranky je to asi 30 km, 10 hod. cesty.

 

Modrá klausura Mokranka — hranice — Popaďa 1742 — sestup po hranicích ke kótě 1212, vyústí na žlutou, 5—6 hod. stále po hranicích, velmi obtížný výstup na Popaďu.

Nad klausurou Mokrankou je vilka s kanceláří stavby lesní dráhy, za ní čtyřhranná kolíbá. Modrá odbočuje ze žluté na válečnou cestu, která po 20 min. je propadlá. Nadejdeme si ji pěšinou a stále lesem mírným výstupem na Malou Preluku, kámen 57, 1 hod. Kámen 57 označuje Velkou Preluku. Od kamene 58 vidět Popaďu. Pěkná panoráma polského hřebene od 58/8. Paseka přerušuje les. Mezi 59/9 a 59/14 ostrý výstup, poněkud sestup k 61, rovně a zase výstup k 62. Za 62/5 výhled na Popaďu, zlom cesty s panorámou polského hřebene. Dál jsou místy mostinky k 63. Tam odbočuje značka přímo na Popaďu, kdežto hranice si zacházejí a ostře vystupuji neschůdnou morénou mezi 63/1 až 63/14 k trig. věži s kam. 64, to je vrchol Korytviny 1595 s rozhledem v okruhu 300°, na SZ jej zakrývá Popaďa. Nastává obtížný sestup vysekanou klečí a opět výstup neschůdnou morénou. Mezi 64/11 a 64/12 přichází zl. modrá, která opustila hranice před kamenem 63, a z Polska červená. Nesnadný je výstup po plochých kamenech. U 65/3 narazíme na zeď zákopů, u 65/6 druhá zeď a hned třetí u 65/7 a schody, čtvrtá zeď se zákopem kolem 65/8, pátý zákop pod 65/11. Popaďa, Syvula 1815 a Durný 1709 byly opěrnými body obrany průsmyku Pantyru, jímž se chtěli Rusové dostati vzad rak.-uh. vojsku, hájícímu Jasiňský průsmyk. Bylo to za Brusilovovy ofenzívy po 20. srpnu 1916. Boje trvaly do poloviny října 1916.

Vrchol Popadě s kamenem V/1, jejž jsme tak namáhavě zlezli, odmění nás jedinečným kruhovým rozhledem na polská horstva, na pohraniční hřeben Poloninských Karpat se skupinou Čorné hory, na Svidovec a vnitřní pásma hor, tratící se v nekonečných dálavách. Kolem nejvyššího bodu, označeného trig. věží, zákopy, ostnatý drát, kryty, sruby, mohutná opevněni tohoto důležitého úseku fronty. Od Z šplhá po hranicích žlutá, vedená podle říčky Mokranky od klausury Mokranky.

Žlutá a modrá společně spadají prudkými srázy, morénou plochých, volných kamenů, které se mnohde sesouvají, a proto činí sestup nebezpečným, zvláště za deště. Žlutě svítící lišejník oslňuje zrak, neboť stále musíme hledati pevnou oporu pro nohy. Sestup jde pomalu až ke kameni 1/2. Za ním kameni ustupuje trávě a kleči ke kameni 2/4, kde se žlutá rozdělí, vl. se láme do žlebu Mokranky ke klausuře Mokrance, přímo po hra nicích postupuje Z. Modrá ve zlomu žluté u kamene 2/4 konči. Sestup až do tohoto místa trvá 3/4 h., výstup skoro 2 hod. Celá tura z klausury Mokranky s obtížným výstupem přes Popaďu zpět ke klausuře 8—9 hod. (Žlutá s Popadě, jdoucí s modrou ke kameni 2/4, je polská značka. Poláci umístili na hraniční kámen 2/4 svou žlutou značku, pro kterou pak vzniklo nedorozumění s polskými úřady.)

 

<<< OBSAH >>>


X. odbočka z Jubilejní stezky.

 Žlutá Brustury — klausura Jablonec 7 km — chata pod Podpulou 15 km, 4 1/2 h. — Podpula —Tempa 25 km, 7 h. — údolí Plajského potoka — ves Krásná v údolí Teresvy 37 km, 11 h.

Žlutá vychází z již, části Brustur k potoku Jablonici, který tam ústí do Brusturanky. po jeho p. břehu k malé nádrži, nad ní se vpr. vlévá potok Něvský, po necelých 2 km z téže strany potok téhož jména a hned dál potok Benín se samotami osady Jablonice. Za 1/2 h. docházíme k ústi potoka Berlinu a ke

klausuře Jablonci ve výši 680. Shořela, již se ji nepoužívá, je prokopána. Hlídačovy chatky při ní není. Půl hodiny nad klausurou se vlévá bystřina Šasin. Za jejím ústím odbočuje žlutá vl. a vystupuje při výškovém rozdílu 500 m na 5 km na kótu 1477, kde přetíná zelenou, běžící z Brustur po hřebeně přes Čerjapen. Sejdeme k tabulce “Do chaty pod Podpulou 15 min.”.

Chata pod Podpulou je v době tur. sezóny 15.VI.—15.IX. osazena hlídačem, je v ní kuchyňka se zásobou dříví a dvě místnosti se 7 lůžky. Žlutá míří přímo na Podpulu, kde se setká zase se zelenou. Obě vystoupí na temeno Podpuly dvojího vrcholu 1634. Rozhled: SV celý hřeben od Popadě přes Syvulu, Bratkovskou, Černou Klevu a průsmyk Jasiňský k Hoverle. JV hřeben Svidovce s Tatarukou, Gerešaskou, Bližnicí a Dumeněm. J tři dlouhé hřebeny plajek Hlaskulovy, Stajkovy s Kurpeněm a Apecky, jež se táhnou mezi dlouhými údolími k Tise. V polonina Krásná. Značky sestoupí do sedélka a po hřebeně sejdou do sedla, kde zelená odbočí vl. po hřbetě, lámajícím se náhle do žlebu Turbatského potoka, a přijde k plochému kameni, kde konči na modré Okula — Trojáska — Ungurjaska — Opreša — Kobylecká Polana.

Žlutá pokračuje po široké cestě po hranicích okresu ťačovského a rachovského pod kótu 1652, na Velkou Kurtjasku 1626 a pod Tempu 1639 (s jejího vrcholu obsáhlý rozhled), k místu, kam přichází zelená z Usťčorny přes Stohy. Žlutá od tohoto rozcestí schází na kótu 1504. Pod ní opouští okresní hranice. Sejde do údolí potoka Plajského, po p. břehu k jeho ústí do Teresvy pod vrchem Podhorou 793 a do vsi Krásné na aut. trati Usťčorna — Neresnice.

 

<<< OBSAH >>>


 XI. odbočka z Jubilejní stezky.

Zelená Brustury — Svidová 3 — Podpula, chata KČST. 6 — polonina Turbatská 8 hod.

 Tabulka na Adlerové hostinci, stanici KČST. v Brusturách, udává tyto vzdálenosti. Zelená však nedojde až na poloninu Turbatskou, ale pod ni, pod kótu 1539. Projde zahrádkou Adlerova hostince na trať, vpr. po trati 50 kroků a uhne vl. vzhůru do stráně s pěknými výhledy do údolí Brusturanky. Vystoupí do lesa, spadá poněkud a zase vystoupí. Skoro 2 km jde lesem. Vyjde na poloninku a zase lesem, to již nižším a řidším, k rozcestí tří cest (při zpětném směru tady pozor!). Vl. 500 kroků je usedlost Hacany. Vystoupíme na hřeben k mohutnému lesu, před nim se otevře rozhled v okruhu 320°. Je to

kóta 1430 Svidová. Vpr. je salaš. Krásné jsou výhledy s hřebene J do žlebu Jablonického potoka i S do údolí Turbatského potoka. Přecházíme po J svahu vrchu, zvaného Člověček. Nejvyšší bod hřebene, po němž jdeme na Podpulu, je Čerjapen 1532 pod Berliaskou 1560. J je krásná panoráma, uzavřená v dálce vlnitým hřebenem, v jehož středu je táhlý Konec 1308, vl. Tempa 1639, vpr. Špaňská, na vých. boku náhle zlomená. Další cesta je po hřebeně poloniny, zvané Šasa. Přijdeme k úžlabí a hned k druhému, oběma se derou potůčky, stékající do Jablonice. Cesta povlovně schází po plochém boku poloniny, porostlém nízkým jalovcem, do kotliny, kde tabulka:

Zelená do chaty pod Podpulou 0.15 hod.

Sem pod kótu 1477 přiběhla žlutá z údolí Jablonice a společně odbočuji k chatě pod Podpulou (pojmenování na Podpule mohlo by, zejména za mlhy, mýliti a turista by hledal tuto chatu na hřebeni, zatím je hluboko pod ním) k SV. Již cestou od Berliasky i s Podpuly je ji vidět.

Chata KČST. pod Podpulou je umístěna na kraji lesa mezi stromy v místě, bohatém na vodu, kde se sbíhá několik potůčků a pramenů, tvořících bystřinu. Vlévá se do Turbatského potoka. Má kuchyňku s plotnou a zásobou suchého dříví, dvě místnosti se 7 lůžky. V sezóně je osazena hlídačem, který obstará mléko z nedalekého stylu.

Zelená od tabulky nad chatou vystupuje kamenitou stezkou na hřeben, pohled do žlebu Jablonice, vytočí se vpr., najednou se připojuje žlutá (není vidět, že odbíhá přímo bokem k chatě). Obě značkv idou po V svahu Podpuly, vkročí na jeden ze dvou vrcholů horv 1634 (krásný rozhled), sestoupí do se délka mezi nimi a po hřebeně sejdou do sedla, kde žlutá odbočuje pod kótou 1539 po široké cestě na Tempu a dál do údolí potoka Plajského, ústícího do Teresvy. Podle ní zakrátko přijde do vsi Krásné na aut. lince Usťčorna — Neresnice

Zelená po odbočení žluté schází po hřbetě, lámajícím se náhle do žlebu Turbatského potoka. Značky jsou umístěny na kamenech, skrytých v trávě, těžko se hledají. Budou zaraženy vysoké koly, aby orientace byla snadnější. Držíme se hřbetu a sejdeme k plochému kameni s nápisem “Do Brustur. OKČST. Ťačovo 30. VII. 33″. Tam zelená konči a vyúsťuje na modrou, která se tam ostře láme: V přes Trojasku na Okulu 3 h., J přes Plesku Unguriskou, Kurpeň a Oprešu do Kobylecké Polaný 9 hod.

 

<<< OBSAH >>>


XII. odbočka z Jubilejní stezky.

Zelená Nausť Turbata — Nausť Plajské — hájovna Na pasece (Dřevorubna) — kříž pol. legionářů na Vel. Rogodzi — hranice — Durny 1709 — Bratkovská 1792, 35 km, 10 hod. obtížné tury — sestup na Okulu 2 hod.

U myslivny Nausť Turbata, stanice lesní dráhy, kóta 720 nad ústím Turbatu do Brústuranky (Teresulky) odbočuje od Jub. stezky zelená S úzkým údolím. Jím si razí cestu dráha, říčka i silnička. Jde 3 km k další stanici, myslivně a hájovně

Nausť Plajské nad ústím Berťanky. Brusturanka má odtud vzhůru jméno Plajská. Lesní dráha se rozdvojuje.

Jedno rameno jde S romantickým údolím, jímž probíhá cesta, říčka i trať (v horní části ve stavbě) ke klausuře Berťance 5 km. Klausuru vzala 1927 voda, v hlídačově domku hájovna, stále osazená, nouzový nocleh. Leží pod horou Perechresťancem 1272 na stoku tři potoků, Berťanky. pramenící na hoře Bertě 1670, Velké Bertě, vznikající soutokem bystřiny Teresuy, bezejmenného potoka ve výši 949 a Suchého potoka, sbírajícího své prameny na svazích pohraniční hory Gorganu 1403.

Značky a druhá větev lesní dráhy jde malebným údolím Plajské přes mosty Marmoru a Javor 5 km, kde se zase trať rozvětvuje S a V. Tam je stanice

Na pasece, zatím konečná, zvaná jinak Dřevorubna, nad ní hájovna (nocleh). Severní rameno se stavi přes klausury Plajské a přijde až pod hranice. Od hájovny S 1/4 hod. leží klausura Nová Plajská, zbudovaná 1926 nákladem 3 mil. Kč, nyní vypuštěná a nepoužívaná, protože dráha dopravuje dříví. U klausury hlídačův domek, stále osazený, nouzový nocleh. Hlídač dá spolehlivé informace těm, kdo chtějí do divokých Gorgan.

Půl hod. cesty S podle potoka Plajské ke stržené klausuře Staré Plajské s troskami hatířova domku. Kdo chce na hranice, jde takto: První cesta je málo vyšlapaná, tou ne, až druhou, širší. Pod lesem se rozdvojí, vl. jde ke třetí, dávno zaniklé klausuře, je to druhá Stará Plajská, vpr. přijde na pohraniční horu Talpyš 1444. Levá cesta, vedená na třetí klausuru, přijde na řečiště, tím k ústí potoka Lugoše. Odtud 1/2 h. je malá roklinka (od ní jde válečná cesta na Perenis mezi kótou 1318 a 1357, byly tam vojenské ubikace, nyní stáj, kolem zákopy), od ní vl. je široké údolí a zase roklinka. Tou na válečnou cestu, která je podle potoka propadlá, lesem dobrá, a vystoupí na poloninu Bystrou pod Syvulu, kde zachytí červenou polskou, vedoucí na Syvulu z údolí Bystrzyce Nadwornianské přes myslivnu Salatruk podle potoka Salatruku, jimž jde polská lesní dráha.

Červená od hranic vyvede na vrchol Syvuly, zvedající se již v Polsku. Vedle Popadě je Syvula 1815 nejdivočejší partii Gorgan, odlehlého, rozervaného a pustého horstva. Holé, skalnaté temeno Syvuly poskytne divukrásný, úchvatný rozhled, který se dá stěží vylíčiti. Je to však výstup zejména za mlhy svrchovaně nebezpečný, stejně jako na Popaďu. Od Syvuly S na polské straně je chata Borewka pod Syvulou, v létě osazená hlídačem; leží 1 1/2 hod. pod Syvulou na červené, scházející s temene Syvuly k této chatě a pokračující přes Wysokou 1805 a hřeben Matalów do údolí Lomnice.

Od pohraniční kóty 1418 kromě červené sbíhá modrá po kamenitém hřebeně Bystry (kóta 1595 a 1418. jiná než je na hranicích) do údolí říčky Bystré, kam sběhne i žlutá, jdoucí po hranicích od kamene 19 na kótě 1418 pod Syvulou přes horu Kruhlu 1451 na horu Gorgan 1583 a přes kótu 1611 k říčce Bystré.

Zelená od stanice Na pasece (Drvoštěpny) uhne podle stavěné lesní dráhy údolím Podčerné ke smyku, mostinkovou cestou k ústí potoka. Vl. lesem stoupá po vojenské cestě k osamělému dřevěnému kříží nad zapadlým rovem. Vystoupí na poloninku

Veliké Rogodze a na hranice k vysokému železnému kříži v kamenném zdivu, do něhož jsou zasazeny dvě desky se slovy: “Mlodzieczy Polska! Patrz na ten krzyž! Legiony polskie dzwignely go wzwyž, przechodzac góry, lasy i waly. Docielie Polsko i dla Twej chwaly.” — Tento nápis vyryl bajonetem na dřevěný kříž účastník bojů legionů Adam Szaria 1914, kříž 1925 obnoven (zbytek toho dřevěného kříže stojí opodál), 1931 postaven železný nad kamenem 6/5. Polonina se svažuje S a tam schází cesta do údolí potoka Rafajlova k myslivně a osadě Rafajlové, nocleh v “domu ludowym pomiszczenia dla turistów i narciarzy”. Jdeme po hranicích. Pod kótou 1136 v sedle nad kamenem 6 trig. lešení, přecházíme sedlem ke kam. 5, u 4 zlom vpr. a sestup (vede tudy stará polská žlutá). Mezi 3/7 a 3/6 zbytek salaše, od ní výstup k trig. nad kamenem 3, rozhled do Polska na pásmo hor, po hranicích, méně k nám. Pod kótou 1225 preluka. Od 2/4 malý výstup ke kam. 2, zlom hranic vl., po náhorní cestě k trig. IV/1 nad průsmykem Pantyrem. Tam ukazatel “Do schroniska PZN. na Pantyrze 400 m žlutá”. Podle betonového krytu, zákopů a drátů scházíme do

průsmyku Pantyru, v němž se horské pásmo prohýbá v nejnižším místě do 1065. Průsmyk je široké sedlo na obě strany mírně se sklánějící. Z naší strany vede do něho vojenská dřevněná cesta, většinou propadlá, na několika místech vodou stržená a těžko schůdná. Do Polska schází žlutá dobrou cestou do Rafajlové. Pantyr nebyl cílem tak urputných bojů jako Užocký průsmyk, ale byl na dlouhý čas důležitým opěrným místem ruské armády, která se ho zmocnila po ústupu rak.uh. vojsk koncem září 1914. Ztratili jej v polovici října, když protiútok rak.uh. vojska zasáhl hřeben a pozbyli všech přechodů od Užockého až po Jablonický průsmyk. Rusové 21.X.1914 zahájili nové útoky a dobyli i Pantyru. Jejich fronta vystupovala tam na hřeben od Volovce a sestupovala odtud do Haliče. Po průlomu u Gorlice 5.V.1915 Rusové s ostatními průsmyky vyklidili i Pantyr. Za Brusilovovy ofensivy se znovu bojuje o Pantyr. Těmi útoky chtěli Rusové zaskočiti levé křidlo nepřítele, bránici Jasiňský průsmyk. Když dobyli některých mist nad Jasiňou, podnikli útok na Pantyr a zmocnili se ho na čas 8.X.1916.

Polská chata “Schronisko na Pantyrze im II.Karpackiej Brigády Legjonów Polskich” byla vybudována 1934 péči Przemyskiego Tow. Narciarzy a Tow. Krzewienia Narciarstwa.

V přízemi je kuchyně, restaurační místnost a noclehárna se 16 lůžky, v podkroví 2 pokojíčky se 4 lůžky po 12 Kč. Chatař podá zcela jednoduché občerstvení. Chata leží na zlomu svahu nad lesem na horské louce 5 min. od hranic, k nimž scházíme pěšinou přímo k válečné cestě. Tam je křižovatka polské žluté; naší pohraniční zelené a žluté, scházející na Jub. stezku.

Žlutá Pantyr — žleb potoka Turbacilu — myslivna Turbacil 6 km. Jde po válečně cestě, většinou propadlé a místy stržené, žlebem potoka Turbacilu k jeho ústi do Turbatu pod myslivnou Turbacilem na Jub. stezce.

Pokračujeme do zelené do nejhlubšího místa Pantyru 1065. Zurážené stromy jsou památkou po bojích. U kam. 52/8 nastává neobyčejně strmý výstup ke kótě 1337 s trig. a kam. 52. Pod 51/9 ovčí ohrada se stříškou. U kam. 51/7 a 51/6 zákopy. Kóta 1492 s trig. je označena kam. 51. Dál jsou řídce rozhozené stopy po válce, u 50/5 vyzděný příkop, pod 49/6 dva sruby. Kámen 49 značí kupu Durného 1709, otevře se daleký kruhový výhled. Durný 1709 byl na této straně s Bratkovskou opěrným bodem obrany průsmyku Pantyru proti Brusilovově ofensivě v záři a v říjnu 1916. Na druhé straně se opírala rak.uh. fronta o Syvulu a Popaďu. Sestup, u 48/3 kamenné kryty. V sedle mezi Durným a Gropou je kámen 48 na kótě 1591.

Gropa Byla dobře opevněna. U kam. 47 jsou velké zbytky ubikací, překážky, zákopy ve svahu, u 46/5 řada španělských jezdců. Kámen 46 označuje vrchol Gropy 1763, kámen 45 druhý její vrchol 1733. Pod hřebenem na polské straně jsou četné a velké zbytky ubikací a opevnění. U 44/3 je dvojí skupina mocných skalisek. Vystupujeme na

Bratkovskou s vysokou trig. věži a kamenem 44, 1792, nejvyšší horu této části Poloninských Karpat, důležité místo horské fronty. O průsmyky bylo krvavé bojováno, horské hřebeny při ruské ofenzívě 1914 byly celkem snadněji obsazeny a byly dějištěm drobnějších, avšak také hodně krvavých episod. Teprve Brusilovova ofenzíva mocně zasahuje Bratkovskou i Černou Klevu, na něž útočí Rusové koncem září a začátkem řijna 1916, aby se tudy dostali vzad obhájcům Jablonického průsmyku a aby takto obchvatem ho dobyli. Zmocnili se několika míst, Plosky 1355, Douhy 1373 (kámen 20) i Vyšné Preluky 1129 (kámen 9) a velmi ohrozili Jablonický průsmyk, ale tyto úspěchy byly jen dočasné. Rozhled s Bratkovské je velmi vděčný, do Polska i k nám. Její S svahy jsou prameništěm potoka Bratkowiece, přítoku Bystřice nadvorňanské. Bratkovská byla dobře opevněna, dodnes jsou tam mohutné zbytky ubikací, zákopů, krytů, drátěných překážek. Zelená od věže sbíhá J k široké cestě, po níž jdeme ještě kus k místu, kde se láme modrá Pod Poharským — Okula. Na tomto zlomu modré zelená konči. Orientace tam dosud není, vzdálenosti jsou:

Zelená — zlom modré pod Bratkovskou — hranice — Nausť Turbata 35 km, 10 h.

Modrá — zlom její pod Bratkovskou — Okula, pramen Černé Tisy 2 h.

Modrá — zlom její pod Bratkovskou — Černá Kleva — Poharský — Mohelky 5 1/2 h.

Nejbližší noclehárna je na Okule, vzdálená 2 h. (příkrý sestup).

 

<<< OBSAH >>>


XIII. odbočka z Jubilejní stezky.

Žlutá klausura Apšinec, polonina Apšinecká, Gerešaska 4 h.— Gerešaska, Urda, Bližnice 4 h. — Bližnice, Dumeň, Rachov 6 h., celkem 48 km.

To je text na tabulce u strážního domu při klausuře Apšinci. Žlutá stoupá poloninskou cestou podle potoka Apšince jeho pěkným údolím, prohýbajícím se mezi Velkou Kyčerou 1226 a Tatulským gruněm 1386. Po 6 km cesty přijde k stájím na polonině Apšinecké, kde je křižovatka cest: Z jde poloninská cesta na modrou Okula—Kobylecká Polana, V schází přes Preluku a Žihalovský gruň na Jub. stezku Pod Poharským. Žlutá vyšlapanou pěšinou za 40 min. vyvede k

jezírkům pod Trojásku 1707 a na hřeben Svidovce, vyvyšující se Ungurjáskou 1711, Trojáskou 1707 a Velkým kotlem 1774. V těch místech lze za 25 min. přejiti hřebenem pod Trojásku na modrou a do chaty pod Podpulou (10 km). Žlutá schází do sedla ostrým, krátkým sestupem. Pěkný je pohled na Gerešaské jezero, hluboké mořské oko v ledovcovém karu 1590, jedno z největších na P. Rusi. Na Vyšní Gerešasce není kolib. K stáji a k ovčím kolíbám na Nižni Gerešasce je hod. cesty. Podle dvou jezírek sestupujeme po potoce k ovčí kolibě a stylu. Dál na břehu Kosovské řeky pod poloninou Nižní Gerešaskou je kolíbá blízko vody v močálovitém okolí. Za 20 min. dojdeme k okraji lesa, kde je okrouhlá koliba a 300 m od ní stil Urda. Překročíme potok, ústící vl. do Kosovské řeky v kótě 1060 a vystupujeme z údolí, až jsme nad poloninou Urdou pod kótou 1498. Cesta se dvakrát zlomi v pravém úhlu a přechází na poloninu Flavantuč (Flavantus) pod

Bližnici 1883, nejvyšší horu Svidovce. Na její temeno stoupáme poloninou bez značek. Rozhled s Bližnice, počínaje S k V: Černá Kleva, Ploska, Douha, Vyš. Preluka, Sumaren, průsmyk Jasiňský, Dobryj. K V Kukul, Šeša, Hoverla, Pietroš, Turkul, Čorná hora, Menčul, Šešul, Stoh, Nieněska, Mezipotoky, Pop Ivan, Bendriaska. K J Dumeň, Doužina, Kámen, Klevka, Stará, Menčul, Opreša, Apecká. K Z Kurpeň, Tempa, Podpula, Dodiáska, Gerešaska, Tataruka, V. Kotel, Bratkovská, Stik. Značky obcházejí tři vrcholy Bližnice k sobě se blížící (proto Bližnice) na Pereslip. Tam ze sedla vpr. na pokraji lesa stezkou dojdeme k mlékárně (nouzový nocleh). Značka jde na Plaj Urdu (cesta na Urdu) a tou na poloninu hory Staré, jejíž témě 1475 zůstane vpr. Poloninská náhorní cesta vede na Doužinu, na kótu 1388.

S Doužiny schází zelená na zastávku Bélin. Pod kótou 1388 sbíhá do lesa, překročí potok Terentín a cestou nad potokem prudkým sestupem do údolí Tisy na silnici v Bělině 1 1/2 hod.

Na Doužině je mlékárna a koliba. Zakrátko přijdeme na Dumeň 1391, na jehož J svahu je chata KČST., osazená správcem a stále otevřená, noclehy a strava. Pěkný je pohled na Rachov, do údolí Tisy i na pohraniční hory, jimž vévodí Pop Ivan. Za 1 1/2 h. sejdeme místy dost prudce na Jub. stezku v údolí potoka Vulšinského, kde žlutá končí v Rachově u tabulky na tabáční budce:

Žlutá Dumeň 3, Bližnice 5, Gerešaska — Apšinec 7 h., celkem 15 hod.

 kcst 039aa

Pop Ivan.

<<< OBSAH >>>


XIV. odbočka z Jubilejní stezky.

Modrá Mohelky — Bratkovská — Okula 10 hod. — Kobylecká Polana 12 hod. (celkem 22 hod.).

Tabulka u vtoku Dovžiny do Tisy v místč Pod Poharským u křižovatky cest na Jub. stezce mezi klausurou Apšincem a Jasiňou:

Červená Mohelky, Jasiňa 6 km.

Modrá Mohelky, Poharský 2 1/2 h., — Poharský, Černá Kleva, Bratkovská 4 (ve skutečnosti 5 h.) — Bratkovská, Okula 2 1/2, hod.

Modrá odbočuje od tabulky se silnice na vozovku, jdoucí podle Dovžiny ke klausuře Dovžině 10 km, leží ve výši 873 pod pohraniční poloninou Dovhou. Z vozovky uhneme hned vl. na válečnou cestu, vyloženou mostinkami a kládami, místy propadlou a bahnitou. Vcházíme do stinného ořeší, nad ním první výhled na hory, přelízka do louky pro bahnitou cestu, krásný výhled po Tise, lesknoucí se v temném pásu lesů. Vystoupíme k salaši Pastuňkově, jsou to 2 stavení a výše hájovna Poharský, za ní ostrý výstup vysokým lesem. Po 1 1/4 hod. chůze jsme u studánky. Modříny, řídce nás provázející, zhoustly v modřínový háj. Les přestal, šíří se polonina, na ni studánka a hned druhá, stylo, projdeme jeho ohradou. Před námi Černý Gruň 1369, nad stilem les a vojenská cesta, výše stromy dělostřelbou zpřerážené. Jsme u první drátěné překážky. Náhorní cestou přicházíme k studánce, zakryté drátem a trámy. Brzy je lom a kamení u ubikace a kolem španělští jezdci. Vojenská cesta, dobrá a pohodlná, pokračuje pod hřebenem, ale jde v boku hřebene a je bez výhledů. Vystoupíme na hřeben ke kameni 36, označujícímu temeno

Černé Klevy 1723. Válečné pozůstatky jsou velmi hojné a dobře zachované. Kleva má stejnou historii jako Bratkovská a celý hřeben až k Jasiňskému průsmyku. Jeho obráncům se chtěli dostati Rusové obchvatem vzad, proto podnikali prudké útoky na tuto část fronty. U 37. kamene jsou zděné zákopy, u 37/2 zeď, mocné zákopy i drátěné překážky, u 38/3 rozhled a rozlehlá dřevěná, ohněm zničená ubikace, li 38/6 trig. věž s pěkným rozhledem, zákopy, tratící se v husté kleči. U 38/9 je začátek náhorní roviny, pěkný podzemní kryt a drátěné překážky v příkrém svahu. S vrcholu 39 rozhled, u 40 mělké sedlo, na naší straně poloninka a salaš. U 40/2 je Zachovalý kryt se zákopem. Kámen 41 označuje vrchol

Ruské, skácený (v r. 1936) triangl, kolem opevnění a hromady kamene. Od 41/5 pohled na hladinu klausury Apšince. Rozhled od 42, velmi obsáhlý, zavírá Z Bratkovská. U 43/5 se objevují polské zelené značky, jež řídce běží po hranicích. Od 43/11 zahlédneme stříbrnou stuhu potoka Turbatu. Vystoupíme na temeno mohutné

Bratkovské 1792, označené novou vysokou trig. věží a kamenem 44, velmi mocně opevněné. S jejího vrcholu sbíhá zelená do Polska do Rafajlowé, S naše zelená do průsmyku Pantyru. Po této zelené sejdeme na modré značky naší cesty, která je značena pod pohraničním hřebenem, jimž jsme my šli.

V těch místech pod Bratkovskou se ostře láme modrá, opouštějíc vojenskou cestu, která vystupuje po svahu Bratkovské a dál po hranicích přes průsmyk Pantyr a Velikou Rogodzi k myslivně Nausť Turbata. Modrá sbíhá po zlé, kamenité cestě, po 1/4 h. uhne na travnatou cestu, zlomí se a spádem sbíhá. Dole v sedle se dotkne vojenské cesty, nechá ji vl., znovu se k ní vrátí, jde vedle ni (je většinou propadlá) 15 min. Opusti ji a za 5 min. zase ji křižuje. Teď zlou cestou vzhůru, až dostihneme Zachovalejšího úseku válečné cesty a po ni, místy vedle ní pěšinou, k tabulce:

Červená Apšinec. — Odtud 600 kroků je útulna na Okule u pramene Černé Tisy. Tabulka na útulně k modré zní:

Modrá Okula, Bratkovská 3 — Bratkovská, Černá Kleva, Poharský 4 — Poharský, Mohelky 1 1/2 hod.

Modrá Okula, Tataruka, Gerešaska 2 — Tataruka, Ungurjaska, Opreša, Kobylecká Polana 12 h.

Scházíme podle modré a červené na dřev. cestu u tabulky: Červená Okula 26 min. U této tabulky jdeme několik kroků vl. k lesnímu průseku a tam na kolu máme modrou značku. Jdeme tím průsekem, který je hranicí okresu rachovského a ťačovského, mokřinami a rašelinisky. Po 40 min. začíná výstup, po dalších 15 min. pramínek. Od něho ostřejší stoupání na poloninu ke kótě 1510 a na

Tataruku 1710, která s této strany vystupuje ve třech terasách v podobě mocných schodů (na posledním velká značka). Na vrcholu 1710 skácený triangl. Ramena Tataruky se rozbíhají na 4 strany v podobě kříže. Sestup do sedla, tvořeného úzkým hřbetem, svažujícím se náhle na obě strany, Z srázněji než V. Ze sedla jeví se vrchol Tataruky jako táhlá, jednolitá kupa. Odtud začíná Turbatská polonina a po ní výstup na

Trojasku 1707, skoro stejně vysokou jako Tataruka. Její vrchol se spadlým trianglem je lysina (rovná plocha), na okrajích náhle se lámající. Cesta uhýbá Z a schází s hřebene, který vystoupí na vrchol mezi Trojaskou a kótou 1711. Před nim a za nim je bahnité jezírko. Z boku poloniny i z boku Ungurjasky, na niž docházíme, prýští prameny Turbatskeho potoku, tekoucího zalesněným žlebem přímo S.

Pod Ungurjaskou je plochý kámen a na něm zelená a modrá značka s nápisem k zelené: “Do Brustur 30.VII.1933 OKČST. Tačovo.” Tady začíná zelená na Podpulu, ale značky na nízkých kamenech v trávě zanikají. Modrá se láme ostře J. Málo je jí používáno, značky nebudou obnovovány. Ostatně dobrá cesta (až na tří místa) nepotřebuje značeni. Jde přesně J pod kótu 1613, sestupuje na kótu 1260, lesem na

Plesku Ungurjasku 1396, vystupující svým temenem nad les. Přejde do lesa a podle koliby lesem na holý Kurpeň 1410, oddělený pásem lesa (koliba) od Baltinu 1332, jehož vrchol podcházíme po Z boku. Po půl hod. cesty lesem vyjdeme na poloninu. Cesta zůstává při lese, přejde na Oprešu 1184, na její V bok, a poloninou dál se zužující (koliba) na kótu 1312 do lesa. Na Plesce 1216 se cesta zlomí Z. Dál stále lesem, Sviniarky zvaným, schází do Kobylecké Polaný. Tento hřeben, táhnoucí se od Ungurjasky v délce 27 km, mezi údolím Malé Sopurky a Šeredné (Střední) riky, je Stajkova plajka. Na této cestě, trvající z Okuly do Kob. Polaný 12 h., není přístřeší kromě kolib mezi Pleskou ungurjaskou a Kurpeni, mezi Kurpeni a Baltinem, pod kótou 1476 mezi Baltinem a Oprešou, a 1 km J pod Oprešou, ležících při modré značca nebo nedaleko ní.

Kobylecká Polana, čs. 3tř. a rus. 4tř. škola, čet. stan. Dřev. kostel o dlouhé lodi s věžičkou nad průčelím. Železárna z roku 1775 a ocelárna J. Bratmanna z r. 1870 se 100 dělníky, vyrábí lopaty a krumpáče pro vývoz do Rumunska. Ze strojírny zřízen dřevařský závod. Pila. Lázně s železitou kyselkou za války zničeny. Ložiska železné rudy a ocelku. V místě a okolí minerální prameny: za kostelem při cestě do Rachova, na JV úpatí hory Znajmina 1120 dvě železité kyselky, S hod. cesty v údolí Malé Sopurky pramen Ema ve výši 452, v údolí Šeredné riky, je tam mysl. Lászlórét (Lazorek) a Popilnik, výše k S mezi horou Velkým Menčulem 1294 a Oprešou 1184 několik solnoželezitých pramenů, v údolí Kvasném železitá kyselka. JV se zvedá hora Kobyla 1180. po níž ves má jméno. Z Kob. Polaný jde J silnice do Vel. Bočkova, k V cesta přes Vys. Pryjim 950, sestup do údolí Kosovské riky a výstupem pod Kameň Klevku 1155 a přes Holý vrch do Rachova 13 km.

 

<<< OBSAH >>>


XV. odbočka z Jubilejní stezky.

Zelená Jasiňa — Bliínice 1883 pres Bukovinku — Menčul — polonina Svidovecký Drahobrat 7 — Bliinice — Kvasy 2 1/2 h.

 

To je text tabulky na nádraží v Jasině. Zelená jde z nádraží ke kamennému řeckok, kostelu, přejde Tisu po visuté lávce na její pravý břeh ke statku Popaďukovu, č. 185, kde je klič od dřevěného řeckok, kostela. Stoji na návrší ve stínu stromů stará (prý přes 600 let) Strukivská cerkev se starobylými památkami (obrazy sv. Cyrila a Metoděje, na dřevě a na plátně, řezané kříže, stojan, ikonostas) a se zvonicí opodál. Nad tímto kostelem je malý dřevěný kostelík pravoslavný. Zelená stoupá na Bukovinku a na J svahy Menčulu 1405. S jejího temene schází pěšina k pot. Stanislavu, na němž výš leží zruš. klausura Stanislav. S Menčulu přechází zelená pod Stih 1707, kde se láme J k

útulně KČST. na Svidoveckém Drahobratu, vystavěné v září 1935. Leží pod Bližnici 1883, nejvyšší horou Svidovce. Na V svazích Drahobratu pramení potok Svidovec, na jehož horním toku je hájovna Diana; od ní sestupuje cesta podle potoka Svidovce do osady Svidovce. Zelená od útulny přechází na Steresor a k lovecké chatě (zavřena) na Trofanci.

 kcst 040ba

Pohled s Ungurjasky po poloninách Svidovce.

 

K této chatce vystupuje žlutá ze zastávky Svidovce (v jízd. řádě Kevelov), jde společně kus se zelenou ke stilu, je tu čisto, dobré mléko, a odbočí dobře upravenou cestou po serpentinách na silnici proti ústí potoka Kevelova.

Zelená pokračuje na J svahy poloniny Strimčesky. Kdo jde opačným směrem a chce vystoupiti na Bližnici, odbočí v těchto místech po polonině Strimčeské ke kamenné pyramidě, výše je bílý kámen s číslem 1302. Od něho ostrý výstup na poloninu Bližnice. Stoupáme na vrchol a prelukou k trig. věži.

Zelená projde rozlehlými stájemi, sestoupí do lesa k chalupám a k potoku Trstěnci, u jehož ústí do Tisy vejde na silnici a po ní na stanici Kvasy, kde končí u tabulky:

Zelená Kvasy — Bližnice 4.5 — Bližnice, Drahobrat, Menčul, Bukovinka, Jasiňa 5 hod.

 

<<< OBSAH >>>

 


XVI. odbočka z Jubilejní stezky.

 Zelená Jasiňa, Zimir 5 — Zimir, Jasiňský (Jablonický) průsmyk 5 — Jasiňský (Jablonický) průsmyk, tunel 6 — tunel, Zimir 6 km.

 

Text tabulky ve středu Jasině před notářským úřadem. Zelená postupuje od notářského úřadu s Jub. stezkou po silnici mezi staveními Jasině, vpravo je proslulý dřevěný kostel uprostřed hřbitova. Přijdeme na nádraží v Zimiru, konečnou stanici trati Praha — Jasiňa. Zelená se rozdvojuje na rozcestí silnic, jedno rameno pokračuje s Jub. stezkou, druhé odbočí S po silnici podle potoka Repegova či Tatarského. Provázejí nás rozhozené chalupy, výše přestanou a dobře udržovaná silnice se vytáčí na hranice serpentinou, v jejichž obloucích je válečný hřbitov.

Průsmyk Jasiňský (Jablonický či Tatarský) se prohýbá mezi horou Sumaremem 1040 a Jablonicí 1005 do 931. Na naší straně jsou kasárny fin. stráže, hospůdka a válečný hřbitov s mohutným křížem, na něm je přibita prorezavělá helina. Na polské straně jsou velké dřevěné kasárny fin. stráže a výstavná chata “Schronisko im. gen. T. Kasprziego na Przęleczy Tatarskiej (Jablonickiej) Oddzialu Stanislawowskiego PTT.” (adresa: Wieš Jablonica, p. Tatarów), s 50 nocl., v tom 36 lůžek. Průsmyk je pohodlným přechodem, po stránce strategické nejznamenitějším místem mezi přechody Poloninských Karpat. Proto bylo o něj urputně bojováno v několika obdobích. V září 1914 ruská armáda postupovala ke hřebeni Karpat. Po 20. záři dobyla postupné průsmyku Vereckého, Torunského, Pantyru, Užockého i Jasiňského (Jablonického). Podle Jablonického potoka dostala se za Rachov a dostihla S okraje uherské nížiny. Avšak jejich postup byl zaražen, rak. uh. vojsko se zmocnilo Marmarošské Sihoti a za další tři neděle Rusové ztratili 21.X.1914 i Jasiňský průsmyk, když předtím ustoupili i z průsmyku Užockého, Vereckého a Pantyru. Téhož dne však zahájili protiútok a v následujících týdnech, plných krutých útoků, zmocnili se průsmyku Užockého i Torunského. Po průlomu u Gorlice 5.V.1915 Rusové ustoupili a trvá klid až do Brusilovovy ofensivy do polovice srpna 1916. Ofensivou je zasažen i Jasiňský průsmyk. Rak. uh. armáda z posic na S a SV svazích Karpat ustoupl před útoky na hřeben. Ačkoli Rusové útočí mocně na průsmyk, nedobudou ho. Chtějí proniknouti v týl obhájcům. Proto útočí na hřebeny po obou stranách průsmyku. Ale úspěšné útoky na Kukul, jehož se zmocní koncem srpna 1916, a útoky na vrch Dobrý, i na druhé straně průsmyku na Černou Klevu a Bratkovskou nemají úspěchu. Fronta se stáhne do zákopů. V polovině r.1917 po průlomu u Tarnopolu ustupují Rusové V a opouštějí všechno, co obsadili při ofensivě 1916. Památkou na ty krvavé události jsou dva hřbitovy v průsmyku.

Cesta po hranicích z průsmyku k tunelu je pěknou procházkou s nepatrnými výškovými rozdíly a s krásnými výhledy. Překročuje sesouvající se zákopy, jež tráva zarůstá a namnoze zakrývá. Sledujeme jejich linii, klikatící se po svahu. Výstup je tak nepatrný, že si ani neuvědomíme, že přecházíme vrch

Jablonici 1005, po němž a po vesnici Jablonici na polské straně je průsmyk nazván. Krásná je panoráma polských hor, jimž vévodí homolovitý Chomiak 1540 a za ním hřeben Javorníka s ostrými skalami jeho nej vyššího vrcholu 1467. Vrchol pohraniční Voroněnky 958 označuje kámen 24 a trig. věž. Chalupy vsi Voroněnky vyběhly až k hranicím. Přichází tam modrá polská značka z Worochty. Vidíme budovy první polské stanice Voroněnky. Scházíme ke kameni 21 ve výši 879 nad

tunelem, jimž dráha přejíždí hranice. Po bránicích 4.5 km bychom dostihli žluté značky, která od válečného hřbitova za Zimirem vystupuje z Jub. stezky přes vrch Dobrý, a dostihši hranic u kamene 17/7, pokračuje na znamenité bojiště na Kukulu.

Naše zelená po dřevněné cestě projde podjezdem trati k pan céřovému domu, který chránil tunelu. Dosud nese stopy střel by. Nyní je proměněn v obytné staveni. Cesta schází lesem, vl. míjí skrytý válečný hřbitov, přichází k hájovně a k potoku Zimiru, podle něhož přijde k jeho ústi do Lazeštiny, tu překroči a vyústí na Jub. stezku u zastávky v Zimiru.

kcst 041nn

Jasiňa.

<<< OBSAH >>>

 


XVII. odbočka z Jubilejní stezky..

 Žlutá válečný hřbitov v Zimiru — vrch Dobryj — státní hranice — Kukul — Hoverla — útulna KČST. pod Hoverlou, 9 h. Pokračování pohraniční cesty Hoverla — Trebušany 3 1/2 dne.

V Zimiru za voj. hřbitovem začíná žlutá vl., jde lesem k místu, kde doleva odbočuje cesta přímo k zast. Zimiru (jdeme-li opačným směrem, a chceme k nádraži, ušetříme 1/2 hod.), stoupá na vrch Dobryj, na jeho vrchol, kótovaný 1194, a obchází po J svahu jeho vlastní temeno 1238 (na polských mapách 1244), brzy vchází u kamene 17/7 na hranice, které sem běži od S, od tunelu trati Jasiňa — Worochta, rozpůleného hranicemi. U kamene 17 lámou se hranice V. Žluté značky, řidce rozhozené, pokračují po hranicích. Stranou zůstává hřbitůvek.

Hryhorivku 1388 označuje trig. lešení a kámen 15; ve svahu pramen. Hryhorivka a celý hřeben až ke Kukulu zasažen byl útoky ruských vojsk v srpnu 1916, nejprudčeji v posledním týdnu tohoto měsíce, když Rusové útočí na této straně a na opačné straně Jasiňského průsmyku na Bratkovskou, aby tudy prolomili rakouské posice a přiměli obhájce průsmyku k ústupu. Utočili, aby ulehčili rumunskému vojsku. Bojováno urputně 22.—29. VIII. po celý týden se střídavým štěstím. Pak ještě několikrát bojovali o hřeben. Rusové upustili od marných útoků a zakopali se na S svazích hřebene. Opustili území P. Rusi po 25.VII.1917, kdý útokem něm. armády byla prolomena fronta u Tarnopole. Jdeme podle lesa horskou loukou po polonině Foresek, která se táhne na pohraničním hřebenu přes Kukul do Polska do údoli řeky Prutu. Od kamene 13/4 postupují zákopy, válem již se sesouvající a zarůstající travou. Přecházíme vrcholné body s pěknými výhledy, značené kameny 13 a 12. Kámen 12 je kótován na polských mapách 1460. Z V svahů toho vrchu prameni dva potoky. Velký Havrylec, tekoucí V a vlévající se ve výši 860 do Prutu, a Bahonczyk Nižný, tekoucí S a také se vlévající do Prutu.

Asi 6 min. za kamenem 12 odbočuje červená polská značka S pres Kiczeru 1248 do Worochty 2 1/2 h., kde je chata dvorek Czarnohorski oddzielu Czarnohorskiego PTT. v Kolomyji, 50 lůžek, 30 nouzových, cena od 50 grošů.

Polonina na polské straně má jméno Labieska. Od odbočky polské červené je 1/2 h. na temeno

Kukulu 1536, značené trig. věži nad kamenem 11. Otvírá se skvělý kruhový rozhled do Polska, na pohraniční pásmo i na vnitřní skupiny. V Z svahu pramení potok Forešok, ústící do potoka Lazeštiny. Kukul, Turkul a Bratkovská mají nejzachovalejší válečné památky. Na Kukulu jsou mohutné kryty těžkých děl, zákopy, drátěné překážky, svahy rozryté střelami, jejichž zbytky se tu hojně povalují. Ještě v r. 1935 bylo tam mnoho úlomků střel, náboje, lopaty, nůžky na přestřiháváni ostnatého drátu, kusy zbraní, bajonety, ležící v zákopech, v krytech i na volném prostranství. Krvavé boje byly sváděny o Kukul v srpnu.1916. Rusové při Brusilovově ofensivě podnikali prudké útoky na Kukul i na Černou Klevu, aby podlomili obranu Jasiňského průsmyku a zmocnili se toho důležitého přechodu. Útoky prudší a prudší jsou několikrát opakovány. Po přestávce se jim podaří náhlým útokem pod bubnovou palbou zmocniti se hory 22.srpna. Ale jen týden ji udrží, je jim znova vyrvána, ustoupí na SV svahy. Na této straně se zachovalo mnoho zákopů a překážek. Od Kukulu sestupují hranice JZZ, jsou provázeny kryty těžkého dělostřelectva (stále máme skvělé výhledy). Ty kryty postupují přes kótu 1326 (je vyznačena na pol. mapě), značenou kamenem 10 (u kamene 9/18 největší kryt) až ke kameni 9/14. Dál již řídnou. Před kamenem 9/10 po dlouhé době se objeví žlutá zn., dál přichází několik červených polských. V sedle mezi 9/6 a 9 cesta je vyložena dřevy. Pod kamenem 9 na Z svahu hluboko pod hřebenem pramení bezejmenný potok, přítok potoka Forešoku. Vsedle mezi 8/13 a 8/12 je močál. Vystoupíme ke kameni 8, označenému trig. věží 1295 (1297); hranice se lámou v pravém úhlu ke kameni 7, kde je velká jáma po granátu a kryty.

kcst 042aa

Hoverla 2058 m.

 

Od kamene 7 schází modrá značka k soutoku tří pramenů ve výši 1108, tvořících potok, který se vlévá do zrušené klausury Kozmeščeku. Podle něho běží značky ke klausuře s hlídačovým domkem a dál k lesovně a hájovně Kozmeščeku nad ústím potoka Kozmeščeku do Lazeštiny. Tam vchází modrá na červenou Jub. stezku (1 1/2 hod.).

Od kamene 6/13 sestup do sedélka mezi kameny 6/3 až 6/4. Teď velmi příkrý výstup na vrchol ke kameni 6. U kamene 5/13 velký kryt a červená značka, sestup, dřevěná cesta. U 5/4 žlutá zn., výstup ke kam. 5 s trig. věží 1456. Hranice uhýbají po polonině Kozmeščeku. U 4/12 žlutá zn., drátěné překážky až ke kameni 4/8. U 4/7 střelecké kryty, u 4/6, 4/5, 4/4 ojedinělé kryty.

Vrchol Velké Kozmiesky 1572 označuje kámen 5. Zelené polské značky odbočují s Velké Kozmiesky na Malou Kozmiesku ke kříži 1410 a scházejí do schroniska Zarošlaku, 1 1/4 h. S Velké Kozmiesky jde pohraniční stezka ke kameni 3, stále stoupá ke kótě 1764, značené kamenem 2. Odtud je překonati výškový rozdíl 300 m na temeno Hoverly.

Hoverla 2058 m, královna Polonin. Karpat, ovládá vých. pohraničí a převyšuje všechny hory. Má podobu trojbokého jehlanu, spadajícího na všechny strany, nejpřikřeji S a SV. Na Hoverle bývalo velmi mocné zalednění, celkem 16 ledovců; památkou po nich jsou morény, kotle a jezírka. Nejrozsáhlejši ledovec, skoro 5 km dlouhý a 2 km široký, ležel v kotli při pramenech Prutu, nejdelší 7 km se táhl od pramene Bílého potoka po jeho toku na JZ. Velký ledovec ležel také při potoce Ozerném. Na nejvyšším místě Hoverly je betonový hranol a sloup, nesoucí na jedné straně znak ČSR. 1920, na druhé polskou orlici 1923. Na lešení je upevněna dešťoměrná nádoba. Rozhled je velkolepý. Sledujeme pohraniční hřeben od Kukulu, po němž jsme šli, i hřeben k Čorné hoře, po němž půjdeme, horské pásmo na polské straně, Pietroš 2022, mohutný protějšek Hoverly, oddělený sedlem, jímž běži Jub. stezka, hřebeny na poloninách Svidovce, ovládané Bližnici, a další horstva, tratící se v nekonečné dáli na všech stranách. Rozhled s Hoverly, počínaje S obloukem k V: Chomiak, Hryhorivka, Kozmieska, údolí Prutu, Kostrzyca, k V Maryszewska, botanická zahrada, údolí Czarného Czeremosze, údolí Bystrzece, Stepaňski, Spyci, Stajki, Smotrec, Čorná hora, Tomnatek, Turkul, k J Stoh, Petrošul, Korbul, Olán, Nieněska, Farcau, Mezipotoky, Bendriaska, Pop Ivan, Berlebaska, Sehlen, Dumeň, Šešul, Dovžina. K Z: Apecka, Opreša, Stará, Pietroš, Bližnice, polonina Krásná, Šeša, Stik, Tatulska, pol. Boržava, Tataruka, Menčul, Bratkovská, Černá Kleva, Syvula, průsmyk Jasiňský.

S vrcholu Hoverly sbíhá polská červená 1 1/2, hod. přes kótu 1414 (na spec. mapě není) k řece Prutu, podle něhož běži žlutá od hran. kamene 39, a společně přivedou do Schroniska pod Hoverlą (na Zarošlaku) oddzialu Stanislawowskiego PTT. (pošta Worochta, 120 lůžek od 1.50 zl.). Nad schroniskem směrem na J je botanická zahrada s karpatskou květenou. — S vrcholu Hoverly můžeme přikře sestoupiti přímo do kotle ku pramenům Prutu.

Z chaty na Zarošlaku vychází modrá na Turkul; červená pokračuje podle Prutu nad ústí potoka Foreszczenky, kde je rozcestí: Červená uhýbá k potoku a odbočuje po necelém km cesty SZ na Kukul, žlutá jde stále podle Prutu (jde tudy i lesní dráha) do Worochty, celkem 5 hod.

Modrá na Turkul 3 h. stoupá ze schroniska proti toku potoka Breckulce, vytáčí se serpentinami k potoku Arendarze, stoupá poloninou, překročí potok Dancerzyk, stékající s poloniny Dancerz, jde velkou serpentinou po svazích Malých Kozlů k hranicím, na něž vystoupí pod Turkulem u kamene 32 nad jezerem Niesamovitým.

Na naši stranu sestoupíme buď podle žluté značky na Jub. stezku na poloninu Harmaněsku směrem do sedla mezi Pietroš a Hoverlu, nebo po červené přímo k útulně KČST. pod Hoverlou. Adr.: pošta Bohdan. Útulna zřízena r. 1934 z ruiny delimitační chaty. Má noclehárnu, kuchyň a nouzová lůžka na půdě, jednoduché stravování a nápoje. Tam končí žluté značeni pohraniční cesty.

kcst 043aa

Útulna KČST. pod Hoverlou.

 

Pokračování pohraniční cesty Hoverla — Trebušany.

Není značená, ale nelze zabloudit. Trvá 3 dny, nocleh v útulnách KČST. na Vaskulu pod Čornou horou, na Mezipotocích, pod Popem Ivanem, vzdálených jednodenním pochodem 8—11 hod. S Hoverly sestup (podle polské červené) s počátku prudký ke kamennému vrcholu s kam. 39, kde odbočuje žlutá ku pramenům Prutu a k schronisku na Zarošlaku. Kámen 38 označuje temeno Breckulu 1911, jehož J svahy jsou poloninou Breckulskou. U 37/5 je jezírko na polské straně a několik na naší. Rozložitý, plochý vrchol Požiževské 1822, kámen 37. je prameništěm Ozirné, vznikající ze tři pramenů, vytryskujlcích dost hluboko pod hřbetem. Po cestě nevelkých výškových rozdílů přes kámen 36 na horu Dancerz 1850, kámen 35, podle hlubokého zákopu ke kam. 34, ohromný sráz do Polska, vidíme jezírko i dost širokou cestu, vinoucí se po polské straně. Přicházíme na zákop a hlubokou granátovou jámu. Po malém sestupu stoupáme ke kam. 33, nesmírnému masivu skal, k temeni

Turkulu 1933, složenému z obrovských plochých kamenů, kde jsou kamenné kryty i zákopy á zbytky staveb. Obtížná je cesta mořem balvanů i sestup ke kam. 32, pod nímž je jezero Niesamovité. Po cestě s polskou červenou a modrou jdeme po V svahu, kdežto hranice běží po rozsochatém skalním hřebenu, na němž je vrchol s kam. 31 a dál 30, kóta 1934.

Odtud odbíhá stezka po hřbetě poloniny na temeno Szpyci (1864) a pokračuje ke schronisku Karpatskiego Tow. Narciarzy we Lwowie na přechodu mezi Špicemi a Wielkou Maryszewskou 1564, odkud je sestup po Malé Maryszewské 1448 do údoli Prutu do schroniska na Zarošlaku.

Od kamene 30 po hranicích jdeme ke kameni 29, od něho počíná hora Rebra 2001. S jejího Z boku stéká potok Buliněc. přítok Brebeněskulu. U kam. 28 s masivy kamene a drátěnými překážkami ohýbají se hranice, přímo k J necelý 1 km zvedá se

Tomnatek s trig. věží 2016, rozložitý a náhle srázem klesající do velmi rozlehlé poloniny Brebeněskulu. Pod Tomnatkem dobrá chatka, neznalému zcela skrytá, v době prázdnin osazená družinou studentů benešovského gymnasia. Mezi kameny 28 a 27 kóta 1937. J mezi hranicemi a vrcholem Tomnateku v hlubokém karu (kotel ledovcem vyhloubený) se rozlévá jezírko ve výši 1791, vrchoviště říčky Brebeněskulu. Od kamene 26 běží SV hřeben poloniny Kiedrowaty Pohorilky. (Od kamene 31 jde po naší straně pohodlná vojenská cesta, vystupující na hranice pod Brebeněskulem mezi kam. 25 a 24, ale bez výhledů a bez válečných památek, přijdeme jen na 2 osamělé hroby.) Na pohraniční stezce 26/5 a 26/3 označují menší vrcholy se stopami války, u 26/1 je zajímavý kryt, také u 26 je velký kryt, u 25/4 velké ssutiny ubikací a drátěné překážky. Kámen 25. označuje temeno

Brebeněskulu 2037. Kámen 24/3 je pro turistu neméně důležitý. Je tu jediný pramen na hřebeně ve výši téměř 2000 m, jako by kouzelným proutkem vyšvihnutý, neboť nikde v dalekém okolí i v sedlech daleko nižších není pramenů (leda dost hluboko ve svazích). Několik pramínků se tu sbíhá a vody je dostatek a výborné! Na další cestě je prudký svah do Polska. U kam. 24 ve zlomu hřebene jsou španělští jezdci, i u 23, kde jsou ubikace a zákopy, místo dobře opevněné. Je to vrchol

Munčelu 1999, důležitý opěrný bod tohoto úseku fronty: silné opevněni postupuje a vyvrcholuje u 22/1. U 22/4 je zajímavý kryt skalní i podzemní, u 22/3 jsou kamenné hradby, procházíme těmi uličkami. Do Polska spadají prudké srázy. Kámen 22 označuje vrchol Dzembronia (výška není výměřena). Kámen 21 je kóta 1880, u kam. 20 jsou velké válečné pozůstatky. Přicházíme na velmi úzký hřbet, příkře se svažující na naši i na polskou stranu, nejvyiši u 19/6. Kámen 19/1 označuje význačnější vrchol, zvedající se nad své okolí. Kámen 19 je kóta 1870 (na spec. mapě není značena). Dál je plochá cesta pohraničním hřebenem bez značnějšího výstupu a sestupu, až kámen 17 označuje vyzdvižený vrch. Před námi hrozivě vystupuje masiv Čorné hory (Popa Ivana), přibývá válečných stop, zejména jsou u kamenů 16/17 a 16/16; přibývá skal, rozsoch ostrých hřbetů, vystupujeme do nesmírných skal

Čorné hory, že je místy těžko zlézáme; husté hraniční kameny se v nich ztrácejí. Je to cesta velmi namáhavá i nebezpečná, zvláště za mlhy, vyžadující velké opatrnosti. Ale zato rozhled, který se s temene otevře, nahradí všechnu tu námahu. Kámen 16 označuje vrchol 2022, nej východnější bod ČSR. Na polské straně je schronisko pod Čornou horou = Popem Ivanem na tak zv. Pohorylcu (na přechodu mezi Čornou horou a Smotrecí 1896 ve výši 1700) Akademickiego Zwiazku Sportowego w Warszawie s 25 lůžky, asi 2 km pod vrcholem na SV. Jméno Čorná hora náleží celé této horské skupině i nejvyšši její hoře, která se někdy jmenuje i Pop Ivan (Čornohorský) jako Pop Ivan nad Trebušany. Opatrně sestupujeme se skalnatého temene, dávajíce dobrý pozor na hraniční kameny, ke kameni 15 a dál pohodlněji již na 14, označuje vrchol (polské měřeni 1734)

kcst 044aa

Koliba.

 

Vaskulu 1733. Kamenitý terén přestává, přestávají i válečné stopy, neboť na Čorné hoře se fronta lámala V. Na Vaskulu při hranicích je útulna KČST. s jednou světnicí, místo pro 20 osob, kamna, hlídač podá prosté jídlo.

Modrá značka schází lesem (na stavbu chaty brali i stromy se značkami, proto na 2 místech značení porušeno) na poloninu Vertopy, ovčí salaš, lesem schůzi k zimarce, uzavřenému stavení, na zimu do ni seženou krávy a spásají seno, v létě nashromážděné. Žlutá odbočuje loukou do lesa a po serpentině prudce schází ke klausuře Balcatulu. Modra pokračuje od zimarky lesem, místy dost prudce, a sestupuje k ústi potoka Vaskulu do Balcatulu. V těch místech přichází od klausury Balcatulu žlutá a tam konči. Modrá pokračuje k ústí Stohovce, kde na modrou vyústí zelená se Stohu. Modrá pokračuje podle potoka Balcatulu pěkným údolím k čet. stanici v Luzích, u niž je noclehárna KČST. (dobrá strava).

S Vaskulu od kamene 14 směrem Z scházíme travnatou cestou ke kameni 13, od něhož svažuje se horská louka, vroubená nízkým porostem. Hranice se obracejí JZ. Nad kam. 12/9 je pramínek, kámen 12/6 označuje trig. věž; od ní vpr. téměř neznatelná cestička v trávě vede do porostu, v němž asi 200 kroků od hranic je první (stará) modrá značka na poloninu Vertopy. Sestup do sedla, nejhlubši je u kam. 11/6. Pokračujeme, mírné stoupajíce ke kameni 11, a podle napjatého drátu, oddalujícího pastviny na naši a na polské straně, ke kam. 10 na horskou louku. Ku podivu, jak všude na naši straně je pestrá květena, kdežto na straně polské i dál na rumunské je tráva téměř bez květin. Mezi 10 a 9/5 je skvělá panoráma, ovládající pásma horská od Čorné hory k Z.

Horu Vehin (Wichid) 1474 označuje kámen 9. Podle několika oborohů sestupujeme do sedélka a k trig. 8/1 a 8, to jc kóta 1461. Hranice se lomi, sestup a nepatrně výstup přes kámen 7, kóta 1378. Dál v úhlu hranic je trig. s kam. 6, kóta 1430, nadběhneme si ten úhel ke kameni 5/9. V lese je chatka, vidime ji od 5/4 a 5/5. U kamene 5 na malém vrcholku se otevře krásný výhled v oblouku 240°. Jsme na polonině Stohovci. Stoupáme ke kameni 4 a dál rovně poloninou, na polské straně dřevěný kříž. Pokračujeme poloninou, majíce před sebou kopuli Stohu. U 1/8 velmi příkrý výstup na temeno

Stohu, označené kamenem V/121 a trig. lešením na pol. straně, od něho spádem sestupují V kovové mezníky polsko-rumunské; první je označen P-R 1927. Stoh 1653, mezník Československa, Polska a Rumunska, osamotě stoje, poskytuje překrásný kruhový vvhled na všechny strany. Vidíme celý pohraniční hřeben od Popa Ivana až k Čorné hoře i dál za ní, horstva s Hoverlou. pásma vnitřní na naši i na pol. straně, rumunská horstva, jimž vévodi Farcau 1961 a Mihailecul 1960, V dáli se ztrácejí Transylvanské Alpy. Spádem sběhneme po JZ boku směrem k piketu, rumunské strážnici. Pod Z svahem začíná zelená, scházející ke klausuře Stohovci.

Zelená Stoh — ústi potoka Stohovce 3 hod. — Schůzi s poloniny do lesa. V těch místech je v lese skryta čtyřhranná chatka. Serpentinami sestupuje k potoku Stohovci. V kótě 1023 nastává již mírnější sestup ke klausuře Stohovci (nocleh v hlídačově staveni). Dobrá vozovka vede k ústi potoka Stohovce do Balcatulu, kde na modré pod lesní chatkou zelená konči.

kcst 045aa

Sestup s Nieněské.

 

Je celkem 5 piketů od Stohu k Popu Ivanu (Trebušanskému). První pod Stohem je na polonině Petričelu. U něho hrob skotarky, která tam tragicky zahynula. Pohraniční pěšina opouští vlastni hřeben, běžící po skalnatých vrcholech, a jde po rumunském svahu. Za necelou hodinu jsme u slabého pramínku, prýštícího při vyšlapané pěšince před začátkem stoupání. U V/105 odbíhá pěšina do Rumunska, tam výhled na rum. stranu a studánka. Držíme se pěšinou při hranicích, s nimiž se spojíme pod V/94, kde je výhled na obě strany.

Vrchol Korbulu 1698 označuje trig. věž a kámen V/90. Sestoupíme poněkud a od V/88 zase vystoupíme, za námi leží temeno Korbulu s věží, jež jsme obešli po rum. straně. Daleký výhled na moře lesů. Od kam. V/85-83 vidíme dole na naší straně hluboko ve svahu dobrou chatku. Je to delimitačni chata pod Sčaulem. Pěšina přijde pod V/81 a uhýbá na rum. stranu k 2 dřevěným, bílým křížům, kóta 1601. Držíme se hranic. Dvě skalnatá temena V/75 a V/72 jsou dva vrcholy Ščaulu 1763. obě obcházíme po naší straně. Před V/69 na naší straně jezirečko. Až k V/66 se táhne úzký horský hřbet. U V/65/1 stoupáme. Kám. V/64 s trig. věží značí Nieněsku 1817, pod ni 1/2 h. (výstup přes 1 hod.) 2 koliby, okrouhlá a čtyřhranná. Nieněsku obcházíme trochu po naší, trochu po rum. straně. Přicházíme na rozsáhlou poloninu, to začínají Mezipotoky. Tam jezírka, u V/58 první a pak řada dalších. Přibitá šipka na kolu ukáže cestu k

útulně KČST. na Mezipotocích nad bystřinou Dezeskulem, přítokem potoka Ščaulu, podle něhož vede dobrá cesta ke klausuře Sčaulu a dál do Bohdanu. Za útulnou u lesa je rozbitá kruhová koliba a za lesem stil. Útulna má jednu místnost s kamny a s pryčnami, 20 noclehů. V sezóně je osazena strážcem, který podá prosté občerstvení. Vracíme se na hranice. Vrchol Mezipotoků označuje trig. věž a kámen V/46 a 47. Mezipotoky jsou rozsáhlá plocha k Z zvednutá, s jezírky a pěknými výhledy, nejlepší u V/44/1. Pod Mezipotoky u k. V/40/1 je prostřední, od Stohu třetí piket. Od něho S 5 min. (s této strany je lesem zakryta) lesní chatka a pramen vody. Sestoupíme do mělkého sedla. Zase stoupáme, vidíme pěkný horský obraz, chatku na Douhém a za ni velkolepý horský pás s Hoverlou. Kám. V/34 je na kótě 1559. U V/32/1 je pěkný výhled k nám i do Rumunska. Následuje sestup do sedla, pokrytého hlubokým smrkovým lesem mohutných kmenů. U kamene V/27 je prudší sestup, u V/20/1 je sedlo nejhlubší. Poněkud se otevře výhled a už stoupáme; u V/17 ostřejši výstup. Vyjdeme z lesa na poloninku, táhnoucí se mezi V/14 a V/12 na kótě 1470. V těch místech na naši straně je chatka, u ní 2 koliby a pod nimi hlouběji u lesa okrouhlá koliba. to je Tomnatek gruň. Odtud těch stavení nevidíme, jsou zakryta lesem, až teprve výš u V/10, odkud se otevře výhled i na Popa Ivana a pohraniční horské pásmo. (Po Tomnateku gruni jde pěšina k ústi potoka Maslokrutu do potoka Kvasného, na němž výše 2 km je chata KČST. u klausury Kvasného.) Zase nastává les a sestup, nejhlubší mezi V/7/2 a V1711, výstup, u V/6 les ustoupí, výhled na Farcau i na Mezipotoky. Od V/3 je výhled do žlebu Kvasného potoka. Kámen V/l označuje

Bendriasku 1548, pod tou je čtvrtý piket “Runku Bendreasca”. Dál začínají kameny, značené číslicí IV, a to číslem 255. Mezi IV/252—248 poloninka s výhl. na Popa Ivana, u IV/250 dobře vidíme na Popu Ivanu sněžné pole, bílou skvrnu. U IV/248 je přechod do lesa s mohutnými, starými stromy. U IV/230 sešlý dřevěný kříž ve sněhu zahynuvšího a jezírko. Vrchol hory Holovace 1546 zůstane vlevo, jdeme pod nim.

U IV/212 rozstup stromů jako divoký park s tůní. U IV/206 trig. věž u piketu na Groschi. Je to pátý, poslední rumunská strážnice. Pod piketem hluboko ve stráni dobrý pramen, chodí k němu rumunští vojáci pro vodu. Za piketem pěšina uhýbá do Rumunska. Opustíme hraniční kameny, příkrou pěšinou vystupujeme, až nahoře u IV/196 zase jich dostihneme. U IV/194 obrovitý sráz “Bohdan gropa”. Jsme na temeni hory. Je to

Pop Ivan (Trebušanský). Jeho vrchol označuje betonový hranol a lešení. Skalní stěny tvoři mocné kulisy, obepínající obrovské srázy. Rozhled je nesmírný na všechny strany. Pop Ivan 1939 (na starších mapách a na orient, tabulkách 1940) předči široko daleko všechna horská temena. Přehlížíme velký kus své pohraniční pouti, horské valy v Rumunsku, za sebou postupující jako mořské vlny do nekonečných dálek až kTransylvanským Alpám. I panoráma našich hor, Svidovce s Bližnicí i pásem za nimi, našich i polských, je velkolepá. Mezi horskými pásy prohlubuji se údolí řek a potoků, nejdelší Tisy, potoka Kvasného s klausurou Kvasným, kde je chata KČST. Rozhled počínaje S okruhem k V: Jasiňa, Šešul, Pietroš 2020, Hoverla, Turkul,Tomnatek, Munčel, Mezipotoky, Čorná hora, Olán, Nieněska, Stoh, Korbul. Copilasul, k V Repega, Farcau, Mihailecul, Verful, Petrošul, Temnatecul, Paltinul — k J hory Rodenské, Gutinské, Ščerbán, Menčul — k Z Zoltyj, údolí Bílého potoka, Ščevora, Sojmul, Dumeň, Bližnice. Brzy z jara s ustupujícím sněhem objevují se šafránová pole; později krášli horské louky bílé narcisy, jichž místy rostou celá pole. Po nich červeně rozkvétají keříčky rhododendronů. Nesmírné, rozervané skály Popa Ivana jsou utvořeny vrstvami prahorní žuly, ruly a vyvřelých trachytů, vystouplými nad měkký pískovec. Má čtyři vrcholy, na nej vyšším je betonový hranol.

 kcst 046aa

Útulna KČST. na Mezipotocich.

 

Sestupujeme s temene. Za mlhy vyžaduje cesta velké opatrnosti, pěšina jde nad strašnými srázy. Pod IV/179 je jezírko z doby ledové a sněžné pole. U IV/176 a 175 děsivé srázy, zvané “Kostel gropa”. Pod Popem Ivanem je nová horská chata “Pop Ivan” nedaleko shořelé čtyřhranné koliby, kdysi zvané hotel “Blecha”. S temene Popa Ivana lze k ni přímo sejiti. U IV/161 pěšina pro ostrý sestup opouští hranice a vrátí se k nim u IV/159. Chceme-li sejiti k útulně KČST. pod Popem Ivanem, sestoupíme přímo u kamene IV/158 a za 15 min. jsme v útulně. Hraniční kameny pokračují na horu

Ščerbán 1794. Pod ní přicházejí červené značky Jub. stezky na hranice, na nichž se drží v délce 2 km. Postupují na Poloninku 1625, pod ní odbočují vpr. pěšinou do údolí Bílého potoka a podle něho do Trebušan. Hranice pokračují na Preluku 1418 (pěšina jde po J svahu) a po Prislopu 1280. Na Menčulu 1370 se lámou SZ. Přes kótu 1018 scházejí pod Žoltyj 893 a končí v údolí Tisy, 2.5 km pod stanicí trebušanskou, odkud řeka Tisa dál tvoři státní hranice.

 

<<< OBSAH >>>


XVIII. odbočka z Jubilejní stezky. Str. 47.

Modrá sedlo pod Pietrošem — Měrková chata 5 h. — Kvasy 2 h., celkem 7 hod.

Tabulka:

Modrá Kvasovský Menčul.

Hoverla 4 h. červená lesovna Kozmešček 2 h.

Ze sedla lze vystoupiti na skalnaté temeno Pietroše 2022, mocný protějšek Hoverly, jen o málo nižší. Hodinu šplháme na skály jeho temene, s nichž se otevře úchvatný rozhled do Jasiňské kotliny, na pohraniční pásma, na poloniny Svidovce, ovládané Bližnicí, J na zvlněný kraj zalesněných hřebenů k pohraničnímu Popu Ivanu a za nim do nekonečných dálek rumunských. Skvělá podívaná!

V sedle uhýbá modrá od Jub. stezky pod Pietroš po polonině Harmaněsce, svažující se JV. Na ní stil. Na jejich svazích sbírá své vody Bohdan. Je to panoramatická cesta, i pro auta sjízdná v té výši 1700 m. Po hodině chůze v kótě 1695 se zatočí J a schází na

poloninu Rohněsku, kde v ostrém záhybu přichází z J z Bohdanu zelená. Na polonině Rohněsce rozsáhlá mlékárna s noclehárnou KČST. se 7 lůžky. Je málo navštěvována, bude zrušena. I pak za nepohody bude se možno v ní ukrýti, i nouzový nocleh se tam dostane.

Zelená polonina Rohněska — klausura Lolin (Bohdan) — ves Bohdan 23 km. — Jde serpentinami k ústi potoka Rohněskěho do Bohdanu, na němž 1 km výše je klausura Lolin (Bohdan). Sestupuje podle potoka Bohdanu, do něhož se vlévají s obou stran potůčky a bystřiny. Nad ústím potoka Šešulu na pr. břehu je miner. pramen. Podle hájovny přijdeme ke kostelu v Bohdanu, kde zelená končí na Jub. stezce.

Modrá se zelenou z ostrého úhlu serpentiny (mapa dobře ukáže, že lze překročením hřebene zkrátiti tuto táhlou serpentinu o 3/4 h.) jde po vozovce vysoko nad mlékárnou do

sedla pod Šešul, kde je pomník s nápisem: “In memoriam škpt. Cyril Hrdlička zahynul 16.II.1931 pádem s Čertovy stěny. Podkarpatská župa turistická. Pěší pluk 36. Jednota ČOL.”

Ze sedla možno vystoupiti na vrchol Šešulu 1728. Rozhled s něho po Poloninských Karpatech patří mezi nejkrásnějši v P.Rusi. Od něho k J klesá polonina Šešul 8 km k ústí potoka Šešulu do Bohdanu.

 kcst 047nn

Mlékárna na polonině Rohněsce.

 

Od pomníku jdeme půl hod. ke kolibě. Máme stále krásné výhledy. Za další půl hod. jsme u

Měrkový chaty, patrové budovy s restaurační místností, pokoji a společnou noclehárnou. Pod chatou dřevěná kaplička sv. Nikolaje, vystavěná v srpnu 1935. Stojí nad rozsáhlou státní mlékárnou. U ní je Wegerova inspekční chata, na ni tabulka: Chata Wegerova 1200 m. Poloninský dvorec Kvasovský Menčul, skupina Šešul, komplex Čorná hora.

Až k Měrkově chatě jde modrá společně se zelenou. Tam odbočí zelená serpentinami po polonině Suměskě k potoku Kevelovu a jde podle něho k jeho ústí do Tisy. Do těch míst sejde též s druhé strany zpod Bližnice žlutá. Na zastávku Svidovec je 1 1/2 hod., na stan. Kvasy 1 hod.

Modrá od Měrkový chaty přijde ku prameni, krásným bukovým lesem ke kolibě a ke stájím poloninského dvorce Kvasovského Menčulu na Preluce. Jsou zařízeny na kejdové hnojení luk. Modrá prudce sbíhá vysokým bukovým lesem k trati, uhne pod vysoký viadukt a po lávce na silnici, spoji se se zelenou, scházející zpod Bližnice do Kvasů, a po 10 min. konči na nádraží u tabulky:

Modrá Kvasy — Menčul, mlékárna 2 1/2 — Menčul — Šešul 1728 — Pietroš 2022 — sedlo 5 hod., připojeni na červenou (Jub. stezku) k Hoverle.

 

<<< OBSAH >>>


XIX. odbočka z Jubilejní stezky.

Modrá Luhy (četnická stanice) — polonina Vertopy — Čorná hora 2026 m 6 hod.

U nejvýchodnéjši četnické stanice v ČSR. nad soutokem potoků Hoverly a Bílé Tisy, odbočuje z Jub. stezky modrá po silničce, vedoucí na klausuru Balcatul. Hned za čet. stanicí je stavení č. 869, noclehárna KČST., 10 lůžek ve 3 místnostech, strava. Po 2 km ústí vl. potok Hodor, za ním hájovna, závora, bráni další jízdě. Za poplatek lze jeti až ke klausuře. Po 40 min. vl. ve stráni na kraji jehličnatého lesa vytéká lahodná železitá kyselka. Pramen je chráněn stříškou. Podle několika oborohů vede k němu stezička a schůdky. Za pramenem 2 km vl. se vlévá potok Lipovír a dál Lemský, pramenící na J svazích poloniny Lemské. U jeho ústi hájovna a myslivna. Odtud 1.5 km máme k

soutoku potoka Balcatulu a Stohovce, tvořících Bílou Tisu.

Tabulka:

Zelená Stoh 4 hod. (12 km).

Zelená odbočuje podle potoka Stohovce, při jehož ústi je lesní chatka, romantickým žlebem, sevřeným zalesněnými stráněmi. Dobrá vozovka jde povlovně 40 min. ke klausuře Stohovci, v hlídačově domku přístřeší a nocleh. Pokračujeme podle potoka na kótu 1023, odtud serpentinami překonáváme ostřejši stoupáni. Vyjdeme na poloninu nad pásmo lesa. Před námi se klene Stoh 1653, trojmezi tři států, označené kamenem V/121 a trianglem, úchvatný kruhový rózhled, jeden z nejkrásnějšich v celých Poloninských Karpatech. Na něm zelená konči.

Od odbočky zelené podle Balcatulu rázným krokem jsme za 20 min. u salaše Strunžiny nad vtokem potoka Strunžiny do Balcatulu. Je to široký palouk, vroubený lesem, malebně zaklíněný do horských stráni. Za dalších 10 min. jsme u okrouhlé koliby nad ústím potoka Vaskulu do Balcatulu. Tam začínají žluté, tabulka:

Žlutá nádrž Balcatul, Čorna hora 4 hod.

Žlutá zůstává při potoce Balcatulu na dobré vozovce. Po 5 min. je smyk pro dopravu klad a most, za dalších 5 min. čtyřhranná chatka a druhý smyk, odkud za 50 min. podle Mučivých kaskád potoka Balcatulu jsme u klausury Balcatulu, Jc to rozkošné zákoutí, sevřené poloninami Lemskou, Balcatulem a pohraničním hřebenem Čorné hory. Na válku upominají zbytky nemocnice, ubikaci, hrob německého důstojníka a roztroušené hroby vojáků. Bylo tam velitelství tohoto úseku fronty. Balcatul je nejvýše položená nádrž 1021 s velmi studenou vodou, v niž je nebezpečno se koupati pro ostnatý drát na jejím dně. Pěkná chata KČST., otevřená v červenci 1935, jc příjemným útulkem v tomto čarovném koutě. V ní 15 lůžek, kamna, na půdě nouzové noclehy. Je otevřena po celý rok. Spravuje ji Sauka Bereluk (adresa: klausura Balcatul, p. Bohdan, P. Rus). Podá občerstvení, polévku, čaj, mléko, konservy. Žlutá nad chatou vystoupí nad hrobem něm. důstojníka do stráně a krátkými serpentinami ostře stoupá 70 min. na horskou loučku 1448. Tím jsme překonali největší stoupání. Žlutá vyúsťuje na modrou. Zpětným směrem se tam žlutá těžko najde. Ale chalupa je nám dobrým ukazatelem, od ní se dáme ostře vpr. na loučku a na kraji lesa již žlutou najdeme.

 kcst 048aa

Šešul od západu.

 

Modrá od soutoku Balcatulu s Vaskulem bez cesty vstoupí do pralesa, jímž si razí cestu hlubokým žlebem divoký potok Vaskul. Odbočíme od potoka a stoupáme lesem, až přijdeme k zimarce, chalupě v létě zavřeně, nad ni vyústi žlutá, přicházející tam obloukem od ústí Vaskulu přes klausuru Balcatul. Od zimarky již povlovněji 55 min. na poloninu Vertopy s ovči salaší. Otevře se skvělá panoráma! Pás lesa nás dělí od hranic, k nimž dojdeme za 20 min. V jednom místě několik stromů se značkou je vykáceno. Těsně na hranicích je útulna KČST. s jednou místností, 16 nouzových noclehů bez dek. V sezóně je chatka osazena hlídačem. Pamatujme, že zásoby bývají vyčerpány, zvláště chléb. Vstupujeme na pohraniční cestu úseku Čorna hora — Stoh na hoře Vaskulu.

 

<<< OBSAH >>>


XX. odbočka z Jubilejní stezky.

 Zelená Bohdan ves — klausura Lolin (Bohdan) 15 km, klausura Lolin (Bohdan) — polonina Rohněska 3 h., odtud výstup na Šešul a Pietroš.

V Bohdanu u kam. kostela nad ústím potoka Bohdanu do Tisy začínají zelené značky. Jdou po pr. břehu potoka. Cesta stoupá k hájovně a k ústí potoka Nimečného. Od kóty 664 za necelou hod. jsme v ústi potoka Šešulu, přitékajícího s poloniny Šešulu. Nad ústím 2 min. je minerální pramen. Zakrátkc ústi zl. Lolin zvor. Odtud půl hod. je soutok dvou potoků, skoro stejně mocných, Rohněského a Bohdanu. V těch místech se značky oddělí od potoka Bohdanu, podle něhož pokračuje vpr. vozovka 1/4 h. ke klausuře Lolinu (Bohdanu), rozlévající se v údolí, sevřeném zalesněnými stráněmi, ve výši 833.

Zelená se přidrží na kus potoka Rohněského a vystupuje od jeho toku serpentinami na

poloninu Rohněsku, k velké státní mlékárně, shluku několika staveni a stáji. Je tam umístěna noclehárna KČST., bude však zrušena pro malou návštěvu, ale i potom se tam dostane nouzový nocleh. Na stavení noclehárny vidíme modrou značku. Na polonině několik jezirek, zbytků z doby ledové. Značky vystoupí táhlými serpentinami na okraj poloniny Harmaněsky. Do těch míst se vytočila k zelené druhou serpentinou modrá ze sedla pod Pietrošem a společně jdou

pod Šešul, na jehož vrchol je snadný výstup. S jeho temene 1728 otvírá se překrásný rozhled po Poloninských Karpatech. Značky jdou po dlouhé, ostré serpentině, kterou si můžeme nadejít přes hřeben a zkrátit si tak cestu o půl hod. do sedla a pod Sešulem k pomníku škpt. C. Hrdličky, který zahynul lavinou na Čertově stěně. Půl hod. pokračujeme po cestě s úchvatnými výhledy ke kolibě a za další 1/2 hod.

k Měrkově chatě. Pod ní kaplička a mlékárna, kde zelená odbočuje od modré vpr. po vozovce četnými serpentinami nad žlebem Šuměského zvoru. Přijde k potoku Kevelovu a podle něho k jeho ústí do Tisy na státní silnici, vedoucí J do Kvasů, S do Jasině. Od vstupu zelené na silnici je 250 kroků k ústí potoka Gropince, odkud stoupá žlutá pod horu Bližnici.

 

<<< OBSAH >>>


XXI. odbočka z Jubilejní stezky.

 Žlutá Bohdan — klausura Kvasný 12 — Lisečen 20 — Bílý potok (Trebušany) 30 km, 10 hod.

V Bohdanu při ústi potoka Kvasného z Jub stezky odbočuje žlutá. Na mostě na stromě tabulka:

Žlutá klausura Kvasný 12 km, Pop Ivan.

Dobrá silnička jde po l. břehu potoka Kvasného širokým údolím, v němž jen pořidku jsou roztroušeny chalupy a výše dřevařské chatky. V kótě 631 přejde silnička na pr. břeh. Četné bystřiny s obou stran se vlévají do Kvasného, na l. břehu devět, na p. deset, jedenáctá je nejmocnějši, je to potok Maslokrut, stékající s poloniny Maslokrutu. Za 40 minut docházíme

ke klausuře Kvasnému, malebnému zákoutí ve výši 803 m. Je opravena a zpevněna. Nad ní na záp. straně hlídačův domek. V ve stráni stojí chata KČST., otevřená 28. července 1935. Je stavěna stejně jako chata u klausury Balcatulu a je stále osazena správcem. Noclehy, prostá strava. Z jejích oken vidíme temeno Petroše 1784. I temeno Popa Ivana je vidéti od klausury, Krásný je to kout, zvoucí i k delšímu pobytu. Klid je tam, koupání, minerální pramen, skutečné horské lázničky, které by mohly v budoucnosti vzkvésti na dobré lázeňské a klimatické místo.

kcst 049aa

Soutok Balcatulu a Stohovce.

 

Žlutá několik minut od chaty vyvede k lahodné železité kyselce, pramenící ve stráni pod ochrannou stříškou. Cesta stoupá k okrouhlé kolibě a ke smyku. Až sem mohou vozy. Značka zlomí směr od potoka vpr. a nastává ostrý výstup lesní úz. cestou, vysokým lesem nad bystřinou. Opouštíme ji, kus jdeme po nové cestě, zase vystoupíme serpentinovitě, až dostihneme okraje lesa a vcházíme na pastvisko bez pěšiny, porostlé vysokým šťovíkem a prostoupené skalisky. Značky výše jsou zlými povětrnostními poměry vyšlehány, ale hřeben je nám vodítkem. Při zpětném směru, zvláště za mlhy, se těžko hledá místo, kde z pastviska scházejí značky do lesa. Nad býčí kolíbou překročíme hřeben a sejdeme na Jub. stezku, kde na kolu pod červenou vidíme první dobrou žlutou značku. Při zpětné cestě v tomto místě odbočíme a překročíme hřeben! Roh lesa sbíhá k naší cestě, obcházíme spáleniště, tam stála čtyřhranná koliba, žertovně zvaná hotel “Blecha”. Dál je nová chatka poloninského dozorce a

horská chata “Pop Ivan” ve výši 1560 mn.m. (str. 53). Žlutá sejde do lesa k Bílému potoku a k lovecké chatě Oskarce (zavřena). Od ní 2 km je ústí potoka Javornikového v kótě 588. Bílý potok se řítí četnými vodopády a dere se peřejemi. Po 1.5 km vtéká do klausury. Pod ní 0.6 km ústi potok Vel. Roziš, v jeho ústi vstupuje žlutá na Jub. stezku.

 

<<< OBSAH >>>


XXII. odbočka z Jubilejní stezky.

Žlutá Rachov, Dumeň 3 — Dumeň, Bližnice 5 — Bližnice, Gerešaska, Apšinec 7 hod., celkem 15 hod.

Je to krásná cesta po poloninách Svidovce, po horských hřebenech, zvedajících se poledníkovým směrem mezi Tisou a Kosovskou řekou. V Rachově od mostu u řeckok. kostela jdeme po pr. břehu Tisy silnici 10 min. k ústi Vulšinského potoka. Na tabáčni budce tabulka s textem, uvedeným v nadpise. Vzhůru vl. do stráně a ostrým výstupem lesem na horské louky s bukovými háji a skupinami stromů. Stoupáme poloninskou cestou, vroubenou starými buky. Otvírají se stále širší a širší výhledy do údolí Tisy, na Rachov, na pohraniční hory. Nad pásem lesa s pramenem v boku hory ve výši 1300 m stojí

chata KČST. na Dumeni ve výborném lyžařském terénu. Byla vystavěna 1935. V přízemi má hostinskou místnost, byt správcův a noclehárnu s 9 lůžky, v podkroví druhou noclehárnu. Z jejích oken je pěkný výhled na Rachov i na pásmo pohraničních hor, ovládané Popem Ivanem. V sestupuje Ciháňský gruň do údolí Tisy, Z Magurica klesá ke Kosovské řece, Od chaty stoupá žlutá po cestě na Dumeň 1391. Za ním je Doužina s dvěma kótami 1380 a 1388. Na V svahu kóty 1380 je mlékárna a koliba. S druhé kótv 1388 odbočuje zelená na zastávku Bělin.

Zelená Doužina — potok Terentin — Bělin — zastávka 1 1/2, hod.

Žlutá vstupuje do lesa a přechází zase na poloninu. Pod kótou 1383 polonina Perelisok se svažuje Z k lesu, na ni je koliba. Další koliba je na polonině pod kótou 1439, za níž jdeme cestou Plaj Urda (Plaj Urda znamená cestu na poloninu Urdu). Vrchol

Staré 1475 je nejvyšším místem tohoto úseku. Vcházíme na poloninu Flavantus. Žlutá obchází horu Bližnici po Z svahu.

 kcst 050aa

Hrob německého důstojníka u klausury Balcatulu.

 

Kdo chce na temeno Bližnice, odboči se značek a poloninou stoupá vpr. na temeno Bližnice 1883, jejíž tři vrcholy se k sobě blíží. Nejvyšší označuje triangl. Otevře se rozsáhlý rozhled na celý pohraniční amfiteátr hor, táhnoucí se obrovským obloukem od Černé Tisy až do jejího žlebu u Trebušan, po rozlehlých poloninách Svidovce. jichž je na padesát. Přes čtvrtinu země přehlížíme s Bližnice. Hora kamennými srázy tvoří J podkovu, na jejím dně pramen a jezírko, u něho čtyřslabičná ozvěna. Na V svahu Bližnice na polonině Svid. Drahobratu je útulna KČST. Tam běži zelená a po ní sestup buď do Jasině nebo do Kvasů nebo s přestupem na žlutou k zastávce Svidovci.

Žlutá pod Bližnici pokračuje po polonině Flavantuč (místní název Flavantus), zlomí se dvakrát v pravém úhlu pod kótu 1498, zase se otočí o 90° a lesem přechází na poloninu Urdu. Sestoupí do údolí, překročí potok, tam je okrouhlá koliba a stil. Prochází lesem. Po 20 min. je na břehu Kosovské řeky koliba v mokřisku. Je to pod poloninou Niž. Gerešaskou. Podle potoka, kde je ovčí koliba a stil, postupuje podle dvou jezírek a za hodinu je u

Gerešaskčho jezera 1590. Je jedním z největšich jezer na P. Rusi. Ze sedla vystoupí na hřeben pod kótou 1766 (přechod na modrou pod Trojásku 1707 a k chatě pod Podpulou 10 km), přejde na poloninu Apšinec k stájím a podle potoka Apšince ke klausuře Apšinci.

kcst 051aa

 Nádrž Kvasný. V pozadí Pop Ivan 1490 m. U nádrže nová chata KČST.

<<< OBSAH >>>


Mukačevo, živé obchodní město, rychle vzrůstající, zajímavé velkým počtem žid. obyvatelstva, jež mu vtiskuje svůj ráz.

Poloha, komunikace. Rozkládá se na l. břehu Latorice, zesílené Vižnicí, ústící nad městem, na rozhraní vysočiny a nížiny v kotlině, obklopené S a V věncem vínorodých vrchů, jež jsou základem zdejšího vinařství a rozvětveného obchodu s vínem, k JZ otevřené, s velmi příznivým podnebím. Na J je lemuje Koropecký kanál. Je středem obchodních cest. Leží na trati Baťovo — Lawoczne a na silniční magistrále Užhorod – Jasina, vybíhá odtud stát. silnice do Svalavy a zemské do Čopu a do Chustu. Aut. linky ČSD.: Mukačevo — Sevluš — Chust, Mukačevo — Užhorod, Mukačevo — Iršava, Mukačevo — Berehovo — Výlok — Vel. Palad. Soukromé: Mukačevo — Čop. Mukačevo — Berehovo, Mukačevo — Dovhé.

Obyvatelstvo. 26.102 ob., 2664 Č., 6476 R., 5561 M., 8869 Ž., 991 N., 106 j., 1435 ciz. Židů podle národnosti 35.96%, podle vyznáni 11.313, 5742 řm., 6378 řk., 376 p., 864 j.

Úřady. Stát. podniky. Humanitní ústavy. Okresní a berní úřad, okr. soud (88 obcí), fin. řed., st. lesní správa, polic, komisařství, čet. velitelství, cejchovní úřad, měst. notářský úřad, stát. matriční úřad, pravoslavné a ref. ev. biskupství. Stát. výzkumná stanice vrbařská, ovocná a révová školka. Státní nemocnice. Poradna pro soc. choroby.

Školy. Státni: reál. gymnasium s čs. pobočkami, koed. učit. ústav rus. s čs. pobočkami, obchodní akademie s oddělením rus. a maď., kupecká pokračovaci škola, hospod, škola se stát. statkem, dětský domov pro úchylnou mládež, ústav pro zmrzačelé děti. — Útulek pro opuštěné a zmrzačelé dívky. Spolkové ref. reál. gymnasium Svazu hebrejských škol. — Národní: stát. ob. čs. 6tř. š 19 pobočkami a expositurou ve Vyš. Koropci, stát. měšť. rus. s 11 pob., 8 pob. čs., 5 maď. a 1 něm., I. stát. rus. 5tř. s 10 maď. pob. a 1 tř. pomocnou, II. stát. rus. 6tř. se 4 pob., III. stát. rus. 6tř. se 4 pob., řeckok. rus. 2tř., klášt. římskok. dívčí 5tř., stát. rus. 4tř. pro slepce, stát. 2tř. pro zmrzačelé, soukromá hebrejská 5tř.

Noclehárna KČST. v internátě stát. gymnasia.

Kavárny, hot., rest.: Purmova kavárna a cukrárna, mod. podnik v Masarykově tř. (tel. 283). Hot. Hvězda v Masarykově tř., Venezia a Park u mostu na křižovatce Masarykovy a Beskidovy třídy. Litovelská restaurace, stanice KČST., 3 pokoje se 7 lůžky po 5 Kč, snídaně 1.50—3, oběd (bez moučníku) 5.50, večeře 7.50, denní pense s noclehem 16 Kč, majetník Jar. Bozděch, Hudebnická ul. č. 6, u dřev. kostelíka.

Nádraží v Komenského třídě, zastávka tabáková továrna. Stanoviště autobusů trati Mukačevo — Iršava u římskokat.

kostela v Masarykové tř., u radnice stát. autob. Mukačevo — Užhorod, Mukačevo — Berehovo, Mukačevo — Výlok.

Peněžní ústavy. Fil. Městské spořitelny na Král. Vinohradech, fil. Podkarpatoruské banky (centrála v Užhorodě), fil. Slovenské banky v Bratislavě.

Průmysl. Stát. tabáková továrna, zřízená zásluhou Eganovou, jediná v zemi, Friděšovská železárna a slévárny se 100 dělníky, 3 továrny na nábytek, na papírové zboži, pletárna, rafinerie min. olejů, 4 kruhové cihelny, elektrárna.

Typická lidová keramika má černou polevu, černě, bile a zeleně nebo žlutě zdobenou; prodává se na týdenních trzích.

Prohlídka města: Z nádraží ulici Komenského ke křiž. s ul. Úřednickou a Husovou (v ni obch. akad.), tam vl. hebrejské gymnasium s ozubeným orientálním průčelím a vpr. pozemkový úřad, Biskupskou, v ní vl. ber. správa, vpr. stát. reál. gymnasium a na křižovatce s ul. krále Alexandra-Sjednotitele řeckok. kostel a měšť. škola.

Přijdeme do Masarykovy třídy, jež je středem města. Tam je radnice secesního slohu, stavěná podle plánů peštského architekta Polgara, a hotel Hvězda z roku 1840, přestavěný 1894, kdy byly strženy nízké domy v již. frontě a přestavěny. Ulice, proměněná v park s pomnikem Duchnovičovým, je vroubena obchodními domy, které v sev. frontě mají úzké uličky a průchody. Ulici zavírá římskok. kostel s vysokou got. věží uprostřed, 2 menšími po stranách a s novou příčnou lodi. Nejstarší část kostela je z XI. stol. Nad hlav. vchodem v tympanonu vystupuje plastický obraz Kristův, na hl. oltáři rozměrný obraz a 2 sochy světcův, žebrová klenba, got. sedile a got. postranní vchod. Uprostřed již. strany domů v Masarvkově třídě je vchod do zámeckého parku, zavřený kovanou mříži. Schónbornův zámek, nyní ředitelství firmy “Latorice”, bar. přestavěný z Rákóczyova “Bílého domu” podle plánů Baltazara Neumanna na počátku XVIII. stol., má průčelí členěné lesénami, okenní rámy zdobené štukami a nadpraží s mušlovými ornamenty. V sev. frontě u římskok. kostela je měst. veřejná knihovna, vedle je umístěna část musea Lehoczkého, dál policejní komisařství, a na rohu ul. Munkáczyho divadlo, pak proti sobě synagogy a na konci u mostu přes Latorici proti sobě hotely Park a Venezia. Na křižovatce ul. Rákóczyho a krále Alexandra-Sjednotitele (Borodské) řeckok. kostel, basilika jiného půdorysu než bývají basiliky, neboť původně byla stavěna biskupská residence a teprve od nadpraží budova stavěna jako kostel. Na stropě lodi fresky, věž s ochozem a helmou. Na konci ul. Munkáczyho dřevěná cerkev, přenesená ze Selestova 1928, u ni Litovelská restaurace. Kostel protestantský za římskokatolickým v ul. Duchnovičově je nově upraven. Dvě synagogy (v Masarykově ul.) a přes 20 modliteben. Z jiných budov vynikají palác fil. Národní banky s masivním průčelím, stát. internát, dětský domov s kojeneckým pavilonem, kasárny v ulici krále Alexandra-Sjednotitele dél. pl. 119 a v ul. Havlíčkově pěš. pl. 19 (část na hradě), naproti okres. úřad, novostavby jezdeckého pluku pod hradem. Tabáková továrna v Čakanské ul., nemocnice s chirurgickým pavilonem v Nemocniční ul., palác společnosti “Latorice”, moderní budova stavitelské firmy Inž. Kolena a spol. Pozoruhodné jsou sbírky musea Lehoczkého se 4200 archeolog. předměty a cennými hromadnými bronzovými nálezy. Je umístěno v domě č. 57 v Komenského ul., část s památkami hradu a města je vedle měst. knihovny v Masarykově ul. Ve 2 místnostech jsou vzácné sbírky praehistorické, z mladší doby kamenné, bronzové, železné a z doby stěhování národů. Třetí místnost je vyplněna zbraněmi a nástroji různých dob. Theodor Lehoczky byl v městě advokátem a žil tam 1855—1915. Celých 60 let sbíral nálezy i sám vykopával. Po jeho smrti měly být sbírky zavlečeny za hranice, ale stát je koupil. Budou základem zemského musea. Zajímavostí Mukačeva je želví farma, jediná v Čs. republice; založil ji J. Ješátko, rotmistr posádkového voj. velitelství. Je vydržována ze soukromých prostředků. Tím se zachraňuje od vyhynutí bahenní želva, žijící již jen ve zbytcích Černého močálu a v jeho odvodňovacích kanálech. Na farmě jsou chováni a studováni i zástupci podkarpatoruských plazů. Město má nyní již kanalisaci, regulované pobřeží Latorice, vodovod s cisternami na Latorici (vše vybudováno po převratě).

kcst 052aaa Masarykova třída v Mukačevě.

 Dějiny. Odedávna šla tudy obchodní cesta z Vereckého průsmyku do nížin uherských, lemovaná řadou hradišť a sídlišť, jak svědčí četné nálezy z doby bronzové a železné. Na JV okraji města jsou mohyly, ve kterých se našly mince měděné, stříbrné i zlaté. Dějiny města jsou těsně spjaty s dějinami hradu Palanoku. Okolí Mukačeva bylo majetkem královského rodu Arpádovců do jejich vymřeni 1301. Ondřej I. založil v polovině XI. věku klášter pro mnichy, kteří přišli s jeho ženou, ruskou kněžnou Anastazií. Tehdy byl zbudován hrad a pod ním vznikla v době XII. stol. osada. Do té doby spadá založení kostela. Klášter 20 let před vpádem Tatarů zanikl. Osada zničena 1241 Tatary. Město vzkvétalo za panování rodu Anjou. O právu tržním mluví listina 1348. Alžběta z Anjou mu uděluje 1376 právo užívati pečeti a jiná privilegia (listina z r. 1376 je nejstarší v archivu města), jež Zikmund 1391 rozšiřuje. Fedor Korjatovič (panuje nad městem 1392—1414) velmi povznesl kraj i město. Na počátku XV. věku Štěpán Lazarevič a Jiři Brankovič, srbští uchvatitelé, zmocni se Mukačeva. Po nich získává je rod Hunyadovců. Za nich město rozkvétá. Mukačevo se stává věnným městem královny Anny z Valois, choti Vladislava II. (1490—1516), a Marie, choti Ludvika II. (1516—1526). Zápasy protikrálů s Habsburky 1526—1604 a boji za národního povstání 1604—1711, v jehož čele stojí Bočkaj, Bethlen, Tököly a Rákóczyové město trpí. Trpí i různicemi náboženskými, i tím, že je útočištěm uprchlíků. Zlé chvíle prožívá, když propadlo konfiskaci a stává se korunním po míru satmárském 1711. Za věrné služby Mukačevo i panství čiňadovské dostávají 1728 Schónbornové a s ním pozemky v ohromné rozloze 235.000 ha. Tím jejich majetek, již dříve značný, úžasně vzrostl, patří jim celá řada zámků. Jsou dobrými hospodáři, kolonisují svá latifundia, zakládají průmyslové podniky, ale jsou i štědrými podporovateli uměni. Zaměstnávaji přední stavitele. Balt. Neumann jim renovuje mukačevský zámek, jejž zcela přestavěl a zvětšil o nové křídlo. Z darování Karla VI., který si ponechal hrad a tím přetrhl právní svazek s městem, vzniká dlouhý spor mezi Schonborny a korunou, vedený za Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda, až po 30 letech končí narovnáním. Město za Marie Terezie se stává poddanským. Po roce 1848 nastává rychlý rozvoj města, zejména postavením trati. R. 1873 zřízen magistrát. Ale netušený rozmach je po převratu, kdy Mukačevo zápasi o prvenství v zemi s Užhorodem. Zajímavá je podívaná o týdenních trzích a zvláště o šábesu.

Okolí. SV 40 min. jsou Podbořany, notariát, stát. čs. 2tř. a rus. 5tř., řeckok. 1tř. škola, sladovna a pivovar, jediný na P. Rusi, s roční výrobou 35.000 hl piva, pravosl. kostel, lomy andesitu, 1901 postaven pomník na l. břehu Latorice nedaleko žel. mostu z Mukačeva do Verecek na pamět vítězného boje povstalců 22.IV.1849. Prý stával ženský klášter, založený Valhou, vdovou po knížeti Fedoru Korjatoviči.

Mukačevský hrad — Palanok. Z 3 km od Mukačeva zvedá se ze širé roviny nad p. břehem Latorice do výše 68 m (188 m n. m.) protáhlý kužel šedomodré trachytové skály, jejíž vrchol korunuje mocný hrad, dnes kasárny pěšího pluku 19. K jeho návštěvě je potřebí povolení vojenského velitelství v Mukačevě. Do hradu se dostaneme po úzké pěšině nebo po hradní cestě, vinoucí se po záp. svahu. Čím stoupáme výše, tím rozsáhlejší se otvirá rozhled. Přicházíme k bráně na nejnižší terase, vedoucí do dolního hradu bez nádvoří. Odtud schodištěm podle mista, kde bývaly cisterny, do vrchního hradu. Na jeho nádvoří je studna 85 m hluboká z konce XIV. stol. Spodní klenba zbývá z mocné věže, která stála nad studnou. Byla to nejstarší část hradu, při pozdějších opravách ji zbořili. Trojúhelníkové nádvoří obklopuji vysoké budovy, v jejich základech a spodních klenbách je zachováno původní zdivo. Stoji tam hradní kaple, kdysi, bohatě zařízená, vedle ní na rotundě rozkládá své větve lípa, zasazená 1849. Překrásný rozhled se otevře se všech bašt do širého okoli, do nížiny i na Karpaty, na Mukačevo, na Latorici, z níž byly naplňovány vodou příkopy, na bývalé podhradí, z něhož vznikla ves Palanok. Pod SZ baštou zůstal cihlový podstavec mileniového pomníku z r. 1896, který byl 33 m vysoký a nesl na svém vrcholu bronzového dravce s rozpjatými křídly a se zakřiveným mečem v zobanu, hledícího k Vereckému průsmyku, jímž podle pověsti přišli Maďaři do země. Pomník, zbudov. nákladem 97 000 K. byl až na podstavec zbořen a kovový turul uložen ve stáji. Hrad si zaslouží návštěvy pro svou minulost i pro jedinečný rozhled, který se z něho otvírá. Hrad měl veliký význam vojenský i politický. S jeho osudem jsou spjaty osudy města. Býval sídlištěm již v dobách pradávných. Byl založen v XI. věku na obranu před Kumány. Po vpádu Tatarů byl opevněn a ztužen za Karla Roberta, odpůrce našeho krále Václava II.

kcst 053aa

Monastýr na Černeku u Mukačeva.

 

V letech 1396—1414 byl jeho majetníkem kníže Fedor Korjatovič, zakladatel slavného monastýru sv. Vasila na Černecké hoře. Po 1490 byl jeho pánem král Vladislav II. Po 1526 je ohniskem odboje proti Habsburkům v době protikrálů 1526 až 1604. Je oporou národního povstání po celé další století. Po bitvě bělohorské je jeho pánem Bethlen Gabor a po jeho smrti Jiří I. Rákóczy, který ve spojení se Švédy a s Francouzi zasáhl do třicetileté války. Jeho vdova Zuzana Lorántffyová povolala na svůj statek do Blatného Potoka 1650 Komenského, který tam prodlel 3 léta. Na ni upomíná deska v střední části hradu na sev. zdi s lat. nápisem: “Vystavěla urozená paní Zuzana Lorántffyová, vznešená kněžna sibiňská 1657.” Syn Jiří II. Rákóczy pokusil se o korunu polskou, ale vpád jeho byl odražen, ztratil i knížetství sibiňské a na rány, při vpádu utržené, zemřel. Zato Poláci 1657 ze msty vyplenili Mukačevo. Vdova jeho Žofie Báthoryová násilím nutila poddané ke katolictví a dala se pod ochranu Leopolda I. Zachránila svou přímluvou rodinné statky svému synu Františku I. Rákóczymu a vymohla mu milost po nezdařeném povstání 1670. Žil pak na svých statcích s manželkou Helenou Zrinskou, která ovdověvši, sídlela na hradě mukačevském se svými dětmi Františkem II. Rákóczym a Julií. Provdala se za svého prvního nápadníka Emericha Tókolyho, který sjednotil rozptýlené kuruce, nepřátele Habsburků, povětšině drobnou šlechtu maďarskou, a obsadil valnou část země s pomocí Turků. Po porážce jejich u Vídně 1683 mnozí stoupenci odpadli od Tókolyho, uvěznili jej a kurucové se rozprchli. Císařští oblehli mukačevský hrad, hájený Helenou Zrinskou, která často v dešti kulí se synkem v náruči stála mezi obhájci, povzbuzovala je a hrad uhájila, že císařští odtáhli. Ale ne nadlouho. Generál Carraffa znovu sevřel hrad. Měl v podezření Prešovské, že podporují Helenu, dal proto 300 jich zajmouti a zvířecky popraviti na náměstí v Prešově (“Prešovské jatky”). Marný byl další odpor, hájila hradu 1685—8, kapitulovala. Syn František II. dán byl na vychováni jesuitům do Jindřichova Hradce. Osud znovu jej postavil v čelo povstání, aby osvobodil týraný národ, přidávají se k němu mnozí šlechticové, především pán Užhorodu hr. Bercsenyi. Bydlel často v Mukačevě na svém zámku “Bílém domě”, kam přicházívali zahraniční vyslanci. Ve 3 letech se stává pánem země. Ale slibovaná pomoc z ciziny nepřišla, povstalci sami se neudrželi. Smluven mír v Satmaru 1711. Rákóczy měl slibiti císaři věrnost, ale raději ztratil celý majetek a odešel do Polska a později do Francie. Hrad připadl koruně a panství dáno Schónbornům. Stal se politickým vězením. Dr. J. M. Jankovich v knize “Mukačevský hrad” (přel. J.Dušánek) podrobně popisuje hrad a líčí jeho dějiny, vypočítává vězně, kteří úpěli na hradě. Byli to účastníci spiknutí 1794, mezi nimi baron Riedl, býv. vychovatel cis. Františka I., spisovatel František Kaczinzi. R. 1809 francouzsky vyslanec hrabě Kamil Turnon, 1813 rakouský politik a dějepisec baron Josef Hormayer, 1821—3 řečtí bojovníci za svobodu knížata Alexandr a Mikuláš Ypsilanti, cis. kapitán Reindl pro atentát na cis. Ferdinanda. Rok 1848 osvobodil politické vězně, ale hned nato byli přiváděni účastníci “májového” pražského spiknutí a uherští bojovnici za svobodu (Moric Jókai “Temné obrázky”). R. 1855 změněn hrad na civilní věznici, která zrušena 1897. Hrad chátral, po převratu lid jej plenil. Přešel do majetku ministerstva financí a r. 1927 zřízena v něm kasárna.

Úboči hradu pokrývají vinice. Pod hradem je ves Palanok s obyvatelstvem většinou německým, notariát, čs. 1tř. s dvoutřídní expositurou v Paušíně a 4tř. něm. škola s rus. pobočkou.

 

kcst 054aa

Válečný hřbitov na Čeremše.

 

Na S je ves Rosvegovo a Podmonastýr. Přejdeme po mostě (za mostem na trafice orientační tabulka k modré, jež tu začíná na poloninu Rovnou) přes Latorici do Rosvegova, bývalo okresním městem. Notariát, čs. 6tř. a rus 6tř. škola s pom. třídou, hospodářský lihovar, sirný pramen. R. 1913 zemřel jako farář Alexandr Mitrák-Materin, básník a linguista. S Rosvegovem souvisí Podmonastýr, stát. rus. 2tř. škola, na vých. konci vsi monastýr řádu sv. Vasilia. Lépe je sejiti se silnice a dáti se pěšinkou mezi kukuřičnými poli. Přijdeme na volné prostranství na p. břehu Latorice se skupinou staletých dubů. Na návrší, zvaném Černek, zvedá se rozlehlá klášterní budova, za níž vyhlédá věž kostela; jako by tam stál středověký zámek s věží a vysokými zdmi. Není jisto, zda klášter založil Fedor Korjatovič. Snad stál již dříve a Korjatovič jej nadal statky a rozšířil. Dřevěnou stavbu kostela na kamennou přestavěl biskup Joannikij Zeikan 1661. Časem zchátrala, byla stržena a na počátku XIX. stol. vystavěna nová. Monastýr býval pravoslavný. Velkého významu nabyl tím, že jeho opatové byli biskupy. To přestalo přenesením biskupství do Užhorodu.

V dlouhých chodbách nade dveřmi dormitářů jsou obrazy na dřevě malované, díla mnichovské malířské školy. Visí tam portrét biskupa E. Olšavského (1743—1767). V knihovně z 10.000 svazků je zkatalogisována asi polovina. Jsou mezi nimi vzácné tisky, Žaltář z XV. stol., psaný na pergameně, Ostravská bible, tištěná církevní slovenštinou 1581, liturgická kniha, tištěná v Macedonii 1563, rukopis evangelia 1707 s poznámkou o Rákóczym a zápis o Monteccucolim “zapálil město, cerkev rozbořil a listy knihy vytrhal”. Listiny jsou ze XIV. a XV. věku. Mezi nimi jsou staré dřevěné desky a na nich zápis, domnívají se o něm, že je z XII. stol. Po stěnách jsou rozvěšeny a mezi knihami uloženy staré obrazy. V refektáři jsou obrazy donátorů kláštera Fedora Korjatoviče 1460 a Dimitrije Racze 1792. V klášteře je teď 35 mnichů a 20 noviců. Na nádvoří se zvedá kostel prostého zevnějšku, ale krásného vnitřku, nad ním místo, kde stála stará cerkev. V kostele starý obraz P. Marie 1483, byl přivezen z Cařihradu do Říma a papež jej daroval monastýru, hrob Raczův i jeho obraz. Mezi bohoslužebným nádobím a rouchy jsou mnohé předměty umělecké ceny. Ke klášteru přiléhá velká zahrada se vzácným stromovím. V záři na svátek ruské P. Marie přichází na pout až 30.000 lidí z celé země, naplní kostel i prostranství před chrámem. Krásná je podívaná na kroje ze všech končin. — Restaurace M. Fliegia, stanice KČST.

 

Modrá značka Mukačevo, Puzňákovce 25, Tuří Bystrý, Tuří Polana, údolí Šípotu, Rovný Plaj 1229, polonina Rovná 1482 m, útulna KČST., 57 km, 15 h., Likicary, Tuřičky 70 km, 19 hod.

Orientační tabulka na trafice. Z Mukačeva přes most podle Latorice do Podmonastýru (klášter), kde ze silnice značka odbočuje S mezi vinicemi do lesa nad lázničkami Svatou Kernicí s minerálními prameny. Primitivní koupele, nelze tam bydleti, ani se nedostane občerstvení. Po hod. obchází vrchol Žorniny (naleziště pěkných krystalů křišťálů a polodrahokamů) 568 několika oblouky. Temeno je zalesněno, je bez výhledů. Ale s cesty jsou pěkné rozhledy. Kóta 538 je začátkem táhlého hřebene Kyčery, mířícího S k Lysé 470. Modrá s hřebene Kyčery brzy odbočí V do údolí Vyznice, přes potok po novém mostě, podle něho přes osady Lesárnu a Majdan, lesem a loukami k soutoku potoků Lomovaně a Tichého, tvořících řičku Vyznici, v kótě 362. Za 1/2 hod. prudším výstupem jsme

v Puzňákovcích a přijdeme na červenou, jdoucí tudy z Makovice přes lázně Siňák do Paseky. Soukromá noclehárna u římskok. kostela u Penzerstadlera, podá prosté občerstveni; je v sev. části osady, která je německá (121 mezi 510 obyv.). již. je rusínská.

Červená Puzňákovce, Trstěnice, Koboluv vrch, Makovica 978 m, 14 km.

Červená Puzňákovce, Mlynskyj vrch, Pliška 993, Na Chotare 852, údolí potoka Matekovy, Kúpele Siňák, Paseka, žel. stanice trati Baťovo — Lawoczne, 22 km.

Z Puzňákovců Z jde červená lesem (byl kolem Puzňákovců vykácen a pozemky přiděleny podle pozemkové reformy, tim se zničily značky) do osamělé vesničky Trstěnice, ležící ve výši 501, rus. 1tř. škola, překročí hřeben Kobolova vrchu, táhnoucího se poledníkovým směrem od kóty 619 a končícího vrchem Chotarem 769. Překročí dvakrát prameny Vojvodiny, stékající s Kobolova vrchu a s Chotaru. Ze žlebu druhého pramene vystupuje pod kótu 687 a po širokém hřebeně přechází na kótu 553, odkud vystupuje na Makovici. Je to význačný hřeben, dosahující výše 978, který Seredným vrchem se sklání k Tuřím Remetám a Z přechází v Tarnici a Antalovskou polánu. Na kótě 978 končí červená a Z pokračuje modrá, která se pod vrcholem Makovice rozvětvuje, J 9 km do Antalovců, S 10.5 km do Tuřích Remet.

Z Puzňákovců červená V jde s modrou na Mlynskyj vrch. Přírodní scenerie na Mlýnském vrchu má ráz divokého parku. Otvírají se výhledy na Plesku, Obavský kámen, do ůdolí Tuřice, na mohutnou tabuli poloniny Rovné. Červená odbočí vpr. po hřebeně na kótu 850 a stoupá krásnými partiemi na Plišku 993, přejde na vrch Na chotare 852, změní vých. směr J do údolí potoka Matekovy a podle něho do Kúpelí Siňáku, ležících mezi rozsáhlými bukovými a smrkovými pralesy, lázně s alkalickými prameny s obsahem jodu, 2 budovy, stanice KČST., Pravidelné autobusové spojení s Mukačevem.

 

kcst 055aa

Bojiště na Čeremše.

 

Ze Siňáku jde modrá přes Seredný vrch 981 do lázni Polaný a žlutá přes Siňacki verchy (Hasensprung) a Nižní Hrabovnici 3 hod. do Čiňaďova. Z lázní za necelé 2 hod. krásnou procházkou hlubokými lesy schází přes Jelení skok 659 na stanici Paseky.

Červená je projektována z Paseky na Dechmanov vrch 1022, na nějž povede z Čiňaďova žlutá přes Gombušku 980.

Modrá lázně Siňák — ves Siňák — Serednyj vrch 981 — Polana 14 km. Z lázní do vsi Siňáku, římskok. kostel, obecni něm. 1tř. škola. Lesy stoupá na Serednyj vrch 981. Sestoupí k potoku Tesaníku, překročí potůček Oblaznyj a končí v Polané.

Žlutá se Siňáckých vrchů (Hasensprung) 659 schází lesní cestou J, dál po záp. svahu vrchu Kamenice 355 do Čiňaďova, odkud je projektována přes Gombušku 980 na Dechmanov vrch 1022.

Modrá z Puzňákovců s červenou, jdoucí s Makovice, pokračuje pod Kyčeru 678 na táhlý hřeben Mlýnského vrchu, pěkné lesní scenerie. Na jeho vrcholu 641 se rozdělí, červená postupuje po hřebene na Plišku, modrá SV schází do lesa a přijde do údolí Bystrého potoka do Tuřího Bystrého, vsi, táhnoucí se po potoce v délce 3 km, čs. 3tř., rus. 5tř. a v osadě Svalavce rus. 1tř. škola, řeckok. kostel, továrna na suchou destilaci, nepracuje od 1932. Založil ji 1880 baron Kotz a později ji pronajal bratřím Bantlinům z Kostnice. Ti továrnu rozšířili a utvořili akciovou společnost. V Perečíně zřídili větši podnik. Modrá pokračuje po silnici a překročí silnici (soukr. aut. linka vychází z Tuřího Bystrého do Perečína) a Svalavsky potok a přijde do Tuří Polaný, ležící na řece Tuřici, rus. 4tř. škola s pomocnou třídou, řeckok. kostel, správa stát. lesů. Na horním konci osady se stékají potoky Zvor a Šipot, tvořící Tuřici. Modrá zůstává při Šipotu. V kótě 342 se údolí úží. Modrá jde k budovám lesní správy na Švehlově cestě (Švehlův památník) a vystupuje na Rovnyj Plaj 1229. Směr cesty se zlomí Z, po polonině stoupá na Menčul, přechází jeho SV svahem na poloninu Rovnou k stát. stájím a útulně KČST., kde se setká s Jub. stezkou. Jdou společně po polonině ke Královskému prameni a na kótu 1118, tam se rozdělí, modrá odbočí vl. přímo Z. Obrátí se JZ a klesá do Likicaru, chudé horské vesničky se starým kostelíkem, stejně rázovité, jako V ležící Lipovec s rus. 1tř. školou. Za hod. přichází do Tuřiček, kde konči na Jub. stezce.

Zelená je projektována z Mukačeva přes Koropec, Dílek, Pokuťu na Dechmanov vrch 1022.

<<< OBSAH >>>


Poloha, komunikace: Leží v Chustské bráně na rozhráni vysočiny a nížiny na potoku Chustci, nedaleko ústí jeho a řeky Riky do Tisy, na styku tří údolí. Městem probíhá silniční magistrála Košice — Michalovce — Jasiňa, vychází stát. silnice Chust — průsmyk Torunský a prochází hlav. trať Košice — Čop—Jasiňa. Nádraží je vzdáleno od středu města 20 minut, drožky, taxi.

Obyvatelstvo. 17.833 ob., 1490 Č. 9301 R. 1383 M., 4537 Ž., 732 N., 22 j., 368 ciz. — 2698 řm., 7491 řk., 509 ev., 1810 p., 4821 ž., 504 j.

Úřady. Okr. a ber. úřad, okr. a kraj. soud, berní správa, fin. ředitelství, evid. kat., stát. lesní správa, notariát, okr. čet. velitelství, velit. čet. odd.

Školy. Stát. reál. rus. gymnasium s čs. pobočkami, jub. stát. česká ob. škola 5tř. s 9 pob., rus.: stát. měšť. 4tř. se 4 pob. rus. a 3 čs., I. stát. ob. 7tř. se 16 pob. a expositurou, II. stát. ob. 4tř. s 2 něm. pob. a 4tř. expositurou, řeckok. 2 tř. — Řimskok. mad’. 1tř., ref. maď. 1tř., soukr. hebr. 1tř.

Noclehárna KČST. v Jub. státní čes. škole, vede do ní z nádraží žlutá značka, která se v Beskidově ul. rozdvojuje: jedna jde městem a druhá obchází město podle dráhy. Čas stejný, 30 min. (Městem se doporučuje jiti, když není sucho a nepráší se, ovšem také v noci. Když je sucho a prach stále auty rozvířen, jest lépe jiti podle dráhy.)

Hotely: Centrál, 35 pokojů se 66 lůžky, v každém pokoji tekoucí voda, kavárna, garáže — Royal, Koruna, Rus. nár. hostinec, rest. Slovanský dům. U firmy Václav Chytrý, koloniální obchod, čerstvé potraviny, nápoje, zejména masové konservy, čerstvé a suché salámy, sýry, čokolády, bonbony, čes. žitný chléb. Před obchodem benzinové čerpadlo “Naftaspol”.

kcst 056aa

Sestup s Nieněsky.

 

Aut. spojení: Chust — Volové — Torun, Chust — Sevluš — Mukačevo, Chust — Koločava, Chust — Výškovo n. T. —Buštino — Drahovo, Chust — Sekernice — Drahovo — Sinovir, Chust — Iršava, stanoviště na náměstí, tam i taxi.

Peněžní ústavy. Fil. Měst. spořitelny na Král. Vinohradech, fil. Podkarp. banky (centrála v Užhorodě), Slov. banky v Bratislavě filiálka Chust (provádí všechny peněžní obchody), Všeobecný úvěrní ústav, afilace Legiobanky.

Pošta v Masarykově tř. u kraj. soudu.

Orientační tur. tabule na náměstí s mapou a textem:

Modrá údolí Várpotoka 3, Dovhé 25 km (8 h.), Kušnice 34.5, polonina Kuk 1365 m 48, Volové 59, Torun 79, Sinovirské jezero 90, Sin. Polana 95, Kantena 110, údoli Pesariky, Denášček, Plaj 1373, Strimba, 1723 m, 128 km, Streminoš 1599 m, Příslop 944, polonina Krásná, Topas 1552, Bosová 1382, konec Menčula 1346, Drahovský Menčul 1487 m 150 km, Veža 937, Drahovo 163 km.

Červená Chustské vrchy — okružní hřebenová. Chust — údolí Várpotoka 3, kóta 461, Horodský vrch 552, kóta 659. hora Ilina (Ilmová) 759; kóty 716, 824, 744, vrchTošari 769, Tlustyj 818, kóta 751, Nireš, Chust 22 km, 9 hod.

Zelená Tlustyj 818, 3 hod., 9 km, směr Žatkovičova ul., žel. most, cihelna.

Zelená a) Ostryj 893 12 km, 4 h., b) kóta 659, směr Košelovo 8 km, 3 h., východiště lesní chýše ve Várpotoku 6 km.

Žlutá kúpele pod Tošári vrchem 769; spojka mezi zelenou na Ostryj a červenou okružní od kóty 536 ke kótě 769 (Tošari vrch).

Žlutá tur. noclehárna v čes. stát. jub. škole obecné, ulice Příční, krále Alexandra Sjednotitele, Smetanovo nám., Štefánikova a Polová.

Orientační tabule před nádražím:

Modrá do města 2 km.

Žlutá studentská noclehárna v čes. stát. jub. obecné škole, Polová ul., 2.5 km.

Zelená zřícenina chustského hradu 333 m, 1/2 hod. — Stanice KČST.: Restaurace “Slovanský dům”. Další text stejný jako na orientační tabuli na náměstí.

Průmysl, nerostné bohatství. 2 továrny na nábytek, 2 kruhové cihelny, 2 pily, tkalcovna talesů. Na týdenních trzích se prodává lidová keramika, zeleně a žlutě zdobená. — V okolí byly solné doly, pracovalo se v nich ještě v XVII. stol. Po r.1617 získává je Štěpán, bratr Bethlena Gábora, jenž vyslal pomocné vojsko českým stavům 1620. Na p. břehu potoka Chustce několik železitých pramenů, na potoce Činči žel. pramen s malými lázněmi, 3/4 h. od města alk. pramen “Niš”. Ve “Vičce” trachytové lomy s výrobou dlažebních kostek a ovrubových kamenů.

Prohlídka města, jeho staveb a památek. Z moderně stavěného nádraží od orient, tur. tabule vycházejí značky: modrá, žlutá a zelená do Beskidovy ulice, u dřevěného kříže odbočuje zelená a jedno rameno žluté. Zelená úzkou stezkou (turistům propůjčenou) mezi ploty uhýbá vpr. k zříceninám hradu. Jedno rameno žluté u dřevěného kříže uhne k něm. kolonii vl., přechází trať a jde podle ní do noclehárny KČST. Druhé rameno žluté s modrou jdou dále Beskidovou ulicí, Antonína Švehly a Masarykovou na náměstí. Od orientační tabule na náměstí jde žlutá ulicí Příční, Alexandra Sjednotitele, středem čs. stát. kolonie k jub. čs. stát. ob. škole, kde je noclehárna. V Masarykově třídě ev. ref. kostel z doby reformační s věží, krytou štíhlým jehlanem, obehnaný silnou, kamennou zdí. V kryptě je pochován generál hr. Vavřinec Petroczy a jeho choť bar. Sidonie, maďarská básnířka XVII. věku. Vpr. je krajský soud, budova úřadů, pošta, kat. kostel.

Ulice se rozšiřuje v náměstí s hotely a obchodními domy, tam orient, tabule a stanoviště autobusů a aut. Náměstí přechází v druhou část, v ulici Benešovu, rozsáhlé tržiště s 2 synagogami (v městě jsou 3 synagogy a 38 modliteben). Ulice krále Alexandra Sjednotitele vede k nové budově gymnasia, proti němu průchodem do Štefánikovy ul. a k jub. st. čes. škole, u ní budova okr. nem. pojišťovny. Z Benešovy ul. je proražena Tyršova ul., vyplněná obchody, do třídy Masarykovy. Z té u katolického kostela odbočuje Korjatovičova ulice na Kostelní náměstí, řeckok. kostel s 2 věžemi orientálního slohu, pomnik Duchnovičův 1803—1865. Přejdeme podle Slovanského domu do Masarykovy třídy. U mostu přes Chustec je mohyla padlých Rusů, od ni vedou značky červené a modré různým směrem na temeno trachytového kužele 333 m s mohutnými zříceninami rozsáhlého hradu.

Na hradě stávala rozhledna, za války spadla. Rozhled je však stejně velmi rozsáhlý, na město, rozběhlé podle všech silnic, i do údolí Riky, do Tiské nížiny a na Chustské a Gutinské vrchy i na severnější horská pásma. U města rozsáhlý barákový tábor p. p. 45 se zděnými pavilony.

kcst 057aa 

Hraniční sloup Polska, Rumunska a ČSR. na Stohu.

 

Dějiny. Hrad je významný v dějinách země. Založil jej 1090 Ladislav Svatý (1077—95) a dokončil Bela 1191. Jeho založeni se také přisuzuje řádu Něm. rytířů. První listina o něm je z r.1353. Na hradě sídlel správce solní stezky, která pod ním běžela. R. 1567 dobyl města Lazar Schwendi, ale hrad marně obléhal. Patřil sedmihradským knížatům. Bratr Bethlenův získává jej i s doly na sůl. R. 1657 Poláci zpustošili okolí a část města. Turci se dostali až k městu, ale nezmocnili se ho. Přešel na korunu královskou. R. 1703 se ho zmocnil František II. Rákóczy. K jeho odboji se přidala šlechta marmarošské župy. Po jeho útěku do Polska 1709 rozhodnuto na sjezdu šlechty pokračovat v boji. Hrad spadá opět na korunu a je na něm vojenská posádka. Blesk 1776 zapálil věž s prachem, výbuchem zle hrad poškozen, posádka jej opustila a propadal zkáze. Město vzniklo v XII. stol. z bývalého podhradí. Usadili se v něm němečtí kolonisté, kteří se dodnes udrželi. Za Karla Roberta, protivníka Jana Lucemburského, stalo se královským 1329 a mělo stejné osudy jako hrad.

Chust je posledním působištěm faráře Vasila Dorhaniče-Dovhoviče (1783—1849), básníka a učence (viz Dovhé!).

V Chustu se narodil 1891 Alexandr Markuš, inspektor škol, autor povídek, humoristicky zabarvených, živě líčících život rusinského venkova.

Okolí. Dvě hod. cesty V nad potokem Boroňavou leží osada Boroňava, část obce Chustu, v kotlině vroubené vrchy, jimž vévodí Lopušovka 383. V osadě vasiliánský klášter z roku 1716 a poutní kostel. — Mezi Chustem a Velikou Kopanou se táhne Chustská brána, žleb místy široký jen dva km, jímž se vine Tisa, železnice i trať. Na sev. je sevřena Chustskými vrchy, J horami Gutinskými, po nichž běži říšské hranice.

Chustské vrchy zvedají se sev. od trati mezi řekami Rikou a Boržavou. Rika sbírá své vody v Poloninských Karpatech, protéká středem P. Rusi od S k J a půli zemi na část východní a západní. Chustské vrchy jsou vnitřním sopečným pásmem, počínajícím Černou horou nad Sevluší, a široce se rozkládají k Dovhému. Vrchy Tlustyj 818, Ostryj 839 a Tupyj 878 čněji nejvýše. Běži po nich tur. značky.

Gutinské hory se táhnou od Chustské brány JV mezi řekami Tisou a Somasulem v délce 80 km do sedla, jimž jde silnice z Camara la Sighet (Marmarošské Sihoti) do obce Capnic d.j., nad nimž čni jejich nejvyšší hora Gutin 1447, vzdálená 26 km od Sihoti. U obci Capnic d.j. a Capnic d.j., ležících pod horou Fekete 1243 (sev. pod ni překrásné horské jezero Bodito), jsou doly na stříbro, v nichž se dolovalo již v pol. XV. věku. U těch osad je kamenný jehlan, památník porážky Tatarů za jejich posledního vpádu 1717. Z leží Baia Sprie, středověká Civitas de medio monte, byly tam znamenité stříbrné doly již v XIII. stol. Z 8 km je město Baia Mare, na svazích vrchu Kerestu prastaré doly na stříbro, v XIII. stol. usazeni Sasové, založili kostel, zbyla z něho věž. Město bylo obehnáno mocnými hradbami. Ze starého opevněni se zachovala věž a mincovna, stojící kdysi v opevnění. Od Gutinských hor postupují V Montii Tiblesului, v nich nejvyšší hora Tiblesu 1842. Jejich pokračováním jsou Montii Rodnei, hory Rodenské s horami Vrf. Rebrii 2269 a Pictrosu 2305. Hory Rodenské, oddělené hlubokým údolím řeky Vyšavy (Viseul) od Poloninských Karpat, jsou těmi obrovskými kulisami, zavírajícími náš obzor, když se diváme s Popa Ivana nebo se Stohu, obě tyto naše hory jsou vzdáleny 43 km od nejvyššího temene Rodenských hor Pietrosu.

Projektována značka červená: Východisko žel. most přes Riku — převoz Čabriň — Kobol 615 — Frasin 827 m — pohranicích čs. rum. na Široký vrch 805 m — Verbovec 653 — Velatín a po novém mosté přes Tisu k nádraží do Chustu.

Pohraniční cestou Gutinskými horami. Most přes Tisu, postavený misto převozu, zpřístupňuje romantický kraj na l. břehu Tisy. Od Chustu 8 km J leži velká obec Velatín s rus. obyvatelstvem, rus. nár. dům, rus. 7tř, a čs. 2tř. škola, péstuje se dýmkový tabák. JV se zvedá hřeben Verbovec a potokem Maďaroškou oddělená hora Šajan s dvěma vrcholy 452 a 450, mezi nimi prameni kyselky s obsadem sodíku. Z Velatina na hranice vystoupíme buď záp. cestou na pohraniční kótu 747 nebo J pěšinou přes vrch Verbovec 653 na Široký vrch 805, široce se rozkládající na hranicích, s dalekým výhledem.

 kcst 058nn

Sestup s Popa Ivana.

 

Pod nim na rumunské straně Z leží lázně Tarna Mare v krásných bukových a dubových lesích pod prameny říčky téhož jména, vlévající se do Bataru, tvořícího v dolním toku říšské hranice. Na něm dál je obec Tarna Mare. Se Širokého vrchu jdeme po hranicích lesem přes andesitové a trachytové kužele a hřbety, s nichž se otevírají pěkné rozhledy. Pod vrchem Lapošem 637 v sedle 394 schází cesta do rumunské osady Camarzany a do našeho Výšková n.T., kam jde stezka i s kóty 760. Výškovský kámen 917 je nej vyšším vrchem na pohraničním hřebeně Gutinských hor. Od něho SV leží Zámecký vrch (Varhegy) 594 se stopami hradu a s lázněmi. Za vrchem Tiganescilorem 816 hranice uhýbají S, překročuji silnici do Výšková a přecházejí na Tisu. — Projektovaná červená povede takto: Od žel. mostu přes Riku k jejímu ústi, převoz přes Tisu v Čabríně, výstup na Pinťovu studnu a Kobolu 615, přes Bencu 622 na Frasin s kótami 827 a 812, přechod na hranice, po nich na Široký vrch 805. Červená opusti hranice a přes Verbovec 653 schází do obce Velatina. Po novém mostě překročí Tisu, podejde trať a po silnici na nádraží v Chustu.

Značené cesty:

Zelená Tlustyj vrch 818, 3 h., 9 km, směr Zatkovičova ul., žel. most, cihelna. Vychází s červenou od mostu přes Riku, jde na Viničku, kde je lom, a pěknými lesními partiemi vystupuje na Tlustyj vrch, kde vyústí na okružní červenou.

Červená hřebenová okružní po Chustských vrších. Chust — ústí Várpotoka 3, kóta 461, Horodský vrch 552, kóta 659, hora Ilina 759, kótv 716, 824, 744, vrch Tošari 769, Tlustyj 818, kóta 751, Nireš, Chust 22 km. Podrobný text tabulky dobře udává směr cesty. Modrá na sev. konci města u mostu přes potok Lukovec uhýbá po silnici SZ, překročí potok Mlýnovici a řeku Riku v ústí potoka Horodilova (Vár). Tam červená okružní vystupuje z údolí na hřeben 389 a 461 a na Horodský vrch 552. Mezi nim a kótou 659 odbočuje zelená do údoli potoka Horodilova k lesní chýši v ústi potoka Blatného (Tošari) a vystupuje jeho údolím na kótu 744, kde se setká s naši červenou, jde s ní kus a odbočí na Ostryj vrch 839. Od odbočky zelené stoupá červená na horu Ilinu, za 1 hod. křižuje modrou, od které odbočila u řeky Riky. Za křižovatkou stoupá na kótu 824. Po čtvrt hod. přichází na zelenou, která tam odbočuje na Ostryj vrch (odtud 1/2 hod.), jde s ni na kótu 744. V těch místech odbočuje k potoku Blatnému zelená a podle něho k lesní chýši ve Várpotoku. Před vrchem Tošari asi 100 m odbočuje z červené žlutá lesem bez pěšiny k primitivním lázničkám se sirnoželezitým pramenem, dobře se pije; do jam postupně za sebou se napustí voda a ohřeje se rozžhavenými kameny. Od lázniček sestupuje žlutá podle potůčku Tošari ke kótě 536 a konči na zelené Ostryj vrch — lesní chýše ve Várpotoku. Červená po hranicích okresu stoupá na Tlustyj vrch 818. V kótě 751 opouští okresní hranice. V další pouti překročí potok Kondoniak a přijde k mostu přes Riku, kde začíná zelená 9 km na Tlustyj vrch. Tam po 22 km končí tato pěkná okružní cesta. Projektováno pokračováni červené na opačnou stranu přes vrch Frasin 827 — rumunské hranice — Velatín — Chust nádraží.

Modrá Chust — Drahovo 163 km. Údolí Várpotoka 3 km, Dovhé 25 km (8 h.), Kušnice 34.5 km, polonina Kuk 48, Volové 59, Torun 79, Sinovirské ožero (chata KČST.) 90, Sinovírská Polana 95, Kantena 110, údolí Pesariky, Plaj, Strimba 128 km, Streminoš, Příslop, polonina Krásná, konec Menčula, Drahovský Menčul 150, Drahovo 163 km.

Z náměstí jde modrá Masarykovou ul., projde celou Slavjanskou ul., přechází dřevěný most přes potok Lukovec (na toto místo se může přijít z náměstí též podle kat. kostela na Kostelní nám. a Izskou ul. Na konci ul. Izské, která jest zároveň silnicí do Volového, na sev. konci města u mostu přes potok Lukavec uhneme vl. podle Lukavce a přijdeme k dřevěnému mostu (přes Lukavec). Odtud do vozové cestě směrem SSZ se přejde několik domků (zde kdysi tekl potok Mlýnovice jako náhon vody pro chustské mlýny, z nichž jeden stával právě v těchto místech; dnes je v potoku voda jen v deštivém počasí, anebo když se rozvodní Rika) a za 1/2 hod. přijdeme k mostu přes Riku, který jest vidět již od Chustu. Značek k mostu není, není je kde umístit, samé pole, a dřevěné kůly by neobstály, zbloudit však není možno. Na mostě se nám objeví zase značky modrá a červená (jsou stále ničeny), které jdou po cestě mezi domky Horodilova. Na jednom z nich (škola) umístěna orient. tabulka s textem (není-li, stane se tak v nejkratši době):

kcst 059aa

Usti potoka Kevelova

 

Modrá lesní chata 3 km (252 m) — výška 824 m (3 hod.) — Dovhé 22 km, 7 hod.

Modrá Chust — náměstí 3 km, 3/4 hod.

Červená: Okružní hřebenová. Ústí Várpotoka — Horodský vrch — Ilmová (hora Ilina) 759 — kóty 824, 769 — Tlustyj vrch 818 — Nireš — Chust 19 km. 8 1/4 hod.

Červená hned od domků a u vchodu do údolí Várpotoka (Horodilova) jde vpr. k ústí Várpotoka, kde za mostem, po němž vede úzkokolejná dráha dřevařské společnosti, uhýbá vl. a výstupem začíná svou okružní pout.

Modrá prochází po vozové cestě směrem S s počátku dosti širokým údolím. Před lesní školkou odbočuje vl. žlutá spojka, která přivede krátkým výstupem po 20 m. na zelenou Chust — Tlustyj vrch. Od školky se údolí zužuje, cesta několikrát přechází potok a údolíčko svými mírnými zákruty nám předvádí stále nové, rozkošné pohledy krajinné. Přicházíme k lesní chýši u kóty 252.

Před samou chýší uhneme přes potok vpr. po zelené, chceme-li vystoupiti na hřeben nad Košelovem, kde se setkáme s červenou okružní. Krásné výhledy na východ.

Zelená však vede od chýše i na druhou stranu chustských vrchů. Za ústím potoka Blatného (Tošari, Kúpelky) do Várpotoka uhýbá cesta vl. a povlovným stoupáním podle potoka Blatného, po kamenité cestě přijdeme na paseku ke kótě 536. Tam odbočuje žlutá spojka vl. a přichází lesem k sirnatoželezitému prameni, který slouží v létě zdejším lidem ke koupelím. Žlutá vystupuje lesem dále a spojuje se pod Tošári vrchem 769 s červenou okružní. Zelená od kóty 536 otáčí se poněkud vpr. a vystupuje S od kóty 744 na hřeben, spojuje se s červenou okružní, jde po ní asi 1/2 km, načež odbočuje vl. na Ostryj vrch 839. Výhledy na SZ, Z a JZ.

Jdeme-li od chýše dále po modré, končí brzy dobrá cesta, musíme často přes potok po balvanech (mosty, které ještě před 10 lety byly v dobrém stavu, zničila částečně voda, částečně je roznesli lidé a lesní správě je to asi vhod, neboť tam dřiví netěží a bude mít pokoj zvěř a správa od zlodějů) a asi po 2 km po malém stoupání krásnou údolní divočinou přejde modrá potok vpr. a příkrým výstupem přichází na hřeben nedaleko kóty 824 na červenou okružní. Jdou společně asi 50 m směrem ke kótě 824, modrá odbočuje po malé lučince vpr., přechází hřebínek a po vozové cestě na sev. svahu kóty 824 lesem, sestupuje asi 1 km. Když vyšla z lesa na malou planinu, odbočí ihned vpr. k potůčku, přítoku Mlýnského potoka, a podle něho za 3/4 h. octneme se na palouku (odpočinek, vaření). Z něho již vychází zase vozová cesta, která o něco dále přechází Mlýnský potok, spojuje se s jinou cestou a jde po hranici okresu chustského a iršavského s počátku lesem, později okrajem lesa po planinkách ke kótě 706. Dále ke kótě 804, zvané Tri chotari (styk hranic tří obcí). Než se dojde k samé kótě, krásné výhledy na SV a V. Na J a hlavně JZ od této kóty jsou rozsáhlé pastviny obce Imstičova. Značka se tam obrací po cestě na západ asi 1 km, načež z imstičovských pastvin, z nichž jest nádherný rozhled na S na Stoj 1679, Velikyj vrch na polonině Boržavě a na SZ na vrcholy hor poloniny Rovné, uhýbá vpr. S cesty sestupuje směrem ke kótě 561 Kobyle, které se však nedotkne, a uhýbá pod lesem vpr. přes mýtiny. Směřuje k Malému Klobouku 571, po jehož vých. boku přichází na cestu. Po ní vedle potůčku, který se o něco níže vlévá do potoka Bystrého, sestupuje do údolí řeky Boržavy. Celý sestup jest zpříjemňován krásnými výhledy s četných mýtin na celou poloninu Boržavu. Po sestupu na rovinu mění se směr SZ ve směr SV a jde se asi 1 1/2 km polní cestou k dřevěnému mostu přes Boržavu. Mezi polem není značek, nebylo je kam dát. Přecházíme most a jsme na silnici Zadné — Dovhé a u trati Kušnice — Berehovo. Za 20 min. jsme na náměstí v Dovhém.

Dovhé, velká obec s 4262 ob. Aut. do Svalavy a do Chustu. Notariát, tur. noclehárna pro 4 osoby, dva kostely, 7 hostinců, škola čs. 5tř. a rus. 7tř. se 6 pobočkami, správa suverénního řádu Maltézských rytířů, patři mu 23.255 ha lesů, pila nad vsi při silnici do Lipče. Železárna s vysokou pecí nepracuje od 1925, vyráběla součástky strojů, kotlíky, kamna. Naleziště železné rudy a lesklého, hnědého uhlí, shodného stářím s uhlím handlovským, stát podnikal pokusné dobývání. Prameny: 1/2 km SV vyvěrá z pískovce sirnoželezitá kyselka, v údolí zvaném Moňka, železitá kyselka a 4 žel. kyselky v Jasolu, vzdáleném 3 km. V letech čtyřicátých XIX. stol. působil tam jako farář Vasilij Dorhanič (1783—1849), byl farářem v Mukačevě a v Chustu, kde zemřel. Od obce Dovhého přijal pseudonym Dovhovič. Psal rusinské básně po vzoru lidové poesie, básnil po latinsku i po maďarsku, pro své učené spisy astronomické, filosofické a theologické stal se členem peštské Akademie. — Dovhé leží na řece Boržavě, kde se její údolí rozšiřuje v kotlinu. Až sem je 25 km, 8 h. chůze.

Úsek Dovhé — Kušnice 9.5 km jde silnici, která s řekou a s trati prochází údolím, v některých místech sotva půl km širokým, přes obce Suchou-Broňku. Broňka bývala obranným místem při pomezí. Na říčce Broňce by se přehradou získala vodní síla o 800 k.s. V Kušnici končí úzkokolejná trať Berehovo — Kušnice, dlouhá 76 km. U stanice velká, moderně zařízená pila, hotel se 2 pokoji.

Údolí Boržavy klínem vrchu Dílku 405 je rozraženo na dvě ramena, SZ postupuje podle Boržavy, SV podle Kušnice.

Z nádraží v Kušnici jde žlutá do Kušnice — Kerecek po silnici, dál po cestě do Berezníku k hájovně Rice, na Ivolovou a Stoj (Stohy) 1679. Z Kerecek jdou společně se zelenou (značil OKČST. Volovec). Ta však jde po Bileckěm vrchu k Velikému vrchu 1588 na polonině Boržavě. Nouzový nocleh se svolením velkostatku Čonoku před Bereznikem v hájovně Rice a v hájovně při ústí potoka Dulatinu, kóta 360.

Modrá 400 kroků před kušnickým nádražím uhýbá vpr,, vozovou cestou mezi domky na l. straně potoka Kušnice, kde uhýbá opět vpr., vchází do horského boku a ostře stoupá na vrch Jasenovou 751 (výškový rozdíl na 4 km 500 m). To jsme na hřebeně a přes vrch Kříslo 722, Meliště 730, Ljublanu 909 (hájovna Ivanova pod Ljublanou poskytne nocleh se svolením správy Maltézských rytířů v Dovhém) a ostrým výstupem na poloninu Kuk 1365, kde odbočuje žlutá na poloninu Krásnou.

Žlutá polonina Kuk 1365 — Korotišto 1166 — Plotíšto 994 — Rypa Pohár 953 — Nižní Bystrý (Meleďuk) — Bovcarský verch 1063 — Olšany (údolí Terebly) —Perechrcsťa 1148, hřeben pod Bosovou 1382 na polonině Krásné.

Žlutá odbočuje směrem JVV přes kótu 1229 na Vološanku 1233 a Korotišto 1166. Pod nim při cestě asi po 500 m voda. Sestoupíme na kótu 986 a ve stejné výši přecházíme na vrch Plotíšto 994 a na hřeben Páleného gruně 1008 a 1027. Od kóty 1008 zachováváme jižní směr přes Rypu Pohár 953 a Lelák 889, s něhož je prudký sestup (při 2 km skoro 600 m) na silnici v údolí Riky do vsi Nižního Bystrého a její osady Meleďuku. Nastává prudký výstup o 750 m při necelých 2.5 km na hřeben Bovcarského verchu, na něm při naši cestě pod kótou 1063 voda. Opět prudký sestup 500 m do údolí Terebly, po visuté lávce do osady Olšan, nocleh v domku Savkově. Žlutá vystoupí přes kótu 777 na Perechresťu 1148 a přejde na hřeben Pohanské kyčery, kde vyústí pod Bosovou 1382 na modrou, je to naše modrá Chust — Drahovo.

kcst 061aa

Železniční most u Volosianky.

 

S poloniny Kuku 1365 od odbočky žluté pokračuje modrá přímo S na druhou její kótu 1206, kde stihneme Jub. stezku a s ní 3 km, 1 hod. pod Menčul 1252. Značky se rozdvojuji, červená po hřebeni přes kótu 1048 do Volového. Modrá sejde SV na vozovku do Lozanského.

<<< OBSAH >>>


Žlutá odbočka pod Menčulem 1252 — Sobky — Lozanský — převoz pres Riku 8 km.

Po této vozovce pokračuje žlutá přes osadu Sobky do Lozanského, vsi, široce rozhozené na potoce Prosivně, dřevěný lemkovský kostelík 1830 s věží, krytou osmibokým jehlanem. Žlutá jde údolím potoka Prosivny a převozem přes Riku, vyústí na modré u tabulky:

Žlutá převoz — Lozanský — Sobky — spojení s modrou pod Menčulem 1252 m, 8 km, 2 1/2 hod.

Modrá od odbočky žluté pokračuje přes kóty 653 a 509 do údolí Riky, kde se spojí s Jub. stezkou a společně přijdou do Volového, kde vyústí do Masarykovy třídy u tiskárny bratři Steinbergů č. 81, proti synagoze. Ve Volovém na orientační tabuli č. 15 text k modré:

Modrá Volové — Torun 20 — Lopušný — Sinovírské ožero 30 — Sinovirská Polana 35 — Ostrika — myslivna Černá Řeka (Na Kantině) 810 m 50—Pesarika — Deňásček — Plaj 1373 — Strimba 1723 — Příslop 944 — polonina Krásná — Topas 1552 — Bosová 1382 — Drahovský Menču! 1487 in, 88 — Drahovo 101 km.

Modrá Volové — polonina Kuk 1365 m, 5 hod. — Kušnice 23.5 km, 9 1/2 h. — Dovhé 33 km, 7 h.— Malý Klobuk 571 — Tři chotari 804 — Tupyj 878 — Chust 59 km.

Značky se rozejdou: červená po silnici J, modrá S k řeckok. kamennému kostelu. U tohoto kostela uhýbá žlutá hřebenová cesta s krásnými výhledy, doporučujeme jiti po této vyhlídkové cestě místo úseku Jub. stezky, jdoucí údolím.

Žlutá Volové — Kyčera 627 — Svinarkyj (Čertezek 812)— serpentiny silnice nad Sinovirem 12 km, 4 h. — Žlutá od řeckok. kostela jde k dřev. pravosl. kostelu a vojenskému hřbitovu, vystoupí na Kyčeru 621, horskými loukami a lesíky po bocích Svinarského (Čerteze) 812 a Perechrestě 898. Po celém tom hřebenu jsou překrásné výhledy, které nám při chůzi Jub. stezkou v údolí uniknou. Rozhled na Klivu, do údolí potoka Volovce S i Prochudně k J, majestátně vystupuje Kamionka s lesem a ssuti, zpr. hřeben Merši. Žlutá se stočí ke statku. v kótě 851 překročí modrou spojku Toučka — Deševý a vyústi na Jub. stezku nad první serpentinou silnice do Sinovíru.

Modrá od řeckok. kostela po silnici přijde k trafice v domě č. 320, tam odbočuje zelená na horu Ozirňu.

Zelená Volové — Střihálně 8 — kóty 875, 1059, 1341. 1441 — Ozirňa 1500 — Sinovirské ožero 20 km. 7 hod. — želená uhne ze silnice podle regulovaného potoka Volovce k domu Čs. červ. kříže. Při soutoku potoků nad kótou 529 se cesta dělí, značka se drží vl., v dalším rozcestí před kótou 600 zachová původní směr. Prochází osadou Stříhální (patři k Volovému). 1tř. rus. škola. Nad ní v kótě 825 se lomí v pravém úhlu, vystoupí na Menčelik 1441 a na Ozirnu 1500, s jejíhož holého temene je daleký, kruhový rozhled. Po polonině Ozirni sestoupí k salaši Šestiprsteho (nouzový nocleh) a vejde na modrou, kterou ve Volovém opustila.

kcst 062aa

Poloninský kůň, věrný nosič.

 

Z Volového silnice 20 km do Toruně je jednotvárná, poměrně plochým krajem a je dobře tento úsek projeti pravidelnou autobusovou linkou nebo nájemním autem. Za km 61 ústí do Riky potok Kvasovec. Stoji tam několik dřevěných baráků nad prameny sirnoželezité kyselky, na jednom nápis Karlsbad; při lázničkách velká stavba, r. 1936 ještě nedokončená a nezařízená, snad bude z ní lázeňský hotel. Hned za lázničkami ves

Sojmy nad ústím Repinky, čet. stan., dřev. kostel, řeckok. 2tř. škola. Za žel. mostem křižovatka: Repinné 2, Kelečín 11.5, Majdan 4, Torun 14 km. Na cestě k Repinnému malý dřevěný řeckok. kostelík. Přecházíme žel. most. Po 4 km je ves

Majdan nad ústim Holatinky, notariát, čet. stan., stát. čs. 2tr. škola, dřev. far. řeckok. kostel sv. Mikuláše, kolem celé stavby podstřiška, mezi podstříškou a střechou roztomilá, nízká galerečka, nad vchodem nízká věžička s úzkým, vysokým got. jehlanem, gánok je i kolem presbytáře. V osadě Rudavci, patřícím k Majdanu, alkalická žel. kyselka. K Majdanu patři také osada

Vyšní Bystrý, do níž po modré po silnici přijdeme po 6 km, řeckok. 4tř. škola, dřev. řeckok. kostelík s pěkně řezanými sloupy vchodu a galerie, živě září červenou barvou nad vtokem potoků Mlýnského a Bystrého. Hned u silnice mezi km 73 a 74 miner. pramen u dřev. boudy k pití i koupání. Nad Vyšnim Bystrým se údoli úží, Rika teče prudčeji, má náhlejší spád 50 m na 5 km. Přicházíme k soutoku potoků Lopušného a Příslopu, tvořících Riku, a do

Toruně, notariát, čs. 2tř. a rus. 1tř. škola s 3 pobočkami, nový pravosl. dřev. kostel s farou, výše řeckok. dřev. far. kostel P. Marie se sloupky, bar. věž s galerii, zvonice opodál, čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže, noclehárna KČST. v čs. škole se stravou. Pramen železité kyselky a solný. Od nového pravosl. kostela po silnici od modré odbočuje zelená doTorunského průsmyku. Na rozcestí tabulky: Tabulka č. 16 na silnici, ukazující směr k Toruni a Volovému:

Modrá Vyšní Bystrý — Majdan — Volové 20 km — polonina Kuk 1365 — Dovhé 53 — Chust 79 km.

Zelená Torun, státní hranice 8.5 km, 2 1/2 h hod.

Tabulka č. 17, obrácená směrem cesty k Lopušnému:

Modrá Sinovírsko ožero 10 km, 4 1/2 h. — Sinov. Polana 15 km, 5 1/2 h. — Ostrika — Na Kantině 30 km — Pesarika — Denašček — Plaj 1373 — Strimba 1323 — Přislop 944 — polonina Krásná —Topas 1552 — Drahovský Menčul 1487 — Drahovo.

Zelená Torun, průsmyk Torunský 8 km. — Silnici k řeckok. kostelu nad ústím potoka Torunčáku, podle něho stoupáme silnicí mezi rozhozenými chalupami, poslední je za km 83.5. Odtud je silnice již málo používáno, zarůstá travou, ale je v dobrém stavu. Poslední serpentinu u můstku nad kamenem 523 zkrátíme přímým výstupem do Torunského průsmyku v 86 km z Chustu ve výši 941. Na naši straně neobydlený dřevěný domek, hranice zavírá závora mezi hraničními kameny Vl/1 a VI/2, náš a polský pohraniční sloup, polská celnice a tabulka: Do Doliny 48.2 km. Na dvou hřbitovech řada hrobů společných i jednotlivých s velkým dřev. křižem uprostřed. Na našem hřbitově dřevěné křížky s čísly. Odpočívá tam mnoho vojínů býv. 75. p.pl. jindřichohradeckého a 35. p.pl. plzeňského. Seznam na četnické stanici v Toruni. Na polském jsou betonové křížky se jmény, nejvíce s nápisem “Neznámý voják austrijácký … ruský”. V okolí zbytky zákopů. K Z nad průsmykem se šiří poloninka, u kamene 2/4 trig. lešení, kruhový, ale nepříliš obsáhlý rozhled. JV postupuji hranice na Horkaň vyškovskyj 1441, nejvyšši bod tohoto pohraničního úseku, přes Javorovou Kyčeru 1115 a Kruhlu Mlaku 1235 na Strungu 1180 m, 25 km, 8 hod. namáhavé cesty, kde počínají žluté značky, vedené po hranicích na nebezpečnou Popaďu s překrásným rozhledem.

Torunský průsmyk byl jevištěm krvavých bojů. Rusové se ho zmocnili 27. záři 1914. Ještě téhož dne obsadili vesnici Torun a postupovali do Volového. Avšak byli zatlačeni zpět k Torunu. Ustoupili 12. října do průsmyku a následujícího dne opouštějí i průsmyk. Koncem měsíce po úspěšných bojích opět dobývají průsmyku, 6.XII. obsazují Torun ves a drží se v ni do konce ledna 1915. Na tento úsek je soustředěno německé vojsko a to, zmocnivši se 25.I.1915 vrchů nad Toruni, přinutí Rusy k ústupu a obsazuje průsmyk 27.I.1915. Boje o okoli průsmyku trvají 1.—5. března 1915 za krutých mrazů, dosahujících až 28°, hubících vojsko více než zbraně. Německé vojsko udrží průsmyk do 5. května 1915, kdy po průlomu u Gorlice ustupuje ruská armáda k východu a opouští karpatské bojiště.

Modrá v Torunu u nového pravosl. kostela na již. cípu vsi vchází do údolí potoka Lopušného. Za kamenným křížem odbočí, za ním 50 kroků je poslední značka při potoce, odbočí vpr. k lesu. Ostrý výstup lesem na první poloninku, na druhé je výhled, cesta poněkud klesne, ale hned výstup, na třetí polonince obsáhlý rozhled. Dva mocné smrky ukáži směr cesty. Na čtvrté polonince, hodně táhlé, je ovčí ohrada, pěkný rozhled. Dlouho jdeme lesem, až staneme na polonině Ozirni pod horou Ozirňou a přijdeme k salaši. Dál je úzký pás lesa a za nim chalupa Šestiprstého s nouzovým noclehem. Tak říkají majetníkovi chalupy s tímto defektem ruky. U chalupy 4 oborohy (seníky). U chalupy odbočuje zelená na vrchol Ozirně.

Zelená polonina Ozirňa, hora Ozirňa, hřeben Kamjonky, Střihálně, Volové 25 km, 8 h. Vystoupí na vrchol Ozirně, kruhový rozhled, přes Menčelik sejde na kótu 875 a přes osadu Stříhálni do údolí potoka a do Volového.

Pozor! Přímý směr by svedl do Sinovirské Polaný! Od chalupy Šestiprstého asi 200 kroků jdeme podle stájí, 50 kroků dále, dříve než vyjdeme na louku s oborohy, jsou vl. dva silné stromy s nápisy: “K jezeru”. Mezi nimi stále po okraji lesa je hustě označena modře stezka k jezeru. Z hlavní pěšiny jde nově upravená stezka směrem V asi 150 kroků, kde končí louka, zatáčí na jih asi 100 kroků, tedy stále po okraji louky a lesa, načež se přijde zase na hlav. stezku, k jezeru, k němuž se jde zase směrem vých. Mezi stromy místy prokmitá hladina jezera. Stezka sbíhá spádem, dole bahniska a již jsme u

Sinovírského ožera, 989 m, jednoho z nejmalebnějších míst v celé zemi. Na hrázi osmiúhlá bouda ze 7 stran uzavřená bývala do 1936 útulkem i nouzovou noclehárnou turistů. Teď je u jezera chata KČST. s noclehárnou, osazená hajným, stále otevřená, prosté občerstvení. Je to prostorná dřevěná budova v lese na břehu jezera. Z vyvýšené verandy s pěkným výhledem na Ozirňu a pod ni ležící jezero vejdeme chodbou do prostorné, světlé hally se sporákem. Z ní jsou dva vchody do nocleháren pro muže a pro ženy. Noclehárna je i v podkroví. Trojcípé jezero, 100 m hluboké, dlouhé 500 m, oživené pstruhy, vzniklo sesutím morény, která utvořila přirozenou hráz. V jeho hladině, vroubené smrkovým lesem, obráží se Ozirňa. Je četně navštěvováno to idylické místo a nová chata přivábí nové proudy turistů. Do jezera se vlévá mnoho potůčků a pramenů a jeho silný odtok, vytékající podzemním výtokem zpod morény, se vlévá do Terebly, vznikající jako potok Sloboda pod pohraniční horou Strungou. Od Ožera 20 min. podle hučícího jeho odtoku scházíme širokou cestou do osady Krásné. Je to 7 chaloupek, rozhozených nad ústím odtoku jezera do Terebly, kterou překročujeme po mostě u Božích muk. Jsme v malebném údolí Terebly.

S proti proudu Terebly jde vozovka 10 min. k soutoku pot. Krásného a potoka Slobody, odtud říčka má jméno Terebla. Podle potoka Slobody jdeme do osady Slobody, rozhozené pod samými hranicemi pod Javorovou Kyčerou 1115, a ke klausuře Slobodě, rozlévající se ve výši 918. Od její hráze vystupuje pěšinka na pohraniční horu Javorovou Kyčeru. Od osady Slobody 2 km J na hoře Bukovince 1001 je přikrčeno kolem kříže několik chaloupek osady Bukovinky, je odtud překrásný rozhled, zejména na pohraniční horská pásma.

Modrá v osadě Krásné se láme a postupuje silničkou velmi malebným údolím 20 min. ke kótě 820, kde ústí potok Roztoka. Do jeho údolí, ještě malebnějšího, odbočuje žlutá. Na mostě s obou stran jsou nápisy:

Na Strungu, čs. pol. hranice — Mokranka — Něm. Mokrá.

Žlutá kóta 820 (ústi Roztoky), klausura Roztoka 5 km. Strunga 1180 (říšské hranice) 9 km, 3 1/2 h., Bolotnak, Bisovatý díl 1288 m, údolí Mokranky, klausura Mokranka 25 km, odtud 15 km Něm. Mokrá. — Přes most vozovkou romantickým údolím ke klausuře Roztoce 5 km, hatířův domek není trvale osazen, nemůžeme počitati s noclehem. Od klausury S stoupá pěšinka do osady Bukovinky 25 min., J jde 1 1/2 h. pěšinka do Grófovy chatky (Na graničníku. nouzový nocleh). Žlutá vystoupí na pohraniční Strungu a po hranicích na vrch Černé řeky a k hraničnímu kameni 2/4, kde začíná modrá na Popaďu a kde se žlutá dělí, jedno rameno jde s modrou na mohutnou Popaďu, druhé se lomí J do žlebu Mokranky ke klausuře Mokrance a do Něm.Mokré. To rameno žluté, jdoucí s modrou značkou na Popaďu, je značka polská. Naše žlutá jde do údolí Mokranky. (Pozn.: Označení hran. kamene 2/4 bylo příčinou stížností polských úřadů, ačkoliv Poláci sami kámen ten označili žlutě mnohem dříve.)

Modrá od kóty 820 pokračuje údolím Terebly 5 min. k ústí pot. Stenešuru, vlévajícímu se na p. břehu, a brzy přichází k prvním chalupám Sin. Polaný. Ve vesnici (ve středu vsi je dřevěný hostinec Ilka Podberezského s noclehy, na již. konci vsi v hostinci Šafářově noclehárna) pod kostelem ústi Kančuvskyj potok, podle něho odbočuje červená a zelená. V Sinov. Polané na domku fin. pohrán, stráže tabulka č. 11:

Modrá Sinov. Polana — Sinovír 11 — nádrž Ozeranka 9 — Na Kantině 15 km, 3 h. — Plaj 1373 — Strimba 1723 m, 33 km — polonina Krásná — Topas 1552 — Drahovský Menčul 1487 — Drahovo 68 km.

Modrá Ožero 5 km, 1 1/2 h., 989 m — Lopušný — Torun 15 km, 5 1/2 h.— Majdan —Volové 35 — polonina Kuk 1365 — Kušnice — Dovhé — Chust 95 km.

Žlutá nádrž Roztoka 5 — hranice (Strunga 1180) 9 km, 3 1/2 h. — Bolotnak 1138 — Bisavatý díl 1288 — údolí Mokranky — nádrž 25 km.

Zelená na Kanč 1583 m, 2 1/2 h.

Červená na Černou Reku (Kantinu) 9 km, 2 1/2 h. — nádrž Fuliovec — Jubilanka — hranice 1160 m, 15 km, 4 1/2 h.

Červená Sin. Polana, mysl. Na Kantině, kóta 1160 / 1148 na hranicích 20 km, 5 1/2 h. (podle tabulky 15 km. 4 1/2 h.). — Ze Sin. Polaný jde podle potoka Kančuvského půl hod. se zelenou, v kótě 826 se rozdělí, červená stoupá mezi chalupami J na kótu 1042, kde, dosáhši obloukem vpr. nejvyššího bodu za posledními chalupami, zlomí se V a sestupuje do lesa a pak podle bystřiny do údolí Ozeranky na naši okružní modrou. Jde s ní S až k myslivně Na Kantině (Černá Reka), noclehárna KČST. Tabulka:

Modrá Pesarika — Deňášček — Plaj 1373 m, 4 h.

Modrá Dovhy gruň — Strimba 1723 m, 7 h. — Přislop 944 m, 8.30 h.

Červená nádrž Ozeranka — Sinovirská Polana 15 — Ozero 20 km.

Červená nádrž Fuliovec — Dubilanka — hranice . 1160 m, 6 km, 2 h.

Sinovirská Polana 2 1/2 h.

Oddělí se a zaměří po vozovce ke klausuře Fuliovci. do niž se vlévají Fuliovec a Dubilanka. Podle Dubilanky vystupuje na pohraniční hřeben, jehož dosahuje v kótě 1160 (staré měření) — 1148 (nové měřeni), kde vyúsťuje na žlutou, vedoucí na Popaďu a ke klausuře Mokrance.

Zelená Sin. Polana. hora Kanč 7 km, 2 1/2 hod. — Jde s červenou údolím Kančuvského potoka půl hod., oddělí se od červené, zůstane při potoce, stoupá na vyhlídkovou horu Kanč 1583, kde prozatím končí; je projektována až na hranice, bude však asi svedena na myslivnu Černou Reku. Možno sestoupiti buď SZ po polonině na Zubrinkovatý, kde s kóty 1346 schází cesta do údolí potoka Roztoky, nebo JV po polonině přes Berezovec 1238 ke klausuře Fuliovci.

Modrá ze Sin. Polaný jde silnici podle Terebly ke zrušené klausuře Studenému, pod níž se vlévá potok Studenyj, a k ústí Ozeranky, do jejíhož údolí se modrá lomí. V tomto zlomu na mostě odbočuje zelená do Sinovíru.

Zelená ústí Ozeranky, hájovna Ostrika, Toučka, Sinovir 5.5 km. silnicí. — Na mostě odbočí, hned není značky, ta až po 5 min. Míjíme vl. hájovnu Ostřiku a pěkným údolím Terebly k serpentině, tam si nadběhneme pěšinou na vysoký skalní ostroh s pěkným pohledem na řeku. sestup do Toučky, nová dřev. rus. škola, stylově stavěná.

Pod školou odbočuje modrá spojka (původně byla žlutá) do údolí Prochudně, křižuje žlutou hřebenovou z Volového a v osadě Deševý vchází na Jub. stezku.

Zelená pokračuje od rus. školy v Toučce po silnici a po 3.5 km konči v Sinovíru na Jub. stezce.

Modrá v ústí Ozeranky do Terebly uhne V do jejího malebného údolí. Jde 3 km ke klausuře Ozerance. Její hladina přes 1 km dlouhá se protahuje do dvou cípů. Při ní pila a hatířův domek. Pěkný je pohled s hráze po hati. na její horský lem s Dodinou 1534 a Javorníkem 1411. Od klausury 1 km přímo J skrývá se v lese jezírko ve výši 1000 m. Nad klausurou přicházíme k ústi potoka, nad ním nová salaš, dál druhý potok a hájovna. Cesta stoupá, pravoslavný kříž se tyčí nad studánkou. S cesty, jdoucí vysoko nad řekou, je pěkný rozhled po údoli, V na horská temena Negrovce, Z na táhlý hřeben Kamjonky, jako hradba zavírající obzor v tuto stranu. Hřeben Kamjonky vidíme místy od ústí Ozeranky až po klausuru, tam nám však Kamjonka mizí. Z míst, kde se schází červená s modrou, je možno J, JZ a Z vidět hřeben Piskoně a Negrovce. — Jsme u bystřiny, ústicí na pr. břehu, deroucí se kamenitým žlebem. Tudy přichází k naší modré červená ze Sin. Polány a jde s námi půl hod. pěknou loukou, lemovanou lesem, k myslivně a hájovně Na Kantině (Černá Reka), noclehárna KČST. Asi 200 kroků před stát. myslivnou vl. na louce na břehu Černé řeky (Ozeranky) krytá studna s minerální vodou. Na staré hájovně orientační tabulka č. 12:

Modrá Plešča (Pesarika) — Deňašček — Plaj, 1373 m, 4 h. — Douhy Gruň — Strimba 1723 m, 7 h. — Přislop 944 m, 87, hod.

Modrá nádrž Ozeranka — Sinovírská Polana 15 — Ožero 20 km.

Červená nádrž Fuliovec — Dubilanka — hranice 1160 m, 6 km, 2 h.

Červená Sinovírská Polana 2 1/2 h.

Za hájovnou červená odbočuje po mostě podél potoku Fuliovce k přehradě Fuliovci, kde uhýbá vpr. ke kótě 865 podél Dubilanky s počátku dobrou cestou, později však bažinatou lučinou po položených dřevech, načež značka uhýbá vl. a stoupá pohodlně na hranice čs.-polské ke kótě 1160/1148.

Modrá jde od hájovny stále proti toku Plešče (Pesariky), podle jejího kam. řečiště. (Vozovka jde jen malý kus a dál se jde stále po pěšině, a to brzy po jedné, brzy zas po druhé straně Plešče. Přechází se po úzkých lávkách. Údolí velice krásné.) U kóty 915 se přijde ke zbytkům rozebrané staré hájovny (pozor, i na nejnovější speciálce je zakreslena existující hájovna) a za půl hod. odtud jsme u zrušené klausury Pesariky (Plešče) 1015 m.

Z tohoto místa začíná dosti obtížná cesta místy po kraji lesa, místy i korytem potoka a za půl hod. začne neméně obtížné stoupání podle potůčku zvaného Deňášček. Když jsme vystoupili nad lesy, jsme na polonině na západním svahu mezí Perednou 1603 a kótou 1453. (Místní název této poloniny je rovněž Deňášček, jsou tam pastevci z Koločavy-Lazů.) Zde obracíme a stoupáme směrem jižním, až přijdeme na pěšinu, jdoucí ve vrstevnici stále J pod vrchol Peredné 1547 m. V těchto místech křižuje modrá zelenou značku. (Zelená od Koločavy-Lazů — Plaj — ke kótě 1455 a na hranice.) Zde všude pozor, značek na kamenech a pěšin mnoho. Od křižovatky se zelenou jde modrá na JJZ a přichází na malou mýtinku, svažující se již do údolí Mokranky. Jsme asi 1 km JZ od vrcholu Peredné 1547 a současně na hřebeni k ní. Rozhled na pásmo hor Buštul 1693 — Moločno 1645 — Bahno 1608 — Strunzul 1634 — Pribuj 1550 na druhé straně nad údolím Mokranky. Na této mýtince na balvaně jest bílou barvou namalována šipka ve směru východním s nápisem “Na Stenjak”. Pěšina, která se však ukáže teprve na kraji lesíka, vede v rovině (vrstevnici) směrem SV asi 400 kroků, pak od potůčku směrem J, načež se zahne vl. na V a jde až na cestu k Stenjaku a po ní k německomokranským stájím.

Odbor chustský tuto stezku označil jenom barvou bílou, bude doplněna barvou odborem Ťačovo.

(Vrcholem Plaje nevede žádná značka. Zelená jde po jeho sev. straně, kdežto modrá po jeho východní straně a dotýká se sedla mezi Plajem a Perednou 1547.)

Od místa, kde odbočuje bílá na Stenjak, pokračuje modrá směrem jižním. Sestoupí jen asi 50 m a jde po hřebeně vysokým lesem ke kótě 1283, opět malý sestup a výstup ještě na vyšší vrchol, který však není kótován. S toho krátkým sestupem přicházíme na Douhy Gruň 1339.

(Na Douhém Gruni přicházíme na stezku, která jde po sev. straně Strimby do Koločavy a na opačnou stranu po hřebeni Douhého Gruně ke kótě 1339 a dolů k pot. Sovině a Mokrance.)

Z těchto míst jde značka žlutá asi km po stezce ke Koločavě-Lazům, načež uhýbá vpr. po hřebínku dolů, nejdříve po planince, pak širokou stezkou lesem do údolí Sucharu ve výši 725 m, sejde celkem asi 600 m. Přejde potok. Po 1 km je stáj a za ní v břehu pitná voda. Po dalším 1 km je místo, kde byla klausura Suchar. Opouštíme zelenou Lazy — Plaj a jdeme k pastýřské kolibě na kótu 837, na Přislop 1226, koliba, na kótu 1461, cestou několikrát voda. Žlutá jde po S svahu Jasanovce (lidově Javorovce 1605), do sedla, zvaného “Cihla” a “Křest”, Piskoňa 1449, Negrovec 1712 (lid říká Magalka), na kóty 1583 a 1559 druhé Piskoně (= Velké). Na kótě 1142 voda. Sejde přes Čertež 807 do Sinovíru.

Modrá z původního JJZ směru ostře zahne na východ, ale jen asi 100 kroků, načež ostře zahne na JJZ a vystupuje po hřebínku na Strimbu 1723. Značka však na vrchol nevede, nýbrž jde po JV svahu Strimby as 100 m pod vrcholem, kde přichází (právě pod vrcholem) na vydatný pramen dobré vody. Výstup z této strany ani ze strany Streminoše není příliš příkrý, jdeme-li po hřebeni. Výstup od vody přímo k vrcholu velice ostrý.

Modrá přechází na sev. svah Streminoše 1599. Pěkný pohled směrem k Lazům na Ožero (býv. klausura) v údoli potoka Bradulovce, přítoku Sucharu.

Pod Streminošem nastává sestup do sedla Příslopu 944, na Jub. stezce, důležité křižovatky. (Ze sedla 4.5 km do noclehárny KČST. v Něm. Mokré.) Sestoupili jsme 600 m a téměř stejnou výšku musíme překonat na hřeben poloniny Krásné, kde se setkáváme se zelenou, procházející celým jejím hřebenem. Je u dvou mělkých jezírek (spíše to jsou bahniska), na dvou plochých kamenech jsou nápisy “K Topasu” a “Na Příslop”. Modrá a zelená jdou společně půl hod., zelená sestupuje po táhlém Kvasném vrchu do Lazů, modrá uhne vl. a vystoupí na Topas 1552 s rozhledem, jemuž JV bráni dlouhý hřeben Růže 1568. Za V, h. přecházíme nižší již temeno Bosové 1382, pod ni rozcestí žluté a modré.

Žlutá rozcestí pod Bosovou, Perechresťa 1148, Olšany. Bovcarský vrch 1063, Meleďuk (na aut. lince Chust — Volové) 18 km, 5 hod. a dál přes Rypu Pohár, Plotišto, Korotišto a Vólošanku 1233 na poloninu Kuk 1365.

Žlutá značka, která pod Bosovou 1382 m začíná a odbočuje od modré, jdoucí z Krásné Poloniny-Topasu na Bosovou a dále na Konec Menčulu 1346 m, sestupuje na Perechresťu 1148 m dolů do Olšan, kde přechází řeku Tereblu po lávce, jde směrem toku řeky po silnici až k domku Savkovu (škola a nouzový nocleh, minerál, voda). Odtud přes silnici a po pěšině vystupuje příkře na Bovcarský vrch 1063 m, načež srázný sestup do údolí řeky Riky. Hned pod hřebenem značka vede podle pitné vody. V údolí se přejde Rika po visuté lávce (Meleďuk) na silnici a po ni směrem na Nižní Bystrý 2 km. Z toho místa (čet. stanice vzdálena jen ’/s km) vystupuje žlutá značka na Lclák 889 m — Ripu Pohár 953 m (mezi nimi pitná voda) — a po Páleném gruni na Plotišto 994 m — Korotišto 1166 m (před Korotištěm vpr. voda) — Vološanka 1263 m — kóta 1229 — Polonina Kuk 1365 m, kde se žlutá schází s modrou a končí. (Modrá z Kušnice — Kuk — Volově). Pod poloninou Kukem po modré značce směrem ke Kušnici pod Ljubljanou 969 lovecká chata “Ivanová”, kde je možno nocovati jen se svolením správy maltézských rytířů v Dovhem.

Modrá značka při styku se žlutou, asi uprostřed mezi Bosovou 1382 a Perechresťou 1148, opouští stezku do Olšan a obrací se vl. směrem J na vrchol hřebene (jen asi 50 m) a jde po něm stále lesem přes kótu 1130 ke kótě 1145, kde uhýbá ostře Z, přichází do sedla 999 m a odtud vystupuje dosti příkře na Konec Menčula 1346.

S vrcholu Konce Menčula zelená spojka v délce 6 km k mlýnu na ústí potoka Bystrého do Terebly (není hotova).

Po modré s Konce Menčula vystupujeme směrem JV po širokém hřebenu poloniny (krásný lyžařský terén) na vrchol Menčulu 1487. Odtud jde jeden hřeben dále směrem JV ke kótě 1229 — Široký Luh — Novoselice — Neresnice (nádraží).

My se však s Menčulu pustíme po širokém hřebenu směrem Z až ke kótě 1323. Zde se hřebeny rozdvojují: jeden neoznačený jde dolů na Z ke kótě 914 Petrince a druhý hřeben, označený modrou a červenou, nás vede dolů směrem JZ. Na počátku lesa červená odbočí vpr. k prameni pitné vody, odtud pokračuje po pěšině k lovecké chatě (zavřena, klíče u lesního v Dráhově), vzdálené 500 kroků. Modrá jde dále po hřebeni, aby se u samé chaty setkala zase s červenou. (Nyní, když jest na tuto stranu již dobré autobusové spojení, bývá v zimě Menčul, který má svahy zvlášť výhodné pro lyžaře, hojně navštěvován, a proto odbor zamýšlí letos postaviti vedle lovecké chaty svou malou chatu.) Od této chaty se jde po modré a červené stále po hřebeni lesem až před Čertež 1095.

Červená Menčul — Čertež — Horinčovo 23 km (s Čerteže jen 18 km). — Červená uhýbá vpr. a po polonince sestupuje ke kótě 806. Odtud prudce sestupuje do Zábrodu, přechází po železném mostě, po němž vede úzkokolejná dráha, řeku Tereblu a vychází po zahradě mezi domky na silnici Drahovo — Koločava. Obracíme se vl. po silnici (zde hajný a dále lesní s klíčem k lov. chatě), jdeme podle parní pily (hned za pilou možno nocovati u žida, býv. hostinského). Jdeme ještě 1 km po silnici k Drahovu. Červená značka odbočuje vpr. se silnice po vozové cestě a dále po pěšině přes luka. Po dalším 1 1/2 km překročíme potůček Bledarku, vystoupíme vpravo 200 m (nad mořem as 600 m) po vozové cestě až k chýši hajného a odtud po pěšině stále směrem Z, místy lesem, místy polem, po pr. straně máme na očích ostré hřebeny Kusy (Klivy) 935, až přijdeme na malý hřeben Surjuk. Po něm jdeme 10 minut na J a dále sestupujeme směrem Z k potoku Surjuku. Podle něho pěkným údolím a na konci polem přicházíme do Horinčova, kde červená značka končí.

Modrá značka pokračuje přes Čertež 1095 směrem J poloninkou, po l. straně stále les, až k Věži 937, odtud JZ přes Kyčerelu ke kótě 652 Rozsoší. Dále po vozové cestě dolů k řece Tereble a po úzké lávce do Dráhová. (Od Dráhová 5 km S na l. břehu Terebly jsou 3 prameny alkalickoželezité kyselky. Piti možno však jenom z jedné kryté studny, druhé jsou znečištěny.) Modrá značka v Dráhově před kostelem končí. Drahovo, jehož kostel je kótou 370, notariát, čet. stan., čs. 4tř. a rus. 5tř. škola s 3tř. expositurou, vápencové lomy. Z Dráhová do Chustu je pravidelné autobusové spojení Chust — Drahovo — Sinovir. Z Chustu odjíždí ve 13 hodin a do Chustu se vrací ráno v 7.34 h.

<<< OBSAH >>>


Trať 301. Čop — Baťovo — Berehovo — Sevluš — Královo nad Tisou — Teresva — Jasiňa — Zimir, 234 km

Trať 322. Čop—Užok (průsmyk) 121 — Sianki 126 km

Trať 324. Užhorod — Radvanka — Antalovce

Trať 325. Baťovo — Lawoczne

Berehovo

Trať 326. Berehovo — Kušnice

Trať 327. Iršava — Kamjanka

Trať 328. Sevluš — Chmelník

Trať 329. Královo nad Tisou — Halmeu

Trať 330. Teresva — Neresnice

Trať 331. Camara la Sighet — Slatinské Doly

Trať 332. Bacicoiul Maře — Veliký Bočkov

<<< OBSAH >>>

 


Trať 301. Čop — Baťovo — Berehovo — Sevluš — Královo nad Tisou — Teresva — Jasiňa — Zimir, 234 km.

 

Čop. S odbočuje trať do Užockého průsmyku, hlavní trať do Jasině směřuje V močálovitou krajinou, jarními rozlivy se měnící v široširé jezero, mezi Tisou, po níž běží hranice, a Latoricí, sevřenou na jižním břehu ochrannou hrází. Po 1.5 km trať se mírně ohne JV, míjí novou kolonii a zachová přímý směr až do Baťova. Vpr. je Ašvaň při táhlém močálu, jehož záp. cíp tvoři hranice mezi Slovenskem a P. Rusí.

Km 7 Eseň zast., ves leží 3 km J při Tise, kamenný ev. ref. kostel s hrotitou věží, expositura čs. školy ve Svobodě, obecni maď. 4tř. škola, čet. stan., inspektorát a odděleni fin. stráže. Kolem pastviska s kyselou travou. Dráha na vysokém náspu přechází říčku Čarondu.

Km 13 Svoboda zast., obec utvořená z kolonisovaných místních částí Baťova: Dvorce, Čarondské Hati, samoty Čatorny, dvora Mlýna, Svobody a Svobodky, jež 1925 měly 65 stavení, dnes 135, obec je zřízena na družstevním základě, 4tř. čs. s expositurou v Eseni a 1tř. rus. škola, S od trati shluk stavení, J řady domů po obou stranách silnice. Půda dobrá, odvodněná, se skupinami listnatých lesíků.

Km 15 Baťovo, odbočuje trať Baťovo — Mukačevo — Volovec — Lawoczne. JZ od nádraží nová kolonie, ves se rozkládá podle silnice, čet. stan., odd. fin. stráže, sokolovna hned u nádraží, bar. kostel, st. mad’. 6tř. a čs. 2tř. škola s expositurou, čet. stan., artézská studně, pozoruhodná geologicky. J ke Kosinu se táhnou hluboké vrstvy spraše, přinesené v dávných do bách větry s hor a upevněné rostlinstvem tak, jako písečné přesypy směrem k Čopu. Trať přejíždí Hornoserňanský odpad.

Km 20 Boutraď zast. Meliorační družstvo podniká melioraci nákladem 1/2 mil. Kč. Školy: čs. jednotřidky v obci, v kolonii 1. a 2., rus. jednotř. v Nové a St. Boutradi, maď. 2tř. a ref. maď. 1tř.

Km 26 Šom — Kosino. Nádraží leží na úpatí Zapsoňského vrchu 209 pod vinicemi. Od nádraží 2 km Z leží Šom, 1tř. čs. a rus. škola v koloniích, čet. stan. Družstvo provádí melioraci nákladem 1/2 mil. Kč na půdě velkostatku. Silnice Z přes Harangláb (J na Hetinském odpadu leží Hetín, maďarská ves, odd. fin. stráže, čet. stan., maď. 1tř. škola, dodnes se udržela česká jména po exulantech, jimž se připisuje vystavění dřevěné věže při kostele) vede přes hranice do Nagylonya, zámek Lonyayův. — Od nádraží J ves Zapsoň na vých. svazích Zapsoňských vrchů, strategicky důležitých, s ložisky alunitu, 3tř. maď. škola. Dál k J jsou vrchy Kosinské s kótami 224 a 209, také s ložisky alunitu a na jejich záp. svazích ves Kosino, notariát, čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže, čs. 2tř., maď. stát. 6tř. a římskok. 2 tř. škola, kostel římskok. a ev. ref., podle pověsti založený českými exulanty. Sirnaté lázničky se 4 prameny, hlavního pramene ze studny se užívá ke koupelím, ostatní se pijí, jsou primitivní, málo používané, ale velmi účinné. Ve mlýně elektrárna. V době Ladislava Svatého 1077—1095 stával v místě osady kostel sv. Kateřiny.

Trať projíždí plochým krajem, jehož širé lány leží většinou ladem jako pastviska, ač je půda úrodná, místy kukuřičná a tabáková pole a listnaté lesíky. J se zvedají vrchy, nízké, ale nápadně se zvedající z nížiny, Běhaňský vrch 194, Dědovský vrch 172 s ložisky alunitu. Haldy upomínají na doby, kdy se z alunitu vyvářel v kotlech hlinito-draselnatý kamenec.

Km 35 Veliká Běhaň, notariát, čet. stan. a odd. fin. stráže, školy maď. 4tř. a maď. jednotřídky, římskok., řeckok. a ev. ref., hospodářský lihovar s rafinerií. J zahlédneme bar. kostel v Homoku a dvůr Lonyayův, upomíná na hraběcí rod, za jehož člena se provdala Štěpánka, vdova po korunním princi Rudolfovi. Za Homokem vidíme ostrou špici kostela v Dědově a za hranicemi již hrot kostelní věže v Beregdaroci.

Km 41 Berehovo. Odbočka úzkokolejné trati Berehovo — Chmelník — Iršava — Kušnice. Popis str. 177.— J od nádraží ves Buču, maď. 3tř. škola, hospodářský lihovar. Berehovské vrchy nutí trať jinak přímočarou třikrát zlomiti směr. Jsou na hřebeně porostlé lesíky, nejvyšší vrchol Bereginagi 367 korunuje košatý strom. Svahy jsou pokryty vinicemi, na úpatí vinohradů se táhnou sady, rodící prvotřídní ovoce, zejména jablka druhu Jonatan, jež předčí svou šťavnatostí draze kupovaná kalifornská jablka. Od trati J se rozkládají puszty s velikými stády dobytka, spásající kyselou píci na močálovitých pastviscích. Váhy studni s okovy charakterisuji ten plochý kraj, vyprahlý letními žáry. Trať se dotkne kanálu Verke a silnice, lemující svah Berehovských kopců, přejde silnici, odbočující do Veliké Bakty, zámek, dvůr, stát. výzkumná stanice, strojní sýrárna, chov ovcí merino.

Km 50 Boržava – Mužijovo. — Od nádraží S leží Mužijovo, čs. 2tř., maď. stát. 5tř. a ref. 1tř. škola, dřevěný kostel a zvonice, zříceniny kostela, prý Jiskrovým vojskem zničeného, zůstaly zdi a got. portál, v lodi rostou stromy a keře, zámek v parku. Nad vinicemi se zakládá veliká stát. zahrada v rozloze 35 ha, vysadí se 16.000 meruněk. Zdejší víno a v sousední Beni je nejlepší. Tabulové hrozny jsou delikatesami. Dříve se vino dováželo do Tokaje a exportovalo se jako tokajské. Zásobovalo i carský ruský dvůr. Tufové lomy s výrobou štěrku a dlažebních kostek, kaolinové ložisko “Kuklja”. Z alunitu, který se láme v okolí, vyrábějí se mlýnské kameny. Vyvařoval se kamenec, lesy vymýtili na topivo. Z té doby zůstaly haldy surovin. Ve vrchu nad vsí se táhne křídová chodba, rozvětvující se ve spleť štol. — Od nádraží J ves Boržava, část na sev., větší část na již. břehu kanálu Verke. Na něm 3 km Z se zvedá kóta 121 Szépassony domb, chlum v obvodě 160 m, snad dávné hradiště, kde asi stála osada, založená vnukem krále Ondřeje Lamperta, zvaná villa Lamperti, Lampertháza. Našlo se tam mnoho minci měděných, stříbrných i zlatých z II. stol. po Kr. Tím směrem je mohyla “Krásná paní”, na ní kámen s křižem. Za vsi přes řeku Boržavu betonový jez, nad ním odbočuje kanál Verke, tam koupaliště, naproti na druhém břehu v lese stálý tábor židovských skautů. J 3.5 km Vary, velká ves jako městys, notariát, čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže, stát. maď. škola 7tř. s 2 čs. třídami, ev. ref. kostel. Nad ústím Boržavy do Tisy skrovné stopy hradu Boržavy, Maďary dobytého a 1241 zničeného Tatary. Ludvík Veliký osadu nadal privilegii, která Jan Hunyady potvrdil. V XVII. věku kvetly tam proslulé školy.

Km 53 Beňa zast., čet. stan., ev. ref. kostel, čs. 1tř. a stát. maď. 3tř. škola, leží pod vrchem Kisvárem 181 pod vinicemi, rodícími znamenité víno, ceněné vedle mužijovského za nejlepší v zemi, je prý lepší než tokajské. V kopcích Szólo hegy nad vsí se láme alunit na výrobu mlýnských kamenů a kamence i jako stavební a dlažební kámen. — Trať překročí Boržavu, sbírající své vody na již. svazích poloniny Boržavy; protéká pralesem Boržavským a rozlehlými lesními komplexy do Kušnice, odkud provází úzkokolejnou trať do Berehova. Trať za mostem přes Boržavu 6 km přímkou s přímočarou silnici dostihuje ohybu Tisy, po níž jdou hranice, a vjiždi na stanici

km 60 Výlok, aut. do Berehova a Dakova, ves rázu nížinněho městečka, hot. U nádraží, Koruna. Kostel římskok., řeckok., 2 ev. ref., kamenné, bar. Notariát, čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže, čs. 3tř., stát. maď 6tř. s 2 čs. třídami a římskok. 1tř., stálý košíkářský kurs. Elektrárna při pile, košíkářství, dříve vyráběli proslulý vosk na vousy, vyvážel se i za hranice; francouzský císař Napoleon III. s oblibou ho používal a prý i Vilém II. Ve XII. stol. stál v místech nynější obce o samotě kostel sv. Heleny. Dne 4. srpna 1934 rozvodněná Tisa zaplavila celé městečko a zničila 3/4 stavení, takže Výlok, až na 100 domů, jež přečkaly zkázu, je znovu vystavěn. Pěkné koupaliště na Tise (restaurace) a přístav vorů. Tisa je odtud zmezinárodněna a je splavna i pro menší lodi. Přepíná ji most o 6 obloucích. Za řekou nanesená mohyla s pomníkem boje 1706. Na žulovém podstavci bronzový dravec turul s rozpjatými křídly a se zakřiveným mečem v zobanu. Čs. celnice na hranicích, jež opouštějí Tisu a po potoce Bataru jdou k maď. obci Magosligetu; za ní opustí i Batar a směřují plochou nížinou J k Velikému Paladu a vstoupí na potok Tur. Na něm v ústí potoka Hodoše u vsi Fertešalmaše (maď. ev. ref. 1tř. škola, odd. fin. stráže), je rozhraní ČSR., Rumunska a Maďarska. Obce Fertešalmaš a Veliký Palad (notariát, čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže, ev. ref. maď. 2tř. škola) vzájemnou dohodou s Rumunskem vyměněny za obce Vel. Ternavku, Suchý Potok, Komloš a Bočkov o ploše 3835 ha s 4367 obyvateli většinou rumunské národnosti.

Hned za Výlokem trať míjí S ves Nové Selo, maď. 3 tř. škola s 2 maď. pobočk., dva dřevěně kostely, fil. Narozeni P. Marie, vchod na sloupech, čtyřhranná bar. věž s kulovitou bání nezvyklého tvaru, druhý ev. ref. got, Dál Matějovo, snad upomíná na Matyáše Čáka Trenčanského, odpůrce Karla Roberta z Anjou; bar. dřevěný kostel, rus. 3tř. škola s expositurou v Ruské Dolině.

Km 68 Fančikovo, notariát, čet. stan., maď. 3tř. s rus. pobočkou, rus. řeckok. 1 tř. škola, hospodářský lihovar, 3 kostely, dva got., starší a novější. Míjíme Ardovec, za ním vystupují vrchy se Šalanským Helmcem.

Km 75 Sevluš, 11.054 ob., patří k ni osada Fakobyky. Hot. Royal, Evropa, Karpatia. Notariát, okr. úřad a soud, okr. čet. velitelství a čet. stanice, úřad pro nákup tabáku. Školy: čs. ob. 5tř. se 4 pob., měšť. rus. 3tř. se 6 pob., IV. roč. a 4 čs. pob., rus. ob. s 15 tř., 2 maď. pob. s pomocnou tř. a expositurou v obci Lemácích, pomocná 6tř. rus., řeckok. rus. 1tř., klášt. římskok. maď. 3tř., ref. maď. 2tř., soukromá žid. 2tř., v obci Fakobycích rus. 2tř., rus. 2tř. obchodní škola s pokračovací školou kupeckou, rus. odborná kovorobná, živnostenská, filiálka stát. dětského domova pro zaostalé děti v Mukačevě. — Zemská nemocnice s novou budovou pavilonu pro venerické nemoci. Prohlídka města: Z nádraži Nádražní třídou 10 min. do Verbovické ul., jež je živou tepnou města, v ní obchody a peněžní ústavy, ev. ref. kostel, český obchod Ant. Brahy s jídelnou (levná domácí česká strava), lahůdky, výborné sevlušské víno, podkarpatoruská keramika, doplnění proviantu. Na styku Verbovické a Masarykovy ul. gotický katolický kostel ze XIV. stol., stal se protestantským, ke konci XVII. opět katolickým. Nad hlavním vchodem znak prešovského biskupa na pamět biskupa Bárkóczyho, který jej určil za farní. Věž s přízemni kobkou a opěrným pilířem, osmiboká, z kůru přístupná, poskytne pěkný rozhled po městě a po okolí. Ten kostel s opěrnými pilíři, zasvěcený P. Marii, má vně starý ráz got., uvnitř je renaisančně upraven, na hl. oltáři obraz zasvěcení, nad ním freska sv. Trojice, v lodi na stropě fresky Kázání na hoře, Klanění P. M., sv. Antonín, stojící nad poraženými Kumány. Naproti je menší kostel sv. Františka s ženským klášterem. Ulice se rozšiřuje v tržiště, budova měšť. škol se sochou Duchnovičovou, městský dům s nízkou, cibulovitou věží, velký řeckok. kostel. Dál se táhnou viničně vrchy na svazích Piroshy 371 a Černé hory. V parku zámek ze XVI. stol. rodiny Perenyiův, původně přízemní, později zvýšený o bar. poschodí. V hlavni dvoraně freska Svatba Ahasvera s Esterou, v řadě místností rodinné a historické obrazy. Černá hora 568 je vyhaslá sopka, jícen patrný, povést vypravuje o pokladu, jejž v něm Tataři ukryli, když 1241 zničili město. Na hoře skrovné zříceniny hradu Kankó, stojícího na místě pravěké tvrze z doby bronzové z poloviny druhého tisíciletí před Kr. Stál již před tatarským vpádem, Tataři jej vypálili, zase obnoven, byl po čas i klášterem. Za bojů Tókolyho pobořen a zůstal zříceninou. Krásný rozhled po vrších a daleko po nížině. — Dějiny města jsou spjaty s osudy hradu. Sevluš bývala sídlem nejmenší župy (1191 km2) ugočské. Bývala bohatým městem, Tataři zničili její rozkvět. Na Sevluš se vztahuje historické řčení “Ugocza non coronat”. Snad se týká již volby Ferdinanda I. r.1527, spíše však schválení pragmatické sankce 1713, rozhodovalo se o ni slovy coronat — non coronat. Župní sněm ji neschválil. Král Štěpán v polovici XIII. věku nadal město mnohými privilegii. Na počátku XIV. stol. stala se městem královským, které vzkvetlo německou kolonisací. Později jeho význam upadl. Po převratu znova vzrůstá průmyslem a zejména pro veliké obilní trhy a obchody s vinem. Průmysl: hospodářský lihovar, samostatná rafinerie lihu, misirna benzinu a lihu, pila, dva střední mlýny, kruhová cihelna, železitý pramen a lomy ve svahu Černé hory v délce 1/2 km, velmi vysoké, s vlečkou k zastávce Černé Hoře. Láme se liparit a pyroxenický trachyt. Dnes je výroba omezena, dříve se zásobovaly štěrkem silnice v širém okolí. — Peněžní ústavy: Sevlušská banka, Jednota ugočské banky. — V Sevluši působil a r.1935 zemřel arciděkan Evmenij Sabor (nar. 1859 ve Verbjaži). Jako prof. rus. gymnasia v Užhorodě napsal ruskou gramatiku a po převrate ruskou mluvnici pro střední školy. Až do smrti stál v čele časopisu “Karpatskij svět”, v čele ruského směru, který se soustřeďuje v Duchnovičově společnosti, jejímž byl doživotním předsedou. Vydal anthologii písemnictví P. Rusi. Jediný ze své generace se dožil osvobození vlasti, k němuž pomáhal klásti základy. — V osadé Fakobycich dřevěný kostel, převezený po vorech z Výšková n.T.

Trať projíždí poli s tabákem podle úpatí svahů, pokrytých vinicemi s viničnými domky, na zast.

km 80 Černou Horu, vlečka odbočuje do rozsáhlých trachytových lomů. Za zastávkou překročuje široce rozlitou Tisu po žel. mostě, souběžně s ním jde dřevěný most, dlouhý 420 m, je to nejdelší dřevěný most v ČSR.

Km 84 Královo nad Tisou, důležitá křižovatka drah, odbočka Královo — Halmeu — Oradea v Rumunsku. Notariát, čet. stanice, inspektorát a odd. fin. stráže, 3 kostely, římskok., řeckok. a ev. ref., školy: čs. 5tř. (je tu silná kolonie železničních zaměstnanců), rus. měšť. 3tř. s 2 rus. pob. a 1 pob. čs., rus. ob. 6tř. se 4 pob. rus. a 3 maď., římskok. maď. 1tř. V okolí se vyskytuje dobrá šedá a červená hrnčířská hlína. Nad osadou 1/4 hod. od nádraží se zvedá sopečný hřeben 197, nad okolím 50 m, širokého hřbetu s vinicemi na svazích. Jsou na něm zříceniny hradu Nyaláb. Snad stál již v XI. stol. na tomto strategicky důležitém místě, ovládajícím přechod do uherské nížiny. Ve XIV. stol. vládl na něm Ubulfi a po něm Tamásfi. To bylo za Ladislava IV. Ludvík Veliký dal jej Drugethovi, král Zikmund 1405 Petru Perényiovi. Z toho vznikl dlouholetý soudní proces. R. 1495 navštívil hrad král Vladislav II. Jagellonský a odtud je maďarské jméno Királyháza, dům králův. Gabriel Perényi padl v bitvě u Moháče 1526. Hrad se stal vdovským sídlem Kateřiny Frankopánové. Je památný pro maďarskou literaturu. Benedikt Komjathy, učený mnich, vychovatel Kateřinina syna, přeložil na hradě list apoštola Pavla, vytištěný později (1533) v Krakově jako první maďarský tisk. Naposledy byl hrad vdovským sídlem Anny Dobo, choti Štěpána Perényiho. Zbývají mocné zříceniny, zdaleka viditelné, a v nich kostelík P. Marie (pout 8. září), křiž a pramen vody, opředený bájemi. S hřebene se otvírá daleký a malebný rozhled po Chustských vrších, do Chustské brány, na pohraniční Gutinské vrchy, na Černou horu, na vinorodé kopce nad Sevluší a do uherské nížiny.

Z Králova n. T. jezdí do Teresvy rumunské vlaky s dozorem čs. fin. stráže. Z Teresvy naše vlaky jedou po rumunském území až do Trebušan a doprovází je rumunská pohraniční stráž.

S Královem n. T. souvisí vesnice Verjacja, dva kostely, vlečka do lomů světlešedého trachytu nad železničním mostem, notariát, rus. 2tř. škola, r.1890 se v obci narodil učitel Alexander Poljaňskij, napsal povídky s líčením loveckého života “Opovidanja lovcja”. — Trať pod lomy překročí Tisu a její suché rameno a vjíždí do Chustské brány; je to prohbi mezi Chustskými a Gutinskými vrchy, 13 km dlouhé a 2—4 km široké, jímž si razi cestu trať, silnice i řeka.

Km 90 Veliká Kopaňa, notariát, čet. stan., stálý košíkářský kurs, čs. 2tř. a rus. 6tř. škola, v řeckok. kostele obrazy malíře Ignáce Roskoviče. Ves i sousední Malá Kopaňa (rus. 1tř. škola), sídliště z doby bronzové, z první poloviny druhého tisíciletí př. Kr., jsou obtočeny věncem trachytových vrchů. S Panského lisu 256 je krásný rozhled po kraji, na Tisu, na zříceniny hradů Kankó a Nyaláb.

V nádraží Veliké Kopáni trať přetne silniční magistrálu, s niž souběžně projíždí Chustskou bránu. Na V se rýsují malebné zříceniny chustského hradu.

Km 91 Rokosov zast. nad potokem Gašparkou, do něhož se nablízku vlévá Selský potok, hrazený nákladem přes milion Kč. Na něm půl hod. S od zastávky je rozhozena ves Rokosov, notariát, čs. 2tř. a rus. 6tř. škola s 5 pobočkami a expositurou v Záboji, bar. řeckok. kamenný kostel. Sídliště z doby bronzové z první poloviny II. tisíciletí př.Kr. V okolí sledy hnědého uhlí a lomy. V lese Kartaji lázničky s železitou kyselkou, používané místním obyvatelstvem, v okolí ještě 5 minerálních pramenů.

Km 93 Rokosov. Nad nádražím ve svahu Chustských vrchů andesitové lomy se strojovou výrobou štěrku.

J za Tisou se zvedají Gutinské hory, jejichž hřeben v těchto místech se jmenuje Meziputi, s vrchy Pintovou studni, Kokolou 615, Benců 622. Na jejich svazích a v údolích leží několik vesnic: na Tise Křivá s bílým řeckok. kostelíkem, jehož věž má nízkou střechu, rus. 2tř. škola, odd. řin. stráže, minerální pramen “Čabrin”, v okolí sledy hnědého uhlí. Hrbky, rus. 2 tř. škola, kostel s dřevěnou věží na táhlém návrší, z trati za Královem je dobře viděti. Za Hrbkami Černá, odd. fin. stráže, rus. 5tř. škola, kam. řeckok. kostel. Novoselice, řeckok. a pravosl. kostel, rus. 4tř. škola. Chýše, odd. fin. stráže, kam. kostel, řeckok. 2tř. škola, v okolí malá ložiska hnědého uhlí. U Křivé Tisa četnými rameny oblévá řadu ostrovů. — Trať překročí Riku.

Km 101 Chust. Str. 114. Nad stanicí zříceniny hradu, jehož obrys dlouho bude provázet náš pohled k Z. Trať a těsně s ní silnice projíždějí úrodnou kotlinu mezi Tisou a potokem Boroňavou, na jehož horním toku je ves Boroňava s poutním kostelem a vasiliánským klášterem z r.1716. Silnice přejde přes trať J.

Na polích se pěstuje tabák, zejména u Velatínu, velké vsi na sev. svazích Gutinských vrchů. Viz str. 119.

Km 110 Sekerníce zast. Ves Ieži nad soutokem potoků Sekernice a Bajlova, čet. stan., odd. fin. stráže, čs. 3tř. a rus. 6tř. škola s expositurou, dřevěný got. kostel sv. Mikuláše nížinného typu, štíhlá věž s jehlancem má 4 věžičky nad galerii. Tisa upravena nákladem přes milion Kč. Nápadné jsou vysoké střechy stavení s pavláčkami (napadne mnoho sněhu).

Km 113 Saldoboš, ves, pravidelně rozložená podle silnice, notariát, rus. 6tř. škola, dřevěný got. kostel Narození P.Marie nížinného typu, nad vchodem znamenitá got. věž s galerií a se 4 věžičkami v rozích, na vysokém, velmi štíhlém kuželi bohatý křiž a stejné kříže na 4 věžičkách. Dveře hlavního vchodu mají čtvercovou výzdobu, na veřejích řezba bohatých rozvilin. V kostele rozměrná bohoslužebná kniha v dubových deskách s ručními kresbami. Opodál prostá čtvercová zvonice. Kostel pravosl. z červených cihel s báněmi, nový řeckok. s kopuli a štíhlou věží. Obzor J lemuje malebná panoráma rozervaných Gutinských vrchů, jež se zvedají za Tisou.

Km 117 Výškovo nad Tisou zast. u velké parní pily, odbočuje úzkokolejná trať přes Tisu do obce do údolí potoka Šajanského a pod vrch Šajan 452, je tam několik minerálních pramenů, a končí ve Velké Kyblerské dolině mezi vrchem Malým Kyblerem 605 a pohraničním Holmulem 698. Přes Tisu se staví most, který nahradí převoz, největší na Tise; změnou řečiště byl železný most “na suchu” již 18 let mimo řeku. Výškovo je veleobec s 6127 ob., z nich 2187 Rus., 3257 Maď. Inspektorát a odd. fin. stráže, čet. stan. Ref. kostel založen za doby Karla Roberta, byl opevněn, dosud je obehnán silnou zdí. Pod podlahou jsou hrobky farářů a cirk. učitelů. Je kamenný. Zvonice, stojící opodál, je originální dřev. stavbou zajímavého tvaru i konstrukce. Řeckok. kostel byl vystavěn 1855—75 namísto dřevěného, jejž prodali a na vorech odvezli do Fakobyků, části Sevluše. Římskok. kostel vystavěn 1896. Školy: čs. 2tř., rus. 6tř. s expositurou, maď. 3tř., římskok. maď. 1tř. Kulturní obecní dům. Staveni s verandami jsou převahou bez komínů o vysoké střeše pro mnoho sněhu, kryté šindelem, který je tam nejlacinější krytinou z blízkých rozsáhlých bukových lesů. Stavení maďarská jsou výstavnější než rusínská. Dříve bylo vynikající domácí tkalcovství jemného plátna, nyní se již málo tkalcuje, zato se vyrábějí koberce z hadrových cucků, zvané pokróce. Pěstuje se kukuřice a dýmkový tabák, v sadech výborná jablka “Jonatan”. — Dějiny. R.1300 král Ondřej III. odevzdal hrad obyvatelstvu, aby mu byl ochranou v rozsáhlých pralesích. R.1329 byla osada povýšena na město a obdařeno privilegii. Má svůj původ v saském a sedmihradském osídleni XII. a XIV. věku. Osudy města jsou spjaty s osudy hradu na Zámecké hoře, který je od XV. stol. v sutinách. Roku 1921 se poštvané maďarské obyvatelstvo vzbouřilo a postavilo se se zbraněmi proti státni moci. Vzpouru potlačilo vojsko, četnictvo a finanční stráž. Nyní jsou loyálními občany. Mnohá jména dnešních Maďarů ukazují na český původ (Bartoš a j.) z doby protireformačni. Také se usidlovali Arméni, obchodníci (jména Kinčeši a j.), některé rody dosud žiji. Z německé koIonisace jsou skrovné zbytky, zůstala jen jména, jejich potomkům říkají Němci nebo Svóbi. Maďaři mluví zvláštním nářečím. Dolovalo se na železo a zinek, v polovici XIX. stol. i na zlato.

JJV 7 km je vrch Zámecká hora 594, Várhegy, se skrovnými stopami hradu nepříliš rozlehlého, valy jsou dobře patrny. Na temeni vrchu podoby kužele kámen s vtesanou značkou K. F. 1907. Snad tam bývala jeskyně, dnes zeje malý otvor v průměru 30 cm. Ve vých. svahu jsou lázně Výškovo n.T., odd. fin. stráže. Bývaly navštěvovány maďarskou šlechtou, hostí bylo až 4000 ročně. Byly nádherně zařízeny, s krásnými terasami, na nichž plály řecké ohně. Za rumunské okupace 1919—20 skvělé zařízení rozkradeno, cennější věci odvezli Rumuni. Ředitelství stát. lesů v Buštiné znovuzřizuje lázně, jejichž prameny jsou účinné pro ženské choroby. Železitá kyselka Josef se pije, pramen Gabor páchne po siře, má modrý povlak a sledy nafty, další 2 prameny jsou ke koupelím. Jiné lázně jsou od obce 7 km JZ, jmenují se Šajan a leží pod stejnojmenným kopcem. Lázničky s krásnými partiemi kolem dokola jsou primitivně zařízeny asi pro 30 rodin. Účinně se léčí reumatismus v horkém borkutu. Jeden z pramenů obsahuje železo, jiný ropu, kus dál je solnoželezitý pramen a řada jiných kyselek.

Trať jde po vysokém náspu listnatou Dubravou, S svítí bílý kostel v Novém Barově, rus. 5tř. škola, solný pramen. Ještě severněji pod vrchem Korunetem 497 na potoce Solenici leží Šandrovo mezi solnými vrstvami, z nichž v XVIII. stol. se dobývalo soli; jsou tam propadlé doly, snad bude dolování obnoveno. Půl hod. S je 15 m hluboká studna, dávající za hodinu 100 hl ropy. Obyvatelstvo ze širého okolí jezdí pro ropu a sůl si vyváří. Čs. 2tř. a rus. 4tř. škola, dřevěný filiální kostel sv. Paraskiva nížinného typu, věž s velmi štíhlou a vysokou jehlou a se 4 věžičkami nad galerii, opodál nízká zvonice.

Km 119 Buštino, velká obec s 2793 ob. Velký moderní mlýn, elektrárna, pila, nyní zmenšená, kamenný, kostel s věží vysokého jehlanu, dřevěná kaplička, nová budova stát. rus. 6tř. školy, notariát, ředitelství stát. lesů, čet. stan., dobrá restaurace, středisko dřevařství. Řeka Terebla při ústi upravena, ale výše se rozlévá v mnohá ramena. V okolí se dobývalo soli, proto zřízeno skladiště a úřad pro dopravu soli, později zrušen a změněn v lesní úřad. S Buštinem souvisí obec Buštinský Handal, čs. 5 tř. a erární maď. 1tř. škola. Jménem Handal nazývány státní dělnické kolonie. V okolí se pěstují buvoli, spásající kyselou trávu bahnitých pastvisek. Z Buština je nejblíž na Zámeckou horu 594 se stopami hradu a s lázněmi. S svítí bílý kostel ve Vonihově, čs. 2tř. a rus. 5tř. škola, čet. stan.

Trať přejíždí 3 ramena Terebly, která stále mění svůj tok. Za mostem je ves Ruské Pole, rus. 6tř. škola s 3 pobočkami, dřevěný far. kostel sv. Mikuláše nížinného typu, věž s galerií a s velmi štíhlou jehlou. Hospodářský lihovar. V obci se narodil 1864 Vasilij Hadžega, kanovník v Užhorodě, publicista, povídkář a feuilletonista, největší jeho prací je povídka “Vyšehrad” z dějin XI. stol.

Trať přejíždí Starou riku, S se náhle zvedá z roviny táhlý hřeben Kapolny 294, pokrytý vinicemi, s viničními domky. Hranice v těch místech přecházejí na Tisu.

Km 127 Ťačovo, 7417 ob. Okresní a berni úřad, okr. soud, stát. lesní správa, škol. inspektorát, okr. čet. velitelství a čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže. Školy: čs. 5tř. se 3 pobočkami, rus. obecná 6tř. a měšť. 3tř. se 3 čs., se 3 maď. pob. a se 3 přípravnými třídami, ref. maď. 4tř., erární římskok. maď. 1tř. U nádraží 3 hotely (Klein, Kalloš, čes. rest. sokolovna a noclehárna KČST. v měšť. škole. Ulicí Gabora Mihalyho na malé náměstí, stromy osázené, s Košutovým pomníkem 1848, na němž označena výška vody při povodni 1913, v rohu zajímavá dřevěná budova.

V Mihalyho ul. řeckok. kostel žluté barvy. Na hlavním náměstí římskok. kostel neurčitého slohu, ref. kostel got., věž má 4 věžičky v rozích, kostelní budova z doby povýšení na město 1329 je nejstarší stavbou v celém kraji. V její klenuté kobce v přízemí věže býval chován archiv pěti horních mést. Před kostelem pomník padlých. Hotel Koruna, restaurace Českobudějovická bouda, majetnik Josef Sicherman. Nová budova okr. soudu. Na J zavírá věnec Gutinských hor (již v Rumunsku) město, ležící v teplé, úrodné kotlině, rodicí znamenité ovoce, jablka Janatan, předčící zámořské ovoce, jichž se vyveze asi 500 vagonů, ostatní zůstává nezužitkováno pro drahou dopravu a nedostatek továren. Ťačovo a okolí leží v solném pruhu, táhnoucím se k Slatinským Dolům. Na potoce Ťačově, který vzniká soutokem potoků Hnilého a Lugu, leží osada Okrouhlá. V jejím okolí se dolovalo na sůl v XVI. stol. Trať se přiblíží k samé Tise, překročí silnici.

Km 134 Bedevla zast., velká obec, 3072 ob., notariát, odd. fin. stráže. Dva kostely, kamenný a nový dřevěný s kopulí. Po pravoslavném klášteře se nic nezachovalo. Čs. 3tř. a rus. 6tř. škola. Malebný pohled na hřeben Gutinských hór. J při ohybu Tisy na rumunském břehu obec Remeti, býval v ni augustiniánský klášter. Za Bedevlou přepínají Teresvu, rozdělující se v ramena, dva mosty, železniční a dřevéný silniční.

Km 136 Teresva na samých hranicích, obec rázu městečka, lékař, lékárna, dobré hostince, notariát, čet. stanice, odd. fin. stráže, čs. 6tř. a rus. 6tř. škola, 3 pily, nejmoderněji zařízený automatický mlýn. Stával dům sedmihradského knížete Štěpána Bethlena ml., později zřízený jako župni, je zbořen. Odbočka úzkokolejné trati do Neresnice. Pasová prohlídka těch cestujících, kteří jedou do Rumunska. Nepotřebuje však pasu, kdo jede k Jasini. Do vlaku (trať jde dál po rumunském území) vstupuji rum. vojáci a jedou do Valea Višaului. J od Teresvy rozsáhlá rum. obec Sapánta na potoce téhož jména, plno v něm bývalo raků a pstruhů, v lesích volně žije medvěd i vlk. Silnice jde po l. břehu Tisy, trať ji překročí a pokračuje v Rumunsku po jejím p. břehu.

Km 142 Dragos Voda, rumunská celnice a pasová prohlídka do Rumunska i k nám (jedoucí do Trebušan nepotřebují pasu). Při stanici velká obec Câmpulung la Tisa, kostel řeckok. a velmi starý got. ref. Na naší straně při silnici je Hrušovo, erární řeckok. 2tř. škola. V části obce Monastýru bývalo slavné opatství. Opat měl větší moc než mukačevský biskup, jsa podřízen přímo cařihradskému patriarchátu. Klášter stál již před vpádem Tatarů 1241, jak dokazuje listina mnichů králi Bélovi IV. (1215—70), odpůrci Přemysla Otakara II. Při zničení jeho Tatary zrušeny všechny listiny. Český kronikář Švajpolt Fiol (Sv. Fiala) unikl před biskupem z Krakova a založil první tiskárnu. Jeho žák Andrej Torysuánský zřídil ruskou tiskárnu v Benátkách. Opatové byli samostatní. Neodváděli poplatku biskupům mukačevským, když král Vladislav II. potvrdil 1491 prvního pravoslavného biskupa Joana. Klášter sv. Michala ze XIV. věku zašel v bouřlivých dobách na rozhráni XVI. a XVII. věku. V okolí se daří výborné ovoce jako v Ťačově. Z Tisy se ryžovalo zlato, proto byli usazováni na státních pozemcích kolonisté. Trať jde pod svahy Gutinských hor.

Km 148 Sarasau zast., leží pod vrchem Sekaturou 436.

Km 154 Sighetul Marmatiei (Sighet, Marmarošská Sihoť), rumunské město v kotlině, obklopené horami, na poloostrově, obtékaném Tisou a Izou, do níž se vlévá Rona. Je z pěti horních měst marmarošské župy, Ludvík I. povýšil ji na město 1352 a obdařil mnohými privilegii. R. 1717 Tataři zle ji poškodili a poplenili. Na začátku světové války pronikla ruská ofensiva až za Sihoť, kterou obsadili Rusové 2. října 1914. Zámek se 4 věžemi kuželovitých střech, got. ref. kostel z r. 1320 s freskami, římskok. kostel a piaristická kolej, řeckok. kostel, synagoga, župni dům a jiné úřední budovy, solné mlýny u nádraží. Naproti přes Tisu, tvořící hranice, Selo Slatina a Slatinské Doly.

Km 156 Camara la Síghet, přestupní stanice do Slatinských Dolů, malé nádraží, roztroušené chalupy na l. břehu Tisy.

Do Rumunska odbočuje lokální trať do údolí řeky Mary. přítoku Izy, do konečné stanice Ocna Sugutag, doly na sůl a solné lázně, v okolí petrolejové prameny a sledy uhlí, staré zlaté a stříbrné doly. Dráha konči a silnice pokračuje do Budesti, od této obce 7 km J pod Magurou 1264 Totos Banya a Cerapa Banya, doly na stříbro, olovo a zinek, dříve i na zlato se dolovalo. Z Budesti jde silnice přes lázně Brebu (léčí se revma a dna) do hornického města Capnic d. j., východiště na horské pásmo Montii Tiblesului.

Km 160 Veresmart la Tisa zast., roztáhlá obec, kamenný kostelík s dřevěnou věžičkou, v pozadí vrchy nad Velkým Bočkovem.

Km 161 Craciunesti zast., ves mezi kukuřičnými poli.

Km 166 Bacicoiul Maře, odbočka do Velkého Bočkova, zajímavé pozorováni života na mostě přes Tisu.

Km 168 Lunca la Tisa zast., v údolí sevřeném stráněmi, rum. obec na l. břehu Tisy je spojena mostem s čs. obci Luhem, čet. stan., odd. fin. stráže, notariát, čs. 2tř. a rus. 5tř. šk., ryžovalo se zlato, nanesené z prahor, neboť tato část Karoat je tvořena krystalickými břidlicemi a prahorními vápenci. Údolí se zcela zúžuje, svahv spadají k trati a k Tise.

Km 173 Kuzy zast. Dál za řekou při ústí Kozího potoka hrázděná červená stavba, kasárna fin. stráže na místě loveckého zámečku korunního prince Rudolfa, který tam jednou zavítal na lov medvědů. Zámeček byl pro sešlost rozebrán. S se zvedá Tempa 1091 s význačnou jarní květenou, ukončující táhIý hřeben, který postupuje S k Dumeni mezi Kosovskou rikou a Tisou. — Trať jde těsně nad řekou, na jejímž l. břehu jsou rozhozeny chalupy osady Gruně, přejíždí řeku Vyšavu nad jejím ústím do Tisy do

km 179 Valea Viseului, poslední rumunské stanice, rumunská vojenská hlídka opouští vlak. V obci sešlý dřevěný kostelík. Proti nádraží za Tisou Chmely, osada Trebušan, rus. 2tř. škola.

Z Valea Viseului odbočuje údolím řeky Vyšavu (Viseul) rumunská trať do Borsy pod Rodenskými horami (Montii Rodnei). Stanice Bistra při ústí potoka Bistry je východištěm cesty podle tohoto potoka na pohraniční horu Ščerbán. — Stanice Petrova, u ní se vlévá potok Frumseaua (Krásná), podle něho se chodí na Pop Ivana 1939. — Stanice Ruscova, u ní se vlévá potok Ruscova, podle něho jde silnice na Redeu (z ni údolím potoka Par. Chirva se vystupuje ke klausuře Lu Feresteu 876 a na pohraniční hřeben pod Mezipotoky nebo hřebenovou stezkou přes význačnou horu Mihailecul a Farcau 1961, na pohraniční hřeben ke dvěma křížům v kótě 1601) a do Poenile sub Munte, nad ní leží hájovna u osady Luhi pod ústím potoka Socolova do Ruscovy, odkud vystupuje jednak hřebenová cesta S, jednak podle Socolova vozovka až na Copilas 1599 a dál na Stoh 1653, trojmezí Polska, Rumunska a ČSR. — Že stanice Visau d. s. jde silnice k horským, romanticky položeným lázním Suligul 861. — Z konečné stanice Borsy stoupá visutá dráha na hřbet Rodenských hor na Vrf. Salatului 2057, odtud po hřebeně se chodí na Vrf. Rebrii 2268 a na Pietrosu 2305, jejich nejvyšší horu.

Za stanicí Valea Viseului, v niž je pasová a celni prohlídka, hranice opouštějí po 1 km Tisu, jejímž středem běži, a prudce vystupují k V. Trať je překročí a vjíždí do širého údolí, v němž v

km 184 leží Trebušany, ve stanici končí Jub. stezka. Tabulka: Trebušany — Pop Ivan 6 hod, Str. 54.

Údolí se opět zúží. Trať, která stále sledovala levý břeh Tisy, přejde na jeji p. břeh, přetne silnici. Do Tisy se zl. vlévá potok Liščenka pod horou Butinem 1046, při jeho ústí pramen lahodné železité kyselky.

Km 191 Berlebaš zast. Ze zast. vychází žlutá pod Berlebašku 1736.

Žlutá projde vsí Berlebašem, jde podle stejnojmenného potoka k ústí potoka Malého Berlebaše. sbírajícího své vody na svazích Magury 1489. Po 3 km opustí potok a ostře vystupuje, namnoze serpentinami, při výškovém rozdílu 1100 m k velkému stilu a vchází pod Berlebaškou 1736 na Jub. stezku.

Za Berlebašem, osadou patřící k Rachovu, se údolí poněkud rozšiřuje, vl. je Vilchovatý, 2 minerální prameny, dále vl. Krásné Pleso, také s 2 min. prameny, a vpr. Lazy, údolí se rozšíří v kotlinu, v ni leží

km 200 Rachov, jímž prochází Jub. stezka a z něhož vychází několik značených cest. Str. 50. — Kotlina se zúží, míjíme rachovské osady Lazy a Novoselici.

Km 204 Ustěriky zast. nad soutokem Bílé a Černé Tisy, po mosté odbočuje vicinální dráha do Bohdanu, státní silniční magistrála zůstává při trati, jež s řekou probíhá úzkým údolím do

km 208 Bělina zast., rus. 2 tř. škola, dřevěný kostel s bar. věží hned za staničkou, několik železitých a sirnatých kyselek a jodový pramen.

Zelená značka vystupuje do stráně pod Douhy 1 1/2 h. a vyústi pod Doužinou 1380 na žlutou Rachov—Apšinecká klausura.

Trař při ústí potoka Sitného přechází přes most Tisu a hned vpr. jsou Kvasy.

Km 214 Kvasy, čs. 1tř., rus. 5tř., po 1tř. škole v osadě Sitném a Trstěnci, dřevěný řeckok. kostel, lázně (alkalicko-železitá kyselka). Turistická restaurace “Na poště”, majitelka Anna Pýchová, výborná česká kuchyně, přírodní podkarpatská vína, pivo od ledu, veškeré konservy a sýry, čisté a levné noclehy, 3 minuty od nádraží. Majitelka odpoví na všechny dotazy a ochotně podá informace o zdejších lázních. Z nánosů štěrku a písku z prahor se v dřívějších dobách ryžovalo zlato.

V okolí mnoho pramenů, také jodový a solný. U nádraží železitá kyselka je pitnou vodou a kyselka u silnice pod stanicí má podle zprávy prof. dr. Vrat. Kučery nejvíce jodu. U nádraží tabulka:

Modrá Kvasy — Menčul mlékárna 2 1/2 h., Menčul — Šešul 1728, Pietroš 2022 — sedlo 5 hod., připojení na Jub. stezku k Hoverle.

Zelená Kvasy—Bližnice 4 1/2 h. — Bližnice—Svid. Drahobrat — Menčul — Bukovinka — Jasiňa 5 h.

Modrá se zelenou jdou od nádraží kus S, oddělí se, modrá pod vysokým železničním viaduktem po lávce přejde Tisu, kus po trati, uhne vpr. prudce vzhůru a bukovým lesem k podpoloninské stáji ve výši 1000 m pro 60 krav, vzorné kejdové hospodářství s podzemním rozvodem. Dál je státní mlékárna s ombrometrickou stanicí, nejvyšší v zemi, 1250 m, a Měrková chata pod Kvasovským Menčulem 1314. Výhledovou cestou pokračujeme k Hrdličkovu pomníku pod Šešulem 1728 a do sedla. Končí u útulny KČST. pod Hoverlou.

Zelená u viaduktu pokračuje po silnici k mlýnu nad ústím potoka Trstěnce a stoupá mezi chalupami osady Trstěnce na poloninu Bubulegu-Brajuku. Kdo chce vystoupiti na Bližnici, jde po polonině Strimčeské na její temeno. Zelená pokračuje k útulně KČST. na Svidoveckém Drahobratu pod Bližnici (od ní je přímý výstup na Bližnici) a dál do Jasině. Podrobný popis opačným směrem str. 82.

Trať hned za stanicí Kvasy přejíždí vysoký železný most přes Tisu (po viaduktu za Volosiankou na trati Čop — Užocký průsmyk, je to nejvyšší most v zemi), jde dvěma tunely. U chalup Surdoku dvakrát přejede Tisu, 1 km za druhým mostem vl. ústi potok Velký Trofanec, tvořící vodopády. Dál vlévají se proti sobě potoky Gropinec a Kevelov.

Od ústi Gropince stoupá SZ žlutá pod Bližnici a vyústí na zelenou Rachov — útulna KČST. na Drahobratu — Jasiňa. Od ústí Kevelova stoupá V zelená po vozovce, výše serpentinami k Měrkově chatě a ke státní mlékárně na Kvasovském Menčulu, odkud pokračuje přes Rohněsku do Bohdanu.

Km 225 Kevelov zast. při ústí potoka Svidovce, na jehož horním toku pod Svidoveckým Drahobratem je hájovna Diana.

Od jeho ústí vychází žlutá a lesem stoupá na kótu 1012, přejde na kraj lesa, překročí potok Trufanec a vyústí na zelenou Rachov — Svíd. Drahobrat (útulna KČST.) — Jasiňa.

Za Kevelovem už začínají první stavení Jasině, vidíme její kamenný kostel u nádraží s pozadím pohraničních hor.

Km 227 Jasiňa, celní a pasová prohlídka. Ze stanice je půl hod. do středu obce, proto je lépe vystoupiti až na

km 229 zast. Lazeštině. Podrobný popis str. 47. Po 1.5 km vl. krásná dřevěná cerkev.

Km 234 Zimir zast., poslední stanička na naší půdě.

Zelená odtud jde dvěma směry na hranice, SV podle potoka Repegova do průsmyku Jasiňského (Jablonického, Tatarského) a V podle potoka Zimiru k tunelu, jímž trať přechází hranice.

Za Zimirem tvoří trať táhlý oblouk, v jehož ohbí je válečný hřbitov. Hřeben Poloninských Karpat proráží tunel, dlouhý 1500 m, jejž půlí hranice. Před ním stojí vl. pancéřový dům, vystavěný na ochranu tunelu, nyní obydlí finanční stráže.

Km 242 Woronienka, první polská stanička.

Km 249 Worochta, středisko polské turistiky, chata Dworek Czarnohorski, majetek Oddzialu Czarnohorskiego PTT. v Kolomyji, 80 noclehů, v tom 50 lůžek; cena od 50 grošů. Worochtou prochází polská tur. magistrála (červená) z Užockého průsmyku přes Hoverlu na Černou horu. Worochta je východištěm na Chomiak i na pohraniční Kukul, kam vystupuje červená. Údolím Prutu jde lesní dráha pod Hoverlu. Žlutá jde podle trati na konec dr^hy, kam přichází z Worochty červená magistrála, vystupují do Schroniska pod Hoverlou na Zarošlaku, z Worochty 5 hod. Červená stoupá na temeno Hoverly. Z Worochty jde V modrá na horu Kordji 1479 a Lysinu (Kozmacku) 1466, s níž sestupuje podle Prutce do městečka Mikulyczinu.

Km 263 Mikulyczin, stanice PTT. “Na Dilku”. Značky vystupují přes Swinianku 1121 na hřeben Jawornika, nejvyšší hora Jawornik (Gorgan) 1467, a dál na Chomiak 1540, ostře se rýsující svou vysokou homolí. Na jeho záp. svahu Schronisko im. dr. M. Orlowicza pod Chomiakem Oddzialu Stanislawowskiego PTT. 1350, otevřená celý rok, 50 noclehů.

Další stanice na této trati jsou km 272 Delatyn, km 291 Nadwome a konečná stanice km 312 Stanislawow.

<<< OBSAH >>>


Trať 322. Čop—Užok (průsmyk) 121 — Sianki 126 km.

 

Km 0 Čop, 3700, leží na slovenské půdě při rozhraní Slovenska, P. Rusi a Maďarska, o. Král’. Chlumec, s. Vel. Kapušany, čet. stan., kostel řeckok. a ev. ref., got. s věží o vysokém jehlanu se 4 věžičkami, veliká synagoga, k rabinátu patří širé okolí. Rozlehlé nádraží, křižovatka drah, probíhá hl. trať Praha — Jasiňa, odbočuje trať do Užockého průsmyku a do Maďarska, která hned za hranicemi u Záhoně se rozděluje: JZ podle Tisy vínorodým tokajským krajem, rozsáhlými močály a pusztou do Debrecína, druhé rameno J do rumunského města Caraii Mari podle obrovského močálu Nágy láp, přelévajícího se přes hranice do Rumunska.

Kraj kolem Čopu býval pouští, táhnoucí se k Debrecínu. Zbytkem jejím jsou písečné přesypy, ležící Z ke Král’. Chlumci, pokryté lesíky a rostlinstvem, jež zabraňuji jejich posunům. Čop leží mezi řekami Tisou a Latorici, přibližujícími se k sobě na pouhé 2 km: za jarních povodní se rozlévají v jediné jezero. Hladina Latorice 98 cm a Tisy 99 cm bývá uváděna jako nejnižší místo v republice. Avšak nejnižšim místem je močál Ratkó 96 cm JZ od Slov. Nového Města. Aby se zmírnily rozlivy Latorice, byl nad Čopem její meandrovitý tok vyrovnán v délce 5.5 km. K Tise přijdeme za 8 min. a po hrázi za 20 min. k železničnímu mostu o jednom oblouku, patřícímu naší republice. Dál Je silniční most. V některých chvílích je zajímavá podívaná na tomto přechodu do Maďarska, do vsi Záhony, ležící na l. břehu Tisy.

Trať od Užhorodu stále provází řeku Uh, její stanice a zastávky jsou východisky tur. cest na záp. (Popričný vrch, Pliška) i vých. část Vihorlatu (Antalovská polana, Sinatoria) i na pohraniční hřeben Karpat. Hned za Čopem uhýbá trať S, přiblíží se k zemským hranicím, s nimiž jde až na most přes Latorici. Tam uhnou zemské hranice po řece, trať zachová sev. směr, překročí široce rozlité rameno řeky a lesem přichází na zast.

Km 8 Téglás, maď. ves, 500, sousedící s následující stanicí

Km 11 Surty. 1200, dva kamenné kostely. Při stanici V leží souvislé obce Velké a Malé Rátovce, s kostelem řím. k. a ev. r., každá přes 500, dál k V, již na půdě P. Rusi, Malé a Veliké Gejovce, kde bývala proslulá slévárna zvonů rodiny László, nyní rod. Egry. Vlak projíždí plochou krajinou do zast.

Km 17 Homoku, kamenný kostel, V jsou Korytňany a Časlovce, čet. stanice, zámek, železitý pramen. U Minaje, řeckok. a ev. r. kostel, odbočuje trať do Bánovců n. Ondavou.

Na trati Užhorod — Bánovce jsou tato význačnější místa: Vel. Kapušany, za bouřlivých dob XVII. stol. konány zemské sněmy. R. 1684 setkala se tam vdova po Fr. I. Rákóczym Helena Zrinská se svým ženichem Emerichem Tókólym, vyjela mu naproti z mukačevského hradu; na ev. kostele pamětní deska zdejšího rodáka, básníka Jana Erdelyho. JV od Kapušan leží ves Dobóruska, v římskok. kostele pohřben Štěpán Dobó; pozdější majetníci, hrabata Zichyově, vystavěli zámek. — Čičarovce, nalezen rukopis dějepisné básně “Szabács viadala” z r. 1476. — Vajany, nablízku stála zaniklá ves Arad, v ní se zastavil král Bela Slepý, táhna do průsmyku Vereckého 1132, aby zadržel vpád Poláků. U Aradu bylo tehdy popraveno 68 magnátů za oslepení královo. — V Bánovcích se připojuje na trať Legiňa — Michaľany — Medzilaborce.

Za Minajem přejíždí dráha zemské hranice, po 2 km je

km 22 Užhorod, hl. nádraží, a po dalších 2 km

km 24 Užhorod, zastávka. Tabulka:

Červená Jarok, Antalovská polana 13, Sinatoria 17, Tuří Remety 22, Tuřice 27, Tuřičky 33. Lumšory lázně 40, polonina Rovná 50, Zděňovo 70, Volovec, Stoj, Jasiňa. — To je Jub. karpatská stezka, značky zachytíme u železničního mostu, k němuž přijdeme od hlavního nádraží za 6 min. Vrbovou ulicí.

Zelená Radvanka, Hořany 4, Ciganovce lázně 9, Derenovka láz. 19 km. — Značky zachytíme u viaduktu dráhy od nádraží za 6 min. ve Vrbové ul.

Žlutá Nevické Podhradie projekt (není 13 km.

Za Užhorodem přestává rovina, trař vchází do údolí Uhu, jímž jde i silnice do Užockého průsmyku. Do údolí se svažují stráně Vihorlatu, porostlé listnatými lesy. Řeka rozděluje Vihorlat na část Z a V.

Km 29 Onokovce, zast. Tabulka:

Červená Onokovce — Petrovce 8 km.

Značky jdou od zastávky ke vsi, leží Z od demarkační čáry, sídlo notariátu Nevické, řimskok. čs. škola 2tř. a expositura 3tř. rus. šk. v Domanincích, na začátku vsi u kříže uhnou přes nákladně přebudovaný kanál a stoupají do stráně. Pěknými lesními partiemi za necelé 2 h. pod vrch Patrii 399 do Petrovců, kam vyústí žlutá z Nevického a zelená z Nevického Podhradí. Všechny vcházejí na modrou, jdoucí z Užhorodu na Popričný a do Nevického Podhradí.

Km 31 Nevické, zast. Ves leží V 1 km nad Uhem pod vrchem Dubravou 278, ves je Z od demarkační čáry, notariát pro Nevické je v Onokovcích, rus. 1tř. a řeckok. rus. 1tř. škola. Tabulka:

Žlutá Nevické — Petrovce 9 km. — Jde ze zast. přes trať. překročí kanál k ústí potoka Hačaníku, stoupá na Dřino díl na kótu 318 a stále lesem přes kótu 281 do Petrovců, kde vyústí na modrou Užhorod — Popričný vrch — Nevické Podhradie.

Km 34 Nevické Podhradie. Zastávka leží u vsi Kamenice n. U. Na řece přehrada, od ní je veden kanál 12 km dlouhý, svod stát. vodních elektráren. Před časem tam bývala klausura a kanálem se plavilo dřiví na stát. pilu v Užhorodě. Pod hradem filmovali Koptovu “Třetí rotu”. Na zastávce tabulka:

Modrá Vulšavská chata 9, Popričný vrch 16, Petrovce 28, Užhorod 40 km.

Zelená Huta 5, Petrovce 8 km.

Zelená Antalovská polonina 971 m, 9, Antalovce 17 km, na hrad 20 min.

Žlutá Pliška 699 m přes tur. chatu.

Hned za tratí je tabulka k zelené do Huty a do Antalovců, 50 kroků další tabulka s udáním vzdáleností.

1) Modrá Nevické Podhradí, Olšavská (Vulšavská) chata 9, Popričný 16, Petrovce 28, Užhorod 40 km. — Jde do vsi Kamenice n. U., stát. lesní správa, bývalé působiště spis. Jaroslava Hubálka, les. správce, známého autora roztomilých obrázků z přírody, uveřejňovaných v “Lidových novinách”. Čet. stan. Údolím Sírového potoka přijdeme k ústí potoka Suchého, ale držíme se prvního a vystoupíme na Olšavskou (Vulšavskou) louku k Olšavské (Vulšavské) chatě, u chaty studánka. Dotkneme se červené Voročov — Pliška — Skalka — Perečin a hřebenovou cestou přes vrch Olšavu 829 na Popričný vrch 1020, nejvyšší horu v této oblasti záp. Vihorlatu s kótami 1000 a 1020 na trachytovém hřebenu; táhne se po zemských hranicích od S k J v délce téměř 20 km napřič, odtud jeho jméno příčný — Popričný. Na S je vyznačen Holicou 984 s pěkným rozhledem. Od hlav. hřebene odbíhají poboční hřbety, z nich JV význačná Skala 770. Na některých mapách zakreslené dráhy jsou zrušeny, ale náspy jsou patrny. S hlavniho hřebene se otvírají daleké výhledy. Modrá postupuje přes kóty 1020 a 1000, přechází na hřeben Hačaníku, zvedající se nejvýše Bálovou 752, do vsi Petrovců, kam vyústí červená z Onokovců, žlutá z Nevickěho a zelená z Nevického Podhradí. Přes vrch Husák pokračuje stále lesem a končí v Užhorodě.

2) Zelená Nevické Podhradie, Huta 5, Petrovce 8 km. — Od zastávky po silnici k budově stát. lesní správy, prochází vsí Kamenicí, přejde do údolí Suchého potoka do osady Suché Huty a přes Střední a Sklennou Hutu vystupuje na Červenou horu 390, jejíž táhlý hřeben sestupuje s Bálové poledníkovým směrem do údolí potoka Hačaníku. Zanedlouho sestoupí do vsi Petrovců, ležících mezi Červenou horou a Patrií 399, a vyústí na modrou Užhorod — Nevické Podhradí. Do Petrovců přišla i žlutá za zast. Nevického a červená z Onokovců.

3) Zelená Nevické Podhradie — Antalovská polana 971 m 9, Antalovce 17 km. Od zastávky stoupá do lesa k letní restauraci (OKČST. Užhorod) a serpentinami na temeno hřbetu 264, kde stojí rozsáhlý hrad Nevické, mocná zřícenina, restaurovaná a pečlivě udržovaná užhorodským odborem. Z Užhorodu je na hrad projektována žlutá listnatými lesy po l. břehu Uhu pod Ořechovicí (rus. 3tř. škola) a vrch Dubravu 13 km. Hrad, původně dřevěný, je slovanského původu, jak jméno ukazuje, střehl důležitou obchodní cestu, vedoucí z Haliče podle Uhu do uherských nížin. Z kamene v nynější podobě jej zbudoval v polovici XIV. věku Kašpar Drugeth zlé paměti, odvážný lupič, před nímž se třásl celý kraj. Rod Drugethů držel jej až do smrti posledniho mužského člena hr. Valentina 1691, za něhož 1684 při obléhání Užhorodu těžce byl poškozen, pustl a propadal zkáze. R. 1880 zříceniny opravili, zřídili basén a nad ním pomník Karla Vagnera, zakladatele lesnické literatury. Za války vše zpustlo, pomník povalen, až 1927 opraven péčí lesníků P. Rusi. Středem hradu je palácové nádvoří, které obstupují hradní budovy a věže. S balkonu paláce je daleký výhled do údolí Uhu, na plavební kanál, který pod hradem začíná a je veden do Užhorodu, kam prý z hradu vede tajná chodba. U kastelána občerstvení.

Zelená pokračuje z hradu sadem a mladým lesem podle nové hájovny na Vajdovu louku (ze stanice 4 km) a stále krásnými lesy na louku pod kótu 971 na Antalovské polané. Před loukou asi 100 kroků přichází Jub. červená stezka z Užhorodu, jdou společně k tabulce:

Jarok — Užhorod 20 km červená Tuří Remety.

Nevické Podhradie zelená Antalovce.

Pod svahem pramen. Po dalších 300 krocích v SV cípu louky tabulka, u ní se značky rozdělují, červená vl., zelená v pravém úhlu vpr. po kraji lesa. Sestoupí na kótu 738 k zbořeništi hájovny, za ni 100 kroků odbočuje vl. a schází dobrou stezkou, pak vozovkou do Antalovců, konečné stanice úzkokolejné trati Užhorod — Antalovce.

4) Žlutá Nevické Podhradie – Pliška 699 (útul. KČST.) 7 km. Jde SZ do vsi Kamenice, brzy odbočí vpr. do stráně na velikou mýtinu a stále hřebenem k útulně KČST. před vrcholem Plišky. Noclehy na pryčnách 16 slamníků ve 2 místnostech. V neděli a ve svátek po celý rok koná v ní službu člen OKČST. Užhorod, jinak je klíče vyzvednouti podle vyhlášky v noclehárně KČST. v Užhorodě. Od útulny po 650 krocích studánka. Značka nadejde sedlo s lyžařským můstkem a vystoupí na vrchol Plišky 699, která je v létě hojně navštěvována a v zimě je lyžařským střediskem. Žlutá vyústí na červenou u tabulky:

Červená Voročov 5 km. Žlutá chata 1 km. Nevické Podhradie 6 km.

Km 35 Kamenica n. U., stan. (Pro ves Kamenici je zast. Nevické Podhradie.) U nádraží stát. lomy fialově šedého trachytu se strojovou výrobou štěrku. Starý lom dál k Voročovu byl opuštěn.

Km 40 Voročov, rodiště Sijona Iv. Silvaje, skladatele církevní hudby, kam. kostel s věží bar. báně a s polokruhovou apsidou, v okolí naleziště granátů. U zastávky stalo se 7.dubna 1916 železniční neštěstí, vlak s vojáky najel na zřícené balvany, bylo 386 raněných a mrtvých. Na zastávce tabulka:

Červená Pliška 5. Olšavská (Vulšavská) louka, Skala 770 m, 12, Perečín 22 km.

Modrá Sinatoria 12, Perečín 20 km.

1) Červená Voročov — Pliška — Skala — Perečín 22 km. Od zastávky k potoku, prudší výstup na palouček, míjíme ještě dva paloučky, po nezalesněném hřbetu Murgo na kamenitý vršek Kozenovou, vl. odbočka k studánce v sedle a dále k útulně KČST. na Plišce, vpr. lyž. můstek, a na vrchol Plišky (tam konči žlutá z Nevického Podhradí), vys. buk. lesem lesní stezkou k lov. chatce na Olšavské (Vulšavskě) louce s orient, tabulkami a studánkou, přichází modrá Užhorod — Popričný vrch — Nevické. Přijde k jiným, svislým červeným značkám, za 1/2 h: přivedou na Skálu 770 s krásným rozhledem. Vrátíme se a obcházíme Skálu táhlou poloninkou “Petrovou loukou” k potoku Olšavě a do Perečína.

2) Modrá Voročov — Sinatoria — Perečín 20 km. Z Voročova po silnici k lávce přes Uh, do vsi, u staveni č. 45 zahrádkou, ale ne ke kostelu, ale na vozovku. Pěkný pohled zpět na Perečín. Přejdeme do údolí potoka Voročovky, na jeho konci vl. prudce vzhůru krátkými serpentinami 1/2 h. na hřeben. Po 15 min. první loučka, následují střídavě loučky a lesíky, na třetí rozhled. Šipka na dubě ukáže vpr. Na čtvrté loučce zase pěkný rozhled, je dlouhá, dekorovaná břízami, šipka na kameni rozdvojuje modrou k S do Simiru a do Perečína, a JV v původním směru. Po pěšině loukou původním směrem za 1/2 h. přijde na červené značky Jub. karp. stezky, umístěné na balvanech. V posledním úseku asi na 150 krocích modré značky scházejí. Asi 200 kroků od vyústěni modré na Jub. stezku v SV cípu náhorní pláně směrem k Tuřím Remetám studánka. Jsme pod nejvyššim bodem Sinatorie 794. Na rozcestí není orientace ani k modré, ani k červeně Jub. stezce, která V jde do Tuřích Remet, JZ na Antalovskou polánu.

Za Voročovem se údolí rozšiřuje na 3 km. V něm je sídlo okr. úřadu

km 43 Perečín, čet. stanice, notariát, leží Z od demarkační čáry, stát. čs. ob. 4tř., měšť. rus. 3tř. s 3 čs. pob., ob. rus. 6tř. s expositurou. První zmínka o obci se děje 1066, jmenuje se jeji majetnik Perech. Host. Brudermann a tovární u křižovatky silnice a dráhy. Pila vyhořela, strojírna pracuje pro podniky lesní dráhy. Bantlinova chemická továrna na suchou destilaci dřeva, akc. spol., zaměstnávala až 2000 dělníků a zpracovala ročně 70.000 m3 bukového dřeva na dřevitý líh, aceton, octan vápenatý, dehet a dřevěné uhli. Nyní je práce omezena na 200 dělníků. Od nádraží aut. do Tuřích Remet a Tuřího Bystrého č. 6225. V Perečíně se rozdvojuje silnice podle Uhu a trati do Užockého průsmyku a V podle Turje do Svalavy. Podle silnice jde lesni dráha do Tuří Paseky. Na této silnici leží Tuří Remety na Jub. stezce, východiště na poloninu Rovnou, a dál křižovatka silnice k Tuřímu Bystrému na modré značce, vystupující také na poloninu Rovnou. Použitím aut. z Perečína do Tuřích Remet ušetříme den pochodu po Jub. stezce z Užhorodu do Tuřích Remet.

Za Perečinem se prodírá Uh pískovcovými hřbety, které svírají údolí. Vrch Brišče 350 odděluje kotlinu perečínskou od dubriničské. Vysoký pravý břeh je tvořen písčitým jílem.

Km 49 Zářiči, zast. Ves s kostelem leží v údolí, V část se táhne dost vysoko do stráni, stoupajících k vrchu Makarce 542. Široké údolí v dávných dobách vyplňovalo jezero.

Km 52 a 54 Dubriniče, zast. a stanice. Střed vsi s kostelem leží napříč údolí, Z se táhne část obce “Na horbu”, V leží část obce “Na berehu” nad ústím říčky Ljuté. Hájovna, lesní správa, čet. stanice, čs. 1tř., rus. 4tř. škola. Ložisek dobrého kaolinu není teď využito, dřivé se dodával do Maďarska. Na stanici tabulka:

Červená Pastilky, Javorník, Sol’ 30 km.

Modrá Znamin, Olšinský díl, Lumšory 25 km.

1) Červená Dubriniče, Beginďatská a Roztocká Pastil, Javorník, Sol’ 30 km. Jde do vsi Pastilek, rus. 1tř. škola, řeckok. kostel, do Velkého potoka se vlévá Malý potok, přes ves Beginďatskou Pastil, rus. 1tř. škola, řeckok. kostel (V 3/4 hod., leží Kosťova Pastil, rus. 2tř. škola, rus. nár. dům, miner. pramen), a Roztockou Pastil, rus. 2tř. škola, kostel, stoupá na Javorník, táhlý, 12 km dlouhý hřbet, vystupující mezi údolím Ljuté a Uhu. Kótou 1021 čni nejvýše. Tam vystoupila modrá a červená z Velkého Berezného a sestupuje zelená 8 km na zast. Kostrinu. S kóty 1021 sestupuje červená a modrá na Juda vršek a pod nim odbočí do Vel. Berezného. Červená jde k chatě OKČST. Vel. Berezný pod Juda vrškem a sestupuje na stan. Soľ.

2) Modrá Dubriniče, Znamin, Oišinský díl, Lumšory 25 km. Od stan. Dubriničů odbočí od silnice k četnické stanici u dřev. mostu, po lávkách překročí Ljutou. Mezi chalupami pěšinkou vzhůru do lesa. Dostane se na vozovku, na vrch Plišku 464, po S svazích Makarky 524 ke kolibě, 2 min. J pramen, chvílemi rozhledy, zase les. Z vozovky značka srazí směr na louku vpr., krásný výhled J. Pod mocnou klenbou buků na Znamin 711, tam přiběhla zelená značka z Perečína přes Simir a Simirky. Cesta stoupá, otevře se skvělá panoráma, S malebně leží Smrková s dřev. kostelem. Březovým hájem stoupáme na Olšinský díl 902, mohutné buky, sotva znatelnou pěšinou ku prameni, vyskakujícímu mezi balvany. Přicházíme na náhorní rovinu. Objeví se panoráma poloniny Rovné. Neschůdný sestup a docházíme do chudé vesničky Lumšorů. Tam přichází modrá Velký Berezný — Javorník — Malá holica — Lumšory. Za vsi 20 min. leží Lumšory na Jub. stezce.

3) Dubriniče, Černohlava, Ljutá, Ljutanská holica, Lumsory, neznačeno. Od nádraží odbočuje V silnice a lesní dráha malebným údolím potoka Ljuté (ljutá — divoká) do chudé vsi Černohlavy, les. správa, pila, host., čet. stan., čs. 2tř. a rus. 6tř. škola, dřev. lemkovský farní řeckok. kostel sv. Mikuláše biskupa se čtyřhrannou věží, galerií a lucernou, sanktusová věžička, gánok kolem stavby mimo presbytář, který má v základě mnohoúhelník. Od kostela 1/2 h. V v lese Rosalu na l. břehu Ljuté solný pramen, vyvěrající z býv. dolů na sůl, a železitá kyselka při cestě na Kosťovu Pastil na pr. břehu Ljuté. U Černohlavy se vlévá do Ljuté bystřina Bačava. Pod horou Malou holicou 1187 s kolíbou na J svahu (nouzový nocleh) leží ves Bukovcová, rus. 2tř. škola, kostel z XVIII. stol., prostičký, se síňkou, věžička s osmihrannou hruškou nad vchodem. Silnice pokračuje z Černohlavy krásným údolím k ústi Bystrice. dřevěný krytý most, a dál do vsi Ljuté. Před hostincem Krivuli se silnice rozděluje. Jeji rameno jde S podle potoka Brové do vesnice Výšky, rus. 4tř. škola, dřev. bojkovský kostel, vyskytuje se nafta. Ljutá se táhne v délce 14 km, notariát, čs. 1tř., rus. jednotřídky ve 4 obvodech, čet. stanice, řeckok. kostel, stát. pila, vyskytuje se nafta. Je rozhozena pod Ljutanskou holicou 1376, s jejíž rozsáhlé poloniny otvírají se daleké výhledy, zejména na komplex protější poloniny Rovné. Bystrica je říčka celkem nepatrná, avšak velice krásná svými mohutnými peřejemi a vodopády. Je to romantický kousek světa, odloučený od všech komunikačních prostředků, a jest svou divokou krásou jedinečný. Od dřevěného mostu po 3 hod. chůze dojdeme na pěknou poloninu. Vystoupíme pak dobře znatelnou cestou nejprve do lesa, který však za chvíli opouštíme, abychom stále mírným výstupem dostihli hřebene, běžícího od Malé holiče k Sokolci. Cesta stáčí se l. do lesa a stoupá prudce asi 1/2 hod. Je však dobře znatelná a není namáhavá. Konečně vystoupíme z lesa, abychom zakrátko dostihli výstupků skal. odkud se nám otvírá krásný a vděčný výhled do širého kraje. Malé horské vesničky leží pod námi, v dálce se rýsují Karpaty a na JV se bělají budovy Užhorodu. Pokračujeme v cestě po hřebenu, vcházíme do lesa na dobrou lesní pěšinu, která se stáčí J, aby nás dovedla do Lumšorů. Tato cesta v úseku mezi Černohlavou a ústím Bystřice a v konečném úseku jde po modrých značkách cesty Vel. Berezný—Javorník 1021 prodlouženě do lázni Lumšorů. str.

Údolí za Dubriniči se zúžilo, v něm trať, silnice i řeka postupuji vedle sebe.

Km 58 Mirča, zast., kamenný kostel s bar. věží, 2tř. rus. škola, leží Z od demarkační čáry.

Km 61 Malý Berezný, zast. Ves leží Z od demarkační čáry, velký kamenný kostel, čs. 1tř. a rus. 4tř. škola. Na obecním hřbitově 41 válečný hrob. Na strání u lesa řeckok. klášter, monastýr vasiliánů, poutní místo; kostel má 3 nízké věže, v ohradní zdi kapli a kazatelnu. Malebný je na něj pohled z vlaku, který podjiždí těsně pod ním. Na nádraží tabulka:

Červená Šmigovce, Mořské oko 24 km.

Červená Malý Berezný, Ubla, Dubrava, Šmigovce 16, Mořské oko 24, Sninský kámen, Snina 38 km.

Od nádraží projde vsi, uhne po silnici vl. do údolí potoka Ubly. Před vsi Ublou se připojí na žlutou, jdoucí z Vel. Berezného k Mořskému oku. Popis při žluté.

S se táhne pohoří Nastaž mezi řekou Čirokou a Uhem, dosahující 800 m. široké 6 km, s širými lesy, od pohraničních Karpat oddělené údolím potoka Uličky, ve kterém leží ves Ulič. V Uliči se děli silnice SZ podle Uličky do Stariny, S podle HIbokého potoka s vesnicemi Křivou, Zbojem a Novoselicemi, ve všech jsou kostely, pod pohraniční hřeben Karpat, po nichž jde pohraniční stezka od Babí skaly na Kremenaroš se zachovalými válečnými zákopy a kryty. Na jeho temeni 1214 se sbíhají hranice Polska, Slovenska a P. Rusi. Dál na Rawku, její hlavní vrchol 1303 leží již na polské půdě, na jejím úboči je reservace pralesa, ve které žije rys, vlk i medvěd. Stále smutným lesem namáhavou cestou narazíme na červené značky na Čeremchu 1133 m, kde jsou četné stopy světové války, a podle hraničních kamenů do Užockého průsmyku.

Km 65 Velký Berezný, má dvě zastávky (tržiště km 64 a zastávku km 65) a nádraží. Kdo míní jiti k Mořskému oku nebo na Javorník, a nechce procházeti celým městem, vystoupí na zastávce, kde je tabulka:

Červená, modrá Javorník, žlutá Ubla, Mořské oko.

Obec je sídlem okr. a ber. úřadu pro okresy V. Berezný a Perečín, okr. soudu a notariátu, stát. čs. kat. měř. úřadu a škol. inspektorátu, čet. stan., 4tř. a řimskok. 1tř., rus. ob. 6tř. a měšť. 4tř. s 5 pob., lékař. Na nádraží tabulka:

Červená, modrá Javorník 3 h., 12 km, žlutá Ubla 7, Mořské oko 27 km. — Noclehárna v budově Použské banky, klíče u zřízence okres, úřadu.

U nádraží internát Čs. červ. kříže s domovem žactva, hostinec Waldmannův a česká restaurace O.Soukupa, stanice KČST., na restauraci orientační mapa. Tyršovou třídou, dlážděnou a lemovanou chodníky, zdobenou stromořadím platánů, vcházíme na rozlehlé náměstí nepravidelného tvaru, okr. úřad, bar. kostel, řeckok., měšť. škola a vedle ní Použská banka s noclehárnou KČST., lékárna. Nová budova soudu a věznice, sokolské hřiště, 2 tenisové dvorce, koupaliště v Uhu. Na náměstí rozsáhlý park se starými stromy a aleji staletých lip, před vchodem do parku pomník pres. Masaryka. Každý druhý úterý jsou velké dobytčí trhy, na které se sjíždějí lidé z širokého okolí. Zajímavá podívaná. Mezi velkoberezenským nádražím a osadou Dubkami při silnici pěkně udržovaný válečný hřbitov, označený černou tabulí s nápisem českým a ruským. Tabuli pořídil OKČST. ve Vel. Berezném a zasadil u vchodu dvě lípy. Leží tam 258 vojáků v 92 hrobech a 6 společných. Projdeme parkem k mostu, tabulky:

Modrá Javorník 1021 m, 11 km, 2 1/2 h.

Červená Javorník 1021 m, 14 km, 3 1/2 h.

Modrá Vel’.Berezný, kóta 510 a 430, Javorník 1021 m, 11 km, 2 1/2 h. — prodloužena do lázní Lumšorů o 18 km, celkem 29 km. Modrá s červenou jdou kus společně údolím potoka Vurly. Modrá brzy odbočí vl., stoupá podle židovského hřbitova lesem na kótu 510 a 430, po hřebeně přechází ke kapli v kótě 523, tam se spojuje s červenou, jdou necelou půl hod. společně nad vsí Močárem, rus. 1tř. škola, která zůstane vpr. v údolí. Zase se rozdvojí, modrá ostřejším výstupem k staré lovecké chatě pod Juda vrškem, pokračuje po hřebenu Javorníka, ke kótě 1021, kde narazí na červenou. Modrá a červená společně sestupuje po hřebeni na nejnižší bod do sedla a směřuje do údolí Ljuté, kam sejde v místě, vzdáleném 3 km od Černohlavy. Jde podle Ljuté na Stanickou louku (lesovna) a kaňony k bystřickému mostu. Stoupá k vodopádům, na Lábovu louku a na Sokolec 955. Dosáhne hřebene, sestoupí do sedla a opět vystupuje přes kótu 842 na Malou holicu 1187 a dál poloninou se širokými rozhledy. Pod kótou 940 opouští hřeben a sbíhá do vesničky Lumšorů. Vyústí na modrou Dubriniče — lázně Lumšory.

S kóty 991 na Javorníku sestupuje zelená kousek V směrem, uhne S bočným hřebenem na kótu 726, prudce sestupuje k potoku a podle něho na nádraží v Kostrině 8 km.

Červená Veľ. Berezný, kaple 523, Javorník 1021 m, 14 km, 3 1/2 h. Červená s modrou jdou kus společně, modrá uhne vl., červená zůstane při provinciální silnici až k druhému dřevěnému mostu, uhne vl. a stoupá serpentinami až ke kapli v kótě 523. Spojí se s modrou, jdou společně necelou půl hod. nad vsi Močárem, červená odbočí vpr. a vystoupí na nejvyšší bod Javorníka 1021, kde se opět setká s modrou (tam vystoupila jiná červená z Dubriničů). Na kótě 1021 zlomí směr a po hřebeně postupuje SZ na Juda vršek 974 a k lovecké chatě. OKČST. Vel. Berezný ji najal od lesní správy, upravil ji, nocleh pro 20 osob bez pokrývek, sporák se zásobou dříví. Klíče v restauraci u Soukupů, stanici KČST., u nádraží ve V. Berezném na zálohu 20 Kč, poplatek denně v létě pro členy KČST 1 Kč. Odbor buduje novou chatu nákladem 20.000 Kč nedaleko staré lovecké chaty směrem k V Bereznému ve výši 820 m, Červená sestupuje od chaty, místy dost prudce, pod vrch Havran a na nádraží Soľ.

Žlutá Veľký Berezný, Ubla 7, Strihovce, Mořské oko 27, Sninský kámen, Snina 41 km. Kdo vystoupil na zastávce, jde Z, kdo v městě, projde náměstím za lékárnu, uhne vpr. do ulice k zastávce, kde tabulka. Zamíří ke kříži, překročí potok a stoupá na kótu 328. Lesem se dostane na silnici před ves Ublu do údolí potoka Ubly, kam přichází z Malého Berezného po silnici červená. Do vsi Ubly, řeckok. kostel, čet. stan., 1000 ob. Ve vsi se silnice rozdvojí. Žlutá jde JZ směrem k Dubravě asi 3 km, pak odbočí do lesa vpr. a mírně stoupá ke vsi Strihovcům, dřev. řeckok. kostelík přes 300 let starý, propadající zkáze, nocleh v hostinci nebo u hajného pro menší výpravy. Od kostela na konci vsi stoupá na kótu 665, kde červená odbočuje S na vrch Vortaš 812 a k Mořskému oku, žlutá jde JZ k potoku Barlohu a po bývalé lesní dráze k pile Potašně, býv. dvoru, nyní skladu dříví, na říčce Okně, kde vyústí na modrou Sninský kámen — Vyšné Remety.

Červená s kóty 665 odbočí od žluté v ostrém úhlu S a stoupá přes Vortaš 812 na Fetkuv 982, dále přímým směrem až k Mořskému oku vihorlatskému. Celý JV a V svah Vortaše a Fetkuvu jc mýtina s množstvím jahod, malin a ostružin. Studánka pod Fetkuvem. Na Fetkuvu značky zarůstají travou a podrostem, vedou bez stezky mýtinou, pod samým vrchem ústí do vysokého lesa. Mořské oko ve výši 618 m cípatě se rozlévá v kráteru vyhaslé sopky v sopečném pásmu vihorlatského pohoří v délce 800 m, v šířce 300 m, o rozloze 1/2 km2, je až 60 m hluboké a vytéká z něho J potok Okna, vlévající se do Laborce. V jezeře je mnoho ryb a raků, pro dobré plavce je příhodným koupalištěm. Pro táboření a koupání je vyhrazen J cíp jezera. U J cípu jezera je lovecký zámeček, od něho Z 10 min. se rozlévá jezírko Malé mořské oko. U zámečku začíná lesní dráha do Vyš. Remet.

Od hráze jezera po p. břehu Okny sbíhá modrá dosti prudce a teprve dál se spoji s lesní drahou, 8 km, vděčná cesta do Remetských Hamrů, odkud jezdí autobus přes lázně Sobrance do Užhorodu. Od záp. břehu Mořského oka stoupá modrá s červenou, kde se rozdvojí, červená na Vihorlat, modrá na Sninský kámen. Jeho skalnaté temeno, z údolí podobné zříceninám hradu, dostupné po žebříku, je sopečná vyvřelina andesitu, význačný bod skalního masivu s několika kótami, z nichž Nežabec 1027 ční nejvýše. Krásný rozhled se otevře se Sninského kamene na celé vihorlatské pohoří, do údolí Sniny až k Polsku, na Z část Užhorodu, do maďarské nížiny, za příznivých poměrů je viděti i Tatry. Pod Sninským kamenem odbočuje cesta po hřebeni přes Motrogon 1019 na témě Vihorlatu 1074.

Po SZ svahu Sninského kamene sejdeme na horní konec Hamrů (Sninské Hamry) a pak širokou cestou do Sniny, okresního městečka na trati Stakčín — Humenné, 3420 ob., řimskok. kostel s cennými obrazy Ignáce Roškoviče, založil jej maď. zeman Čaky, zámek s pěknou zahradou, vystavěný 1841 šl. St. Rohlem. V okolí 3 velké válečné hřbitovy. R. 1914 24. XI. Rusové zvítězili v rozhodně bitvě a zachránili tak celou armádu Kornilovovu, sevřenou rak.-uh. vojskem. Cestu vlakem provází pohled na zříceniny hradů Jasenohradu (je to Verneův “Tajemný hrad v Karpatech”), Vinného a Břeková.

Od Mořského oka stoupá modrá s červenou SZ pod Sninský kámen do sedla, kde se rozdvojí, červená se zlomí JZ a po polonině přes kótu 870 vystoupí na Motrogon 1019 s pěkným rozhledem. Pěšina pod kótou 878 přijde na širší cestu, jdoucí po SZ svahu Veľ. Trestě 954 na Vihorlat 1069 a 1074, nejvyšší horu Vihorlatu, sopečného masivu, široce rozloženého mezi řekami Laborcem a Latorici. S kóty 1074 otevře se rozhled podobný jako se Sninského kamene. S Vihorlatu sejdeme přes Malý Peniažník po dlouhém hřebeně Čarné hury do vesnice Vinné a do Michalovců. Nad Vinným se zvedají zříceniny hradu Vinného, jehož původ sahá do časů Arpádových ve XII. st. Pověst přičítá jeho založení Wenzellinimu de Vazumburk, původem snad z Čech. Přešel na Kaplanovce, jejichž rod přijal jméno Nagy-Mihályich; buli to dědici rodiny Tibayů, na něž upomíná ves Tibava — Cibava. Sztárayové, pozdější držitelé hradu, odvozovali svůj původ od Wazumburků i Kaplanovců. Za císaře Josefa II. museli hrad rozbořiti, aby se nestal hnízdem povstání. Od té doby je v sutinách.

Km 69 Zábroď, stan. Malá ves s řeckok. kostelem, čs. a rus. 2tř. školou, parní pila, lesní dráha k hranicím. Na obecním hřbitově leží 158 vojáků ve 3 hrobech a 4 šachtách. Do Uhu se vlévá potok Ulička.

Zábroď, Ulic, Uličské Křivé, Zboj, Nová Sedlica 18.5, konečná stanice lesní dráhy Beskyd, Chyšky pod skálou, Rabia skala 1168, 30 km, neznačeno, zpět Rabia skala, Durkovec, hřeben Veľ. Bukovce, Uličské Křivé, Ulič, Zábroď 28 km. Ze Zábrodě podle lesní dráhy romantickým údolím říčky Uličky přes ves Ulič, pošta, čet. stan., řeckok. kostel dělostřelbou rozpukaný, pěkně upravený válečný hřbitov, hrob ruského generála Nikolaje Nikolajeviče Mirbacha, 6 km. Silnice se rozdělí, l. rameno běží na Kolbasov, pr. do Uličské Křivé, pěkný dřev. řeckok. kostelík, 9.5 km. Jméno Ulič upomíná na rusinský kmen Uličův, který přišel prý z Ukrajiny v VI. stol. Stále podle dráhy, cestou smyky na splavováni dřiví s lesních stráni. Přes ves Zboj, dřev. kostel, malované obrazy, soutěskou, jíž se dere trať, silnička i potok Hlboký, do Nové Sedlice 18.5 km, 650 ob., dřev. kostel. Za samotou Kyčerou se trať rozdělí, kratší rameno jde kus S pod vrch Kyčeru, druhé podle potoka na konečnou staničku Beskyd, nad ni 8 min. jsou chaloupky Chyšky pod skalou 590, pak hájovna, nocleh. Za hájovnou po vykácené stráni S výstup na Rabia skálu 1168, daleký výhled, strmé skály J. Mohli bychom po hranicích V ve výši 1000 — 1200 na Rawku 1300 a Čeremchu 6 h., kde zachytíme červené značky do Záhorbu. S Rabia skaly 3/4 h. po hranicích Z na horu Durkovec 1190 a tam v pravém úhlu J po hřebeni Velkého Bukovce, táhnoucího se 12 km poledníkovým směrem do údolí Hlbokého potoka. Sejdeme do tohoto údolí, zvaného Oblazy, a vracíme se známou již cestou přes Uličské Křivé a Ulič do Zábrodě. (Správa pily v Zábrodi při větší společnosti vypraví vláček pod Rabia skálu — vyjednat napřed!) Z Uliče je vděčná vycházka k loveckému zámečku Z od Uliče na pohoří Nastaž mezi kótou 541 a 466 (na spec. mapě není značen). Od něho možno po hřebenu dojiti do Vel. Berezného nebo přes Ruskou Volovou a Ublu do Malého Berezného.

Za Zábrodě trať vjíždí do sevřeného údolí, jímž si razí cestu dráha, řeka i silnice. Příkře tam spadají svahy vrchu Kňahynice 648. Těsné údolí se otevře v kotlinu a v ni leží

km 77 Soľ, stanice. Jméno ukazuje na solná ložiska. Ves leží Z od demarkační čáry, rus. 3tř. škola, notariát, dřevěný kostel z r. 1703 původem sahá do počátku XVI. věku, je již na třetím místě. Při stěhování trámce s krakorci pěkné profilace octly se místo v podstřeší dole, portálek má got. prvky. Ze solných pískovců před 100 lety vypalovali sodu, stopy po té výrobě jsou dosud patrny. Od strážního domku č. 4 ve vzdálenosti 12 min. vyvěrají solné prameny ve stráni při trati na l. břehu Uhu. Obyvatelstvo jich užívá v primitivních lázničkách ke koupelím a k léčbě revmatismu. Tabulka na nádraží:

Modrá Stinka, Žornavý 22 km.

Červená Javorník, Dubriniče 30 km.

1) Modrá Soľ, Kňahynín 4, Stinka 10, Žornavý 22 km. — Ze stanice Sol jde celou vsí až k mostu, od něho možno spatřiti u stát. silnice černou tabuli na železných stojanech; označuje válečný hřbitůvek, ohrazený ostnatým drátem, polní cestou na ves Kňahynín, dřev. kostel, v okolí spadlo r. 1866 velké množství, přes tisíc, povětroňů, největši, 3 metrické centy těžký, je ve vídeňském, jiný 41 kg, v budapeštském museu. Dále přes vrch Stričavu 617, značka stoupá polní cestou, která se často rozchází, značky jen na podrostech, na hřbet Stinky, který velikým obloukem zvedá se nad 1000 m mezi údolím potoka Hlbokého a Stužického. Značky jdou hřebenovou cestou přes několik vrcholů, nejvyšší 1073 m. na hřebenech romantická skaliska s jeskyňkami. Po přechodu tohoto hřebenu přijdeme na poloninskou louku (nahoře zákopy a trychtýře po granátech ze svět. války), dále lesem až na kótu 801. Tam opuštěná lovecká chata. Pod ní 50 kroků studánka (označena). Odtud sestup nejprve po louce, pak lesem až do Žornavého. Cesta je dost obtížná, avšak celá vyniká pěkným rozhledem jak do Polska, tak i do P. Rusi.

2) Červená Sol’, chata KČST. pod Juda vrškem 9, Javorník 11, Roztocká a Beginďatská Pastil, Pastilky, Dubriniče 30 km. — Ze stanice Soľ po silnici l. 1/2 km do vesnice Soľ (po pr. straně pěkný dřev. kostelík), kde odbočí se vl. cestou k železničnímu mostu, po němž přejdeme na druhou stranu řeky. Jdeme několik set metrů podél řeky až k osadě. Od osady úvozem vpr. a polní cestou dojdeme až k lesu, přejdeme potok a pak cestou podle potoka vysokým lesem přijdeme k dosti strmé polonině. Vystoupíme na vrchol poloniny a po paloučcích se stočíme vl., až přijdeme k chatě. Je majetkem ředitelství státních lesů. OKČST. Vet. Berezný ji upravil, nocleh pro 20 osob, klíče v restauraci Soukupově u nádraží ve V. Berezněm. Odbor buduje novou chatu nákladem 20.000 Kč nedaleko staré lovecké chaty, směrem k Vet. Bereznému ve výši 820 m. S od chaty asi 100 kroků studánka. Za chatou vystoupíme na Juda vršek a po travnatém hřebenu stále po červené nebo po modré dojdeme na vrchol Javorníka 1021 (na všecky strany pěkný rozhled). V stejném směru sejdeme do sedla, kde odbočuje zelená do Kostriny. Na buku šipka ke krásné vyhlídce. Vrátíme se na kótu 1021, kde se červená lomí Z, sestupuje a brzy se dělí. Jedno rameno vpr. do Vet. Berezného, druhé vl. přes Roztockou a Beginďatskou Pastil do Pastilek. Za posledním domkem na l. břehu přejdeme vl. na cestu a přes pole k řece Uhu. Přejdeme přes most lesní dráhy na stát. silnici (za drahou v lese vl. od křižovatky dráhy u silnice 50 kroků pěkná kamenná studánka, vede k ní pěšina), jdeme po ní vl. a po 300 krocích odbočíme na nádraží Dubriniče.

Za vsí Solí zůstává údolí rozšířeno na 700 m až do stanice

km 81 Kostriny, čs. 2tř., rus. 3tř. a v části obce Roztoce rus. 1tř. škola, čet. stan., malá rafinerie, která zpracovávala naftu, čerpanou u Luhu, zanikla. Dřev. bojkovský far. řeckok. kostel Všeslitovné P. Marie z r. 1703, má nad středem mohutnou pagodovitou střechu, nad vchodem štíhlejší s galerií se 3 patry (předsíň, kruchta s pavlačí, otevřená do lodi, zvonice se 2 zvonky), nad presbytáři také pagodovitá střecha, stejně vysoká, jako nad středem, ale užší. Ikonostas z r. 1596 z původního kostela s řadou zašlých obrazů, snad ze XIV. stol. Válka jej zachránila, neboť chtěli jej přestavěti na kamenný. Dva hostince s noclehy, válečný hřbitov, rovněž tabulí označený. Na l. břehu Uhu solný a alkalickoželezitý pramen s jodem a bromem. Ves leží Z od demarkační čáry, byla opěrným bodem rak.-uherských útoků 20. a 21.XI.1914 na Užocký průsmyk. Na nádraží tabulka:

Zelená Kostrina — Javorník 8 km.

Zelená ze zastávky na silnici, po ní asi 1 1/2 km vl. (JZ), odbočíme vl. na dřevěný most lesní dráhy, za mostem jdeme stále po lesní dráze, a to s počátku asi 1 km proti proudu řeky a pak odbočíme do úzkého údolí vpr. podle několika domků, hájovny, a když jsme ušli z Kostriny asi 6 km, přijdeme po dráze k holému hřbetu, který naše údolí rozdvojuje. Dáme se vpr. a po 150 m odbočíme vl. do prudké stráně, až přijdeme na pěkný chodník, vedoucí přes palouk mimo loveckou chatku, za níž 0.5 km narazíme na červené značky, vedoucí na vrchol Javorníka.

Za Kostrinou zbytky mostu, zničeného ve válce. Údolí se úží, trať se obrací S do stanice

km 87 Žornavého, velká stát. pila, čet. stan., čs. 2tř. škola. Pozůstatky posic těžkého dělostřelectva. Lesní dráha odbočuje pod Stinku do Nové Stužice až pod Rawku. Na nádraží tabulka:

Modrá Stinka 12, Sol’ 22 km.

Modrá od stanice stoupá do lesá, vyjde na louku a na kótu 801, tam opuštěná lovecká chatka, pod ní 50 kroků studánka. Lesem a poloninskou loukou na hřeben, zákopy, trychtýřovitě jámy po granátech, romantická skaliska, výhledy k nám i do Polska. Přejdeme celý hřeben Stinky, k Z se zvyšující a dosahující v kótě 1078 nejvyšší výšky. Prudce dolů do vsi Kňahynína (pád povětroňů) a dál mírněji na stanici Soľ.

Km 89 Záhorb, zast. Ves leží 2 km S. Trať tvoři velký oblouk. Od ní odbočuje lesní dráha podle potoka Tichého a podle Stužice pod hranice. Na zastávce tabulka:

Červená Čeremcha, Stavné 23 km.

Červená jde ze zastávky Záhorbu přes dřevěný vicinální most, zprvu po vicinální cestě, pak vpr. po obecní cestě do vsi, rus. 3tř. škola, řeckok. kostel. Podle Silového potůčku k lesu, prudší výstup lesem na vrchol Čeremchy 1133 m, kde byly sváděny prudké boje v dubnu 1915. Je na ní hustá síť zákopů a četné kryty, dosud dobře zachované. Nalézáme ještě pořád náboje, kusy pušek, střepiny šrapnelů a granátů, různé části zbroje a výstroje a ostnatý drát, jímž si oplotili obyvatelé okolních vesnic pastviny a políčka. S vrcholu je pěkný rozhled po válečném dějišti, po celých Karpatech, i do údolí Wolosatky v Haliči. Vidíme široký vrch 1269, Halič 1335, V Pikuj 1406, Kinčík Bukovský 1252, Ljutanskou holici 1376, J poloninu Rovnou 1482, Krasin 1034, Javorník 1021. Na S svahu asi 100 m pod triang. bodem je na louce pramen, na J svahu hřbitov vojáků pěš. pluku č. 19 a 66. OKČST. Vel. Berezný upevnil na hřbitově na železných sloupech černou tabuli s nápisem. Z plochých kamenů zřízeny prosté pomníky s vyrytými jmény. Jsou tam pochováni 654 vojáci ve 12 hrobech a 6 šachtách. V květnu 1936 našli v pralese na úbočí Čeremchy tři šachty s pohřbenými vojáky z Brusilovovy ofensivy 1916. Značky pokračují do sedla mezi polskou vesnicí Wolosatou a mezi Lubňou (průchod Rusů 1914 do P. Rusi). V sedle jsou četné stopy po vybuchlých granátech a klikaté zákopy na kraji lesa.

Ze sedla buď dál po hranicích na kótu 789 a přes Kinčik Bukovský 1252 s rakouskými zákopy do Užockého průsmyku, neb J po značkách po býv. voj. cestě, dlážděné kmeny, údolím potoka Lubně přes ves Lubňu, rus. 2tř. škola, dřev. kostelík. primitivní mlýn. na stanici Stavné. Na kótě 789 pod vrcholem na naší straně je v 5 společných hrobech pohřbeno přes 700 vojáků.

Záhorb, Stará, Nová Stužice, údolí potoka Stužice, V. Rawka 16 km, neznačeno, po hranicích na Čeremchu 4 hod. — Ze zastávky Záhorbu po lávce přes Uh, údolím Tichého potoka podle lesní dráhy do Staré Stužice, rus. 2tř. škola, kostel, a do Nově Stužice, odd. fin. stráže, rus. 2tř. škola, kostel, v katastru obce bukový prales “Jasan”, promišený javorem a jedlí, ve výměře 600 kat. jiter. Lesní dráha se rozděluje, jedno rameno jde údolím potoka Tichého, druhé odbočuje S do údolí potoka Stužice, kde po 3 km opět se rozvětví, jednak údolím potoka Stužičky přímo S pod Rawku, jednak údolím potoka Stužice dál k samotě Chyšce u Stužice rieky 688, od níž vedou na hranice pěšiny. Jdeme podle Stužičky 3 min. a tady stezičkou přímo S na kótu 951, s počátku nezřetelná pěšina, výš lepši, a k lov. chatce a na hranice na kótu 1214 (niže je studánka). To je hora Křemenec. S ní 3/4 hod. na Rawku. S jeho holého temene podoby sedlové střechy daleký výhled. Po hranicích se stopami války přes Beskyd 1104 na Čeremchu. kde zachytíme červené do Záhorbu.

Trať s řekoy Uhem vrací se obloukem od stanice Záhorbu k silnici. Právě kde se stát. silnice ohýbá a svažuje k Stavnému, leží v romantickém zákoutí na kopci “Díloku” velký, upravený válečný hřbitov, označený nápisem na černé tabuli. Leží tam asi 300 vojáků. V okolí stopy od jam po vybuchlých granátech, střílených s Čeremchy r. 1915. Trať i silnice přicházejí do

km 93 Stavného, zast. v obci, km 94 nádraží na V konci vsi, dlouhá obec v úzkém údolí, kostel, notariát, naproti čes. hostinec, čet. stan. a odd. fin. stráže, lesní správa, její patrové dřevěné budovy byly za války sídlem vojenského velitelství, stavěli je ruští zajatci a ozdobili pěknými ornamenty, čs. 2tř. a rus. 4tř. škola. Solné prameny. Na nádraží tabulka:

Červená Lubňa 7, Čeremcha 13, Záhorb 23 km. — Jde z nádraží V 20 min. po silnici, při ústí potoka Lubně uhne vl., podle tohoto potoka stoupá S do osamělé osady Lubně a vojenskou cestou na hranice do sedla, jámy po střelách a zákopy u lesa. Jde po hranicích necelé 2 km a uhne na Čeremchu, bojiště v dubnu 1915. Sestup podle potoka Silového do Záhorbu a na zast. Záhorb.

Zelená (značeno v létě 1936) nádraží Stavné — údolí potoka Lískovce — Studnice 1035 — Cholopec 908 a 898 — Suchý — Volosianka 15 km, pohodlně 4 hod. Jde podle potoka Lískovce na kótu 490. stoupá na vrchol Studnice 1035 a na táhlý hřeben Cholopce s kótami 908 a 898, zachované válečné zákopy v délce 3/4 km, široký rozhled na poloniny Rovnou, Ljutanskou a Malou holicu, S daleko do Polska. Za kótou 898 se zlomí směr S a zelená sestupuje do vesničky Suchého, rus. 2tř. škola, dřevěný [ar. řeckok. kostel sv. Jana Kř. bojkovského typu s 3 stejnými pyramidami trojdílných střech, kostel je kótou 554. Zelená zanedlouho končí ve Volosiance.

Km 100 Luh, zast. Táhlá obec s rozhozenými chalupami, rus. 2tř. škola, bývala středem těžby nafty. Jsou tam jistě její bohatá ložiska jako na polské straně, vzdálená 50 km. Mezi Luhem a Stavným pod strážním domkem za druhým železničním mostem u silnice vpr. studna, dnes zasypaná, ze které ve válce čerpali naftu na svícení. Při potocích se táhne naftové pole v rozloze 50 km2, dlouhé 15 km, široké 3.5 km. R. 1868-70 bylo učiněno 5 pokusných vrtů do 70 m, později ještě několik. Vrty podnikala americká společnost, později perečínská firma Bantlin, načerpali 1100 q a z jiné vrtby skoro 3000 q. Pro spory s uherskou kreditní bankou, vyvolané zásahem haličských podnikatelů, upuštěno od dalších prací 1902. Celkem vrtáno jedenáctkrát do největší hloubky 800 m. Jistě budou pokusy obnoveny a Luhy a Stavné se stanou střediskem tohoto podnikání.

Km 103 Volosianka, notariát, čet. stan., inspektorát a odd. fin. stráže, čs. 1tř. a tři rus. 2tř. školy ve třech obvodech, řeckok. kostel, pila, nad nádražím velký válečný hřbitov, 700 vojáků pohřbeno ve 34 společných rovech a 23 hrobech. Vedle obecního hřbitova je také válečný hřbitov s 95 hroby (98 vojáků). Jiráskův hotel “Tajga”, pokoje, noclehárna KČST., dobrý obchod, výborný lyžařský terén. Jméno obce upomíná na pohanského boha stád Volosa. V obci se vlévají do Uhu 3 potoky; od J Tichý, na něm ves Tichý, čs. 1tř. a rus. 3tř. škola, pila, odd. fin. stráže, Suchý, na něm ves Suchý a od S Bystrý, na něm ves Bystrý, leží Z od demarkační čáry, stát. a řeckok. rus. 1tř. škola. Z Volosianky dál jede jen jeden vůz. Vláček stoupá četnými serpentinami, po mostech a viaduktech, projíždí tunely, je to jedinečná trať v republice. Most o šesti pilířích nad Volosiankou je nejdelší a nejvyšší v ČSR. Na nádraží tabulka:

Modrá Volosianka, Šerbin 7, Opolonek 10, Užok průsmyk 13 km.

Žlutá Užok ves 5, Užocký průsmyk 9 km.

Zelená Užok ves 5, Jasy 8, Kruhla, 981 m, 10, Bereh 1018 m, 13, Beskyd 1013 m, 15, Užok průsmyk 17 km. — Nejlépe žlutou z Volosianky na ves Užok a do průsmyku, zpět po modré.

1) Modrá Volosianka, Šerbin 7, Opolonek 10, Užocký průsmyk 13 km. Od nádraží vystupuje podle potoka Bystrého, překročí trať a v kótě 840 se dotkne silnice, ale přetíná její serpentiny, které čtyřikrát přejedou nad tunelem, a vchází na zast. Šerbin, tabulka:

Volosianka 7 modrá Opolonek 3, Užok průsmyk 6 km.

Za zastávkou Šerbinem modrá se dotýká nově upravené válečné cesty, sjízdné i pro auta, a stoupá na pohraniční horu Opolonek 1029, jde po hranicích, četné zákopy a vojenské kryty, výhledy na polskou a na naši stranu do Užockého průsmyku.

2) Žlutá Volosianka, Užok ves 5, Užocký průsmyk 9 km. Jde se zelenou po silnici pod mocný viadukt, který ve velké výši na 6 mocných pilířích přepíná údolí Uhu, do vsi Užoku, čs. 1tř. a rus. 3tř. škola s pomocnou třídou, čet. stan., odd. fin. stráže, lesovna. Dřev. far. řeckok. kostel sv. Michala z r.1745 s památkami lidového umění, s 3 věžemi pravidelných, pagodovitých pater se zvonicí opodál, stojící na idylickém hřbitůvku, je vzorem bojkovského kostela. Z lázní zbyly jen žalostné trosky, zničený park, kašna se sousoším Herkulovým. Bývaly tam dva lázeňské domy, vodoléčebný vojenský ústav, 5 vil. Všechno bylo rozstříleno. Celkem vyvěrá 7 pramenů, z nich tří se užívá k pití, čtyř teploty 9.5°, 11° a 5°, přihřátých ke koupelím. Léčí se chudokrevnost, nervové choroby, tělesná slabost, katary dýchadel a ženské nemoci. Lázně patřily rodu hrabat Mik. Berczenyiho, teď jsou v rukou ředitele Použské banky Davida Steigera a spol. z Vel. Berezného. Prameny nejsou porušeny; Herkules, László, Berczenyi, Béla jsou alkalickoželezité kyselky. Přijdeme na jeden pramen u lázní, druhý je vzdálen 200 kroků po zeleně značce a třetí 200 kroků výš na žluté značce. U lázní tabulka:

Volosianka 5.5 žlutá Užok průsmyk 4 km.

Volosianka 5.5 zelená Jasy 3, Kruhla 5, Bereh 7, Beskyd 10, Užocký průsmyk 12 km. — Zelený kruh minerální pramen 200 kroků (dolů mezi stavení). U lázni se zelená a žlutá rozděluje. Po žluté stoupáme 200 kroků ku prameni, nad vsí pěšinkou nadcházíme serpentiny do průsmyku.

3) Zelená Volosianka, Užok ves 5, Jasy 8, Kruhla 10, Bereh 13, V. Beskyd 15, Užocký průsmyk 17 km. Z Volosianky jde společně se žlutou až k lázním ve vsi Užoku, tam se rozdělí. Zelená vystupuje Z na vrch Jasy a po hřebeně na Kruhlu 981 na hranice, obloukem po hřebeně se vytáčí na Bereh 1018, na Velký Beskyd 1013, státe pěkné výhledy a stopy po bojích, zákopy, kryty, spojovací chodby, a schází do Užockého průsmyku.

Hned za nádražím ve Volosiance vlak vjíždí do tunelu a za nim jde po vysokém viaduktu nad údolím Uhu, dvakrát se vrací nad Volosianku, vždy o několik set m výše, spojuje mosty a viadukty hluboké strže a propasti. Je to jedinečná trať v celé ČSR. a nikdo by si neměl dát ujiti tuto jedinečnou podívanou. Tunelem vjíždí na zast.

km 115 Šerbin. U zast. tabulka:

Volosianka 7 modrá Opolonek 3, Užocký průsmyk 6 km.

Trať se vytáčí vysoko nad vsí Užokem a vjíždí db stanice

km 121 Užoku v Užockém průsmyku, poslední stanice na čs. půdě, pasová a celní prohlídka. Ackermannův hotel Sport s pokoji a společnou noclehárnou, lůžko na otomanu pro členy KČST. 3, jinak 5 Kč. Hned nad nádražím těsně na hranicích je válečný hřbitov, nad vchodem znak kříže, pravoslavného kříže a kalichu, uprostřed pomník 1914, na deskách nápis ve 3 řečích, je pochováno 363 padlých, mezi nimi 12 důstojníků. Leží ve 49 rovech a 6 šachtách. V rohu je železná tyč, provrtaná koulemi za bojů o průsmyk. (Dr. Ivan Honl “Užocký průsmyk”.) Závora uzavírá cestu přes hranice, za ní budka polské finanční stráže.

Boje o Užocký průsmyk, důležitý přechod z polské strany do uherských nížin, byly velmi urputné a krvavé. V září 1914 ustupuje rak.-uh. vojsko za řeku San. Rusové postupují za nimi k Sanu i ke Karpatům, jejichž celý hřeben obsazují od Jasiňského až k Užockému průsmyku. Ale protiútokem po 11 dnech ztrácejí Užocký průsmyk 5. října a musejí ustoupit i z průsmyku Pantyru, Vereckého, Skotarského, Torunského a konečně i Jasiňského (Jablonického), jejž drží nejdéle, až do 21. X. Téhož dne přecházejí sami k útoku a zmocňují se Užockého průsmyku opětně 17. XI. 1914. Následující dni, zejména v noci z 20. na 21. XI. rak.-uh. vojsko podniká prudké boje, zmocňuje se náhlým útokem v dopoledních hodinách 3.XII. průsmyku, ale jen na 20 hodin — 4. XII. jsou vytlačeni. O vánocích 1914 jsou boje nejkrutější. Na Štědrý den připraví rak.-uh. vojsko soustředěný útok; Obsazují průsmyk 25. XII. Udrží se v něm týden, neboť Rusové 1.I.1915 znova jej opanují. Strašné to byly zápasy za krutých mrazů, jimž padlo za oběť více lidi než bojům. Klid zbraní netrvá ani měsíc. Rak.- uh. armáda byla zesílena německým vojskem. Jemu se podařilo zmocniti se hřebene nad Podplazím. Měli pevné posice na Tataruce 794 a na Skakaliov vrchu 641, Z od Vyš. Verecek. Němci zatlačili Rusy k Toruni a pomohli rak.-uh. vojsku v útocích na Užocký průsmyk, jehož dobyli 26. I. 1915. Ruský útok, vedený přes Čeremchu v druhém týdnu v dubnu 1915, neměl úspěchu. Rak.-uh. vojsko jej udrželo až do průlomu u Gorlic 5.V.1915, kdy Rusové rychle ustupují a vyklízejí své zákopy a kryty v Karpatech. Při Brusilovově ofensivě 1916, kdy rak.-uh. vojsko ustoupilo se S svahů na hřebeny, boje Užocký průsmyk již nezasáhly.

Před průsmykem ústí do poslední serpentiny válečná cesta, asi 400 m od hotelu Sport. Vede podle trati. Pod viaduktem u Šerbinu vyústí na obecni cestu, vedoucí 4 km do Volosianky. Při stavbě trati 1904 se po ní dovážel materiál a za války byla to důležitá dopravní linka na frontu, neboť silnice byla příliš ostřelována. Po válce se jí nepoužívalo, propadla se na několika místech a zarostla travou. V r. 1935 byla opravena a je dobře sjízdná pro auta, otvírají se z ní jedinečné výhledy. Při ní byl restaurován ruský zákop z r. 1914. U nádraží v průsmyku tabulka:

Modrá Opolonek 3, Šerbin 6, Volosianka 13 km.

Žlutá Užok ves, Volosianka 9 km.

Zelená Beskyd 2, Bereh 4, Kruhla 7, Jasy 9, Užok ves 11, Volosianka 17 km.

1) Modrá Užocký průsmyk, Opolonek 3, Šerbin 6, Volosianka 13 km. Od nádraží po hranicích (krásné výhledy, válečné památky) jde na Opolonek 1029, opustí hranice a sestoupí na nově upravenou válečnou cestu (restaurovaný ruský zákop), přijde na zastávku šerbin. Jde kus po vozovce, sejde k potoku Bystrému a podle něho do Volosianky.

2) Žlutá Užocký průsmyk, Užok ves, Volosianka 9 km. — Sestupuje po silnici 1/2 km, opustí její serpentiny a schází 2 km k potoku, překročí jej a opět vejde na stát. silnici a s ní do vsi Užoku, u lázní se spojí se zelenou, přicházející z Užockého průsmyku přes Jasy, a společně po silnici jdou do Volosianky.

3) Zelená Beskyd 2, Bereh 4, Kruhla 7, Jasy 9, Užok ves 11, Volosianka 13 km. — Zelená jde společně s červenou polskou po hranicích, krásné rozhledy, památku po válce, přes Velký Beskyd 1013, Bereh 1018 na Kruhlu 981. Tam se rozdělí, červená schází na polské území do vsi Hnyly a vystoupí zase na hranice na horu Starostýnu 1228. Kdo by chtěl po hranicích na Pikuj, drží se pohraniční stezky, stoupající přes Kynčik hnylský na Starostýnu, kde zachytí zase polské červené značky, a přes Velký vrch 1312 a Zelemeň 1306 na Pikuj 1406 se skvělým rozhledem (pozor na zmije!), kde o další cestě poučí tabulka:

Zděňovo 10 žlutá Bělasovice 7 km.

Modrá Bělasovice 9 km.

Zelená na Kruhle opustí hranice a přes Jasy 885 schází do vsi Užoku, kde se u lázní spoji se žlutou a společně jdou do Volosianky.

Ze vsi Užoku podle potoka Husného odbočuje vozovka 1 hod. cesty do vsi Husného, rozložené ve výši 696 m pod pohraniční horou Hnylským Kinčikem 1116. V obci rus. 2tř. škola a krásná dřevěná cerkev bojkovského typu s klenbou, vybíhající ve 3 véže, z nichž dvě krajní jsou čtvercové, prostředni je “vosmerik”. Od kostela pěkný pohled na pohraniční pásmo s Pikujem. — Dál již v údolí říčky Žděňovky leží Vysní a Nižní Roztoka, odd. fin. stráže, rus. 1tř. škola a Kyčerný, rus. 2tř. škola, miner. pramen. V obci Perechrestné, rus. 2tř. škola, čet. stan., dřev. bojkovská cerkev se střední věží trojdílné střechy, postranní věže mají dvojnásobně lomenou střechu, miner. pramen. Dál se vlévá do Žděňovky potok Bukovec, sbírající své vody na svazích Velikého a Ostrého vrchu. Na něm leží obec Bukovec, rus. 4tř. škola, oddělení fin. stráže, sirný pramen 14° teplý a solnoalkalický pramen, bývaly lázně.

Na polské straně Užockého průsmyku je tur. chata Okręgowego Urzędu Wychowania Fizycznego i Przysposobenia Wojskowego Nro X.

Km 126 Sianki, první polská stanice, pasová a celní prohlídka. Od stanice jde žlutá přes Szczawinku 853 do vsi Butly a zelená na pohraniční Velký Beskyd 1013, sestupuje do Butly (vyústí žlutá ze Sianki) a zase stoupá přes ves Libuchoru na pohraniční Velký vrch 1312.

Sokoliki, od zast. jde zelená do vsi Stuposiany, z ní vystupuje na horu Halicz 1335, kam vystoupí ze Sokoliki i modrá.

Trať přes Turku vede do Starého Samboru a do Samboru.

 

<<< OBSAH >>>


Trať 325. Baťovo — Lawoczne.

 

Trať za Baťovem se poněkud stočí SV a přimočárné jde 26 km k Mukačevu. Po 5 km překročí potok Serni.

Km 7 Serně zast., maďarská rolnická ves, maď. stát. 4tř. a ref. 1tř. škola, kamenný ev. ref. kostel, velké statky. Jedeme plochým krajem, místy souvislé listnaté lesy, širá pole, místy studny s charakteristickými vahami.

Km 9 Barkasovo, notariát, čet. stan., čs. 1tř. a maď. 5tř. škola, ev. ref. kostel, lázně se sirnoželezitou kyselkou u nádraží a druhé lázně Diana, obě s lázeňskou budovou a kabinami. — Přejíždíme hlavní odpad Černého močálu, do něhož se vlévá Strabičovský a Gorondský odpad. Jedeme lesem 2 km.

Km 15 Strabičovo-Goronda, první rusinské obce, většinou pravoslavné. Od stanice Z leží Strabičovo, rus. 7tř. škola se 4 pobočkami, kam. kostel. Od nádraží J je Goronda, prav. kostel, rus. 7tř. a čs. 2 tř. škola, notariát, hospodářský lihovar. Jméno upomíná na Bulhary, kteří se usazovali v X. věku na horní Tise, když úpadek bulharské říše je vyháněl z vlasti. Od nádraží nová silnice k “Červené krčmě” mezi močály přes obec Zňatino, maď. 3tř. škola s 3 rus. pobočkami, min. pramen. Od Strabičova 3 km Sleží Veliké Loučky, 5854 ob., obec valnou většinou pravoslavná, notariát, čet. stan., čs. 3tř., rus. měšť. 4 tř. a ob. 7tř. s 15 pobočkami. R. 1789 se narodil Míchají Lučkaj, biskupský tajemník a archivář, napsal sbírku kázání, rusínskou mluvnici a nejobsáhlejší dějiny “Historia Carpatho-Ruthenorum”. Jméno své přijal od rodné obce nebo v Itálii, kde v Lucce byl u dvora knížete Karla Ludvika Bourbonského, který se měl stát řeckým králem. Zemřel 1843. — R. 1912 pravoslavný mnich A. Kabaljuk se 100 sedláky byli obviněni z rusofilstvi, z panslavismu a z velezrady. V pověstném “Marmarošském procesu” byli odsouzeni do žaláře na 2 až 5 let. Hájil jich dr. Anton Gregorovič Beskid, prešovský advokát, poslanec pešťského sněmu, po převratu druhý guvernér P. Rusi.

Km 22 Klučárky zast., řeckok. kostel, rus. 7tř. škola, družstvo odvodňuje pozemky nákladem 1/2 mil. Kč. — Z roviny mohutně vystupuje mukačevský hrad Palanok, pod nímž vlak vjíždí do km 27 Mukačeva. Popis str. 104.

Km 30 Mukačevo, tabáková továrna zast. Trať vchází do údolí, do něhož spadají svahy Vihorlatu, míjí Podhořany, přejede mohutnou Latorici.

Km 33 Kolčino, řeckok. rus. 1tř. škola. J leží Kenderešov, lomy pyroxenického andesitu, a Kuštanovice, rus. 3tř. škola, pila, ložiska lignitu a hnědého uhlí, v mohyle “Kuštanovické”, 30 m dlouhé a 6 m vysoké, bohaté nálezy. Jsou uloženy v museu Lehotzkeho. S od nádraží leží Šelestovo a Friděšovo. Šelestovo, rus. 4tř. škola, dřevěný fil. řeckok. kostel sv. Michala arch., bojkovský, s gánokem a 3 věžemi, záp. vysoká, bar. s galerií, střední pyramida třikrát dělená, vých. nízká pyramida, dvoudílná okna na způsob románských, andesitové lomy, v andesitu vtroušen magnetovec, tvrziště z doby bronzové. — Friděšovo, čs. 2tř. a rus. 2tř. škola, mlýn zastavil činnost, dříve se dobývalo železné rudy, železárna bývala již 1682, “Latorica”, akc. spol., strojírna a železárna, r. 1930 znovu zřízena, lomy pyroxenitového andesitu se strojovou výrobou štěrku.

Dráha míji S ležící Hliněnec, rus. 3tř. škola, dřev. fil. řeckok. kostel bojkovský sv. Michala arch., záp. štíhlá věž má sraženou báň s lucernou, prostřední pyramida se střechou jednou dělenou, vých. pyramida jednou dělená je užší, gánok kolem kostela mimo presbytář. Výše k S je Obava, školy čs. 1tř., rus. 2tř. s expositurou v Čabíně, 2 tř. v části obce Dubině; dřev. bojkovský kostel Nanebevstoupení Páně, záp. štíhlá věž s bar. bání a lucernou, střední pyramida jednou dělená a stejná nižší vých., pěkná zvonice má střechu šiškové podoby.

Km 38 Čiňaďovo zast. km 40 Čiňaďovo, notariát, čet. stan., rus. Národní dům, čs. 3tř. škola s expositurou v Rjapidi, rus. 6tř. s 3 pob. a pomocnou tř., továrna na zápalky “Vulkán”, starší vodní a nová parní pila, andesitové lomy. Při kostele starobylý zámek, vystavěli jej v první polovině XVI. stol. Telegdyové. Utekla se na něj Žofie Bathoryová a syn její Frant. II. Rákóczy po nezdařeném protihabsburském spiknuti 1670. Žofie získala zámek od vdovy po Jiřím Drugethovi Marii Esterházyové. Později byl vdovským sídlem Heleny Zrinské. Když 1711 uprchl František II. Rákóczy do Polska a odtud do Francie k Ludvíkovi XIV., panství bylo zkonfiskováno a připadlo koruně, od níž je získali Schönbornové. Patří jim dosud, i nový lovecký zámek Holice (Beregvar). — J leží Německá Kučová, obecní něm. 2tř. škola, římskok. kostel, na svahu kamenného vrchu 267 při prameni potoka Lipnice 2 km V od vsi železitá kyselka.

Z Čiňaďova jde od nádraží žlutá značka po silnici k Nižní Hrabovnici, vsi, ležící v údolí potoka Matekovy, rus. 2tř. a římskok. 1tř. škola, kostel římskok. a řeckok.; vsi a dál Siňáckou dolinou jde lesní dráha do lázní Siňáku, za nimiž se vytáčí pod vrchem Bušem 902 pod Serednyj vrch 981. Ale značky u prvních chalup stoupají na Kamenici 355 a na Siňacki verchy (Hasensprung) 659, kde vyústí na červenou Makovice — Puzňákovce — Paseka, po ni do lázní Siňáku, celkem 3 h.

Z Čiňaďova z nádraží jde žlutá na Dechmanov vrch 1022 na osadu Olšovice a Brestov, stoupá na Gombušku a vchází na hřeben Berliov dílu, jehož nejvyššim vrcholem je Dechmanov vrch 1022. S něho povede značka červená S na zast. Paseku a J, dál Z přes Babice, Dílok a Koropec do Mukačeva.

Trať postupuje těsně se silnici a s řekou pod lovecký zámek Holiči (Beregvar), výstavný, s bohatými loveckými sbírkami, jehož červené střechy svítí do kraje. Patři Schönbornům.

Km 47 Paseka, čs. 1tř. a rus. 3tř. škola, čet. stan., pila vyhořela a s ní továrnička na ohýbaný nábytek, minerální pramen při silnici a studánka s alkalickou kyselkou nedaleko žel. strážního domku směrem k Dračinám. Z nádraží Z 1 km přijdeme na rozcestí k myslivně a hostinci. Tam začíná červená značka na Siňacki verchy (Hasensprung), ale v části byly značky zničeny, když pozemky podle pozemkové reformy přišly do jiných rukou. Na Siňackých vrších vyústí na červenou žlutá. Červená jde do lázni Siňáku a za nimi podle lesní dráhy, která pak uhne pod vrch Buš, na vrch Na chotare 852. Jde dál přes Plišku a Mlynskyj vrch k Puzňákovcům a přes Trstěnici na Makovici 978, jak je popsáno na str, 112.

Z Paseky je projektována červená na Dechmanov vrch 1022. Při paseckém nádraží leží ves Suskovo, čet. stan., rus. 3tř. škola, řeckok. kostel, působil jako farář zdejší rodák (1838) Ivan Antonjovič Silvaj, byl, později farářem v Tuřích Remetách a jako poslední pravoslavný duchovní v Davidkové, kde zemřel 1904. Psal (pseudonym Uriil Meteor) básně “Doč carja Karpata”, poslední dílo 1904 “Dřevo žízni”, povídky “Mati i nevěsta”, vzácné zprávy o uměleckých dílech, chrámech a památných místech zachoval v díle “Naši sokroviša”. — Rodákem je i Sion Antalovič Silvaj (1876), malíř církevních i světských obrazů, dramatik a hudební skladatel (melodram “Marusja”). Od Paseky 4 km J leží Brestov, rus. 2tř. a v části obce Ploskanovici 1tř. škola, nalezen zlatý poklad z doby římské.

Km 51 Dračiny zast., čs. 1tř. a římskok. 1tř. škola, půl hod. V od kostela v lese “Baňa” při potoce Pohnilém lázničky s alkalickou kyselkou.

Km 54 Svalava. Popis str. 58.

Ze Svalavy jde

zelená Svalava — lázně Polana 10 — Hankovice 17 — Krásná dolinka 25 — Bužora 1097 m, 26 — serpentina silnice nad Volovcem 38 km.

Od nádraží jde do části obce Kvasů s min. prameny, přejde do údolí Pině a s lesní drahou přes Holubinné do lázní Polany, odkud přes Kyčeru sejde do Hankovic v údolí Latorice a podle ní na Krásnou dolinku a na Bužoru a dál k Volovci. Podrobný popis opačným směrem str. 57.

Km 58 Nelipeno. Z nádraží nad ústím Viče do Latorice po vozovce do vsi, čet. stan. Leží mezi vrchy pokrytými bukovými lesy, u hostince Rosenbergova uhneme do krásného lipového stromořadí, které dalo vsi maďarské jméno Harsfalva, k lázním, alkalická kyselka s obsahem sodíku, koupele uhličité a železité, vodoléčba, ústav a laboratoř pro léčbu luetiků, 4 pavilony, Bratislava, Praha, Karpatia, Rákóczy.

Km 60 Sasovka zast., nad ni kamenný kostel s bar. báni, rus. 3tř. škola, 3 miner. prameny. — Údolí se velmi zúžuje, dere se jím trať, silnička i prudká Viča.

Km 64 Hankovice, zast. v osadě Vlči. Ves leží na Latorici, je od zastávky 5 km vzdálena. Na staničce orientační tabule značených cest na polonině Boržavě, kam ze zastávky vystupuje žlutá a modrá.

Žlutá Hankovice — Skalanka 1254. Po silničce S, po lávce přes řeku, po lukách proti toku k lesní školce, vystoupí na kótu 641 a na Plaj 966, schází po polonině, opět vystupuje na Skalanku 1254 a vyústí na červenou Žděňovo 1367 — Osa.

Modrá Hankovice — údolí Ždimíru — Stoj (Stohy) 1679 m, 15 — kóta 1530 (na mapě není) pod Velikým vrchem 19 km. Po toku Viče k ústí potoka Ždimíru, jeho údolím, které pro svůj klid a uzavřenou polohu je hojně vyhledáváno a je ideálním místem pro tábořeni, k ústí Suchého Zvoru do čistého Zvoru, podle něho k ústí Lalovského potoka. Pralesem s vývraty přejdeme v les a serpentinami na Zapodrynu 1166. K dvěma salaším se sklepy na mléko a k zbořeným stájím na V svahu Zděňova. Tam odbočuje

červená stáje na Žděňovu — temeno Zděňova 1367 — Skalanka 1254 — Císařská stezka — Serňakov vrch 1090 — Osa 8 km.

Modrá vystoupí na Stoj (Stohy) 1679 s úchvatným rozhledem, s něhož poloninou pokračuje do kóty 1471 k odbočce zelené.

Zelená kóta 1471 — Boržavský prales — Berezník — Kerecky 16 km.

Modrá vystupuje do kóty 1530 na Jub. stezku.

Trať úzkým, romantickým žlebem stoupá S.

Km 70 Osa zast., osamělá dřevařská osada, pila, hájovna. Na poloninu Boržavu vystupuje zelená a červená.

Zelená Osa — sedlo v kótě 1310 mezi Plajem a Velikým vrchem 10 km, 4 hod. Od zastávky vozovkou podle říčky Osy k lesní pile, za ní v kótě 509 odbočuje žlutá, nesmírně obtížná pralesová cesta, a proto neobnovovaná žlutá značka na Stoj. Zelená od kóty 509 stezkou úzkým údolím s bujnou vegetací vystupuje k okraji lesa a po holém svahu se dostává do sedla 1318 na Jub. stezku.

Červená Osa — Serňákov vrch 1090 — Císařská stezka — Skalanka 1254 — Zděňovo 1367 m, 8 km. — Za 12 min. krásným údolím Osy jsme u km 41.1, pres koleje, výstup hustými serpentinami k místu, kde značka ukáže odbočku ku prameni, nad ním již mírnější výstup na Serňákov vrch, Císařskou stezkou na Skalanku, kde odbočí žlutá 8 km na zast. Hankovíce. S ploché skály krásný pohled na mohutný Stoj. Po travnatém a dál skalnatém hřbetu na Zděňovo 1367, na jeho V svahu zbořené stáje, tam vyústí červená na modrou Hankovice — Stoj — kóta 1530 na Jub. stezce.

Trať jde přímo S malebným údolím Víče, k níž srázné spadají zalesněné stráně.

Km 73 Zaňka zast., osamělá stanička v těsném údolí, v něm minerální pramen, často znečištěný vodou Viče. Od zastávky jde červená, modrá, žlutá.

Červená Zaňka zast. — Zaňka lázničky — křižovatka stezek pod kótou 889, 5 km. — Za 10 min. prudce vystoupíme k lázničkám Zaňce, z nich po S svahu Romanisky 842 k vyústění červené na zelenou pod kótou 889 nedaleko Krásné doliny, kde je lovecká chatka.

Modrá se žlutou společně údolím Viče 6 min. k osadě Zaňce, hájovna, pila, několik stavení, rozdělí se, modrá prudce stoupá serpentinami, hřebenovou stezkou mezi pahýly stromů, zničených vichřicí, vystoupí na Menčelynu 1211, s jejího temene skalnatým hřebenem necelou půl hod. k tabulkám

žlutá Kernice — Zaňka, modrá Zaňka.

Žlutá je ta, kterou jsme v osadě Zaňce opustili, po modré jsme přišli. Po 5 min. je druhé rozcestí:

Červená Tomňatyk 1347 — Voskresčatyj vrch 1221 — Volovec 8 km.

Modrá přijde k stavením státní mlékárny, k vydatnému prameni a k chatě KČST. pod Plajem a dál do údolí Zvoru a do Volovce.

Žlutá Zaňka — Kernice — sedlo pod Tomňatykem. — Jde s modrou do osady Zaňky, kde se rozdělí, žlutá z údoli Viče stoupá řídkým bukovým lesem na Kernici, kde byla od r. 1925 pokusná agro- a meteorologická stanice poloninskěho hospodářství, přenesená nyní do mlékárny. Po polonině přejde pod vrcholem Tomňatyku a vyústí na modrou, kterou opustila v osadě Zaňce.

Km 78 Jablonov zast., malý dřevěný kostelík.

Km 82 Volovec. Popis na str. 29. Trať jde mimo osadu Kanoru s pěkným dřevěným kostelem a Huklivý na poslední

km 90 zast. Skotarský, dřev. kostel, čs., 1tř. a rus. 4tř. škola, v okolí sledy hnědého uhlí. Nad vsi u železničního viaduktu velký válečný hřbitov. Trať několika oblouky překonává značné stoupání po 5 vysokých mostech a 3 tunely. Před čtvrtým je pancéřový dům, před válkou ochrana tunelu, nyní obydli fin. stráže, zastávka vlaku v neděli a ve svátek i při větších tur. výpravách. Tunel, jímž vlak přejíždí hranice, je dlouhý 1756 m.

Skotarský průsmyk je vyhledávaným místem lyžařským, zvláště z polské strany. V něm KČST., odbor Mukačevo, vybudoval chatu s restaurací, několika pokoji a společnou noclehárnou, která má soustřediti lyžařstvi a podepříti pohraniční pout.

Žlutá chata KČST. ve Skotarském průsmyku — Velikyj vrch 19 — chata KČST. pod Plajem 22 km. — Jdeme na hranice, po nich 10 min. na Vysokyj Tin 1012 a na druhý jeho vrchol 1038, na Vel. Zámok 1012 a stále po hřebeně, prohlubujícím se v kótě 735 při hájovně, kudy jde silnice Volovec — Volové, do kóty 1318, kde vyústí na Jub. stezku.

Modrá polská probíhá Skotarským průsmykem po hranicích z průsmyku Vereckého na Čornou Ripu 1288.

Trať za hranicemi na polském území míjí staničku Beskid, v nové nádražní budově 100 lůžek. Údolím Oporu přijíždí na

Oporzec, chata PTT. s 30 lůžky, stále otevřená.

Lawoczne, chata Sekcje Narziarskiej Kolejowego Przsposobienia Wojskowego (Lwów). Výstup po zelené na Bukovec 928 a S na horu Troscian 1235, chata PTT. na Troscianie 1215 v domě lesníkově, 20 lůžek.

Slawsko, dvě chaty, Schronisko Karpackiego Tow. Narciarzy, 80 lůžek, Schronisko Sekcji Narc. Klubu Sport. “Czarni” we Lwowie, 40 lůžek. Východiště po červené přes Troscian do průsmyku Vereckého a k J na pohraniční hřeben na Čornou Ripu 1288, do modré na Bukowec 928.

Skole, noclehárna v dívčí škole, ul. Košcielna, 20 lůžek. Výstup po červené na horu Paraszku 1271, chatka bez hospodáře, jen pryčny, po modré J výstup na pohraniční hřeben pod Čornou Řípou 1288 přes Zelemin 1177, chatka bez hospodáře, 4 místnosti s pryčnami, klíče u správy Kola PTT. ve Skolém, a přes Maguru (Lisak) 1365, nouzové schronisko PTT. pod Magórou.

Trať konči ve Stryji na hl. trati Drahobycz – Stanislawow.

 

<<< OBSAH >>>


Trať 324. Užhorod — Radvanka — Antalovce.

 

Úzkokolejnou trať 35 km zřídili za války, aby využili bohatství bukových lesů v okolí Antalovců. Vychází z místního nádraží Užhorod-Antalovce.

Km 5 Dravce zast., notariát, čs. 1tř., rus. 5tř. škola, kamenný řeckok. kostel, za vsí při silnici pomník na místě, kde byl úkladně zastřelen 20.IX.1901 E.Egan z Nových Beznovců, ministerský zmocněnec, přítel a ochránce rusínského lidu proti židovským vykořisťovatelům.

Km 10 Podhrb zast., rus. 1tř. škola.

Km 13 Chlumec u Užhorodu zast., notariát, čet. stan., řimskok. maď. 1tř., ref. maď. 1tř. škola, kostel řeckok. a ev. ref. Ves leží pod vrchem Putkou 304, po jehož již. svazích se táhnou vinice. To již je okruh Seredňanských kopců, vesměs s výbornou révou.

Km 17 Ruské Komárovce zast., rus. 4tř. škola s expositurou v Nižní Slatiné, řeckok. kamenný kostel, zastávka je železniční stanicí pro lázně Derenovku, ležící v údolí Slatinského potoka. — Za Vlkovyjským lesem trať uhýbá S.

Km 23 Vlkovyje zast., 3tř. expositura rus. školy v Šeredném, hospodářský lihovar.

Km 24 Seredné, leží na autob. trati Užhorod — Mukačevo, notariát, čet. stan., čs. 4tř. a rus. 4tř. škola s 3tř. expositurou ve Vlkovyjich, římskok. a řeckok. kostel, nad zastávkou šestiboká kapie, hotel Schutzberger, 5 pokojů, 8 lůžek, zahrada, kuželník, garáže, vinné sklepy. Odbočka stát. vinných sklepů berehovských, velké obchody s vínem, středisko viničného hospodářství, které 1880 zničila mšice fyloxera. Zřícenina hradu, patřil jagerskému bojovníku Štěpánu Doboví, po něm jej drželi Rákóczyové a hrab. Forgáchové. Št. Dobó odpočívá v hrobce kostela v Dobórusce, zv. Ruská. JV Kapušan, jež byla jeho zbožím.

Km 27 Lachovce – Čertež zast., v obou řeckok. kostely.— Lachovce, rus. 2tř. škola, pila, v okolí ložiska lignitu. Čertež, rus. 2tř. škola, vyskytuje se železná ruda, na pr. břehu Vély alkalicko-železitá kyselka. Znamenité vino, prý nejlepší v zemi, dodáváno bylo carskému dvoru.

Km 30 Vysní Slatina, zast. je ve vsi Chudlově, do Vyšní Slatiny přes 1/2 hod., rus. 1tř. škola, řeckok. kostel, ves leží v údolí mezi zalesněnými stráněmi, na Slatinském potoce.

Km 31 Chudlovo, zast. na sev. konci vsi, notariát, rus. 4tř. škola.

Km 35 Antalovce, čet. stan., čs. a rus. 3tř. škola, řeckok. kostel, za války zřízeny dřevařské podniky na výrobu pražců, dřeváků, dyh, sudů. Pila. Dříve se dolovalo na železnou rudu, bývala tam železárna: zakladatel hutí Marton Petroczy má na hřbitově desku. Na vojenském hřbitově leží Rusové, Italové a jiní zajatci, neboť v Antalovcích byl velký zajatecký tábor. Lože lignitu a hnědého uhlí. Pro chráněnou polohu uprostřed hlubokých lesů je vhodným klimatickým místem ve výši 333 m a tur. východiskem na Antalovskou polánu a Makovici, kam vedou značené cesty.

Zelená Antalovce — Antalovská polana 8 — zřícenina Nevické — Nevické Podhradie zast. 17 — Huta 22 — Petrovce. Značka vystupuje SZ vozovkou, dál pěknou stezkou. Lomí se náhle vpr. na kótě 738. Jde SZ krajem lesa na polánu, kde u tabulky se spoji s Jub. stezkou. Obě značky jdou na kótu 971. Zelená schází 100 m k rozcestí a uhýbá od červené Z bukovým lesem nezřetelnou pěšinou 1 km k studánce a dál nu hrad Nevické a na zast. Nevické Podhradie.

Modrá Antalovce — Makovica 978 — Tuří Remety. Značky jdou SV na Makovici širými, listnatými lesy. V kótè 978 po hřebeně odbíhá V červená přes Puzňákovce do Kúpeli Siňáku.

Červená Makovica — Koboluv vrch — Trstěnice — Puzňákovce 14 km — Mlynskyj vrch — Pliška 993 —Na chotare 852 — Kúpele Siňák — žel. stanice Paseka 36 km.

S Makovice sestupuje modrá S hřebenem přes kóty 921 a 895, pak údolím do Tuřích Remet, kde vyústí na červenou Jub. stezku.

 

<<< OBSAH >>>


Berehovo, 19.007 ob.

— Úřady: Krajský soud, stát. zastupitelství, okr. soud, okr. a berní úřad, úřad pro nákup tabáku, finanční ředitelství, lesní úřad, 2 notariáty, pro obec a pro okolí, okr. čet. velitelství, pátrací stanice, inspektorát a odd. fin. stráže. Školy: ob. čs. 5tr. se 4 pob., rus. měšť. s 9 maď. a 4 čs. pob., maď. ob. dívčí s 6 rus. pob., maď. chl. 7tř., řeckok. maď. 1tř., římskok. maď. ob. dívčí 3tř. a chl. 2tř., reál. gymn. s kmen. třídami ruskými a maď. pob.

Hotely: Grand a Slavie. Noclehárna KČST. v Sokolském domě se 6 lůžky.

Peněžní ústavy: Berežská ústř. banka, fil. Slovenské banky v Bratislavě.

Průmysl a nerostné bohatství: palírna ovoce, pila, 3 mlýny, 3 kruhové cihelny, 2 lihovary s raf. lihu, mod. jatky. Kontová tov. na roury, tov. na mýdlo, na krystalickou sodu a glauberovu sůl, malá slévárna železa, 3 továrny na šampaňské víno a likéry, státní vinné sklepy, zemské družstvo vinařů. V městě prýští železitá kyselka. — Dobývalo se zlata, pověst vypravuje o zlatých dolech a šachtách. Dobrá hrnčířská a cihlářská hlína. Alunit, z něho brousí mlýnské kameny a vypalují kamenec. Pomýšlelo se využít alunitu na výrobu kovového hliníku, ale ta výroba je drahá a nesnesla by konkurence s hliníkem, vyrobeným z beauxitu, jehož ložisek v zemi není. Alunit obsahuje i kysličník draselnatý a z něho získaný síran draselnatý by stačil na výrobu draselnatých solí pro celou republiku.

Prohlídka města: Z hl. nádraží (je ještě malé nádraží, zastávka na trati Berehovo — Kušnice) Hlavní třídou na Masarykovo náměstí, synagoga, krajský soud, je to býv. župní dům s mohutným průčelím klasického slohu z r. 1912. Dál kat. kostel, zničený 1566 Tatary a 1657 Poláky. Inž. A. Karhan uvádí nápis jejich na stěně: “Vicem pro vice, reddo tibi, bone vicine.” Obnoven 1839 jako trojlodní, v dnešní podobě z r.1895. Gymnasium je kasárnická budova bez určitého slohu. Také městský dům je stavitelsky bez významu. Z ostatních budov vyniká budova pro nákup tabáku, za nimi jatky, zemská nemocnice, budova okr. úřadu. Starých staveb není. Přes most přejdeme na náměstí republiky, tam je pošta. Ruskou třídou přijdeme k vinicím a státnímu vinnému sklepu, položenému jako zámek uprostřed vinic. Státních a soukromých vinic v okrese je 1900 ha. Státní vinné sklepy byly zbudovány uher. ministerstvem orby r. 1913. Za války a za rumunské okupace bylo sklepní a technické zařízení zničeno. Cs. státní správa převzala sklepy roku 1920 a znovu je vybudovala. Podlahy vybetonovány, zavedena úzkokolejná dráha, obrovské ležácké sudy postaveny na železobetonové kantnýře, nákladem půl milionu Kč vyhlouben ve skále za sklepy odvodňovací tunel pro zachycení vrchní vody, zavedena kanalisace. Sklepy opatřeny nejmodernějšími stroji a zřízena vlastní laboratoř. Délka sklepů je 1/2 km, pojmou 18.000 hl. Sudy jsou na 120 hl, železobetonové, sklem vyložené na 400 hl. Správa sklepů přebírá od producentů úrodu vina, které ošetřuje a školí, za to platí se z hektolitru 1 Kč měsíčně. Hospodářsky slabým producentům, kteří nemají zpravidla svých sklepů, poskytuje půjčky na uložené víno a popřípadě jim je také odprodává. To je dobrodiním pro menší pěstitele, kteří by museli v době vinobraní prodati úrodu za nízkou cenu. Zprostředkuje přímý styk producenta se spotřebitelem.

Dějiny: Nalezen byl hrob maďarského válečníka z doby jejich vpádu z konce IX. stol. Berehovo je nejstarší město na území P. Rusi s privilegii, jež obnovil král 1247. Původně se osada jmenovala Villa Lamperti po vnuku krále Ondřeje (XI. stol.). Do vylidněné osady přišli v polovině XII. Sasové a jméno změnili na Lampartszász. Přinesli vinnou révu a dolovali na zlato. Jsou stopy štol po těch zlatých dolech, v nichž se znovu dolovalo 1781—1788, ale práci zastavili, doly nebyly výnosné. Když Tataři město vypálili 1241, nastává nová kolonisace, a to i slovanská. Ve XIV. věku, zejména za Ludvíka Velikého, je Berehovo největším městem v Horních Uhrách. Jméno Beregszász se vyskytuje po prvé 1504. Když Tataři město vypálili po druhé, pozbylo významu a kleslo na pouhou ves. R. 1657 vyplenili je Poláci, zničili i got. kostel. R. 1705 vydává Fr. Rákóczy II. manifest k šlechtě o dalším odboji proti Habsburkům. R. 1717 Tataři po třetí napadli město. Po moru 1742 přicházejí Švábové z Franského lesa a zalidňují město. Ve světové válce je Berehovo základnou operací gen. Linsingena. Bylo hlavním městem župy berehovské, ale předstihlo je Mukačevo, kam byly přeneseny správní úřady.

 

<<< OBSAH >>>


Trať 326. Berehovo — Kušnice.

 

Úzkokolejná trať vyjíždí z Berehova hl. nádraží.

Km 2 Berehovo malé nádraží zast. Dráha překročí kanál Verke.

Km 4 Ardov, maď. 3tř. škola, objíždíme Berehovské kopce rodící výborné víno, zajímavá podívaná s Ardovského vrchu 251 na Černý močál v době květů a zrání nebo za jarních rozIivů. Černý močál je úplná rovina ve výši 108 m, je zbytkem dávného Panonského moře, sahajícího až ke Karpatům. Latorice jej zanášela a časem zmenšovala. Odtékala přímo J do Tisy, později prodloužila tok Z. Přestalo zanášení. Řeka Serně má malý spád a odvádí jen povrchovou vodu, jarní a podzimní zátopy nebo veliké děště promění kraj v nepřehledné jezero na ploše 180 km2. Oživí je spousta ptactva, jež se na svém tahu tady zastaví. Černý močál se od r.1874 vysušuje. Téměř vymizela želva evropská, která tam byla hojná. Za horkého léta vysychá půda a mění se v troud. Často se pak sypká půda vznítila, požár trval velmi dlouho a padlo mu za oběť dost zvířat i lidi. Aby se zabránilo záplavám, vyústní část vysobrežného kanálu se přeloží, založí se přehrady na SV okraji, které zadrží vody Fornoše, Lipnice, Riky a Romanu v množství 12 mil. m3. V jižní části se rozlévá rybník v rozloze 28 ha. Na odvodněných místech na kyselé píci se pasou stáda dobytka a pěstuje se tabák, kukuřice, melouny, paprika, slunečnice, jejiž olej je podstatnou součástí domácí stravy a lisuje se v mnohých mlýnech.

Km 9 Kiďouš zast. Maď. ref. 1tř. škola. Ref. kostel pochází z XII. stol. Zachovala se v presbytáři rom. okna. Pod kněžištěm je prý krypta, do níž se vcházelo otvorem pod hlavním oltářem. V Kiďouši se usadili polští kolonisté, v XVI. stol. přišli Čeští bratři. Staré knihy bohoslužebné a matriky, pokud byly slovenské, zničili za maďarského režimu. V kostele jsou vzácné fresky; slouží ke cti ev. ref. cirkvi, že je nezničila, ale zakryla a tak zachránila. Jsou výborně kresleny a dobře zachovány. Mistrná je malba anděla s liliemi v rukou.

Km 14 Berehy zast. Ev. ref. kostel, čet. stan., čs. 1tř. a maď. ev. ref. 6tř. škola, notariát. Stopy hradu, zničeného koncem XIII. stol. Dal župě jméno. Pod nim král Ondřej II. r.1233 tábořil a v lese potvrdil přísahou smlouvu s papežským legátem. Maďarské jméno toho místa “královská louka” připomíná tu událost.

Trať opouští úpatí Berehovských vrchů.

Km 19 Nové Selo zast. Ves leží S, rus. 1tř. škola s expositurou a ref. maď. 3tř.

Km 22 Nižní Remety, řeckok. rus. 1tř. škola, kamenný kostel s got. věží, zvonice se širokou střechou.

Km 24 Vysní Remety, čs. 1tř., rus. 2tř. škola s expositurou, stálý košíkářský kurs, výroba koberců. — Trať jde močálovitým krajem podle Boržavy, jež se rozlévá v ramena.

Km 30 Chmelník, připojuje se trať ze Sevluše.

Km 32 Chmelník, zast. u vsi. Školy čs. 2tř. a rus. 2tř. s expositurou ve Volovici.

Km 34 Kivjažď, notariát, čet. stan., stálý košíkářský kurs, čs. 4tř., rus. 3tř., řeckok. rus: 1tř. škola.

Km 39 Záríčí-Selce zast. Selce, S ležící, čs. 3tř. a rus. 5tř. škola, stálý košíkářský kurs, výroba koberců. Zářící, ležící J, notariát, rus. 6tř. škola. Svahy nízkého hřebene Hati svažují se k samé řece Iršavě.

Km 44 Iršava, trh, zast., km 45 Iršava. Odbočuje úzkokolejná trať Iršava — Kamjanka. Iršava, okr. úřad a soud, notariát, čet. stan., čs. 6tř., rus. 7tř. škola, mlýn střední velikosti, při něm elektrárna, lidová banka, restaurace Spiegel, nový betonový most přes řeku, minerální pramen v městě. Sídliště v době bronzové, první polovina II. tisíciletí před Kr. Od pravosl. kostela výhled.

Trať se obrací V do údolí Boržavy mezi Velkij díl a Chustské vrchy.

Km 48 Doubravka nad Boržavou zast., řeckok. 1tř. škola.

Km 53 Bílky zast. Byly významným místem již ve XIV. stol. Notariát, čet. stan., čs. měšť. 3tř. a obec. 5tř., rus. měšť. 4tř. se 4 pob. a obec. 8tř. škola s expositurami v osadách Novoselici, Pěnkovici, Zovdunovici a Kolbasově, v části obce Vlachova, kde je minerální pramen (žel. kyselka), stejný i v Pintovci. Lože železně rudy, lignitu a hnědého uhlí, státní pokusy s dolováním. Notariát, divise a poradna Čs. červ. křiže. Hotel Princ, 5 pok. s 12 lůžky, koupelna, kavárna. Zajímavé trhy. J leží Veliký Rakovec, notariát, čet. stan., čs. 2tř., rus. 5tř. škola se 4 pob. expositurami v Šardíku, Selešném, Křivém a Vyšním konci. Působil tam jako farář přední básnik a buditel Evhenij Fencik (viz Horinčovo!).

Km 56 Imstičovo zast., rus. 5tř. škola, řeckok. klášter a poutní kostel s velikými zahradami.

Km 59 Lukovo, rus. 2tř. škola.

Km 61 a 63 Zadné zast., rozlehlá obec, vystupující vysoko po svazích Diloku 566, čs. 3tř. a rus. 8tř. škola, státní pokusy na dolování hnědého uhlí.

Z Dovhého jde modrá zn. do Kušnice, úsek cesty Chust — Volové — Drahovo. Popis str. 124.

Km 72 Suchá-Broňka zast., dvě obce v údolí potoka Krásného a Broňky, jejímž přehrazením by se získala vodní síla o 800 ks. Řeckok. rus. 2tř. škola, čet. stan. Broňka bývala obranným místem na pomezí.

Km 76 Kušnice, notariát, čet. stan., čs. 4tř. a rus. 6tř. škola. Trať končí. Silnice běží do Lisičova, rus. 4tř. škola, dětská ozdravovna, alkalická kyselka mírně železitá, naleziště železné rudy, hamry, lopatárna, také sekery vyráběla, nepracuje od 1925. SZ běží silnice do Kerecek, odkud jde žlutá značka údolím Boržavy přes Berezník a vystupuje na Stoj a její odbočka zelená pralesem na hřeben poloniny Boržavy, kde vyústí na Jub. stezku.

 

<<< OBSAH >>>


Trať 327. Iršava — Kamjanka.

 

Úzkokolejná dráha do pohoří Velkého dílu.

Km 5 Ilnice, velká obec na Ilničce a jejích přítocích, čet. stan., čs. 2tř. a rus. 7tř. škola s 5tř. expositurou v Novoselici, stálý košíkářský kurs. Vyskytuje se železná ruda a hnědé uhlí, jehož dolování na dvou dolech bylo nedávno zastaveno. Minerální pramen na p. břehu Ilničky.

Km 10 Osoj zast., rus. 5tř. škola, vyskytuje se železná ruda.

Km 16 Kamjanka. Výstup na Siňák 1040 s bukovým pralesem a S na Bužoru 1086 s bukovými pralesy, kde jsou prameny, velmi podporující trávení. Tato místa budou zpřístupněna značenými cestami.

 

<<< OBSAH >>>


Використання матеріалів сайта можливе лише при наявності активного посилання на  http://carpaty.net

Copyright © Регіональний Інформаційний Центр "Карпати" E-mail: carpaty.net@gmail.com