Písemnictví P. Rusi. Přes různou státní příslušnost a zlé sociální poměry vyvíjelo se písemnictví podkarpatských Rusínů samostatné. Literární památky jsou toho druhu jako u nás. Nejstarší je rukopis Užhorodský ze XIV. věku. Snad i cyrilská část Sázavsko-remešského evangelia je z P.R. Z pozdější doby jsou legendy, výklad evangelia pro lid, čtení o biblických osobách, vypravováni o starověkých hrdinech, zejména o Alexandrovi Makedonském, snáře, modlitby od nemoci, zaříkání.

Mukačevský žaltář je z počátku XV., Skotarské evangelium z konce XVI. věku pochází z Ruska. Doba vlády Bethlena Gábora na počátku XVII. st. je příznivá i literatuře, z ni vyšli Štefan Teslovyč, Jan Kapišovskij, Th. Duliškovič se svými “Postilami”, psanými jazykem lidovým s vlivy církevně-slovanskými.

V bojích mezi pravoslavím, uniatstvím a katolictvím vznikly náboženské spisy obranné i útočné. Biskup Michajl Andrella Rosvigovský napsal “Obranu virnomu čolověku” (obrana pravoslaví proti unii). Zajímavá je “Píseň o obraze klokočevském” z doby, kdy Turci po porážce u Vídně 1683 zničili v této obci na Užhorodsku kostel. Prvni uniatský biskup Josef de Camellis, původem Řek, vydal prvni podkarpatoruskou knihu “Katechizis” 1698, tištěnou v Trnavě, druhá je jeho “Bukovar” (slabikář) a třetím tiskem je “Kratkoje sobranije” 1727 katol. biskupa Vizantije.

Přijetím uniatstvi domácí jazyk ustupuje latině. Manuil Olšavský, zakladatel latinské školy, vydal v polovině XVIII. st. lat. učebnici. Z jeho visitačního protokolu se dovídáme o osadách a jejich obyvatelstvu. Jeho nástupce Vasilij Popovič povznesl hmotné kněžstvo. Význačnou osobou je Ondřej Bačinskij, mukačevský biskup, † 1805, založil seminář i knihovnu v Užhorodě a povznesl duchovenstvo i školství. Prvním dějepiscem P.R. je Joanicius Bazilovič, igumen mukačevskeho kláštera (spis “Brevis notitia fundationis Theodori Koriatovits”). Historii P.R. napsal Michajl Lucskaj († 1843), linguista (Historia Carpatho-Ruthenorum a Gramatica Slavo-Ruthena 1830). Někteří členové školy Bačinského odcházejí do Ruska i jinam a stávají se vědeckými a literárními pracovníky: P. D. Lodij, děkan historicko-filologické fakulty petrohradské university, tvůrce ruské filosofické terminologie, M. A. Boludňanskij, rektor petrohrad. university, spolupracovník M.M.Speranského při kodexu ruských zákonů, V.H.Kukolnik, profesor práva v Petrohradě, A. S. Orlaj, tajemník voj. medic. akademie v Petrohradě, Irinej Falkovski, rektor Duchovni akademie v Kijevě, Jurij Venelin, vědecký pracovník v Moskvě a bulharský buditel, a jini.

Latinská literatura není pro lid. Doba osvícenská uplatňuje domácí jazyk. Avšak do spisovného jazyka je vnášen zmatek, směs jazyka církevního, lidového i velkoruského. Joann Kutka vydává “Katechizis”, knihu často přetiskovanou. Předchůdcem obrozeni 1848 je Vasil Dovhovič, skladatel lidové poesie, filosof, člen pešťské Akademie.

Po r. 1848 nastává i na P.R. národní a kulturní obrození, jemuž v čele stoji trojice rusinských buditelů: Duchnovič, Dobrjanskíj a Rakovskij. Absolutismus Bachův zastraší Maďary a povznese Rusiny. Alexander Duchnovič se narodil 1803 v Topole, byl farářem, buditelem, dobrodincem chudých a studentů, naposled kanovníkem v Prešově, kde má pomník od soch. Mondičové. Je úhelným kamenem obrozeni, vydává jako náš V. M. Kramerius pro lid kalendáře, povídky, “Chlib duší”, nejmilejší modlitební knihu, jeho píseň “Ja Rusyn byl, jesm a budu” stala se národní hymnou. Napsal idyl. povídku “Milan i Ljubica” a pedagogický spis “Národna pedagogija”, lat. dějiny prešovského biskupství. Jako Kollár vidí záštitu v mocném Rusku (“Ruskij marš”) a hlásá jednotu Rusinů haličských i podkarpatských. Vydáním dvou almanachů se stal zakladatelem novodobé školy básnické, jejímž předním zástupcem je Alexander Pavlovič (1819—1900), ryzí vlastenec.

Ivan Ivanovič Rakovskij (1815—1885), farář v lze, vydával časopisy, přispíval do mnoha listů, psal učebnice a stál v čele “Spolku sv. Vasilija”, v němž se soustřeďoval kulturní život. Politickým buditelem Rusinů byl Adolf Ivanovič Dobrjanskij 1817—1901.

Pro rak.-uh. vyrovnáni 1867 vyniká Alex. Mitrák (Materin), sběratel lidové poesie, Joann Duliškovič, Petr Azirij, básník a povídkář (“Pijavica”), trojice básníků: Ivan Silvaj (Uriil Meteor), lyrik Julij Stavrovskij Popradov (1850— 1899, opěvoval krásy hor) a největší básník Evmenij Fencik (1844—1903), romanopisec (první román P.R. “V otčině bez otečestva”), dramatik (“Pokorenie Užhorodu”). Vydával časopis “Uhroruskij listok”, který se udržel i v zlé době let 1890. Jménem Fencikovým je nazváno náměstí v Užhorodě, kde stojí jeho socha.

V době úpadku se uplatňuje Jurij Zatkovič, ethnograf, povídkář a pilný překladatel, který se dočkává chvíle osvobozeni, Vol. Hnatjuk, objevitel rukopisu XVI. st., učitel Míchají Vrabel, vydavatel 2 zpěvníků, redaktor čas. “Nedilja”. V těch časech udržují národní uvědomeni jen venkovští učitelé a duchovní, “zapadli vlastenci”, vydávají učebnice, modlitby, zpěvníky.

V době před převratem působil Evmenij Sabov, arciděkan v Sevluši, † 1935, předseda Duchnovičovy společnosti, v níž se soustřeďuje velkoruský směr. V čele strany ukrajinské je Augustyn Vološyn, ředitel užhorodského učit. semináře, spisovatel, redaktor “Nauky” a kalendáře “Misjacoslav”, organisátor družstevnictví a peněžnictví, zakladatel (1920) spolku “Prosvitá”, střediště směru ukrajinského.

Po převratu nastává rozmach, ale i boj o spisovný jazyk. Do r. 1923 piše se poněkud odlišně od jazyka ruského. “Obščestvo Alex. Duchnoviče”, spolek rus. směru, založený 1923, působením Evm. Sabova rozhodl se užívat spisovné ruštiny. “Prosvitá”, spolek směru ukrajinského, založený 1920, užívá ukrajinštiny podle fonetiky, ačkoliv Ivan Paňkevič, Haličan, jazykozpytec, profesor užhorodského gymnasia, vydal 1927 “Hramatyku ruškoho jazyka”. Jsou tedy na P.R. dva spisovné jazyky.

Vycházejí nové literární časopisy a almanachy, píši kněži, učitelé, úřednici, lesnici — i prostý sedlák Lukač Demjan, jehož povídky jsou plny lidové mystiky. Podobně píše i Alex. Markuš, škol. inspektor, A. Voron má obrázky ze života Huculů, A. Poljanskyi lovecké příhody.

Po převratu první sbírku básní “Kvity z trňom” vydává Vasil Grendža-Doňskij, vyhrocující poslední svou sbírku básnickou “Trnoví kvity z polonin” ostře komunisticky. Učitel Julij Boršoš-Kumjatskyj je autorem básní “Vesnjani kvity” a “Z moho krajů”. To jsou stoupenci směru ukrajinského.

Básníkem směru ruského je Andrej Vasiljevič Karabeleš, prosaici Antonij Andrejevič-Gobulskij (* 1877, Haličan) a Georgij Verchoviňskij.

Z žen vyniká učitelka Mykolaja Božuková (*1907), vydala erotickou lyriku “Poeziji”, a Irena Nevycká povídky a romány “Darunok”, “Pravda pobidila”, “Ataman Korjatovič”.

Dějiny literatury P. R. napsal Evm. Sabov, Volodymyr Birčak, A. V. Popov, Ev. Nedzělskij (pseud. N. Sredyn), překladatel z české literatury, D. N. Vergun (“Osm lekci o P.R.”), dr. Fr. Tichý, profesor v Bratislavě, vydal “Poeziji Alex. Duchnoviča” a čes. anthologii, přeložil I.I.Korytňanského (vl. jménem I. Danilovič) komedii “Rodinná slavnost”, Anatolije Kralického hist. povídku “Kníže Laborec”, napsal “Písemnictví P. Rusi” a řadu studii. Dr. Ant. Hartl, vrch. odb. rada min. zahraň. věcí (*1887 v Kunkovicich), byl žurnalistou, redaktorem “Prager Rundschau”, autor monografie o litomyšlském rodáku H. G. Schauerovi, napsal četné stati o P. Rusi, “Písemnictví podkarpatských Rusinů”, “Literární obrozeni podk. Rusinů 1920—1930″. — (Z uvedených spisů čerpáno i k této stati.)

Umění. Elena Šinaljeva Mondičová, žačka Štursova, vytvořila sochu Masarykovu v Užhorodé, Fencikovu v Mukačevě a Duchnovičovu v Prešově. V malířství vynikli J. Racik, I. Bokšaj, autor biblických obrazů v hradní kapli v Užhorodé, I. Virag, A. Nowak, expresionista B. Abkarovič (zdržuje se v Rumunsku), Vitéz Matyáš, profesor v Mukačevě, Jul. Virágh, naturalista, Alex. Beregi, figurální malíř, prof. Jos. Kelemen, krajinář, prof. Vojt. Erdélyi, portretista a malíř lidových typů, Sión Silvaj, vyniká i jako hudební skladatel (melodram “Marusja”) a dramatik.

Jako skladatelé se uplatňují v hudbě církevní S. I. Silvaj a A. Čučka, v hudbě světské autor operety S. A. Fencik a A. Brodij.

Lidové umění. Dřevěné kostely — cerkve. Původním tvarem cerkve je rovnoramenný řecký kříž, střední čtvercová stavba se čtyřmi pravoúhlými přístavky, pět kopulí nad pěti prostorami. Místo kopuli na základní “četverik” je nasazen nízký “vosmerik”, přecházející v pyramidovou střechu s nízkou věžičkou. Pultová střecha přečnívá na krakorcích, chrání spodek stavby a je přístřeším. To je huculský typ na východě P.R. na horní Tise od Jasině k Vel. Bočkovu. Zvonice stoji osamotě. Vzorem je cerkev strukivská a lazeštinská v Jasini. — V horách, zejména na Verchovině převládá bojkovský typ. Jsou to tři čtverce nebo obdélníky, seřazené od západu k východu. Ve středu je prostor pro muže, Z babinec pro ženy, V je kněžiště, oddělené stěnou, zvanou “ikonostas”, se třemi vchody, z nichž střední je pro kněze, postranní pro lid. Tři části vybíhají ve tři pyramidy se střechami několikrát lomenými. Někdy záp. a vých. věž je jednoduchá, ale střední je vždy stupňovitá se střechou aspoň dvakrát lomenou. Přečnívající střecha tvoři ochoz kolem babince a střední části. Vzorem bojkovské cerkve jsou kostelíky v Užoku a nedaleké Husně. — V Potisi a na západě daleko do Slovenska převládá lemkovský typ, obdélníková loď s věži nad vchodem a na vých. kněžiště. V horách jsou lemkovské cerkve nižší s barokovými báněmi, v nížinách vysoké se štíhlými, úzkými špicemi, často zdobenými 4 věžičkami, gotický vliv kolonisace, přinesený ze západu. Taková cerkev je na př. v Saldoboši. Nejstarší jsou ze XVI. století. Nejvíce jich je z XVIII. věku. Mnoho cerkví zašlo ohněm i věkem, někde je strhli, aby si vystavěli kamenné, někde je prodali. Ale v poslední době přibývá dřevěných kostelů. Pravoslaví válem roste, zákon zakazuje přebíráni kostelů jiných vyznání, proto stavějí se nové pravoslavné cerkve, a to vesměs dřevěné.

Svícny, ikonostas, obrazy, křtitelnice, křížky, držadla korouhvi, lavice, sloupy, ozdobný šindel, jímž svatyně jsou kryty, galerie v podstřeši, předsíně, krakorce, kříže a hřbitovní brankv jsou překrásné výtvory lidového umění.

Výtvory lidového umění jsou i výšivky na soročkách, pančochách, zápascich, kabátech, řezby na dřevěném nádobí, nářadí, nábytku, i lidová keramika.

<<< OBSAH >>>